Vzpomínky na Mexiko

5. prosince 2016 v 21:14 | Jana Duco |  Život v Mexiku
Je to už tři roky, co jsme se vrátili z Mexika. tři roky, kdy jsme koupili byt, zrekonstruovali byt, vzali se, zplodili syna a zadělali na druhé dítko. Je to tři roky, co jsem nikdy nedopsala blog o našem posledním výletě na Los Cabos na poloostrově Baja California, kde jsme pozorovali velryby a tři roky, kdy jsem se chystala z celého mého téměř dvojročního pobytu udělat fotoknihu.
A tak po této dlouhé a hektické době konečně vzniko mé malé "dítě", kterému snad ani nemůžu říkat fotokniha. Je spíš kniha. Je to kniha, v které jsou uloženy všechny vzpomínky sdílené celou tu dobu tady s vámi, a najdete v ní i fotky z toho posledního výletu, o kterém jsem nikdy nenapsala. Je v plném rozsahu k dispozici ZDE a budu velmi ráda, pokud moji snahu oceníte svým hlasem, který lze knize udělit.


Vím, že jsem se na tomto blogu ani pořádně nerozloučila, ale pořád jsem plánovala, že ten poslední výlet dopíšu. Jenže čas tak rychle běžel a já byla tak rychle zapojená do pracovního procesu, že jsem se ani nenadála a jsem tam kde jsem. A jsem zas trošku dál. S blogováním jsem neskončila:)
Koho by zajímalo, co píšu teď, může mě sledovat v seriálu "Na roztrhání".

Děkuji všem za přízeň a možná, že ještě v našem životě přijde období, kdy zas přijde nějaký blog, kde budu psát o životě v jiné zemi :)

Mějte se krásně.

Jana
 

El Día de Los Muertos, aneb dušičky po mexicku

21. listopadu 2013 v 22:48 | johhanis |  Život v Mexiku
Mezitím, co u nás se trhy a obchody hemží smutečními věnci, svíčkami a lidé přemýšlí nad smrtí, v Mexiku se prodávají sladkosti, kandované ovoce a lidé se radují nad životem. My vzpomínáme na zesnulé a pláčeme nad odešlou duší, oni se radují ze života a ze života zesnulých, který pokračuje v jiném světě. V Mexiku se smrt nebere jako konec, ale jako začátek něčeho nového.
Původ těchto oslav vznikl dávno před příchodem Španělů. U mexického [mešického], mayského, purepéčského národa a národa totonaka jsou zaznamenány počátky takového rituálu již před více než třemi tisíci lety, kdy odchod blízkých do jiného světa slavili po celý srpen a zakončovali ho sklizní. V prehispánské době bylo běžnou praxí uchovávat lebky a při těchto oslavách je vyobrazovat jako symbol smrti a znovuzrození. Svět, do kterého mrtvé duše odcházely, se nazýval Mictlán a vládli v něm pán a paní smrti. Paní smrti byla Mictecacíhuatl, kterou dnes nazývají La Catrina a je patronkou těchto velkolepých oslav. Její podobiznu můžete spatřit v tomto období na každém rohu a lidé ji kupují jako typický mexický suvenýr - kostra oblečená do skvostné roby s velkolepým kloboukem plném květů (Catrina - ze slova catrín - elegantní - vlastně vznikla až v devatenáctém století, kdy ji jako karikaturu vyobrazil malíř José Guadalupe Posada). Často se do její podoby maskují nejen holky, ale i muži rádi vyobrazují kostru oblečenou do luxusního oděvu, jako jejího partnera.

Kmeny už dříve věřily, že zesnulý se ubírá do jiného světa a že cesta tam je dlouhá, proto dávali do hrobů jídlo, dostatek pití a mnohdy i nějaké zvíře, které by je ochránilo na dlouhé cestě (proto byly často nalezeni v hrobech i kostry psů). A lidé dodnes věří, že mrtví se jednou do roka vrací na zem, a proto pro ně smrt jako taková neznamená konec ani smutek.
Když přišli kněží a mniši spolu se španělskými dobyvateli, aby šířili křesťanskou víru, spojili tento svátek s "našimi" dušičkami. V Mexiku ale začínají s oslavami už prvního listopadu, kdy se prý vracejí duše dětí, druhého pak duše dospělých. A aby je velkolepě přivítali, jak je tu vždy zvykem, musí se na to pořádně připravit.
Už minimálně týden před Dnem mrtvých se zaplní trhy barevnými sladkostmi ve tvaru nádherně malovaných lebek, nebo pochutinami vyráběnými z ovoce (z kokosu, papáji, limet, pomerančů, často po domácku dělaného), doma se line vůně z "pan de muertos" - chléb mrtvých připomínající mazanec, který vyobrazuje různým způsobem kosti, a vaří jídlo jak pro hosty tak pro nebožtíky. Všechno, co měli rádi v Den mrtvých připraví na připravený oltář doma, nebo vše donesou přímo k hrobu. Samozřejmě nechybí svíčky, květiny, ovoce a pro děti hračky. Mexičané stráví u hrobů celou noc popíjením, pojídáním a zpíváním a vrací se domů rádi, že se všichni po roce sešli a mohli si se zesnulými popovídat. Často nechávají jídlo na hrobech, aby si ho mohly duše vzít zase zpět do svého světa.

Unikátnost tohoto způsobu oslav zemřelých v roce 1993 stvrdilo Unesco prohlášením mexického Dnu mrtvých za "nehmotné dědictví lidstva".

Když jsme se rozhodovali, jak strávit den mrtvých v Mexiku, jasným cílem bylo najít místo, kde uvidíme tradiční pojetí tohoto svátku, a tak jsme se vydali do státu Michoacán, k jezeru Patzcuaro, kde se na ostrově Janitzio každoročně sejdou stovky lidí, kteří chtějí zažít tradičně tuto netradiční událost.
Přijeli jsme v podvečer 2. listopadu, vybalili věci v hotelu u centra a trošku překvapeni chladným večerem se vydali na loďku, která nás měla odvézt na ostrov Janitzio. Na lístky se stála fronta, ale organizátoři byli dobře připraveni, a tak jsme nečekali dlouho a už jsme seděli na palubě s kelímkem naplněným punčem (jo skoro to chutnalo jako náš punč, jen ne tak silně:).
Zanedlouho už jsme vystupovali na kuželovitém ostrůvku, kde davy lidí proudily úzkou uličkou směrem k vrcholu který korunuje socha José María Morelos. U nádvoří se chystalo vystoupení, u jezera tradiční ritual místních rybářů a hřbitov po zářil už na dálku. Prošli jsem ostrůvek křížem krážem, proplétali jsme se mezi hroby jak na tržišti. Kříže ozdobené květy, banány, pomeranči a jiným ovocem. Lidé zabaleni do dek a teplého oblečení, aby v chladném večeru vydrželi co nejdéle. Chvílemi jsem si říkala, že už je to příliš komerční, přeplněné lidmi, možná i zneuctění památky zesnulých, ale na druhou stranu… kdo z Vás stráví noc na dušičky na hřbitově? Mně by to nahánělo hrůzu, ale tam Vám ta atmosféra přijde až kouzelná, výjimečná a to asi proto, že tam nikdo není sám.
"Mluvit o smrti není nikdy snadné. Všechny státy světa, všechny kultury mají s koncem života osobitý vztah. Někde se smrti bojí, někde ji respektují a někde o ní pro jistotu vůbec nemluví, jakoby se báli, že jen zmínkou ji přivolají. Někde naopak o smrti vtipkují, jakoby ji tak chtěli zastrašit, nebo ji vyzvat na souboj. V Mexiku však máme se smrtí vztah velmi zvláštní. Rádi symboly smrti ukazujeme při různých slavnostech a smrt tak trochu provokujeme. Možná nás k tomu vědomě nebo nevědomě vede touha o smrti přemýšlet ne jako o konci, nýbrž jako o pokračování. Chceme věřit, že to vzdálené, co si neumíme zatím představit, není nic jiného než další způsob života. Proto se nám tolik líbí nahlížet do toho druhého světa. Jako děti, které chtějí otevřít zabalený dárek, chceme nahlížet někam, co nám není umožněno a ani dovoleno, a proto si to raději vymýšlíme a fantazírujeme. V těchto představách pak chceme vidět smrt nikoli jako něco konečného, ale spíše jako odraz života, protože věříme, že smrt je něco podobného jako náš život, ale bez všech strastí a smutných momentů. Jak jinak lépe vysvětlit to, že smrt si připomínáme veselými oslavami, jídlem, pitím, barvami, společností našich přátel a rodiny, tedy věcmi, které dělají náš život krásný? Odtud plyne tradice mexického dne mrtvých. Protože si přejeme strávit další noc s těmi, kteří již odešli, připravíme pokrm, který měli za života nejraději, aby mohli přijít a znovu si pochutnat. A také abychom mohli společně alespoň na chvíli sdílet tyto dva životy, jeden, který známe my i oni a ten druhý, o kterém zatím nemáme ponětí"... 

Jorge A. Estrada (staženo z webu: http://www.usnulajsem.cz/den_mrtvych_v_mexiku)


V Michoacánu jsme strávili ještě dva dny, ale o tom příště:) A samozřejmě mluvím o zážitku z roku 2012. Mimochodem... za dva týdny letím do Mexika a určitě přinesu něco hodně zajímavého do tohoto blogu:)

Mazunte & Zipolite, místo kde ztratíte zábrany a dáte prostor pohodě

19. října 2013 v 0:23 | johhanis |  Život v Mexiku
Poslední prodloužený víkend před mým návratem do České republiky jsme se rozhodli po dlouhém uvažování strávit na pláži Mazunte ve státě Oaxaca. Já jsem si výlet trošku prodloužila a vyrazila s kamarádem Lukášem a jeho známými už ve středu do Acapulca, kde jsem si užívala pekelně žhavého slunce. Míra dorazil po práci ve čtvrtek večer po menších komplikacích s půjčením auta. Přímo ukázkový příklad mexické povahy vyšel tentokrát na povrch u manželky Mírova kolegy. Měli jsme od nich půjčený celý týden jeep, protože José odjel na služební cestu a nepotřeboval ho. Ona ale potřebovala dát své auto do servisu, a tak si jeep zase vzala, aby měla čím jezdit. Ujišťovala Míru, že mu dá do čtvrtka určitě vědět, jestli ho bude potřebovat i na víkend, nebo ne. Nevolala, neodepisovala a Míra trošku naivně vyčkával. Nakonec se tam rozhodl v den, vlastně v hodinu odjezdu jet, aby zjistil, že jeep jim stojí na zahradě a nikdo není doma. Madam se uráčila napsat až kolem třetí hodiny, že ho bude dál potřebovat, tudíž si ho nemůžeme vzít. Míra hned zavolal do půjčovny a s hodinovým zpožděním vyrazil směr Acapulco v draze pronajatém autě (jo, na poslední chvíli to není sranda sehnat levný model). Cena se ještě lehce navršila, když ho zastavila na dálnici policie, aby mu dala pokutu za rychlost, jak se snažil ztracený čas dohnat. Místní dálniční limit 110 km/h překročil o 75 km/h. Policista byl ale shovívavý. Místo necelých 4000 pesos do kasy zkorumpované vlády přijal 300 pesos do své ne méně zkorumpované kapsy. I přes tyto kopance za námi dorazil v rekordním čase a mohli jsme se ještě ten večer navečeřet spolu.

Druhý den jsme se nasnídali, ještě chvíli pováleli na sluníčku a vyrazili dále na jih směr Puerto Escondido (které znáte už z jednoho předchozího blogu). Tam ale tentokrát naše cesta nekončila. Po cca 6 a půl hodinách jsme přijeli do cíle o 60km dál, do ráje hippies a centra životní pohody - na pláž Mazunte, která se rozkládá na kousku krásného mini-zálivu pacifického oceánu, hned vedle San Augustinilla a známé nudapláže Zipolite. Původ názvu Mazunte má hned dva výklady. Jeden, který se řekl v původním jazyce nahuatl "maxotetia", znamenal: "prosím, odložte zde svá vejce", což jasně referuje na velký výskyt mořských želv, nicméně, starší obyvatelé obce uvádí slovo "mizontle," který odkazuje na druh kraba, kterého je v této oblasti hojně, a dokonce i místní mládež z něj dělá atrakci pro turisty, o čemž jsme se sami přesvědčili.

To, že jsme dojeli na hledané místo prozradila vůně (smrad?) trávy linoucí se od kluka, kterého jsme se ptali na jeden hotel, co jsme hledali. Tady ale člověk snad ani zabloudit nemůže. Mazunte je tak malinké, že "centrum" všeho dění je hned vidět. A bylo přesně tam, kde byla Posada del Arquitecto, kterou jsme hledali. Z levějších pokojů měli volný jen jeden, a to bez koupelny, ale byl tak kouzelný, že jsme si ho vzali. Stejně se tam člověk moc nezdržuje. Nejvíc nás uchvátila postel zavěšená na lanech a otevřená střecha, která v parném horku poskytovala příjemné proudění vzduchu (a komárů:-D). Už se docela stmívalo, a tak jsme jen vybalili pár věcí a šli se navečeřet a dát drink na osvěžení v dusném horku.

Ráno jsme vstali za svítání, abychom si udělali procházku po pláži (mimochodem, ten kluk z předchozího dne snídal právě jointa). Původně jsme si mysleli, že je propojená s vedlejší San Augustinillo, ale záměr spojit obě pláže chodníčkem přes skálu se ukázal jako nedomyšlený, a proto byl i uzavřený. Po tom, co Míra vylezl strmou zkratkou na vrchol, aby se rozhlédl, jsme zjistili, že na první pohled malá skalka, je dost rozlehlá, a tak jsme se vrátili, nasnídali a vydali se k sousedům po cestě bosky. Super nápad, ale jen dokud byla písčitá. San Augustinillo jsme jen decentně shlídli a uznali, že dnešní den pojedeme strávit raději na Zipolite. Všechno se zdálo být tak trošku poničené, nedodělané, zřejmě v důsledku nějaké silnější bouře (nebo, že by se ještě pořád oblast vzpamatovávala z devastujících hurikánů v roce 1997, kdy se dostala téměř do ekonomického kolapsu? Nebo od té doby neinvestují tolik do staveb ze strachu, že zase něco takového přijde?). Sezóna rozhodně nebyla, takže tu bylo celkem liduprázdno. S bolavými nohami jsme se vrátili do Mazunte, vzali auto a vydali se na Zipolite. Aniž bychom tušili kam jít, zavedlo nás to intuitivně ke krásnému skalnatému oblouku, kde sídlil jeden z nejkrásnějších hotelů - El Alquimista. Trošku jsme si pohrávali s myšlenkou tam jednu noc zůstat, ale odradily nás ceny i poloha volných bungalovů, a tak jsme se jen usadili na místních lehátkách, objednali koktejl a užívali si posledních slunných dnů. Nudistů se tu objevilo jen pár. Některým opravdu nahatým pánům jsem jen těžko konkurovala sundaným vrškem od plavek:-D. Koupat se tam ale moc nedalo. Otevřené moře a asi i hurikánová sezona, kdy vanou silnější větry, způsobují velké vlny, do kterých se pouští opravdu jen ti moře znalí. Smočit jsme se tu ale mohli, a tak jsme tu v prováleli převážnou část dne. Když nás to přestalo bavit, rozhodli jsme se jet ještě kousek dál na východ, abychom se podívali, jak to vypadá v Puerto Angel, známém rybářském přístavišti, které se rozkládá v malé zátoce této "oaxacké riviery". Taky to tam zelo prázdnotou, v podstatě ani toto místo nemělo mimo sezónu co nabídnout. Dokonce ani nechtěli slevit z šátku s motivem Fridy!, a tak jsme jeli zpět do Mazunte, abychom si dali něco dobrého k brzké večeři.

Mazunte na Vás opravdu dýchne velkou pohodou, a to i když tam není příliš mnoho lidí (nebo právě proto?). Velkým důkazem tolerance a otevřeností místních obyvatel byla například svatba mladého páru na pláži, kterého si všiml Míra z terasy restaurace. O ženichovi jsme si říkali, že to je fakt pěkný kluk, dokud jsme se nedozvěděli, že je to holka. Nevěsta Mexičanka, "ženich" Francouzka:) Jen náhodou byli svatebčané ubytovaní v našem hotelu, a tak jsme ten večer v podstatě strávili s nimi. A protože jsem měla po ruce foťák s bleskem, udělala jsem jim pár fotek na památku, protože fotografa na tuto "hostinu" zajištěného neměli (byla už jen pro mexickou rodinu, která se nemohla zúčastnit svatby v Evropě). Fotky jsem odevzdala a vymazala, takže už je nemám:-).

Toto byl poslední slunečný den, který jsme tam zažili. Jak jsem už zmínila, přijeli jsme v hurikánové sezoně, a tak nás neminula lehká ochutnávka monzunových dešťů. V neděli ráno, už za pěkně zamračeného nebe, jsme se vydali do Mexického národního želvího centra, které má sídlo právě v Mazunte. Šlo vidět, že ještě zdaleka není dokončené, protože venkovní nádrže na želvičky vypadaly hodně provizorně, stejně jako rozbahněné cesty, kde se ještě nestihly dodělat chodníky. Vnitřní prostory hlavní haly, kde bylo nespočetně nádrží s želvami různých druhů a nějakými rybičkami, už ale vypadaly jako dokončené. Viděly jsme tu želvy, které jsme snad nikdy předtím neviděli a které vypadaly, jako kdyby už neměly několik miliónů let ani žít:-D U kádiček musel Míra samozřejmě porušit zákaz dotýkání a pochovat si nějaké to želví miminko, a když přestalo poprchávat, vydali jsme se o kus dál na druhou stranu pobřeží k Laguně Ventanilla, abychom si udělali projížďku mezi krokodýly. Počasí nás ale trošku odradilo, a tak jsme se jen prošli po pobřeží, a vrátili se zpět do našeho hotýlku. Večer jsme strávili v poklidu u výborného mojita a šli včas spát, abychom vyjeli brzy ráno zpět do Tolucy.
Udělali jsme dobře, že jsme vstali už v šest. Od rána lilo a lilo po celém pobřeží a dokonce i ve vnitrozemí až k Toluce, protože z obou stran Mexica přišly tropické bouře. Tak jsme dojeli domů asi po 12 hodinách cesty, po únavných 900 kilometrech v lijáku. Jak to vypadalo můžete vidět na videu:




Tímto výletem jsem se rozloučila s Mexikem a už jsem od poloviny září opět v pracovním procesu v Českých Budějovicích. Mexický blog ale zatím ještě nekončí. Mám nějaké resty, takže budu skládat postupně zážitky, co jsem nestihla dopsat. Navíc se na mexickou půdu ještě v prosinci vracím, protože můj milovaný Míra tam musel zůstat, aby dokončil rozpracované projekty, a tak mu jedu pomoct zabalit (a samozřejmě ještě trošku pocestovat:-).
Jak vidíte, opět trpíme odděleně. Skypujeme, voláme si, whatsappujeme a stresujeme se, protože jeden nebo druhý dlouho nepíše. No prostě tak, jak to bylo před mým stěhováním za ním. Naštěstí víme, že je to naše poslední "mexická" éra a pak nás čeká ... ne ne ne.... ne klid v Čechách, ale cestování po Evropě a možná i někam na východ... a v tomto duchu se bude vyvíjet od Nového roku zřejmě změna mého blogu:)
Fotky z Mazunte můžete vidět v této galerii.
 


Dechberoucí Huasteca Potosina a její přírodní bohatství

31. srpna 2013 v 5:55 | johhanis |  Život v Mexiku
Tento výlet jsme měli naplánovaný už na červenec, ale pár hodin před odjezdem poslali Míru na služební cestu do Las Vegas kvůli akutnímu problému, a tak jsme ho museli přesunout. Po posledním zážitku jsem byla před cestou trošku nervózní, zvlášť protože jsme jeli na sever a ještě jeepem, od kterého nevíte co čekat (jako třeba když jsme jeli na výlet do Michoacánu), ale když se na to dívám zpětně, bylo to všechno úplně v klidu a obavy mohly jít klidně stranou. V pátek jsme vyrazili kolem jedné hodiny a čekala nás docela dlouhá cesta. Ještě na poslední chvíli jsme se rozhodovali, jestli jet přes hory, nebo po dálnici, a přemýšleli jsme, kde vůbec přespíme první noc. Nakonec zvítězila dálnice, kterou jsme dojeli až do San Luis Potosí a na první noc jsme rozložili stan v prázdném kempu Tu Espacio ve vesničce Tamasopo. Samozřejmě jsme hned sklidili káravý proslov od majitele kempu, že jezdit po setmění v těchto končinách není zrovna bezpečné, ale cesta se bohužel protáhla více, než jsme počítali. Ani já jsem neměla ze začátku moc dobrý pocit z toho, uvelebit se v kempu, kde nikdo kromě nás není, ale nakonec jsme stan v krásně upravené zahradě vybalili a noc v dusnu, které se dalo krájet, doslova přetrpěli.

Na další den jsme měli docela nabitý program, a tak jsme vstali tak brzy, jak jen to šlo, a za doprovodu dědy z kempu sešli svižně ke kaskádám Puente del Dios. Mysleli jsme, že to proběhneme vcelku rychle, ale náš, dá se říct, nechtěný průvodce nás vedl do všech koutů, kde jsme museli nutně dělat fotky, nebo dokonce vlézt do řeky, abychom viděli "Most Boha" ze všech stran (v tomto případě šlo samozřejmě jen o Míru). Něco kolem desáté jsme vyjížděli z kempu směrem na sever za doprovodu několika desítek upozornění a rad od pána, který se mimochodem přiznal k tomu, že to už je roky, co se od svého bydliště nehnul. To jsme poznali okamžitě podle cesty, na kterou nás navedl (pochybuji, že věděl, že už je kolem Tamasopo funkční dálnice), a tak jsme se jako bonus pokochali krásnou krajinou, což nám vůbec nevadilo. Kvůli časové ztrátě z ranní procházky jsme zavrhli vodopády Minas Viejas a rozhodli se užít si pořádně Cascadas de Micos, kde na nás čekalo trošku adrenalinu.

Cascadas de Micos jsou rájem pro kajakáře a milovníky vodních sportů. Obzvláště po období dešťů tu bývá rychlejší voda, ale i teď v srpnu ji bylo tak akorát, abychom si mohli jít trošku zadovádět. Takhle říčka má na relativně krátkém úseku různě velké vodopády, mezi kterými se tvoří "bazénky", v kterých se dá pěkně relaxovat. My ale relaxovat nepřišli. Výlet na "salto de cascadas", neboli skoky z vodopádů, se dá běžně koupit přes agentury za cca 350 pesos na osobu. To je ale úplně zbytečné. Dá se sem dojet v pohodě na vlastní pěst autem, nebo i dokonce autobusem ze Ciudad Valles, který vás vyhodí na silnici kousek od vchodu. Hodně tím ušetříte, protože u řeky najdete spoustu certifikovaných průvodců, kteří tento zážitek nabízí za 150 pesos. Neváhali jsme, oblékli povinné vesty a helmy a už šlapali po schodech nahoru, abychom se dostali na začátek trasy. U počátečního vodopádu jsme udělali pár zkušebních skoků ze skály vysoké 2 a 4 metry, abychom se připravili postupně na vyšší kaskády, a pustili se na vodní výpravu. Prvním menším adrenalinem bylo podívat se za velký vodopád. Voda tak burácela a zakrývala výhled, až mi to bylo nepříjemné, ale během chvilky jsme se ocitli za bílou oponou pod skálou, přes kterou se valila voda. Pak už jsme se jen nechali unášet proudem. První 4 metrový vodopád bych zkušební, na techniku, abychom věděli jak našlápnout a skočit. Pro jistotu jsme si to s Mírou zopakovali dvakrát. Pak už to šlo hladce, hlavně díky vestám. Vozili jsme po proudu, skákali z menších i větších vodopádů, občas jsem si nabila prdel o nějakou tu skálu při proplouvání srázem, a pak to přišlo - 9,5 metrů respektu. Vždycky máte možnost si vybrat - skočit nebo to obejít po břehu. "Když už jsem tu, přece to nevzdám," říkala jsem si v duchu. Oporou mi byl Míra, který skákal naráz se mnou, hlavně proto, aby nám to mohl náš průvodce pěkně nafilmovat:-). Po zaznění signálu jsem trošku zaváhala, ale nakonec jsem nakročila a bylo to… a ani to nebolelo:-D


Pořádně vymáchaní jsme přes sebe hodili ručníky, zaplatili, nechali dýško průvodci a upalovali rychle směrem na jih, k pueblu Tanchachín, abychom stihli projížďku na lodičce k stometrovému vodopádu Tamul. Upozorňovali nás, že v tuto hodinu už nás nemusí nikdo vzít a že cena loďky je 600 pesos nehledě na počet osob (max. do počtu 5), ale my se nenechali odradit a vyjeli jsme. Hlavně se nenechte "namotat" místními průvodci hned ve vesnici, že máte zaparkovat a jet s nimi. Od vesnice je to ještě daleko! Takových osob potkáte po cestě mnoho, ale autem se dá zajet až úplně k místu, kde se můžete nalodit. Zpočátku jsme se chtěli přidat k nějaké skupině, ale většinou jich bylo celkem hodně a vypadli, že nestojí o "příživníky". Nakonec se k nám přihovořil jeden děda, který nám nabídl svoje služby. Smlouvání skončilo na 300 pesos ke spokojenosti obou stran a vyjeli jsme s vlastní loďkou na řeku. Jo řeknu Vám, byla to docela posilovna pádlovat proti proudu, ale na té krásné říčce s nádhernou přírodou kolem nám to vůbec nevadilo. V jednom úseku, kde zesiloval proud, musel Míra vyskočit a pomoct našemu průvodci tlačit loďku a odpichovat ji od břehu, zatím co já jsem se je snažila podpořit pádlováním (asi je vám jasné, že to bylo celkem k ničemu:-). Cesta byla opravdu nekonečná, a abychom toho neměli málo, začalo do toho krásně pršet. Ono by vůbec nevadilo, protože v tom teple je to snesitelné, ale musela jsem uklidit foťák do batohu pod pláštěnku a vidina fotky vodopádu se pomaličku vytrácela. Byli jsme odkázáni na Mírův vodotěsný foťák, alespoň prozatím. Když jsme konečně jsme dojeli do cíle, déšť pořád neustával, ale díky Mírovi a jeho klobouku, kterým mi dělal ochranu před deštěm, jsem si mohla tu nádheru vyfotit i já. K vodopádu Tamul, který měří sto metrů na výšku a asi 300 metrů na šířku, se bohužel nemůže s loďkou více přiblížit kvůli bezpečnosti, a tak jsme v podstatě viděli jen zlomek z tohoto gigantu. Pokud ale budete mít někdy příležitost se sem dostat, můžete si koupit slaňování při spádu a užít si tak vodopád opravdu naplno. Abyste měli lepší představu o tom, jak to tam vypadá, našla jsem jedno video:


Po cestě k přístavišti jsme udělali ještě jednu zastávku u cenote ve skále, kde jsme se trošku vykoupali (já opravdu jen trošku, protože na rozdíl od řeky byla voda opravdu studená), obdrželi kontakt na dědu kormidelníka a už jsme upalovali směr Aquismón, kde jsme se rozhodli přenocovat.
Ráno jsme vstali už v pět, protože nám místní doporučili vyjet včas, abychom si nenechali ujít výlet vlaštovek ze Sótano de las Golondrinas (jeskyně vlaštovek). Tato cca 400 metrů hluboká jeskyně ve volném spádu (jinak má víc než půl kilometru) je jednou z největších "děr" na světě a je považována za nejkrásnější. Tento krasovitý útvar byl vytvořen vodní erozí v trhlině vápence. Typickým znakem je průměr jeskyně, který se směrem hlouběji rozšiřuje. Jako obyčejný pozorovatel můžete vidět ale v podstatě jen kruhovitý otvor, který má v průměru cca 60 metrů. Když se odvážíte přijít blíž a díky dobrovolníkům, kteří vás záchranným lanem zajistí, se nakloníte přes hranu, zůstanete v úžasu, jak je to hluboké. Dříve dolů skákali nadšenci s padáky. Hlavně díky průměru, který je na dně skály téměř 300 metrů, to bylo bezpečné, ale ne pro vlaštovky, které v jeskyni pobývají, proto byla tato aktivita později zakázána a dnes můžete na dno za nemalý peníz slanit. Určitě by to stálo za to, ale cena 4000 pesos na osobu nás odradila, a tak jsme se jen kochali vylétávajícími vlaštovkami a papoušky, kteří nám oživili ráno svými výkřiky. Udělali jsme nějaká videa, ale záhadným způsobem se mi nenahrála s fotkami do počítače:-( Takže tady máte jednu profi ukázku, kterou jsem našla na youtube i se skokany:


Naše Huastécké poznávání tímto ještě neskončilo. Po cestě do Xilitly jsme se zastavili u silnice na místní dobrotu zacahuil, která se peče asi 10 hodin v banánových listech a je to směs tamale (taková masa z kukuřice, připomíná to trošku kuskus) a vepřového masa spolu s chilli a dalším kořením (jak se připravuje můžete vidět na videu ZDE). Chutnalo to skoro jak naše rizoto, zvlášť s naloženými jalapeños a mrkví ve sladkokyselém nálevu:-) Na osvěžení jsme se zastavili v nedalekém El Nacimiento (zrození - v tomto případě pramen řeky), kde jsme si udělali procházku k další jeskyni (která nebyla až tak skvělá, ale místní obyvatelé tu dělají atrakci už opravu ze všeho) a odvážný Míra se vykoupal v průzračné a hlavně ledové vodě, kterou si místní obyvatelé nabírají u pramene do velkých kanystrů k pití.

Zlatým hřebem našeho výletu, na který jsem se těšila nejvíc, byly Las Pozas v Xilitle. Jde o celek surrealistických staveb zakomponovaných do tropického lesa na rozloze 32 ha, mezi kterými protéká čistá říčka a tvoří kaskády a přírodní bazénky (las pozas). Jsou to neuvěřitelné stavby, které mnohdy nemají konec ani začátek. V této zahradě tvarů se dá procourat celý den a nevyjdete z úžasu.
Všechno to začalo, když Edward James, anglický básník, mecenáš, sběratel a designer přicestoval v roce 1945 do Cuernavacy za svými přáteli. Začal poznávat Mexiko a na své cestě po Huastece ho hluboce zaujaly orchideje, které tu divoce rostly. Zeptal se místního zahradníka, kde najde místo s více takovými orchidejemi a ten ho odkázal na Xilitlu. Deštný les, kterým protékala říčka, ho zaujal natolik, že se tam rozhodl zakotvit a vytvořit tam svůj ráj. Začal pěstovat více a více orchidejí a exotických rostlin, vytvářel terasy a ohrady pro zvířata, o které se staral. Měl mnoho exotických ptáků ,jeleny, malého ocelota, želvy, tukany, kachny, plameňáky a mnoho dalších. V zimě 1962 přišel ale neobvyklý mráz, který jedním dechem zničil asi 15 tisíc orchidejí, které s láskou pěstoval. To probudilo v Jamesovi nápad, který byl počátkem velkolepých staveb, které můžeme vidět dnes. Ideou tohoto projektu bylo vytvořit takové tvary, které budou plynule zapadat do přírodní scenérie deštného lesa, vytvořit něco stálého a stejně tak okouzlujícího jako byly jeho orchideje, aniž by to mohlo cokoliv zničit. Nedílnou součástí tohoto projektu byli jeho přátelé a umělci Plutarco Gastelum, který figuroval jako administrátor vývoje stavby, a Don José Aguilar Camacho, který vytvářel dřevěné formy na vylévání betonu, které později uznali kritikové uměleckým dílem pro jejich tradiční zpracování.
A tak,když procházíte touto úžasnou zahradou, můžete vidět do výšky se pnoucí orchideje, kalichy různých květů, tvary připomínající proplétající se plameňáky, shluky bambusů, schody do nebe a mnoho dalších útvarů, které nechají pracovat vaši fantazii. Procházku jsme zakončili tradičním jídlem - huasteckými chilaquiles a rybou pečenou v banánovém listu a deštivou noc přečkali v nedalekém hotelu.
Pokud chcete navštívit Huastecu bude asi nejlepším obdobím říjen a listopad, kdy jsou po období dešťů všechny řeky plné vody a "fungují" všechny kaskády, takže budete mít nespočetné možnosti pro vodní aktivity, a hlavně vám do toho nebude pršet. Určitě to stojí za to! Spoustu dalších fotek najdete v galerii ZDE.

Puerto Vallarta, aneb ne vždy si vozíme domů krásné vzpomínky

9. srpna 2013 v 5:11 | johhanis |  Život v Mexiku
Výlet do Puerto Vallarta byl naplánován relativně narychlo. Vlastně všechno v tomto měsíci letí neskutečně rychle, protože (a to bude pro Vás novina) už mi moc dní v Mexiku nezbývá, a tak se snažíme dohnat ještě to, co jsme tu nestihli vidět. Respektive já, protože se 3. září vracím do Čech. (o tom ale později). Koupili jsme letenky relativně za levno, a tak jsem byla velice natěšená na prodloužený víkend, který byl nejen můj narozeninový, ale i prvním víkendem, po kterém nenásledoval pracovní týden. 31. července jsem totiž skončila i v práci, čímž jsem se osvobodila od každodenního, únavného, dojíždění do DF, abych se mohla plně věnovat přípravám na odjezd a nějakým těm výletům.Opět jsme to měli krásně naplánované, samozřejmě jak jinak, než prostřednictvím Míry, který má vždy vše promyšlené. Tentokrát to bylo i s překvapením, které nechtěl prozradit, a tak jsem se neptala, jen se nechala vést. Jediné, co jsem věděla, a na co jsme se oba těšili nejvíc, byl výlet na Islas Marietas, které jsou známé svou "skrytou pláží". Vlastně jen proto jsme se tam vydali.

Ve čtvrtek ráno jsme přijeli na letiště s předstihem, abychom v klidu posnídali a nijak se nehonili. Letadlo společnosti Vivaaerobus opět přiletělo se zpožděním, ale ne tak velkým, aby nás to nějak pohoršilo, a tak jsme kolem půl jedné nastupovali do letadla. Puerto Vallarta nás vítalo svěžím vzduchem po dešti, který prolínala těžkost tropického klimatu. Bylo znát, že to není dlouho, co přestalo pršet. Úvodní radost z relativně mírného klima přešla asi po 15 minutách, kdy jsme začali pociťovat známou lepkavost po těle.

Za taxík do centra k hotelu platíme 120 pesos, čímž se jasně ukazuje vliv amerických turistů, kteří sem přijíždějí v hojném počtu. Ubytováváme se v příjemném hotel Rio kousek od relativně nového Malecónu (promenáda) a vyrážíme na procházku obhlédnout okolí. Promenáda, kterou tu postavili nově v roce 2011 je relativně poloprázdná. Není hlavní sezóna, a navíc je čtvrtek, a tak si užíváme toho, že se nemusíme prodírat davy. Na každém kroku míjíme různá sousoší, pouliční umělce malující obrazy nebo stavějící písečné hrady, za jejichž focení vybírají "propinu". Nápaditost Mexičanů se v tomto směru nezapře. Umí prodat cokoliv. Zpestřením pobřežního života jsou obrovští pelikáni, kteří se vrhají každou chvilku střemhlav do moře pro svoji kořist. Dá se je pozorovat hodiny. První z Mírou vybraných zastávek je restaurace Bubba Gump. Těm, co znají film Forest Gump asi ani nemusím vysvětlovat, co je to za restauraci. Pro ty, co netuší, jen naznačím, že jde o řetězec restaurací, kde dělají krevety na všechny způsoby (to, abyste si mohli sami příběh o vzniku vyslechnout ve filmuJ). Nemáme moc velký hlad, a tak si dáváme dohromady mix krevet na 4 způsoby - krevetové albondigas (kuličky z mletého krevetího masa), obalované krevety v kokosu, klasické obalované a marinované. Kokos jasně vede… skvělá kombinace zvlášť s mangovým čatní… Ani nemusím vyprávět o tom, jak je to všechno čerstvé. Jako narozeninový host dostávám od podniku zmrzlinový pohár za doprovodu netradičních pokřiků, , které všem oznamují slavnostní den, a uštědřených pár mazanců šlehačkou po tváři (sice ten slavný den ještě nenadešel, ale my už slavili - asi jsme tušili, že tato pozornost, která se ve většině podniků oslavencům dopřává, je v Puerto Vallarta první a i poslední)

Když se procházíte po promenádě, míjíte nespočet prodejců ústřic, které otevřou a očistí přímo před Vámi a podávají je syrové s limetou a salsou (už jednou jsem to zkoušela, když jsme byli v Zihuataneju, ale víckrát už se do toho pouštět nebuduJ). Co ale mě zaujalo víc, byly krevety a rybí filety napíchané na špejle a dělané na grilu, které roznášeli mezi lidmi po pláži jako svačinku (samozřejmě za poplatekJ). Prozatím si nechávám zajít chuť a míříme na jedno kubánské mojito do místní Bodeguity. Dnes musím říct, že škoda, že už jsme se tam ještě nevrátili, protože tento kubánský bar má neskutečnou atmosféru - zdi typicky hustě popsané černou křídou, vyvěšené fotky po všech zdech a na baru připravených asi sto sklenic na mojito. Jde vidět, že jde o starou budovu, mravenci lezou po baru, ale to na kouzlu neubírá, naopak. Večer zakončujeme pozdní večeří v italské restauraci a znaveni pomalostí obsluhy vynecháváme zábavu a jdeme spát.

Ráno se probouzíme do nádherného dne, a protože výlet na Islas Marietas je rezervován na sobotu, máme celý den volný. Na ulici kupujeme čerstvý grepový a pomerančový džus a vyrážíme na druhou stranu od promenády. Chceme najít nějaké místečko, kde se budeme moct nerušeně opalovat polonazí (resp. já:-D). Čím více se vzdalujeme od centra, tím poklidnější zákoutí nacházíme. Téměř liduprázdné pláže, víkendové domečky, odlehlé hotely. Spousta rybářů stojících jen tak na kamenech chytajících rybky na pytlačku, milion krabů na skálách u pobřeží.
Dokud nás svými pohoršenými pohledy nevyženou přicházející místní obyvatelé, strávíme na pláži asi půl dne. Pak se balíme a vydáváme se směrem zpět k jedné z pláží, které jsou více benevolentní, hlavně proto, že se sem sjíždí stejně orientované páry mužů a žen. K opalování už ale nedojde. Obloha se po cestě zatáhla, a tak si na lehátku jen vychutnáváme mangové a citronové daiquiri dokud se neschyluje k dešti. Odpoledne v takovém počasí láká k focení centra a nákupu nějakých "recuerdos". Běžně nekupujeme nic, ale obchod s koženými věcmi, které jsou typicky zdobené (na Guadalajarský styl) jsem nemohla minout. Ani nebudu říkat, kolik jsme tam utratili (ochránci zvířat prominou). Po cestě zpět přikupuji náramek a náhrdelník z mušlí, zkoušíme již zmíněné krevety a filety na špejli a mažeme se do hotelu připravit na "narozeninový" večer.

V klubu Vaquita (kravička) to žije, dobře hrají, mladými lidmi se to hemží, barra libre zajišťuje neomezené drinky za 350 pesos. V pozdějších hodinách se dáme do řeči s lidmi u baru a kolem třetí odcházíme, abychom vyzkoušeli oblíbené tacos. Z podpatků mě bolí nohy, a tak si sundávám boty a Míra se přidává, abychom se prošli po teplém malecónu. To by nebyl ale on, kdyby nepotřeboval jít na záchod. Všechno všude zavřené, a tak i přesto, že už nejsem moc daleko od hotelu, odbíhá k odlehlému místu do ústranní k pláži, aby vykonal potřebu s tím, že já jdu pomaličku k hotelu. Usedám na hotelové schody a Míra pořád nejde. Jediné, co mě napadá je, že se mu něco pohnulo v mysli a vrátil se někam do baru, a tak ho jdu hledat. Není nikde. Vracím se na hotelový pokoj a čekám. Telefon u sebe neměl, a tak čekám asi hodinu, než zazvoní pokojový telefon. Už bylo asi půl páté, když mi oznámili, že Míra byl zadržen policií. COŽE??? Neposkytují žádné informace, musím přijet.

Nechávám si recepcí volat taxi a jedu asi 10km na stanici. Míra byl zadržen za močení na veřejnosti a agresivitu. Nic víc mi nevysvětlili. Agresivitou bylo myšleno slovní napadení. Prosím o jeho návštěvu, a tak mě pouštějí do strohé špinavé místnosti, která je propojena s jinou jen hustě zamřížovaným oknem. Přichází rozhozený Míra. Když ho zadrželi, neviděl mě, nevěděl, že už jsem ušla takový kus k hotelu. Policie ho prý zastavila, když vycházel z místa, kde močil, nechtěli diskutovat a i přesto, že mu měli dát nejspíš jen pokutu a Míra se omlouval, zadrželi ho se slovy, že jestli si myslí, že když je cizinec, tak si může dělat, co chce, tak je na omylu. Až když byl v policejním autě, začal nadávat. V tu chvíli totiž nevěděl, jestli jsem v pořádku, jestli mě někam neodtáhli a jestli to není všechno nějak propojené. Na stanici prosil, aby mi zavolali, dal jim můj mobil, i přesto mi volali do hotelu (co kdybych tam nebyla??).
Od pěti hodin do půl desáté jsem se nehnula ze stanice, bylo mi řečeno člověkem, kterému končila v sedm směna, že jde předat papíry na migrační úřad, a že by měl co nejdříve přijet člověk, který povolí jeho propustku. Nikdo jiný to nemůže udělat. V půl deváté nám začínal výlet na Islas Marietas, v půl deváté nemám žádné další informace. Komunikuji s českým konzulátem, který mi pomáhá zjišťovat informace o tom, co můžu dělat, který mi je tak mimochodem pomáhá už od PŮL PÁTÉ ráno, kdy jsem jim volala poprvé. Úředník na stanici si hraje s telefonem. V půl desáté už jsem nasraná a ptám se znovu, co mám dělat. Říká laxně, že můžu zajet na migrační úřad a zkusit jestli tam někdo je, ale že je možné, že tam nikdo nebude, že pracují až od pondělí. Prosím o adresu, na ulici beru taxík (ani nemyslím na rizika) a jedu tam. Nikdo nikde. Jedu na hotel, beru pasy, opět komunikuji s konzulátem. Do pondělí opravdu čekat nemůžeme. Konzulát mi zprostředkovává informaci, že déle jak 24 hodin ho držet nemohou, pokud nevydá migrační úřad jiné rozhodnutí. Pokouší se sehnat někoho z migračního úřadu, kdo by mohl přijet dříve. Vracím se zpět na stanici s botami pro Míru (protože jsem je při návratu na hotel měla oboje u sebe) a vodou (žádnou mu nedali prý až do cca 10hod.) Za taxíky jsem už utratila 450 pesos. Až strážce mi říká: "proč si s nimi na stanici nepromluvíte?" Tak mu oznamuji se slzami v očích, že nikdo není ochotný se mnou komunikovat. Nicméně tam jdu znovu. Je tam jiný úředník, který se zdá být trošku vstřícný, ale očividně jim je z našeho případu směšno. Říkám, že nechápu, co je za problém, když měl u sebe platná rezidenční víza. Proč tu musí být? Nic moc mi nevysvětluje, bere pasy, píše zprávu přes whatsapp nějakému známému z migračního úřadu, kterého se mu zrovna podařilo lokalizovat a říká mi, ať jdu skočit udělat kopii obou dokladů, že zaplatím 1000 pesos pokutu a půjde ven. Utíkám do blízkého papírnictví, vracím se s kopiemi a najednou jde všechno rychle. Kolem půl dvanácté vychází zhrzený Míra ven z věznice!!! Jako sorry, fakt z věznice s holými zdmi, dírou na vykonání potřeb a jednou malou zídkou ve výšce asi 130 cm, kde si mohl maximálně sednout. Nic nechápeme, máme zničený a propadnutý výlet. Jsme znechucení chováním místních "pánů pořádku". Mírovi při zadržení nevysvětlili jeho práva, nedovolili mu zavolat si, nenechali ho promluvit si s objektivním úředníkem, který nebyl u zadržení. Při odchodu mu odmítli dát kopii zprávy, i když na ní měl právo (a na kterou mimochodem napsal, že nesouhlasí s tím co obsahuje). Dovolili mu jen napsat si jména těch, co ho zadrželi, a včera (čtyři dny po incidentu) podal stížnost na tamější úřady na postup a jednání policie (nevěřím sice, že tu s tím někdo bude něco dělat, ale bylo třeba to ventilovat).

Ten večer jsme šli na narozeninovou večeři do restaurace Vista Grill, která byla tím překvapením. Opravdu luxusní jídlo ještě s luxusnějším výhledem. Všechno ale chutnalo trpce po prožitém zážitku a nádherný západ slunce jsem si vyfotila jen telefonem, protože ani foťák jsem v tu chvíli neměla chuť brát. Chvíli jsme uvažovali o přebookování letenky a prosbu agentury o přesunutí výletu na další den, ale na dalších 3000 pesos poplatků už jsme opravdu neměli náladu. Tentokrát jsme chtěli pryč. A tak se i v neděli ráno v osm hodin stalo. Konečně jsme vypadli z Puerto Vallarta, jinak krásného místa, kam už se nechceme vracet.

Jen tak mimochodem, na malém útržku, který Míra obdržel při odchodu, a který mimochodem neobsahoval žádné doložení o tom, že jsme zaplatili 1000 pesos, nenapsali nic o močení jako důvodu zadržení, ale jako hlavní důvod byl agresivita (nijak nespecifikovaná) a později připsáno opilost. Myslíte, že se za to zavírá?

Všechny fotky, co jsem zvládla udělat najdete v glaerii ZDE. A tady vidíte to, o co jsme bohužel přišli - Islas Marietas:

Další články


Kam dál