Březen 2012

Mexický Hollywood aneb světoznámé Acapulco

31. března 2012 v 0:36 | johhanis |  Život v Mexiku
Protože je v tomto období ještě dost státních svátků, které nám umožňují prodloužit víkendy, rozhodli jsme se opět trošku ohřát a vyrazit do Acapulca spolu s Lukášem z DF a jeho kamarádkou Hankou, která sem přijela na návštěvu. Nebudu skrývat malou obavu ze situace, která v této oblasti panuje, ale Lukáš nás ubezpečoval, že tam byl před týdnem a nic, co by ohrožovalo turisty, se nedělo. Pro ty kdo neví, tak se z relativně klidného a oblíbeného letoviska stalo za poslední roky jedno z hlavních center války drogových kartelů. I poslední zprávy poukazují na zdejší situaci - více ZDE.

I z diskuzí na cestovních serverech bylo ale zřejmé, že tyto války jsou spíše interní záležitostí, a pokud se člověk nedostane omylem tam, kam nemá, není v ohrožení. Američané dokonce hovoří o tom, že "Acapulco je zpět" a povzbuzují ostatní, aby si s poklidem užili levně krásnou dovolenou. Musím přiznat, že to mě trošku uklidnilo a po cestě už jsem si na žádné zlé zprávy ani nevzpomněla. Předpověď počasí byla víc než krásná. Denně přes třicet stupňů bez nejmenšího náznaku deště. Myslím, že Míra byl jediný, který by si přál spíš sníh, zato Hanka, která přijela vymrzlá z Čech, byla ráda, že se trošku prohřeje.:-) Lukáš nás zavezl do penzionu, který navštěvoval už jako malý se svými rodiči. Ani jsem nečekala tak pěkné místo. Villa Bonita přímo u pláže Playa Hermosa Vincente Guerrero, v oblasti Pie de la Cuesta, mimo centrum všeho dění, na jedné straně laguna, na druhé straně moře. Žádný křik, jen šum vln, respektive vcelku hlučné dunění, palmy a čerstvé kokosy. Přijeli jsme pozdě, takže jsme jen chvíli poseděli venku u bazénku a prošli se po pláži, kde jsme si s Mírou pohráli s psíma stopama v písku. Zní to divně, ale však koukněte na fotky:-)

Ráno jsme se vzbudili v sedm(!) a nebudete tomu věřit, šli jsme si zaběhat:-D nebyl to nějaký extra výkon, ale zpotili jsme se. Na pláži už to žilo aktivními lidmi, kteří se objevovali a zase ztráceli v ranním oparu. Některé pohledy mi připomínali spíše Východ, člověk by snad ani nepoznal, že je v Acapulcu. Vlny tu byly ale dost velké, takže o nějakém ranním plavání si člověk mohl nechat zdát. Tedy konkrétně člověk mých rozměrů, který by se nedostal dál, než k první vlně, která by ho jistojistě smetla zase na břeh. Namočila jsem se po kolena, ocákala se solí a to bylo všechno:-)

Na snídani a večeři jsme chodili do nejlepší restaurace kousek od nás. Tres Marias (nebo-li Tři Marie) je restaurace s dlouhou tradicí, která patří třem sestrám - Mariím (není se čemu divit, každý tu má dvě příjmení - po otci a po matce, a většinou minimálně dvě jména, takže to klidně mohly být Marie všechny tři:-)). Můžete si vybrat, jestli jíst v části s výhledem na Pacifik, nebo v té s výhledem na lagunu Coyuca. O oblíbenosti svědčí i velká kapacita míst pro návštěvníky a už z dálky cítíte vůni ryb a krevet, které se tu připravují na několik způsobů typických pro tuto oblast. K uhašení žízně vám na přání vysekají díru do kokosu a můžete s klidem nasávat brčkem čerstvou šťávu. Po vypití vám na přání kokos rozseknou, vydlabou a servírují s lehce pikantní chilli omáčkou (jak jinak:-)). Já si ho ale vydlabala sama, příborovým nožem :-D

První den jsme vyrazili na nejznámější pláž… no… jak se jmenuje ta pláž, kde se procházel slavný Belmondo alias Bob Saint-Clare? :-)) aaanoooo Playa Diamante, nebo spíše ta oblast se jmenuje Punta Diamante:-) Popravdě, pláž nic moc, moře nic moc. Nevím jestli to bylo obdobím, kdy bylo moře rozbouřené a tudíž kalné, nebo je to tak pořád a nebo jsem tak moc zhýčkaná bílým pískem na karibské straně, že mi to tu prostě připadalo špinavé. O nějakém válení se v písku s nohama ve vodě jsem si mohla zdát. Ale sluníčko krásně hřálo, takže jsme si sedli pěkně na židličky a čerpali energii.

Když už jste jednou na výletě v Acapulcu, neměli byste si nechat ujít místní atrakci, jejíž tradice sahá do roku 1934. La Quebrada (v překladu rokle) se nazývá show, kdy skupina místních skokanů předvádí dech beroucí seskoky z výšek 5-35 metrů, a to přímo ze skály, která je situována u takové minirokliny. Možná si někteří z Vás říkají, že to není až tak vysoko (a takového člověka bych chtěla vidět:-)), ale při pomyšlení na to, že skokani musí čekat na správnou vlnu, která zvýší hladinu v zálivu tak, aby mohli skok bezpečně provést, by byly pro mě i čtyři metry moc. A při představě, že v rámci noční show (na které jsme bohužel nebyli) si nechají zhasnout světla a jen s pochodněmi v rukou čekají na signál, že můžou skočit, aniž by viděli kolik je dole vody, bych tam nahoře nechtěla mít nikoho z příbuzenstva:-) 40 pesos za to opravdu stálo, pro ty, kdo by se tam chystali, začíná show o půl sedmé večer a po hodině se opakuje 5x s tím, že poslední dvě představení jsou právě s pochodněmi a zhasnutými světly. Doporučujeme jet včas, abyste chytli místa s dobrým výhledem.

Další den jsme si s Mírou půjčili kánoi za příjemných 100 pesos a udělali hodinovou projížďku po laguně. Objeli jsme jen takové kolečko, protože zvládnout celou lagunu, to by bylo trošku na delší dobu, protože je cca 16 km dlouhá a 8 km široká. My jsme přejeli na druhou stranu k ostrůvku Isla de los Pájaros (ostrov ptáků), kde se dalo vplout mezi stromy, palmy, mangrovové porosty, tyčící se přímo z vody, ke krásným bílým volavkám, které tu všude hnízdí. Mimo jiné jsou tu i čápi, racci, pelikáni, kachny a ve vodě byste našli až 14 druhů ryb, mezi nimi dokonce i kapry:-) Nejvíc oblíbenou a relativně levnou rybou jetu ale mojarra (ani nevím co to je česky), která se na stolech objevuje nejčastěji. Zajímavostí této laguny je, že se tu natáčel například Rambo II nebo Tarzan.
Taky jsem si jeden den zaskákala s klukama ve vlnách, po tom co mi Míra vysvětlil, že musím skočit buď do ní, anebo nadskočit a nechat se pěkně vézt k břehu. No bylo to super, byla jsem nadšená, jak mi to jde, dokud jsem si blbě nestoupla a vlna mě nesmetla tak, že jsem se dvakrát otočila přes hlavu, až jsem skoro nevěděla, kde jsem. To bylo znamení přestat. Měla jsem pocit, že začnu smrkat ryby a kašlat písek. Punkce to byly náramné, ještě večer mi tekla voda z nosu:-D

Poslední den jsme si dopoledne užívali ještě trošku sluníčka u bazénu, dokud nenastala hodina "checkoutu". A co by to bylo za výlet, kdyby nepřišla nějaká speciální událost. A ne jedna. Po snídani jsme se chtěli projít po pláži, když nás zastavili nějací pánové, že nemůžeme, protože se tam natáčí film. Takže jsme chvíli pozorovali, jak takové natáčení probíhá, a vrátili se po silnici do penzionu. Hm, možná jsme viděli nějakou slavnou osobnost! Pokud to nebyl jen nějaký místní dokument:-D ale soudě podle techniky ne. Pak si tak pěkně ležíme u bazénu, koukám na Míru a najednou mám pocit, že se mi snad točí hlava. Vlnila jsem se tak nějak z jedné strany na druhou a koukala divně na Míru a ono pokyvoval a říkal - jojo, zemětřesení:-D Netrvalo to moc dlouho, nebylo to ani nijak extra intenzivní, mysleli jsme, že to bylo jen něco menšího, dokud jsme neslyšeli zprávy. To, že jsme byli na volném prostranství, nenavodilo takový pocit, jako kdybyste byli v domě. Později jsme se dozvěděli, že epicentrum bylo asi 130 km od nás a že síla zemětřesení dosahovala cca 7,4 stupňů Richterovy škály. V Acapulcu se nic nestalo, ale v Mexico city, které je vzdáleno dokonce až 170 km od epicentra spadl most, popraskalo vodní potrubí a to hlavně v důsledků následujících záchvěvů, kterých bylo až na 40. Později jsme se dočetli, že bylo pobořeno asi 32 tisíc domů ve státu Guerrero a některé v Oaxace a dokonce 2 osoby zahynuly. Lidé tu mohou děkovat Bohu (což dělají opravdu hodně), že se relativně nic nestalo, protože když v roce 1985 udeřilo zemětřesení o magnitudu 8,5 Richterovy škály, přišlo o život asi 30000 lidí. A my se budeme modlit, aby žádné zemětřesení už nebylo, protože poslední dobou se jejich četnost nějak zintenzivňuje. To, které předcházelo tomuto bylo jen asi 4 měsíce zpátky. Více o zemětřesení v Mexiku ZDE.

Výlet jsme zakončili výjezdem na vrcholek nad Acapulcem, kde se tyčí obrovský kříž a vedle něj kostel ve tvaru pyramidy, v jehož základně je hřbitov, respektive vitrínky s urnami. Řekla bych, že nechat se tu posmrtně vystavit musí stát hodně peněz, protože kapacity jsou očividně limitované:-) Tak jsme se z tohoto vrcholku pěkně pokochali pohledem na celou zátoku a vyrazili zpět směrem chladná Toluca. Dojeli jsme dobře, bezpečně a můžeme se těšit na další výlet, který bude zanedlouho a překvapivě opět do tepla:-D A protože i tady se slaví Velikonoce, tak snad bude o čem psát, protože pomlázky a malovaná vajíčka tu nenajdete:-) Snad do té doby budu mít i opravený foťák, který se mi, jen tak mimochodem, v půlce výletu sekl a vyžaduje servis. Není to levná oprava, ale je nám líto ho nechat jen tak ležet rozbitý, takže ho opravíme, ještě něco nafotíme a co nevidět prodáme v celém setu. Chystám se co brzy koupit nový, ale čekám až na květen, kdy pojedeme do Las Vegas, kde jsou ceny o dost nižší, a budu si moc dovolit něco lepšího. A to hlavně díky jednomu mně blízkému čtenáři blogu, který mě finančně podpořil, za což mu tímto veřejně moc děkuji:-)

O Acapulcu můžete shlédnout i půhodinový dokument Jiřího Bartošky a Miroslava Donutila, který doporučuji! Je to krásně zpracované video o místním životě, místech kde jsme my nebyli a taky například o hostorii skokanů:) video ZDE.
Více fotek z výletu najdete v albu Acapulco vlevo v menu.

Česko-slovenské setkání a procházka po Xinantecatlu

14. března 2012 v 6:50 | johhanis |  Život v Mexiku
Tento víkend byl vcelku bez plánu. Jen jsme se chtěli jet podívat na chvíli na sraz Čechů a Slováků žijících v Mexiku, respektive kolem Mexico city, protože ze vzdálenějších míst by se jelo moc dlouho. V plánu byl grill, guláš s chlebem, štrůdl, hruškovice, no co kdo přinesl:)
My jsme šli na nákup ingerediencí opět na poslední chvíli, v rychlosti jsme vytvořili špízy, naložili křidýlka se stehýnkama, udělali oblíbenou česnekovo smetanovou omáčku k masu a namíchali quacamole. Akorát jsme všechno dobalili, když nás vyzvedl Mírův slovenský kolega, a jeli jsme.
Pozn. guacamole je směs avokáda, jemně nakrájené ciblky a rajčat s jalapeño papričkou, čerstvým koriandrem, dochucené solí a pepřem. Jí se s plackami, masem, nachos, k čemukoliv:)
Sešlo se nás tam asi kolem 15, každý s jiným příběhem, převážně mezinárodní rodiny. Všechno jídlo bylo vynikající, všichni byli super přátelští a i potom, co začalo pršet, zábava neskončila. Hostitelka byla i s jejím mužem strašně milá a pozvala nás všechny k nim domů, kde jsme v kuchyni pokračovali v debatě a hromadnému spořádávání jídla. Bylo toho fakt hodně, ještě teď vzpomínám na výborný krémeš s listovým těstem od Irenky a na pachlavu od Káti. Mñam, dala bych si zas:)
Sedánek se trošku prodloužil, náš odvoz se musel mezitím vrátit do Tolucy, a než jsme se nadáli, ujel nám i poslední autobus domů. Místo hledání hotelu nám byl nabídnut nocleh u Lukáše v DF, který jsme s vděčností přijali. Dokonce jsme stihli naplánovat i program na další den.
Ráno jsme všichni kolem deváté vyrazili do Tolucy i s Lukášovým hyperaktivním bíglem Diegem. Vzít ho nahoru na sopku byl jasný prostředek jak ho unavit. Snad v životě jsem neviděla psa pobíhat neúnavně dvě hodiny v autě z jedné strany na druhou. Vypadalo to na celkem pěkný den, ale jak je tu zvykem, jasná obloha se většinou do oběda zkazí. Nikdy byste nevěřili, jak stačí lidem málo k radosti. I přesto, že na sopce není až tak moc sněhu, bylo tu tolik aut, že jsme museli zaparkovat tak kilometr a půl od základní stanice, protože Mexičani sem jezdí bobovat a stavět si sněhuláky na auto, aby se s nimi mohli chlubit tam "dole". A to i přesto, že si ten kousek sněhu musí najít. My jsme ale mokrý zadky mít nepotřebovali, stačilo, že jsme trošku vymrzli a nechali si tváře ošlehat větrem. Protože jsme měli psa, zvolili jsme mírnější okruh po stezce kolem sopky, která vedla do kráteru a středem zase zpět k počátečnímu bodu. Trval asi dvě a půl hodiny poklidným tempem. V jednom úseku jsme museli víc stoupat, což už v nadmořské výšce přes 4000 m na dechu trošku pocítíte. Byla to ale spíš taková procházka, takže nic extra náročného. Zajímavostí ale bylo proměnlivé počasí, které nám nabídlo snad všechno. Slunce, vítr, mlhu, sníh a něco jako mini kroupy:) Tato trasa nám poskytla i jiný pohled na kráter, než při návštěvě v loňském roce, kdy jsme se rozhodli vystoupat na jeden z vyšších bodů přímou cestou ze základny, abychom se podívali na dýmící Popokatepetl.
Sopka Nevado de Toluca, kterou jsem Vám už dříve představila z okna našeho bytu, bývá také někdy nazývána Xinantecatl, přeloženo dle některých výkladů jako "Nahý Bůh", ale vzhledem k oblasti je výstižnější spíš "Bůh kukuřičných polí". Svojí výškou 4690 m.n.m. se řadí na čtvrtou pozici nejvyšších hor Mexika. Výstupy na ni jsou bezpečné a nevyžadují žádného průvodce, jen pokud napadne větší množství sněhu, bývá tento Národní park uzavřen. Poslední erupce byla zaznamenána v roce 1330, takže pokud se Země nezblázní, nemělo by ani tady nic hrozit. Když člověk vidí kráter, říká si, jaká to musí být bomba, když to vybouchne. Kaldera Nevado má v rozpětí cca 1 km a v jejím středu se nachází dvě jezera La Luna (měsíc) a El Sol (slunce), která jsou téměř 30 m hluboká. Prý je občas využívají potápěči k tréninkům.
Po procházce pes lehl a v autě se ani nehl a my jsme rádi zalezli do postele. Ale je to super mít možnost vypadnout někam na čerstvý vzduch, obzvlášť když bydlíte ve městě, kde Vám smog maluje na okna:)
Více fotografií z výletu najdete vlevo v menu v Galerii pod názvem Česko-slovenské setkání a procházka po Xinantecatlu.

Zacatlán de las manzanas, aneb výlet s kurzem fotografie

10. března 2012 v 5:27 | johhanis |  Život v Mexiku
Tentokrát jsme o víkendu vyrazili na plně organizovaný výlet, a to s lidmi, kteří chodí na kurz fotografie. Jela skoro celá naše skupina a pak ještě asi dalších 20 lidí s ostatních kruhů. Cílovou stanicí bylo město Zacatlán. Vyjeli jsme kolem třetí odpoledne a cesta trvala asi čtyři hodiny, které ovšem uběhly rychle, protože jsme se seznamovali s ostatními. Ubytování jsme měli zajištěné v parádních chatkách po 6 lidech s výhledem do údolí. Hned bych Vás tam pozvala kempovat, ale pochybuji, že byste právě tohle chtěli dělat, kdybyste přijeli do Mexika :-D

Když jsme šli na večeři, vzala jsem s sebou flašku domácí slivovice, kterou jsem jim už dřív slibovala na kurzu. Alkohol silnější než 40 % tu totiž asi málokdo pil. Překvapivě jim docela chutnala (je pravda že byla staršího ročníku, takže i dobře voněla), jen pár rychlíků se málem zadusilo, když nečekali, že je tak silná. Po večeři jsme se sešli všichni u ohně s kytarou, bubínkem a Jackem Danielsem a mě dokonce donutili zahrát něco českého, takže to byla jako vždy Jasná zpráva, což je to jediný co si pamatuji zpaměti :-D druhý den jsme měli odjezd v půl deváté, takže jsme si dovolili "večerku" trošku prodloužit, abychom se všichni dobře seznámili. Musím říct, že naše skupina se fakt povedla. Já už jsme se španělsky docela rozmluvila, takže jsem neseděla v koutku, až se někteří divili, jak se učím rychle. Pravda je, že některým věcem jsem se smála opožděně, a to až po tom, co mi to Míra přeložil :-D ale bylo to super.

Ráno jsme vyrazili do města Zacatlán, kam jsme se jeli jen nasnídat. Měli jsme na to asi hodinu, tak jsme s naší skupinou vyrazili do centra a už teď říkám, že jsme udělali dobře, protože tak krásné počasí do večera nevydrželo. Mohli jsme za krásného slunného dne plně nasávat krásu malého náměstíčka, na kterém jsou mimo jiné instalovány "květinové hodiny", jediné svého druhu. Jsou oboustranné a dle rozvrhu hrají melodie, které se mění v závislosti na ročním období. Čekali jsme, čekali, ale nám nezahrály nic:))) Po snídani jsme všichni vyjeli do Valle de Piedras Encimada (údolí skal), které je poseto různě velkými skalními útvary. Tyto giganty vznikly pravděpodobě erozí vápence a déšť a voda je proměnily ve tvary připomínající různá zvířata, seskupení, cokoliv si jen představíte. Při procházce rezervací jsme ochutnali tradiční nápoj pulque, což je něco jako burčák, ale vyrábí se z mízy rostliny maguey - druh agáve, u nás ji můžete znát jako okrasný venkovní "kaktus"). Byl to ale hnus, mělo to konzistenci připomínající táhnoucí se sliny a kromě mírného nádechu kvasu to nemělo žádnou chuť:-D

Po procházce v rezervaci jsme se vydali k vodopádům San Pedro. K jednomu z nich jsme slézali strmou strání, kde nás průvodci jistili, abychom nespadli. Mexičani jsou hrozní poserové:) jeden dostal závrať, ještě jsme neušli ani dvacet metrů, a ostatní se drželi, kde se dalo. A my s Mírou jsme si to hopsali pěkně dolů v žabkách. Ty žabky byl jen tak mimochodem fakt blbej nápad, ale zvládli jsme to. Vodopád byl krásnej, ale na můj vkus jsme se u něj zdrželi moc dlouho. Fotit ho ze všech stran tisíckrát mě moc nebavilo a pořádně se nedalo ani nikam popojít, a bylo nás tam prostě moc. Ale výlet jsme zakončili chutnými quesadillas se směsí tinga od místní tety (kuřecí směs s chilli, česnekem a cibulí), takže jsme se pěkně spokojení vraceli do Zacatlánu. V plánu bylo ještě večerní focení, ale začalo pršet, takže z toho nic moc nebylo.

Druhý den jsme šli společně do centra, fotit na mercado (trh) a kolem poledne jsme vyrazili zpět do Tolucy. Kdybychom nebyla taková velká skupila a nebylo to tak organizované, bylo by to o moc lepší. Takhle kolem vás pořád někdo fotil, ovlivňoval vaší představivost, lezl do záběru, anebo stihl otrávit lidi na trhu tak, že se pak mračili, když jste si je chtěli vyfotit. Jinak to byl super výlet, se super lidmi, dost jsme se sdružili a dost jsme se zasmáli:-D

Abych nezapomněla, město Zacatlán patří od roku 2011 na seznam "Pueblos mágicos", stejně jako např. Tequila. Nachází se v mexickém státě Puebla a jeho název Zacatlán znamená v překladu místo, kde je hojně trávy. Tato oblast patří také k největším producentům jablek, proto bývá také někdy označována jako Zacatlán de las manzanas. Kromě jablečného moštu je město proslulé také svým sladkým chlebem plněnými sýrem, který se podává snad v každé restauraci (spíš jsou to placky než chléb, ale oni to tak nazývají).

Jinak Pueblos mágicos je program vyvinutý Ministerstvem cestovního ruchu ve spolupráci s dalšími vládními organizacemi a pomáhá přehodnocovat situace v určitých lokalitách, kde existuje nějaké kulturní dědictví, tradice, přírodní úkazy, legendy nebo tradiční venkovský život. Udělení titulu Peblo mágico pak pro město znamená zlepšení životní úrovně, a to hlavně kvůli rozvoji cestovní ruchu, který je reakcí na zápis do seznamu turisticky zajímavých míst.


Celé okolí Zacatlánu na mě strašně zapůsobilo, a to hlavně podobou venkovského života. Všude domečky se zahradami, na kterých byly ovocné stromy, což mi evokovalo myšlenku na dětství, kdy jsme lezli u babičky na zahradě na švestku a jak jsem chtěla, abych už vyrostla, protože jsem nemohla dosáhnout na větev, po které se lezlo nahoru. Na to jak jsme celé dny lítali po polích a váleli se na balíkách slámy, hráli si s ostatníma a ne s počítačem, no sentiment jak blázen:-D a všude kolem načervenalá půda, plantáže s maguey a jen tak se poflakující dobytek kam jste se podívali. Nádhera. Jen zkuste jít ven a podívat se kolem sebe, třeba taky objevíte něco, co vám připomene dětství:) Více fotografií z tohoto výletu najdete v galerii vlevo v menu ve složce Zacatlán.

Proč jsem vlastně v Mexiku, aneb článek pro Budějckou Drbnu

1. března 2012 v 23:19 | johhanis |  Život v Mexiku
Protože mě oslovil kamarád, spoluzakladatel webu a novin Budějcká Drbna, rozhodla jsem se přispět jim do rubriky "Za humny" článkem o tom, jak se naplavená budějičanda ocitla v Mexiku. Tento týden se objevil na webu, a protože ne všichni sledují facebook nebo jejich web, rozhodla jsem se dát článek i sem (popřípadě i s fotografiemi na odkazu ZDE). Ne každý ví, proč jsem tu a jak se tu cítím, takže, tady máte zmiňovaný článek:


Když jsem byla malá, ráda jsem si listovala v katalozích zájezdů do exotických zemí a zasněně koukala na palmy rostoucí z bílého písku a azurově modré moře. Říká se, že když si něco hodně přejete, tak se vám to splní... dřív nebo později.

Myslela jsem si, že České Budějovice jsou mi souzené, studovala jsem tam, pracovala, našla lásku, bydlela. Už to vypadalo, že jakási moje intuice, že v České republice žít nebudu, byla špatná, jenže já opravdu věřím na osud, a tak se to stalo.

Dnes jsem v Mexiku, a to i přesto, že svůj sen o vysokých palmách s kokosy a azurově modrém moři jsem si splnila už v době, kdy jsem studovala. Nejsem tu za vysněnými plážemi. Jsem tu, abych mohla být se svojí láskou. Jsem tu, protože už se mi nechtělo spěchat. Opustila jsem práci, byt, přátele, domov, protože jsme mladí a neměli bychom usínat sami.

Když přítel dostal nabídku jet na tři roky do města Toluca de Lerdo v Mexiku, byla jsem zrovna přijata v první práci. Nebyli jsme spolu dlouho, a tak jsem mu nechtěla bránit a sama jsem chtěla získat nějakou praxi. Říkám to proto, abyste věděli, proč jsem neodjela dřív.

Co vám budu povídat, bylo to těžké, jste čerstvě zamilovaní, pobláznění a najednou vidíte jen písmenka, obrázky, video na Skypu. Práce byla ale super, potkala jsem tam pár skvělých lidí, měla jsem čas na sebe… rok a půl utekl více méně rychle. Rok a půl, kdy jsme se stihli, mimo jiné, potkat dvakrát v Mexiku a jednou na Kubě. Věděla jsem trošku, do čeho jdu, ale ... když jsem se poprvé vzbudila 9. ledna 2012 v naší mexické posteli a přítel byl v práci, začalo mi teprve docházet, že jsem nepřijela na dovolenou. I krabice, které čekaly na vybalení, hovořily jasně. Velký respekt z venkovního světa mi dovolil první dny vyjít jen na střechu pověsit prádlo, a to i přesto, že jsem to tu už trošku znala. Nikdo mě tentokrát za ruku vzít nemohl, alespoň přes den ne.

Říká se, že Toluca je celkem klidné město, nikdo si nikoho nevšímá, ale já tu vyčnívám z davu, jsem tu pro ně güerita (světlovláska, nebo tak trochu běloška), a to tu pocítíte rychle mezi obyvateli tmavší pleti s černými vlasy. Po týdnu jsem se rozkoukala, rozposlouchala, kulturně rozvášnila a není to ani dva měsíce a nebýt toho respektu (který je třeba udržovat), tak to tu miluji.

Když se mě někdo zeptá, co Mexico, jak se mi tu líbí, je těžké hned odpovědět. Je toho tu tolik, tolik věcí, které vás oslovují, že nevíte, čím byste začali, co byste zmínili, protože svým způsobem tu najdete to, co u nás, ale všechno na vás dýchá úplně jinou atmosférou. Všímáte si tu detailů, kterých byste si třeba běžně nevšimli, protože byste buď spěchali do práce, nebo z práce, nebo nakoupit, nebo do fitka... Tady nespěchá nikdo nikam. Všichni mají čas, i malé stánky najdete ještě v osm otevřené. Lidé jsou tu ve většině případů milí a vstřícní, až přestáváte skoro myslet na to, že by mohli někteří z nich dělat věci, o kterých se dozvídáte ve zprávách. Každý se na vás usmívá, každý je rád, že pracuje, nikdo vás nevyhodí z obchodu pět minut před zavíračkou, nikdo se nehádá, nikdo si nestěžuje.

Člověk si tak rychle zvykne na svět "bez pravidel", že se už po dvou měsících skoro nedivím, že se sem spousta lidí, co tu bydleli, chce vrátit zpět. Neříkám, že to bude náš případ, mám ráda svým způsobem systém, ale představte si to. Ráno vstanete a jdete na autobus, někam na ulici po směru, kterým by měl jet ten váš, po cestě si koupíte misku plnou čerstvého ovoce od nějaké señory, nebo tortu (plněná houska), nebo na počkání udělaný zeleninovo ovocný koktejl "al gusto". Mávnete na řidiče autobusu, na kterém je kromě čtvrti, kam jedete, napsáno i dalších milion částí města, kterými projíždí (což je víc než trochu matoucí), a už se natřásáte snad v padesát let staré městské dopravě.

Když to tu neznáte, je to trošku adrenalin, protože se někdy stane, že nejede úplně tam, kam si myslíte, a skončíte trošku jinde. Většinou ale cestujete za krásného slunečného rána, což umí zvednout náladu tak, že je vám jedno, že budete muset ujít o dva kilometry víc pěšky, že přijdete někam o půl hodiny později (protože každý chodí později). Všude ty barevné domečky a panímámy s pojízdnými stánky s homemade tacos, kukuřicí, bramborovými lupínky... kochám se, kochám a srovnávám.
Práci jsem si tu ještě nenašla, chodím ale na kurz fotografie a španělštiny, zatím mě živí přítel, což mně, lehce emancipované ženě, dělá lehce problém smiley, ale jsem emočně naplněná. laugh Mám pocit, že bych vydržela na místním trhu hodiny a hodiny a zjišťovala, co je tohle za zeleninu, co je tohle za ovoce, z čeho dělá ta paní tu černou placku, proč se tu jí zelená rajčata, proč meloun není melón ale sandía a proč nikdo nemluví anglicky. laugh

Mexičané jsou obecně rádi, když se i největší tupec snaží mluvit španělsky, protože oni anglicky moc neumí (kromě turisticky atraktivních oblastí a vzdělanějších lidí). Já zas neumím ještě moc španělsky, takže oceňuji, když vydrží poslouchat, než se dopracuji k tomu, co vlastně chci. smiley A já bych chtěla všechno... hlavně ochutnat. smiley Na kombinaci chilli (všech druhů) a limety si tu zvyknete rychle, protože jsou součástí snad všeho, stejně jako kukuřičné placky (kterým jsem ale na chuť ještě moc nepřišla).

Co mi tu chybí, je náš český chléb, ale to vám bude chybět nejspíš všude v cizině, a co jsem se tu naučila pít, je Clamato. Hmmmm, muy rico... představte si rajčatový základ pro bloody merry, trošku vostřejší, rozmixovaný s trochou řapíkatého celeru, a to vše zalité pivem typu Corona do skleničky s okrajem namočeným do směsi štiplavého, sladko-slano pálivého koření. laugh Hrozná představa, co? Ale je to boží.

Co mi naopak chybět nebude, je být pořád na pozoru. Jestli za vámi někdo moc dlouho nejde, jestli si vás někdo moc neprohlíží, jestli je ten člověk v metru jen zdrogovaný, nebo se vyptává záměrně na tak blbé otázky, a proč zrovna vystupuje ve stejné stanici a sleduje vás. Pocit, že každý nosí po kapsách nůž, není taky moc příjemný.

Jednou se stalo, že jsme šli na karnevalu v davu lidí, v davu plném mladých neohrožených Mexičanů, kteří chtěli vyloženě provokovat. Někdo před námi se neudržel (nebo ho snad chtěli okrást, neviděla jsem), a spustila se rvačka. Jeden vytáhl nůž, a to už jsem místo couvání začala utíkat pryč s davem. Jak kdyby se jim zatmělo, lidi nelidi, máchne rukou a je někdo zraněný. Nestalo se nic, ale i kdyby, asi by to nikdo neřešil.

I tohle vám však dokáže zkazit večer a vůbec dojem z Mexika. Neumím si představit, že by to byla pistole, a třeba mířená na vás. V ulicích sice potkáte na každém rohu policii, ale ve většině případů máte pocit, že jsou tu jen na oko. Na druhou stranu, lepší než vůbec.

Koukám, že skáču z jednoho tématu na druhé, ale jak jsem řekla, to je Mexiko, nevíte kde začít, nechcete na nic zapomenout, ale nejde to, je to velká rozmanitá země, co do struktury, to do kultury. Jsem tu v podstatě ještě dítě v plenkách, které nic nezná. V souhrnu se ale dá říct, že je to dnes už země relativně bezpečná, když víte, kam nechodit, kterým místům se raději vyhnout, když umíte držet emoce na uzdě, kdy je třeba.

Je tu neskutečné přírodní a kulturní bohatství, od sopek, mayských rezervací, přes stříbrné doly, džungle až po prosté domečky všech barev, které obklopuje dobytek. Najdete tu hory, pláže, památky. Na jedné straně si můžete hladit velryby, na druhé rejnoky, dýchat horský vzduch, nebo tropické dusno.

Dá se říct, že tu najdete, cokoliv chcete. Mít tak dva životy, abychom to stihli všechno vidět. Pokud budete mít možnost, neváhejte, kupte letenku a přijeďte. Ne ale na Cancún, tam to pravé México opravdu nepoznáte.

Muchos besos!