První dny v Toluce de Lerdo

23. ledna 2012 v 23:32 | johhanis |  Život v Mexiku
8.1.2012 jsem vystoupila z letadla na letišti Benito Juaréz v Mexico City, kde už jsem to už důvěrně znala, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem nepřijížděla na dovolenou. Přestěhovala jsem se z Českých Budějovic do centra města Toluca, které leží cca 60 km západně od Mexico City za přítelem, který je tu skoro dva roky pracovně.
Po předchozích dvou návštěvách v roce 2010 a v roce 2011 jsem přibližně věděla, do čeho jdu. V letadle mi to ale pořád ještě nedocházelo. Když jsem se probudila druhý den ráno a přítel byl v práci, začal na mě doléhat ten pocit "cizince". Už to, že jsem Evropanka, křičí na ulicích na všechny kolemjdoucí a o mých zrzavých vlasech už ani nemluvěSmějící se Z počátku mi dělalo problém vůbec někam sama vyjít, protože jsem měla pocit, že budu okamžitě terčem všech zlodějů, únosců a kdoví čeho ještěSmějící se Naštěstí jsem měla první týden tolik práce s vybalováním a uklízením, že jsem sama v podstatě nikam jít nemusela. První večery strávené ve společnosti Mírových přítel mě trošku odzbrojily, naštěstí uměli někteří z nich anglicky, a tak jsem nemusela bojovat se svojí nezažitou španělštinou.
Přála bych Vám zažít tu radost, když si poprvé zvládnete sami koupit pečivo. Představte si situaci, že konečně poprvé vyjdete ven a začnete žít běžný život. Jdete do pekárny, kde už víte, jak to funguje od přítele, a tudíž se předpokládá, že nepadne žádný dotaz, na který nebudete umět plnohodnotně odpovědět. Vše probíhá hladce, vezmete tác, kleště a zkoumáte obsah regálů plných voňavého a křupavého pečiva. Nic se tu nebere do rukou! Po skromném výběru asi 4 kousků různých housek přijdete k paní, která vše spočítá a zabalí. S účtenkou Vás pošle ke kase a po potvrzení zaplacení Vám pytlík s pečivem předá… Už jsem byla skoro u konce svého prvního "výletu", když přišel háček, a to, když jsem chtěla jako druhý návštěvník pekárny toho rána platit stovkou. Na mých 6 pesos už neměla drobné nazpět. Na větu "no tengo cambio", jsem odpověděla tím, že jsem vzala zpět stovku a zamumlala něco jako, že budu za chvíli zpět (nebo si alespoň myslím, že jsem právě tohle řekla,hihi). Rozměnit se mi podařilo v nedalekém obchůdku, kde jsem si, tentokrát už opravdu beze slova, koupila vodu. Vrátila jsem se pro pečivo a ještě poskytla prodavačce drobné, které jsem měla z rozměněné stovky, aby měla pro příští zákazníky. Asi se Vám to zdá jako blbost, ale já jsem šla domů tak spokojená, že jsem tu situaci zvládla, že mě to povzbudilo do dalších dní a večer jsem usínala s pocitem, že přece musím všechno zvládnout v pohodě! Úžasný
Trošku mě teď mrzí, že jsem tohle nepsala hned od začátku, kdy byly emoce čerstvější, ale budu se snažit všechno dohnat tak, abych psala aktuálně:)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 prema prema | 24. ledna 2012 v 19:26 | Reagovat

Pekna story :))

2 Chobi Chobi | 24. ledna 2012 v 21:18 | Reagovat

Dobrej nápad a zajímavé počtení

3 JNZŘNCB JNZŘNCB | E-mail | 25. ledna 2012 v 8:34 | Reagovat

Mám obdobné zážitky, ale bylo to více stresující . Komunikace byla ze strany hostiteklské země pouze v maďarštině!!!
Zvítězila posunková řeč .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama