Guadalajara a agáve, agáve, agáveeeeeeeeeeee v tekutém stavu

29. února 2012 v 21:39 | johhanis |  Život v Mexiku
Začínáme trhat rekordy s rozhodováním, kam pojedeme na výlet. V pátek v poledne nakonec zvítězila nad výstupem na sopku cesta do teplejší Guadalajary s Mírovým kolegou a jeho přítelkyní, kteří tam jeli na rodinnou sešlost. Sbalila jsem nám věci a ve čtyři už jsem seděla v kavárně hotelu, kde měli oba školení, abychom nemarnili čas ježděním sem a tam. Začalo to moc dobře, sotva jsme vyjeli z města, přestalo v autě cosi fungovat, takže jsme se museli vrátit pro druhé, čímž jsme ztratili dvě hodiny. Naštěstí cesta netrvala tak dlouho, jak jsme původně mysleli, a za necelých 5 hodin jsme byli tam (pozn. je to asi 480 km). V Mexiku kamkoliv jedete, jedete většinou po dálnicích, které jsou sice placené, ale krásně upravené. Občas se dá jet i po neplacené, ale je to nebezpečné. Pro srovnání s poplatky na dálnicích tady a v Čechách - jedna cesta dlouhá cca 500 km vyjde na poplatcích cca 500 pesos (750Kč).

Hotel jsme si našli přímo v centru. Nechali jsme se trošku vést průvodcem od Lonely planet (doporučujeme!) a šli do hotelu Francés, který je situován v budově z počátku 17 století. Dokonce to vypadalo, že některé věci tam byly snad i původní.Usmívající se Pokoje byly ale čisté a za relativně dobrou cenu. Ještě ten večer jsme se šli podívat, kde to žije. Na to, že byl pátek, se tu nic moc nedělo, odněkud občas hrála hudba, ale lidi jakoby zmizeli. Připadala jsem si jak ve městě duchů. Zvlášť v centru, kde jsou snad všechny stavby ze třistaleté (plus minus). První dojem byl vcelku hrozný, zvlášť v parku za katedrálou na mě dolehl pocit, že tohle město se mi fakt nelíbí, a to když jsme viděli všude kolem pobíhat krysy. No mít foťák… ty jo, vlastně ani nevím, jestli bych to fotila, protože jsem se bála, aby nás nesežraly. To všechno podtrhovali spící bezdomovci v podloubí, no hrůza.Křičící Zastavili jsme se ve dvou klubech, v jednom zaplatili 60 pesos za cubalibre do plastu (to byl den!) a šli jsme na hotel. Na recepci jsme si všimli letáčku "Za 300 pesos do Tequily na exkurzi", tak jsme se rovnou zapsali a šli si na pár hodin odpočinout.

Odjezd do Tequily byl v devět, ale jak je v Mexiku pravidlem, vyjeli jsme o hodinu později. No co, nechala jsem si mezitím alespoň slepit u místního čističe bot "žraloka" na žabce (který se mi tam jen tak mimochodem zase udělal, protože neumím chodit!). Na exkurzi jelo celkem dost mladých lidí. A jak řekla průvodkyně: "teď se neznáte, ale po cestě zpět se už budete všichni kmotřit :-D, tak nebyla daleko od pravdy. První zastávka byla v palírně tequily "Tres mujeres" (Tři ženy). Ještě že jsme snídali, protože během výkladu se chutnaly všechny 4 druhy, které tu vyráběly. Navíc jste mohli chutnat kolikrát jste chtěli, takže si to umíte představit, kmotříčkujete se, kmotříčkujete a není ani jedna odpoledne a už ji máte.Nevinný Dalo se tam okoštovat i tequilu po druhé destilaci, která měla 75 %. A protože my neradi kupujeme to, co ostatní, nechali jsme si na památku načepovat půllitr této surové tequily. Samozřejmě "na tajňačku" od zaměstnance, kterému jsme strčili 50 pesos do kapsy. A abychom to neměli v petláhvi, koupili jsme si na ni v místním obchůdku pěknou flaštičku za 15 pesos:-)

Z palírny jsme jeli přímo do centra města Tequila, kde jsme měli asi tři čtvrtě hodiny čas na prohlídku. Co Vám budu povídat, to že je tu palírna Jose Cuervo (která by Vám už mohla něco říkat), je zřejmé na každém kroku, a to že je to oblast, kde se vyrábí tequila, vidíte už několik kilometrů před příjezdem, protože jsou všude plantáže s modrou agáve. Bylo nám řečeno, že tyto plantáže jsou bohatstvím UNESCO, a tak se tu ani nesmí pěstovat žádný jiný druh, než právě tento. Na prohlídku továrny Jose Cuervo jsme ale čas neměli, protože začínala vždy v "celou", a nestíhali bychom to. No, dobře dobře. Míra byl akční a nenechal to jen tak. S průvodkyní domluvil, že s nimi nepůjdeme do restaurace na jídlo (které tak či tak nebylo v ceně) a na exkurzi jsme šli sólo. Sice hrozilo, že je nestihneme dohnat před odjezdem, ale riskli jsme to. Být v Tequile a nejít tam, to by byla ostuda:-)

Prohlídka začala krátkým videem, kterému jsem moc nerozumělaÚžasný, podle obrázku soudím, že bylo o tom, jak jsou plantáže součástí UNESCO a o počátcích výroby tequily. Poté jsme prošli kolem rodinných automobilů José Cuervo, shlédli zpracovávání srdcí agáve, pece, kde se pečou, resp. vaří v páře před lisováním, vlastní destilování a skladování. Několikrát jsme si vyslechli, jak se tam nesmí fotit, ochutnali tequilu blanco a utíkali za naší výpravou, abychom nezůstali v Tequile bezdomovci. Skupinka už byla dobře naladěná, takže po cestě zpět do Guadalajary bylo dost veselo. Večer jsme padli unavení do postele a ve dvě ráno, když nás vzbudil ruch z ulice, jsme trošku litovali, že jsme se nepřemohli a nešli do ulic. V sobotu to prý žije víc.

Abych Vás neochudila o trošku historie, rostliny modré agáve se kultivovaly ve státě Jalisco již v šestnáctém století, ale vlastní průmysl je poněkud mladší. První láhev tequily představil světu právě Jose Cuervo po mexické revoluci (ta počala 16. září 1810 - v tento den se slaví v Mexiku Den nezávislosti), tradice této výrobny se ale datuje k roku 1795 - dle etikety na láhvi. Tequila se vyrábí ze srdce agáve - zvaného pina. Zralost a tedy vhodnost k použití určuje vybraný zemědělec zvaný "jimador" a to cca 8-12 let od vysazení rostliny. Úloha jimadora je velmi důležitá, protože pokud by byla rostlina málo zralá, neobsahovala by dostatečné množství cukru k výrobě tequily. Jimador také očišťuje jádro od ostnatých listů agáve nástrojem zvaným "jima", kterým jej také posléze půlí. Rozřezané části se poté vaří ve speciálních kotlích několik hodin, dokud nezískají nahnědlou barvu a konzistenci připomínající marmeládu. Poté se lisují, ředí vodou a nechávají téměř tři dny kvasit v kádích. Aby mohla nést tequila nálepku 100 % agáve, nesmí se do ní přidávat nic jiného. Do ostatních druhů se přidává cukr, někdy i dochucovadlo nebo barvivo. Podle zákona musí směs obsahovat nejméně 51 % agáve, jinak se nesmí tequilou nazývána.

Existují 4 druhy tequily (resp. pět pokud počítáme i zlatou přibarvenou). Bílá - blanco, u nás zvaná stříbrná, se nenechává zrát v sudech, není nijak přibarvená ani dochucená (max. troškou cukru) a má výraznou chuť agáve. Podobná je zlatá, která také nezraje v sudech, ale přidává se do ní barvivo, většinou karamel (pro milovníky tequily malá rada - nepijte zlatou tequiluUsmívající se). Pokud si chcete tequilu opravdu vychutnat, kupte reposado (uleželá), añejo (zralá) nebo extra añejo. Tyto tři druhy se nechávají zrát v dubových sudech (čímž získávají tím také nazlátlou barvu), nejstarší zraje až pět let. Bylo nám řečeno, že déle ne, protože pak dostává tequila jakousi pachuť.

V Mexiku se pije většinou bez ničeho, protože tady není třeba zastírat nekvalitu pomerančem a skořicí. Pokud se pije se solí a citrónem je to účelové, a to hlavně při požívání většího množství v prostředí, jako je Mexiko. Sůl zadržujete vodu v těle, čímž zabráníte dehydrataci, a citrón zase obsahuje enzym s názvem purin, který napomáhá rychlejšímu odbourání alkoholu v těle. Tequila ze 100% agáve obsahuje velké množství fruktózy, kterou náš organismus mění rychle na energii. A ještě jedna zajímavost - modrá agáve má jisté psychoaktivní vlastnosti, takže Vás pití tequily udrží dlouho v povznesené náladěÚžasný (více o výrobě se dozvíte ZDE a nebo ZDE).

V neděli jsme měli do odjezdu ještě spoustu času, takže jsme si prošli centrum Guadalajary ještě jednou za bílého dne. Ani jsem se nezmínila o počasí, které tu bylo krásně slunné, kolem 25 °C, takže na kraťasy a tričko, ostatně jako téměř všude ve všech ročních obdobích (kromě Tolucy, která je nejvýše postaveným městem, takže se tam počasí více mění). Navštívili jsme mimo jiné i místní památku řadící se do seznamu UNESCO - Instituto Cultural de Cabaňas (dnes kulturní isntitut a muzem, kde se nachází také škola, dříve sloužil jako sirotčinec a domov pro invalidy). Shlédli jsme tu nástěnné malby José Clemente Orozca v hlavní rotundě a několik výstav, které jsou v současnosti otevřené. Jinak je budova téměř symetrická a kromě rotundy ne až tak zajímavá (alespoň ne pro mě:-)). Největším skvostem Guadalajary je ale její katedrála. Když jsme vstoupili, konala se mše, ale to zřejmě nikdy nebrání turistům, aby se po ní procházeli a fotili si ji. Kaderdála byla sice budována v letech 1558-1618, ale dnes je více méně směsicí slohů s barokními a neoklasicistními vlivy, protože byla rekonstruována. Zásadní rekonstrukce proběhla po roce 1818, kdy byly věže zničené zemětřesením.

Jak nám řekla průvodkyně, Guadalajara má tři hlavní charakteristické znaky - katedrálu, arcos (něco jako vítězný oblouk) a fontánu Minerva, která tu patří k těm největším. Měli jsme ještě dost času, takže jsme se prošli cca 5 kilometrů, abychom se na ty zbylé dva znaky podívali z blízka. No, ne že by to stálo až tak za to.Mrkající

Musím říct, že Guadalajara je za bílého dne mnohem krásnější. Všude spousta lidí, stánků, obchodů se šperky, historické i moderní památníky, staré budovy i novostavby. Pohled na toto město se v neděli obrátil o 180°C. Jde vidět i jistý rozvoj, v porovnání s městy, v kterých jsme doposud byli. Je tu hodně živo, protože se sem sjíždí lidé z širokého okolí, a to ne až tak za památkami, jako za nákupy, protože patří k jednomu z nejlevnějších měst v Mexiku. My jsme si ale nic nekoupili, prvně kultura, pak zábava (a tu jsme bohužel nestihli, tak snad příště:-D).

Fotografie doplňující blog můžete shlédnout v albu Guadalajara, Tequila v menu vlevo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama