Únor 2012

Guadalajara a agáve, agáve, agáveeeeeeeeeeee v tekutém stavu

29. února 2012 v 21:39 | johhanis |  Život v Mexiku
Začínáme trhat rekordy s rozhodováním, kam pojedeme na výlet. V pátek v poledne nakonec zvítězila nad výstupem na sopku cesta do teplejší Guadalajary s Mírovým kolegou a jeho přítelkyní, kteří tam jeli na rodinnou sešlost. Sbalila jsem nám věci a ve čtyři už jsem seděla v kavárně hotelu, kde měli oba školení, abychom nemarnili čas ježděním sem a tam. Začalo to moc dobře, sotva jsme vyjeli z města, přestalo v autě cosi fungovat, takže jsme se museli vrátit pro druhé, čímž jsme ztratili dvě hodiny. Naštěstí cesta netrvala tak dlouho, jak jsme původně mysleli, a za necelých 5 hodin jsme byli tam (pozn. je to asi 480 km). V Mexiku kamkoliv jedete, jedete většinou po dálnicích, které jsou sice placené, ale krásně upravené. Občas se dá jet i po neplacené, ale je to nebezpečné. Pro srovnání s poplatky na dálnicích tady a v Čechách - jedna cesta dlouhá cca 500 km vyjde na poplatcích cca 500 pesos (750Kč).

Hotel jsme si našli přímo v centru. Nechali jsme se trošku vést průvodcem od Lonely planet (doporučujeme!) a šli do hotelu Francés, který je situován v budově z počátku 17 století. Dokonce to vypadalo, že některé věci tam byly snad i původní.Usmívající se Pokoje byly ale čisté a za relativně dobrou cenu. Ještě ten večer jsme se šli podívat, kde to žije. Na to, že byl pátek, se tu nic moc nedělo, odněkud občas hrála hudba, ale lidi jakoby zmizeli. Připadala jsem si jak ve městě duchů. Zvlášť v centru, kde jsou snad všechny stavby ze třistaleté (plus minus). První dojem byl vcelku hrozný, zvlášť v parku za katedrálou na mě dolehl pocit, že tohle město se mi fakt nelíbí, a to když jsme viděli všude kolem pobíhat krysy. No mít foťák… ty jo, vlastně ani nevím, jestli bych to fotila, protože jsem se bála, aby nás nesežraly. To všechno podtrhovali spící bezdomovci v podloubí, no hrůza.Křičící Zastavili jsme se ve dvou klubech, v jednom zaplatili 60 pesos za cubalibre do plastu (to byl den!) a šli jsme na hotel. Na recepci jsme si všimli letáčku "Za 300 pesos do Tequily na exkurzi", tak jsme se rovnou zapsali a šli si na pár hodin odpočinout.

Odjezd do Tequily byl v devět, ale jak je v Mexiku pravidlem, vyjeli jsme o hodinu později. No co, nechala jsem si mezitím alespoň slepit u místního čističe bot "žraloka" na žabce (který se mi tam jen tak mimochodem zase udělal, protože neumím chodit!). Na exkurzi jelo celkem dost mladých lidí. A jak řekla průvodkyně: "teď se neznáte, ale po cestě zpět se už budete všichni kmotřit :-D, tak nebyla daleko od pravdy. První zastávka byla v palírně tequily "Tres mujeres" (Tři ženy). Ještě že jsme snídali, protože během výkladu se chutnaly všechny 4 druhy, které tu vyráběly. Navíc jste mohli chutnat kolikrát jste chtěli, takže si to umíte představit, kmotříčkujete se, kmotříčkujete a není ani jedna odpoledne a už ji máte.Nevinný Dalo se tam okoštovat i tequilu po druhé destilaci, která měla 75 %. A protože my neradi kupujeme to, co ostatní, nechali jsme si na památku načepovat půllitr této surové tequily. Samozřejmě "na tajňačku" od zaměstnance, kterému jsme strčili 50 pesos do kapsy. A abychom to neměli v petláhvi, koupili jsme si na ni v místním obchůdku pěknou flaštičku za 15 pesos:-)

Z palírny jsme jeli přímo do centra města Tequila, kde jsme měli asi tři čtvrtě hodiny čas na prohlídku. Co Vám budu povídat, to že je tu palírna Jose Cuervo (která by Vám už mohla něco říkat), je zřejmé na každém kroku, a to že je to oblast, kde se vyrábí tequila, vidíte už několik kilometrů před příjezdem, protože jsou všude plantáže s modrou agáve. Bylo nám řečeno, že tyto plantáže jsou bohatstvím UNESCO, a tak se tu ani nesmí pěstovat žádný jiný druh, než právě tento. Na prohlídku továrny Jose Cuervo jsme ale čas neměli, protože začínala vždy v "celou", a nestíhali bychom to. No, dobře dobře. Míra byl akční a nenechal to jen tak. S průvodkyní domluvil, že s nimi nepůjdeme do restaurace na jídlo (které tak či tak nebylo v ceně) a na exkurzi jsme šli sólo. Sice hrozilo, že je nestihneme dohnat před odjezdem, ale riskli jsme to. Být v Tequile a nejít tam, to by byla ostuda:-)

Prohlídka začala krátkým videem, kterému jsem moc nerozumělaÚžasný, podle obrázku soudím, že bylo o tom, jak jsou plantáže součástí UNESCO a o počátcích výroby tequily. Poté jsme prošli kolem rodinných automobilů José Cuervo, shlédli zpracovávání srdcí agáve, pece, kde se pečou, resp. vaří v páře před lisováním, vlastní destilování a skladování. Několikrát jsme si vyslechli, jak se tam nesmí fotit, ochutnali tequilu blanco a utíkali za naší výpravou, abychom nezůstali v Tequile bezdomovci. Skupinka už byla dobře naladěná, takže po cestě zpět do Guadalajary bylo dost veselo. Večer jsme padli unavení do postele a ve dvě ráno, když nás vzbudil ruch z ulice, jsme trošku litovali, že jsme se nepřemohli a nešli do ulic. V sobotu to prý žije víc.

Abych Vás neochudila o trošku historie, rostliny modré agáve se kultivovaly ve státě Jalisco již v šestnáctém století, ale vlastní průmysl je poněkud mladší. První láhev tequily představil světu právě Jose Cuervo po mexické revoluci (ta počala 16. září 1810 - v tento den se slaví v Mexiku Den nezávislosti), tradice této výrobny se ale datuje k roku 1795 - dle etikety na láhvi. Tequila se vyrábí ze srdce agáve - zvaného pina. Zralost a tedy vhodnost k použití určuje vybraný zemědělec zvaný "jimador" a to cca 8-12 let od vysazení rostliny. Úloha jimadora je velmi důležitá, protože pokud by byla rostlina málo zralá, neobsahovala by dostatečné množství cukru k výrobě tequily. Jimador také očišťuje jádro od ostnatých listů agáve nástrojem zvaným "jima", kterým jej také posléze půlí. Rozřezané části se poté vaří ve speciálních kotlích několik hodin, dokud nezískají nahnědlou barvu a konzistenci připomínající marmeládu. Poté se lisují, ředí vodou a nechávají téměř tři dny kvasit v kádích. Aby mohla nést tequila nálepku 100 % agáve, nesmí se do ní přidávat nic jiného. Do ostatních druhů se přidává cukr, někdy i dochucovadlo nebo barvivo. Podle zákona musí směs obsahovat nejméně 51 % agáve, jinak se nesmí tequilou nazývána.

Existují 4 druhy tequily (resp. pět pokud počítáme i zlatou přibarvenou). Bílá - blanco, u nás zvaná stříbrná, se nenechává zrát v sudech, není nijak přibarvená ani dochucená (max. troškou cukru) a má výraznou chuť agáve. Podobná je zlatá, která také nezraje v sudech, ale přidává se do ní barvivo, většinou karamel (pro milovníky tequily malá rada - nepijte zlatou tequiluUsmívající se). Pokud si chcete tequilu opravdu vychutnat, kupte reposado (uleželá), añejo (zralá) nebo extra añejo. Tyto tři druhy se nechávají zrát v dubových sudech (čímž získávají tím také nazlátlou barvu), nejstarší zraje až pět let. Bylo nám řečeno, že déle ne, protože pak dostává tequila jakousi pachuť.

V Mexiku se pije většinou bez ničeho, protože tady není třeba zastírat nekvalitu pomerančem a skořicí. Pokud se pije se solí a citrónem je to účelové, a to hlavně při požívání většího množství v prostředí, jako je Mexiko. Sůl zadržujete vodu v těle, čímž zabráníte dehydrataci, a citrón zase obsahuje enzym s názvem purin, který napomáhá rychlejšímu odbourání alkoholu v těle. Tequila ze 100% agáve obsahuje velké množství fruktózy, kterou náš organismus mění rychle na energii. A ještě jedna zajímavost - modrá agáve má jisté psychoaktivní vlastnosti, takže Vás pití tequily udrží dlouho v povznesené náladěÚžasný (více o výrobě se dozvíte ZDE a nebo ZDE).

V neděli jsme měli do odjezdu ještě spoustu času, takže jsme si prošli centrum Guadalajary ještě jednou za bílého dne. Ani jsem se nezmínila o počasí, které tu bylo krásně slunné, kolem 25 °C, takže na kraťasy a tričko, ostatně jako téměř všude ve všech ročních obdobích (kromě Tolucy, která je nejvýše postaveným městem, takže se tam počasí více mění). Navštívili jsme mimo jiné i místní památku řadící se do seznamu UNESCO - Instituto Cultural de Cabaňas (dnes kulturní isntitut a muzem, kde se nachází také škola, dříve sloužil jako sirotčinec a domov pro invalidy). Shlédli jsme tu nástěnné malby José Clemente Orozca v hlavní rotundě a několik výstav, které jsou v současnosti otevřené. Jinak je budova téměř symetrická a kromě rotundy ne až tak zajímavá (alespoň ne pro mě:-)). Největším skvostem Guadalajary je ale její katedrála. Když jsme vstoupili, konala se mše, ale to zřejmě nikdy nebrání turistům, aby se po ní procházeli a fotili si ji. Kaderdála byla sice budována v letech 1558-1618, ale dnes je více méně směsicí slohů s barokními a neoklasicistními vlivy, protože byla rekonstruována. Zásadní rekonstrukce proběhla po roce 1818, kdy byly věže zničené zemětřesením.

Jak nám řekla průvodkyně, Guadalajara má tři hlavní charakteristické znaky - katedrálu, arcos (něco jako vítězný oblouk) a fontánu Minerva, která tu patří k těm největším. Měli jsme ještě dost času, takže jsme se prošli cca 5 kilometrů, abychom se na ty zbylé dva znaky podívali z blízka. No, ne že by to stálo až tak za to.Mrkající

Musím říct, že Guadalajara je za bílého dne mnohem krásnější. Všude spousta lidí, stánků, obchodů se šperky, historické i moderní památníky, staré budovy i novostavby. Pohled na toto město se v neděli obrátil o 180°C. Jde vidět i jistý rozvoj, v porovnání s městy, v kterých jsme doposud byli. Je tu hodně živo, protože se sem sjíždí lidé z širokého okolí, a to ne až tak za památkami, jako za nákupy, protože patří k jednomu z nejlevnějších měst v Mexiku. My jsme si ale nic nekoupili, prvně kultura, pak zábava (a tu jsme bohužel nestihli, tak snad příště:-D).

Fotografie doplňující blog můžete shlédnout v albu Guadalajara, Tequila v menu vlevo.

Karneval ve Veracruz a ještě něco navíc

24. února 2012 v 7:01 | johhanis |  Život v Mexiku
To jsme celí my, všechno nechat na poslední chvíli. Jet v pátek do Veracruz na karneval a nemít lístek na autobus, to se nám skoro nevyplatilo. Naštěstí jsme chytli poslední místa ještě v pět, takže jsme byli kolem půlnoci v hotelu, kde nám měli držet rezervaci jen do desáté. Ještě že jsme v Mexiku a nikdo nic nekontroluje, dokud není třeba.Tento pozdní spoj měl jednu výhodu, poskytl nám krásný pohled na Popocatepetl a Iztaccíhuatl při výjezdu z DF a ještě dlouho pak při soumraku. Fakt mě tu tyhle věci fascinují. Kouřící Popocatepetl s bílou čepicí, která ukazuje přesně ten zlom, kde už sníh nevydrží, a vedle něj spící panna (jak říkají vrcholku Iztaccíhuatl - proč, můžete vidět na obrázku ZDE).

Na Veracruz jsme měli necelé dva dny, takže jsme neotáleli, zakousli dva tacos al pastor (s vepřovým masem) u jednoho ze stánků a vyrazili ještě v tuhle noční hodinu do centra, podívat se, kde se co děje. První defilé karnevalu mělo začít až další večer (v sobotu), takže jsme ve městě potkávali zatím jen prodejce masek, paruk, doplňků, opilé turisty a spící domorodce na lavičkách. Ve městě to ještě docela žilo, hudba hrála z místních karaoke barů a my se bavili posíleni nějakým tím Solem skoro do čtvrté do rána (mexické pivo Sol - hlavní sponzor karnevalu, takže bylo všude, kam jste se podívali). Druhý den jsme vstali kolem deváté, dali si snídani za doprovodu zvonkohry na místním náměstíčku a zamířili do akvária, které tu patří mezi ty největší v Mexiku. Toto rozlehlé akvárium poskytne pohled na sladkovodní i mořské druhy ryb, na želvy, které jste snad nikdy neviděli, bleskurychlé vydry, kapustňáky a žraloky, kteří plavou kolem vás v kruhovém akváriu, situovaném ve středu celé budovy. Měli jsme štěstí, protože jsme přišli v hodinu, kdy probíhala i show s delfínama. Škoda že se za nimi nedalo do nádrže skočit. Byli ale vcelku ohleduplní, nenechali nás pařit se v horku a dopřáli nám takovou trošku větší osvěžující sprchu. Je fajn to vidět, ale lepší by bylo plavat s nimi v moři:)

Z akvária jsme se vraceli k hotelu po silnici kolem pobřeží, kde už probíhaly přípravy na první defilé v plném proudu. Kolem celé promenády bylo po obou stranách vybudované podium táhnoucí se cca 5 km, které doplňovaly stánky především s pivem. Kdo se chtěl účastnit večerní přehlídky jako divák, musel si koupit lístek s místem. Neznamenalo to ale, že musel sedět. Během přehlídky se lidé na pár sekund připojovali k účinkujícím a tancovali s nimi za doprovodu hudby, která se linula z alegorického vozu ozdobeného v duchu jejich kostýmů (a mimo jiné i reklamou umělecké školy, kterou masky reprezentovaly)

Celý průvod začal kolem šesté večer. Než došli z jednoho konce na druhý, uběhly asi 4 hodiny. Viděli jsme různé královny, princezny, tanečnice, tanečníky, Havajanky, hudebníky, klauny… až mi to skoro přišlo dlouhé. Ve srovnání s maskami na karnevalu v Benátkách (kde byla kamarádka s přítelem, a tak mohu srovnávat jen s fotkami) mi přišel tento víc zkomercionalizovaný. Team America a Supermany byste v Itálii asi nenašli:-D. Zato je tento hodně uvolněný, můžete s průvodem tancovat v davu a nebo se mezi účinkujícími proplétat při přípravách. Rádi se s Vámi vyfotí i nechají vyfotit, čehož jsme využili druhý den, kdy se chystali na dopolední defilé. Stránky karnevalu si můžete prohlédnout ZDE.

Veracruzská karnevalová tradice tu vznikla v roce 1925. Začíná vždy 9 dní před popeleční středou, kdy je úvodní přehlídka zasvěcena "pálení špatné nálady" a končí "pohřbem Juana Carnevala". Tancuje se vždy v rytmu salsy a samby a město se rozzáří ohňostroji a davem statisíců lidí, kteří se sem jezdí podívat zejména z jiných částí Mexika.

Veracruz je jinak příjemné přístavní město, kde můžete vidět rybářské, nákladní a dokonce i vojenské lodě. Dnes patří k významným přístavům, které zajišťují export a ve kterém sídlí zpracovatelský a petrochemický průmysl. V 16. století ale sloužilo zejména jako hlavní vstupní brána do Mexika, a to po celých 400 let. Odcházeli a přicházeli sem dobyvatelé (např. zakladatel města Hernan Cortés, který započal roku 1519 obléhání Mexika a do dvou let se mu podařilo rozdrtit říši Aztéků), vládci, otroci i stříbro. Z Veracruz také vedla první železnice v celém Mexiku, a to do hlavního města Ciudad de Mexico (postavena v r.1872).

Pokud není období karnevalu, může to být město vcelku klidné, dýchající zvláštní atmosférou. Na jednu stranu na Vás působí stavby strašně ošumtěle, domy jakoby chátraly, nikdo nic neopravuje, na náměstí se skvěje dokonce jedna zbořenina, na druhou stranu si sedíte v proslulé kavárně Gran Café de la Parroquia a i přestože koukáte na nákladní loď, je Vám tak nějak dobře:) Mimochodem, tady v té kavárně jsme posnídali "gordu" s míchanými vajíčky. Měla jsem ji poprvé. Jak to popsat. Strčíte placku do pece a ta Vám pukne a do té díry dáte, co chcete. Nebo naopak? Naplníte placku, strčíte ji do pece, a ta se nafoukne, až pukne? No tak nějak to bude. Každopádně polité lehce pálivou omáčkou to bylo vynikající, i když na obrázku to asi vypadá spíš nechutně :-D

Zpět do Mexico city jsme vyrazili v neděli ve tři a nebýt nějakého týpka v metru, který byl nejspíš zfetovaný, proto nás začal obtěžovat blbými otázkami, a pak nás dokonce sledoval, byl by to vcelku poklidný výlet (o té rvačce dvou Mexičanů na karnevalu, kde jeden vytáhl nůž se raději zmiňovat nebudu:-D).
Tento víkend se chystáme buď na sopku, nebo na výlet do Guadalajary, ještě nevíme, ale do rána času dost na rozmyšlenou:)

Více obrázků z výletu do Veracruz naleznete v galerii v menu nalevo pod názvem Veracruz.

Běžné dny v Mexiku – 1. část

13. února 2012 v 5:03 | johhanis |  Život v Mexiku

Tento týden byl tak línej, nic se mi nechtělo, takže jsem byla tak maximálně nakoupit na trhu, nechat se vyfotit na víza (které si tu musíte zařídit, pokud je Váš pobyt delší než 180 dní) a zaplatit něco v bance. Musím se vždycky rozplývat, když vzpomenu trhy. Vejdete do obrovského prostoru, rozčleněného různými stánky, všech velikostí a všech vůní. Najdete tu všechno od oblečení, obuvi (což mě tu nezajímá) přes čerstvé květiny, ovoce, zeleninu, bylinky, koření až po maso, ryby, mléčné produty... tolik barev a tolik druhů, že jich spoustu ani neznám. A rozhodně to není tak, jako když přijdete u nás na vietnamský trh, tady dýchá domácká atmosféra. Vše krásně srovnané, vyleštené, voňavé... nejraději bych tam vždycky strávila celý den, klábosila s tetkama a všechno poznávalaSmějící se
Babky kořenářky mi prodaly zázvor a čerstvou bazalku, jeden řezník kus hovězího, druhý 4 plátky kuřecích prsou…. jo kuře, u toho byste se tu hned pozastavili, nebo spíš mexičani by se pozastavili u toho "našeho". Tady je totiž kuře žluté, jak pěkně vykrmená kachna, a to hlavně proto, že je krmené kukuřicí. Má i trošku jinou chuť, ale je to o zvyku (který se ke mně zatím ještě nedostavil, takže když mám na výběr, tak momentálně radši krávu:-D) Uvidíte tu i téměř celou "zabíjačku", nechutnala jsem nic z toho, ale vypadalo to podobně jako jelita, prejt a ostatní části zpracovaného nebo nezpracovaného prasete. Pokud si myslíte, že na trhu něco neseženete, tak Vám vždycky někdo poradí, kam zajít. Zeleninu jsem nakupovala u mladé ženy. Jako vždy jsem začala větou "nemluvím moc dobře španělsky…" :-D , ale měla jsem už předem připravený seznam toho, co potřebuji, takže jsem neměla se slovíčkama problém. Měla skoro všechno, co jsem chtěla a byla hrozně milá. Ostatně jako všichni mexičani, s kterými jsem se zatím bavila. Byla hodně zvědavá, národnosti světlejší pleti zřejmě raději chodí do supermarketu, takže na trhu jsem ještě větší zvláštností, než obvykle (a to neříkám nějak pyšně, po ulici chodím s hlavou skloněnou, abych náhodou na někoho jinak než normálně nekoukla:). Pobavila mě, když říkala, že je tu zima a jestli mi to nevadí:-D když jsem ji řekla, že v ČR je kolem -20, pochopila, že jsem ráda, že jsem tady.
I co se týče lidí, obecně musím říct, že jsem tu radši, nikdo se na Vás nemračí, nikdo Vám pět minut před zavíračkou neřekne, že už Vás do obchodu nepustí, nikdo není otrávený z toho, že musí pracovat, nikdo si nestěžuje, že se má špatně a i cizí lidi v krámku se s Vámi pozdraví a pustí s úsměvem do řeči, rádi poradí, prostě cokoliv s úsměvem. I když máte náladu, že se Vám nic nechce, stačí vyjít ven a barvy Vám hned rozzáří obličej, a když ne barvy, tak minimálně hudba, kterou slyšíte kdykoliv odkudkoliv. I ranní pohled na sopku, na které je sníh, mi zvyšuje hladinu endorfinů v těle (to proto, že jsem šťastná, že ten sníh není tady dole:-D). Jsem zvědavá, jestli je to všechno jen počáteční euforie, nebo mi to zevšední a úhly pohledu se změní. Uvidíme.
pozn.foto je z našeho domu ze střechy ze dne 14.2.2012
 
Žít v Mexiku znamená uvědomovat si každodenně věci, které byly v České republice samozřejmostí a člověk je ani nevnímal. Jednou z takových jsou například popeláři. Chodí tu jako u nás, ale tady neexistují popelnice (odpadkové koše na veřejnosti samozřejmě ano). Prostě plníte si doma pěkně koš, a když uslyšíte ding-ding-ding-ding-ding je čas vyběhnout s ním na ulici. Popeláři chodí skoro každý den, pravidelnost jsem nepostřehla, občas jsem je buď nestihla, neslyšela mlátit na zvon, nebo nejeli, občas přijeli v deset, občas ve dvě. Třídit odpad tu má smysl jen pro ty, co chtějí ušetřit popeláři práci, protože ten pytel s odpadky sám ještě v autě rozřízne a roztřídí dle svého.
Další takovou věcí je tu například přívod plynu. Kdekdo má dnes doma plyn díky plynovodům. Do bytu tu sice přívod plynu máme, ale z vlastní bomby umístěné na střeše, kterou musíme nechávat pravidelně doplňovat. Ani si neumíte představit, jak jsem občas v nervu, když mám vařit na našem plynovém sporáku, protože tlak pod kterým jde plyn je úplně o ho…., takže sotva se nasnídám, abych začala vařit oběd :-D Už chápu, proč tu ženy moc nepracují, vařit jim zabere půl dne. Jediná dobrá věc na tomto způsobu zásobování je to, že máte tolik, za kolik zaplatíte a nemusíte se bát doplatků na konci rokuÚžasný
Úsporou nákladů je tu například i voda, není sice pitná, ale je zdarma a vařit se s ní může normálně. Zvláštností je, že vodu čerpají z podzemí na střechy domů, odkud se teprve rozvádí do všech bytů. Když už jsem u těch energií, elektřina je tu pod napětím 120V a my, jako malá domácnost s nejnižším tarifem spotřeby platíme průměrně 0,75 pesos za kWh (takže asi 1Kč). Takto nízká cena je ale jen část ceny "skutečné". Nebylo to tak málo vždy, ale od doby, kdy přišla krize, zavedla vláda podporu, kdy převážnou část ceny dotuje. Zkoušela jsem z vyúčtování vyčíst nějaké procento, kolik dotace činí, ale 88,7% mi nedává moc smysl, takže tento systém nechápu a dokud se někoho nezeptám (až to budu umět), budu to brát spíš jen tak, že na vyúčtování je výška dotace vyznačená jen a jen proto, aby všichni brali na vědomí, že bez podpory bychom museli zaplatit víc (pozn. Mexiko si elektřinu vyrábí samo).
A abych nezapomněla - topení. Nevím, jestli jsem se už zmiňovala, ale topení tu neexistuje!!! Mají ho snad jen nově postavené nebo rekonstruované domy zámožnějších lidí, kteří zimu nesnesou, a hotely. Běžně to ani nevadí, protože dům se stihne přes den vyhřát a za noc i při 2-5 stupních nestihnete vymrznout. Bohužel tu zas tak obvyklé počasí není, takže momentálně ležím v posteli a mám ledové ruce a nohy. Sice tu mám přímotop, ale ještě jsem ho nepoužila (i když v Čechách bych už dávno nastavila regulátor při takovém počasí na 22 stupňů). Za chvíli jdeme totiž spát a Míra je skoro lepší topení, než nějaká elektrická náhražka. Škoda, že se nedá nosit celý den po kapsách:-D

pozn.: nedávno jsem tu potkala jednu Lucii z Čech, která tu žije už 7 let, a ta mi dnes napsala, jak to s tou elektřinou a vodou je. Mimochodem, my v centru spadáme do zóny s nejnižší tarifem. Tady máte její podrobnější zprávu a Lucii díky:) - voda se platí, záleží na zóně a s tou elektrikou je to asi takto: při spotřebě 0-140 KWh se za každý KWh platí 0,73 pesos, od 141 - 250 se za každý platí 1,237 a od 251 více se platí 2,610. Tyto kvóty se liší od zóny a také se liší od období (letní, zimní). Takže například, ti co si doma zatopí a používají pračku (která do základního tarifu nespadá), mají víc než jednu televizi a celou kuchyň mají na elektriku, tak s klidem zaplatí bimestrálně až 8 tisíc pesos. S tou vodou přesně nevím, ale například v DF, aby se ušetřila voda,tak v nějakých koloniích se na víkend vypíná skoro úplně, a musíš si tedy koupit vlastní cisternu, pokud nechceš být bez vody. Jinak říkám skoro, jelikož ze zákona se voda vypnout nesmí, protože je potřebná pro život, takže když máš kohoutek otevřený celý den, tak ti do kýblu něco nakape:)

Prodloužený víkend na Playa del Carmen

11. února 2012 v 23:29 | johhanis |  Život v Mexiku
V úterý v noci jsme se vrátili z Playa del Carmen do pěkné zimy. Čekala jsem suchou mírnou zimu při teplotě kolem 20°C a místo toho tu prší asi tak do 13°C, což mi navozuje zimní spánek. Nebudu se zlobit na Evropu, že nám sem tu zimu posílá, protože v porovnání s počasím tam u Vás se tu máme královsky.

Playa del Carmen nám začala docela vtipně. Mírův flegmatismus se projevil půl hodiny před odjezdem autobusu na letiště, kdy mi u mytí nádobí oznámil, že musíme okamžitě odjet na nádraží:-D Tak jsem mu řekla, že rozhodně talíř od vajíček nenechám 4 dny ve dřezu, a že když vyjedeme za pět minut, tak to ještě stihneme. Ne a ne a ne a just si sedl k počítači, že když jsem tak neschopná, tak pojedeme tím dalším (ve 12), že i s tím bychom měli být na letišti včas, pokud nebude zácpa. Musím se smát, když si na to vzpomenu, protože…

...zvažovali jsme dvě varianty - jet ve dvanáct autobusem "Caminante" přímo na letiště, s tím, že když bude DF ucpané nemusíme to stihnout, nebo jet dřív (což v našem případě znamenalo asi o půl dvanácté) autobusem na klasické nádraží v DF a metrem dojet na letiště, čímž se zácpám vyhneme a eliminujeme riziko, že by nás už nemuseli odbavit. Zvolili jsme cestu s přestupem na metro, ale když nás taxikář přesvědčil, že v sobotu DF ucpané nebývá, nechali jsme se dovézt na nádraží Caminante. Sotva jsme vystoupili z taxíku, zjistili jsme, že onen autobus v jedenáct jel o půl dvanácté a o pět minut nám ujel. Další nejel ve dvanáct, ale až v půl druhé, takže jsme sedli opět do taxíku a jeli na původně zvolenou trasu. Míra zaperlil, když vytáhl jízdní řád, který měl celou dobu u sebe až při cestě na druhé nádraží. No nezabili byste ho?S vyplazeným jazykem

Všechno jsme stíhali v pohodě a jízda metrem byla tentokrát o něco delší, takže jsem mohla pozorovat místní, jak prodávají za jízdy všechno možné, aby si něco vydělali. Velmi zajímavým způsobem jak získat nějaké peso je udělat si z vagónu podium pro svoji kapelu. Tip pro všechny, kdo hledají prostory pro své projevy - přijeďte do DF, v metru je místa dostSmějící se

Předpověď pro Cancun nebyla nějak slavná, samý déšť. Naštěstí Playa je místo, kdy sice zaprší, ale za čtvrt hodiny je po všem a je zas krásně. Dorazili jsme kolem půl osmé, smíchali si Havanu s Colou do kelímku ze Starbucks a promenádou vyrazili vstříc našemu hotelu. Ještě lehce pršelo, ale bylo příjemně teplo a Havana nám navodila párty náladu. Takže jsme položili kufry na zem, zařídili výměnu pokoje, protože mravence moc nemusíme, a vyrazili do centra. Skončili jsme ve vyhlášeném clubu Blue Parrot, který je z části položen na pláži, takže jsme celý večer protancovali a prováleli v písku.

Druhý den jsme se šli vyvalit na pláž Mamita, kde začínal festival Arena, neboli gay and lesbian festival. Bylo tam fakt hodně teplo:))), ale moře bylo osvěžující. Hudba byla tak super, že jsem se u toho tancování zapomněla průběžně mazat, takže si dokážete představit, jak se Mireček večer smál svým růžovýmu prasátku. No, co Vám budu povídat, vypila jsem pro jistotu ještě tak dva litry vody a byla jsem ráda, když jsme šli v deset spát.

Ráno bylo jasné, že ploutve a šnorchly jsme brali zbytečně. Na pláž jsem neměla ani pomyšlení, a tak jsme šli nakupovat. Máme rádi věci z Pull and Bear, který v Toluce není, takže jsme strávili asi dvě hodiny tamÚžasný No a protože bych Vás ochudila letošními zážitky z Playa del Carmen o krásy Tulumu a Akumalu, přidám něco z loňska.

Na Playa del Carmen jsme byli loni i s mými rodiči, kdy jsme se ke šnorchlování dostali. Tenkrát jsme vyjeli do Akumalu místní dopravou - minivan asi pro deset osob, sotva klimatizovaný. Horko bylo horší než teď v únoru. Bylo září a dusno se dalo krájet, i když občas zapršelo. Dojeli jsme do přírodní rezervace, kde nás pověřená osoba seznámila s videem o tom, jak se chovat v místních vodách, ve kterých se vyskytují želvy, rejnoci, korály a jiné druhy živočichů. Zejména kvůli želvám je tato rezervace velmi známá a bohužel pro ně i turisty hojně navštěvovaná. Bylo nám doporučeno vzít si na šnorchlování průvodce, samozřejmě za poplatek, ale my jsme se rozhodli půjčit si jen vybavení a zkusit to na vlastní pěst, i přes upozornění, že želvy nemusíme bez znalosti míst vidět. Neuplavali jsme ani 30 metrů a objevila se jedna vedle nás. Člověk měl až chuť ji pohladit, ale dle zákonů rezervace se to nesmí. Měli jsme štěstí a narazili jsme i na malého rejnoka. Nebylo tak těžké odhalit trasu, kde se želvy vyskytují, moře nám ji v podstatě ukazovalo samo, protože přes velké korály se proplouvat nedalo a početné skupinky návštěvníků, které zvolily průvodce nám trasu, dá se říct, ukazovaly.

Při loňském pobytu jsme stihli i šnorchlování na ostrově Cozumel, na který se jezdí trajektem přímo z přístavu Playa del Carmen. Ale bohužel jsme se s průvodcem dostali jen do vod, kde ty krásné a opěvované korály, kterými je Cozumel vyhlášen, nebyly, takže tam se ještě budeme muset jet podívat a najít si je samiUsmívající se Náladu jsme si spravili návštěvou Tulumu. Tulum je známý svými rozlehlými, na první pohled skoro panenskými plážemi a krásnými mayskými zříceninami známými jako Tulumské rozvaliny. Svou rozlohou a velikostí patří ke skromnějším ukázkám mayské architektury a jsou i svým provedením jen těžko měřitelné s velkolepějšími stavbami, které lze v Mexiku nalézt, ale v kontextu s azurovým mořem, nad kterým se tyčí hlavní věž, Vás návštěva této oblasti naprosto uchvátí (a kdybych viděla ještě západ slunce, tak se asi roztečuÚžasný). U pevnosti se nachází plážičky, kde se můžete alespoň na chviličku zchladit (respektive namočit, protože voda měla asi 28°C). V září byla ale jedna z pláží zavřená, protože na ni chodí v tomto období želvy klást vejce, a druhá přeplněná, takže jsme raději opustili pevnost, abychom ušli přibližně jeden kilometr a měli téměř pro sebe rozlehlou pláž s krásně jemným, bílým pískem. Fotky z této oblasti najdete v galerii ve složce Playa del Carmen, Tulum, Akumal. Pokud si chcete přečíst něco více o Tulumu můžete ve vydařeném blogu jedné návštěvnice ZDE a nebo v angličtině včetně mapek a plánků ZDE.

Abych náš víkend uzavřela, musím se zmínit o pondělním večeru, který jsme strávili ve společnosti jednoho příjemného američana, který je již ve svých 46 letech v důchodu a užívá si "stáří" se svým přítelem, který za ním má přiletet za týden. Měl s sebou kamarádku, přibližně jeho věku, která byla poprvé mimo USA. Potkali jsme je v baru na střeše design hotelu Deseo a zejména Johnovi jsme udělali velkou radost, když jsme mu sdělili, že zrovna začal Arena festival. Posilněni několika drinky jsme se vydali na party do Palazza, kde jsem protančila nevím jak dlouhou dobu s příjemnými homosexuály. Ani nevíme, kdy jsme šli spát, ale byla jsem na tom líp než Míra, protože já jsem si alespoň pamatovala, že jsme ještě před odchodem do hotelu navštívili jeden club. No, musíme říct, že prodloužený víkend se vydařil, ohřáli jsme se, zařádili jsme si, ale trošku se nám prodražil na to, že jsme skoro nic nového neviděli :-D Ups:)

Víkend v rytmu tradic

2. února 2012 v 1:35 | johhanis |  Život v Mexiku
V pátek jsme se navečeřeli a vyrazili jsme opět do Metepecu (nevím jestli jsem zmiňovala, ale je to asi nejhezčí část Tolucy, asi proto chodí místní za zábavou raději tam). Návrh Mírových kamarádů jít do Mezcalerie se mi prvně moc nelíbil, dokud jsme nevešli dovnitř. Menší bar, dva dj-ové a dobrá skoro trancová hudba, která s člověkem cloumala jen co vešel. Když před nás postavili první rundu mezcalu, kopli jsme to s Mírou do sebe, jak je u "pálenky" zvykem, a zajedli plátkem pomeranče posypaným solí s chilli (nevím to jistě, ale byl to hnus v kombinaci se sladkým pomerančem). Všichni se na nás podívali, co blbneme, a upíjeli dál pomaličku ze své skleničky. U druhé půlky jsem se snažila být poslušná a "vychnutnávala" jsem si mezcal pěkně pomaličku, ale už po druhém doušku mi bylo jasné, že jeho příznivcem fakt nebudu a zopakovala jsem první kolo. Když se zapil hned pivem, tak to tak strašný nebyloÚžasný

A co že je to ten Mezcal? Spousta lidí považuje mezcal za tequilu, ale není tomu tak. To bychom tím tequilu urazili. Pravá tequila se totiž vyrábí pouze z jediného druhu agave - modré agave. Mezcal se může vyrábět z pěti různých agave. Nejznámější agave pro mezcal je espandin. Neliší se pouze surovinami k výrobě, ale i technologií. Tequila se destiluje dvakrát a některé typy i třikrát, přičemž mezcal vzniká pouze jedinou destilací, jen výjimečně dvojnásobnou. Základní surovina, ze které se potom vyrábí mezcal, se získává vařením agave nad rozžhavenými dřevěnými uhlíky. Ten dodá Mezcalu zvláštní kouřovou příchuť, která je pro něho tak typická. Mezcal je také o trochu silnější než tequila, ale postrádá její lahodnou chuť. Zvlášť tady v Mexiku poznáte teprve pravou chuť tequily, která je opravdu docela lahodná, jemná a v porovnání s tou, co se prodává běžně v barech v Čechách se dá pít (a dokonce z ní ani nezvracíte :-D). Na rozdíl od této tequily má mezcal právě kouřovou příchuť, je štiplavější a ne moc chutný (zvlášť pro mě, proto ten lehký odpor Křičící) Mexičanům ale očividně chutná, protože v baru se pil u všech stolů po lahvích.
Některé druhy mezcalu v sobě obsahují červa. Není to ale červ, je to housenka rodu Hipopta agavis.V Mexiku se jí přezdívá "gusano". Mezcal, který jsme pili ale červa neobsahoval. Není to chyba, ani známka nekvality, červ se začal používat spíše jako obchodní trik, kterým měli zaujmout prodejci kupující. Dostali jsme na stůl ale mističku, která obsahovala "chapulines" - chuťovku k popíjení mezcalu. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaké sušené chilli naložené v čemsi (naivkaNerozhodný), nechutnalo to zas tak hrozně, dokud jsem nevěděla, co jsem jedlaSmějící se Chapulines neboli pražené středně velké luční kobylky (viz obrázky). Mají křupavou chuť, jí se úplně celé včetně tykadel a nožiček. Upravují se tepelně pražením na tálu. Bývají i s příchutěmi - my je dostali s příchutí chiles a limetky (myslím). Nezpůsobilo mi to naštěstí žádné střevní potíže, ale opakovat už to nebuduMlčící Chapulines a mezcal jsme zapíjeli Coronou a večer jsme zakončili dikotékou, kde mi Míra předvedl pár místních tanců Úžasný Pro ty, kdo nazná Coronu: Corona Extra je světlé pivo, které se vyrábí v pivovaru Modelo v Mexico city, je ze směsi ječmene, kvasnic, dováženého chmelu a vody. Má osvěžující chuť a já osobně ji nejradši piju s limetou. Je k dostání běžně na celém světě, u nás ve vybraných barech nebo ve větších obchoďácích, bohužel však za vyšší cenu než běžné pivo. Tady v Mexiku patří ale k těm nejlevnějším (což mně vyhovuje - když už na ni dojde:))

Sobotu jsme z poloviny prováleli, z poloviny strávili v obchoďáku a na neděli jsme měli koupené lístky do DF (Mexico city) na býčí zápasy. Konají se tu prý jen v sezóně, což je tady asi do konce března. Ne že bychom chtěli podporovat tuhle "show", při které zabíjí býky, ale říkali jsme si, že když už tu jsme, mohli bychom to vidět.
Do Mexico city jsme se vydali autobusem. Vyplatí se to asi lépe než autem (a to neříkám proto, že ho ještě nemáme:-D) Autobus stojí 40 pesos, je pohodlný, pouští v něm film a nemusíte se nervovat v zácpách v Mexico city. Nemusíte ani platit mýto (120 pesos tam i zpět) a parkovné, jezdí každých pět až deset minut a navíc s autem rozhodně nemáte zážitek z jízdy metremSmějící se Z DF jsem měla trošku respekt, hlavně ze zmiňovaného metra, kterým jsme se pak přibližovali k aréně, protože už se ke mně dostalo pár upozornění, že se tam krade, přepadává atd. Takže jsem byla na Mírovi nalepená jak pijavice, až se mi skoro smál. Musím ale říct, že ve srovnání s Prahou je metro směšně levné - 3 pesos, bez revizorů (protože lístek strčíte při vchodu do automatu a ten ho "sežere") a hlavně - za tu cenu můžete přestupovat libovolně jak chcete po celém městě, dokud z něj opět nevyjdete. Mapku metra jsem Vám vyfotila mobilem, ale tady asi nic nevidíte, takže se můžete lépe podívat ZDE (abych pravdu řekla, ve srovnání s Londýnem jsem čekala v tak velkém městě daleko složitější síť).

Po cestě z metra k aréně jsme potkali několik překupníků se vstupenkami. Na nás ale čekal Mírův kolega s rodinou, kteří lístky měli. Seděli jsme v prostřední části, více nahoře. Když jsem viděla ty ceny, asi bych raději připlatila a šla trošku níž (náš lístek bych za 145 pesos, v přední části běžně asi 300 pesos). Bylo vidět krásně, ale vzhledem k tomu, že nevlastním teleobjektiv, nemohla jsem fotit všechno z blízka. Pro začátek bych Vám mohla přiblížit cca půlhodinu, při které se celý proces usmrcování býká odehrává, protože jestli si myslíte, že tam jeden toreador nahání s červenou látkou býka (jak jsem si myslela já), tak to si myslíte špatně. Původně jsem chtěla popsat celé dějství vlastními slovy, ale bylo by to dlouhé a neznala bych správné názvy, takže jsem trošku prohledala internet a krásný popis včetně správných názvů aktérů si můžete přečíst ZDE. Je to moc pěkný článek a sama jsem se v něm dozvěděla, co jsem ani po "life show" neznala.
Osobní pocity ze zápasů jsou smíšené. Jak píše výklad, tak i tady byli tři matadoři a každý měl skolit dva býky. První býk se zdál být vcelku klidný, takže mi to přišlo spíš trapné a zabít ho nechutné. Zvlášť psychicky bolestivé je koukat se na třetí akt, když se matador nemůže trefit celou délkou meče mezi lopatky býka a dělá to napočtvrté. Tady to fungovalo tak, že pokud se netrefil napoprvé (což bylo v 5 z 6 případů), tak diváci ztratili zájem, pokřikovali na matadora něco ve smyslu "vrahu!" a věnovali se roznašečům jídla a pití, kteří pendlují celou přestávku mezi diváky.
Ti co fandí spíš býkovi, by si určitě přišli na své u matadora jménem Juan Pablo Sánchez. Býkovi se podařilo nabrat rohem Juanovu nohu a udělal mu do ní pěknou díru. Ostatní ho chtěli odvést z plazy de torros, ale Juan si nohu nechal podvázat a hrdě pokračoval dál. Při třetím aktu, kdy chtěl zabodnout býkovi meč mezi lopatky neměl kvůli očividé bolesti nohy takový švih, nestihl uhnout býkovi a ten ho opět nabral rohem, tentokrát v oblasti břicha. Až do druhého dne jsem si myslela, že mu probodl celou dutinu břišní, ale naštěstí ho zachytil jen za oblečení. V tu chvíli ho ale už opravdu odvedli a třetí akt dokončil jiný torero.
Ještě nastala jedna dramatická chvíle, kdy při prvním aktu srazil býk koně s picadorem na záda. Vzhledem k tomu, že mají koně na sobě žíněné prošívané brnění - peto kyrys - chránící před útoky býka (mimochodem nařízené zákonem roku 1928, do té doby kůň málokdy přežil), nestalo se koni nic, ale zvednout ho muselo asi 5 chlapů, které matadoři chránili svými "pláštěnkami" před býkem a odváděli jeho pozornost jinam.

Úplně nejlepším zážitkem toho večera byl Julián López zvaný "El Juli". Tento 29 letý matador je nejlépe placený toreo všech dob a je považován téměř za umělce. Veřejnosti se představil už ve svých 11 letech. Charismatický Španěl předváděl toho večera kousky, u kterých měl býka téměř přilepeného na těle. Při jeho číslech zůstával člověk v úžasu, s jakou lehkostí dostává býka snad až do transu a pomocí kousku červené látky si s ním hraje jak s loutkou. V tu chvíli jsem přestávala myslet na jatka a sledovala umění. Více o Juliovi ZDE. Jeho dovednosti s býkem si můžete taky prohlédnout na videu ZDE.


Na internetu byl zveřejněn sestřih z toho, co jsme viděli my, takže můžete z části sdílet můj zážitek i v ČecháchMrkající:



No, a protože i k nám přišla studená fronta, tak jsme po cestě na autobus pěkně zmokli. Od té doby tu máme zataženo, kolem 15 stupňů, a na sopce Nevado de Toluca, kterou vidím z okna, dokonce leží sníh… proto v sobotu hurá na Playu del Carmen, ohřát se trošku u Karibského mořeÚžasný těšte se na další blog! BesosLíbající