Mexický Hollywood aneb světoznámé Acapulco

31. března 2012 v 0:36 | johhanis |  Život v Mexiku
Protože je v tomto období ještě dost státních svátků, které nám umožňují prodloužit víkendy, rozhodli jsme se opět trošku ohřát a vyrazit do Acapulca spolu s Lukášem z DF a jeho kamarádkou Hankou, která sem přijela na návštěvu. Nebudu skrývat malou obavu ze situace, která v této oblasti panuje, ale Lukáš nás ubezpečoval, že tam byl před týdnem a nic, co by ohrožovalo turisty, se nedělo. Pro ty kdo neví, tak se z relativně klidného a oblíbeného letoviska stalo za poslední roky jedno z hlavních center války drogových kartelů. I poslední zprávy poukazují na zdejší situaci - více ZDE.

I z diskuzí na cestovních serverech bylo ale zřejmé, že tyto války jsou spíše interní záležitostí, a pokud se člověk nedostane omylem tam, kam nemá, není v ohrožení. Američané dokonce hovoří o tom, že "Acapulco je zpět" a povzbuzují ostatní, aby si s poklidem užili levně krásnou dovolenou. Musím přiznat, že to mě trošku uklidnilo a po cestě už jsem si na žádné zlé zprávy ani nevzpomněla. Předpověď počasí byla víc než krásná. Denně přes třicet stupňů bez nejmenšího náznaku deště. Myslím, že Míra byl jediný, který by si přál spíš sníh, zato Hanka, která přijela vymrzlá z Čech, byla ráda, že se trošku prohřeje.:-) Lukáš nás zavezl do penzionu, který navštěvoval už jako malý se svými rodiči. Ani jsem nečekala tak pěkné místo. Villa Bonita přímo u pláže Playa Hermosa Vincente Guerrero, v oblasti Pie de la Cuesta, mimo centrum všeho dění, na jedné straně laguna, na druhé straně moře. Žádný křik, jen šum vln, respektive vcelku hlučné dunění, palmy a čerstvé kokosy. Přijeli jsme pozdě, takže jsme jen chvíli poseděli venku u bazénku a prošli se po pláži, kde jsme si s Mírou pohráli s psíma stopama v písku. Zní to divně, ale však koukněte na fotky:-)

Ráno jsme se vzbudili v sedm(!) a nebudete tomu věřit, šli jsme si zaběhat:-D nebyl to nějaký extra výkon, ale zpotili jsme se. Na pláži už to žilo aktivními lidmi, kteří se objevovali a zase ztráceli v ranním oparu. Některé pohledy mi připomínali spíše Východ, člověk by snad ani nepoznal, že je v Acapulcu. Vlny tu byly ale dost velké, takže o nějakém ranním plavání si člověk mohl nechat zdát. Tedy konkrétně člověk mých rozměrů, který by se nedostal dál, než k první vlně, která by ho jistojistě smetla zase na břeh. Namočila jsem se po kolena, ocákala se solí a to bylo všechno:-)

Na snídani a večeři jsme chodili do nejlepší restaurace kousek od nás. Tres Marias (nebo-li Tři Marie) je restaurace s dlouhou tradicí, která patří třem sestrám - Mariím (není se čemu divit, každý tu má dvě příjmení - po otci a po matce, a většinou minimálně dvě jména, takže to klidně mohly být Marie všechny tři:-)). Můžete si vybrat, jestli jíst v části s výhledem na Pacifik, nebo v té s výhledem na lagunu Coyuca. O oblíbenosti svědčí i velká kapacita míst pro návštěvníky a už z dálky cítíte vůni ryb a krevet, které se tu připravují na několik způsobů typických pro tuto oblast. K uhašení žízně vám na přání vysekají díru do kokosu a můžete s klidem nasávat brčkem čerstvou šťávu. Po vypití vám na přání kokos rozseknou, vydlabou a servírují s lehce pikantní chilli omáčkou (jak jinak:-)). Já si ho ale vydlabala sama, příborovým nožem :-D

První den jsme vyrazili na nejznámější pláž… no… jak se jmenuje ta pláž, kde se procházel slavný Belmondo alias Bob Saint-Clare? :-)) aaanoooo Playa Diamante, nebo spíše ta oblast se jmenuje Punta Diamante:-) Popravdě, pláž nic moc, moře nic moc. Nevím jestli to bylo obdobím, kdy bylo moře rozbouřené a tudíž kalné, nebo je to tak pořád a nebo jsem tak moc zhýčkaná bílým pískem na karibské straně, že mi to tu prostě připadalo špinavé. O nějakém válení se v písku s nohama ve vodě jsem si mohla zdát. Ale sluníčko krásně hřálo, takže jsme si sedli pěkně na židličky a čerpali energii.

Když už jste jednou na výletě v Acapulcu, neměli byste si nechat ujít místní atrakci, jejíž tradice sahá do roku 1934. La Quebrada (v překladu rokle) se nazývá show, kdy skupina místních skokanů předvádí dech beroucí seskoky z výšek 5-35 metrů, a to přímo ze skály, která je situována u takové minirokliny. Možná si někteří z Vás říkají, že to není až tak vysoko (a takového člověka bych chtěla vidět:-)), ale při pomyšlení na to, že skokani musí čekat na správnou vlnu, která zvýší hladinu v zálivu tak, aby mohli skok bezpečně provést, by byly pro mě i čtyři metry moc. A při představě, že v rámci noční show (na které jsme bohužel nebyli) si nechají zhasnout světla a jen s pochodněmi v rukou čekají na signál, že můžou skočit, aniž by viděli kolik je dole vody, bych tam nahoře nechtěla mít nikoho z příbuzenstva:-) 40 pesos za to opravdu stálo, pro ty, kdo by se tam chystali, začíná show o půl sedmé večer a po hodině se opakuje 5x s tím, že poslední dvě představení jsou právě s pochodněmi a zhasnutými světly. Doporučujeme jet včas, abyste chytli místa s dobrým výhledem.

Další den jsme si s Mírou půjčili kánoi za příjemných 100 pesos a udělali hodinovou projížďku po laguně. Objeli jsme jen takové kolečko, protože zvládnout celou lagunu, to by bylo trošku na delší dobu, protože je cca 16 km dlouhá a 8 km široká. My jsme přejeli na druhou stranu k ostrůvku Isla de los Pájaros (ostrov ptáků), kde se dalo vplout mezi stromy, palmy, mangrovové porosty, tyčící se přímo z vody, ke krásným bílým volavkám, které tu všude hnízdí. Mimo jiné jsou tu i čápi, racci, pelikáni, kachny a ve vodě byste našli až 14 druhů ryb, mezi nimi dokonce i kapry:-) Nejvíc oblíbenou a relativně levnou rybou jetu ale mojarra (ani nevím co to je česky), která se na stolech objevuje nejčastěji. Zajímavostí této laguny je, že se tu natáčel například Rambo II nebo Tarzan.
Taky jsem si jeden den zaskákala s klukama ve vlnách, po tom co mi Míra vysvětlil, že musím skočit buď do ní, anebo nadskočit a nechat se pěkně vézt k břehu. No bylo to super, byla jsem nadšená, jak mi to jde, dokud jsem si blbě nestoupla a vlna mě nesmetla tak, že jsem se dvakrát otočila přes hlavu, až jsem skoro nevěděla, kde jsem. To bylo znamení přestat. Měla jsem pocit, že začnu smrkat ryby a kašlat písek. Punkce to byly náramné, ještě večer mi tekla voda z nosu:-D

Poslední den jsme si dopoledne užívali ještě trošku sluníčka u bazénu, dokud nenastala hodina "checkoutu". A co by to bylo za výlet, kdyby nepřišla nějaká speciální událost. A ne jedna. Po snídani jsme se chtěli projít po pláži, když nás zastavili nějací pánové, že nemůžeme, protože se tam natáčí film. Takže jsme chvíli pozorovali, jak takové natáčení probíhá, a vrátili se po silnici do penzionu. Hm, možná jsme viděli nějakou slavnou osobnost! Pokud to nebyl jen nějaký místní dokument:-D ale soudě podle techniky ne. Pak si tak pěkně ležíme u bazénu, koukám na Míru a najednou mám pocit, že se mi snad točí hlava. Vlnila jsem se tak nějak z jedné strany na druhou a koukala divně na Míru a ono pokyvoval a říkal - jojo, zemětřesení:-D Netrvalo to moc dlouho, nebylo to ani nijak extra intenzivní, mysleli jsme, že to bylo jen něco menšího, dokud jsme neslyšeli zprávy. To, že jsme byli na volném prostranství, nenavodilo takový pocit, jako kdybyste byli v domě. Později jsme se dozvěděli, že epicentrum bylo asi 130 km od nás a že síla zemětřesení dosahovala cca 7,4 stupňů Richterovy škály. V Acapulcu se nic nestalo, ale v Mexico city, které je vzdáleno dokonce až 170 km od epicentra spadl most, popraskalo vodní potrubí a to hlavně v důsledků následujících záchvěvů, kterých bylo až na 40. Později jsme se dočetli, že bylo pobořeno asi 32 tisíc domů ve státu Guerrero a některé v Oaxace a dokonce 2 osoby zahynuly. Lidé tu mohou děkovat Bohu (což dělají opravdu hodně), že se relativně nic nestalo, protože když v roce 1985 udeřilo zemětřesení o magnitudu 8,5 Richterovy škály, přišlo o život asi 30000 lidí. A my se budeme modlit, aby žádné zemětřesení už nebylo, protože poslední dobou se jejich četnost nějak zintenzivňuje. To, které předcházelo tomuto bylo jen asi 4 měsíce zpátky. Více o zemětřesení v Mexiku ZDE.

Výlet jsme zakončili výjezdem na vrcholek nad Acapulcem, kde se tyčí obrovský kříž a vedle něj kostel ve tvaru pyramidy, v jehož základně je hřbitov, respektive vitrínky s urnami. Řekla bych, že nechat se tu posmrtně vystavit musí stát hodně peněz, protože kapacity jsou očividně limitované:-) Tak jsme se z tohoto vrcholku pěkně pokochali pohledem na celou zátoku a vyrazili zpět směrem chladná Toluca. Dojeli jsme dobře, bezpečně a můžeme se těšit na další výlet, který bude zanedlouho a překvapivě opět do tepla:-D A protože i tady se slaví Velikonoce, tak snad bude o čem psát, protože pomlázky a malovaná vajíčka tu nenajdete:-) Snad do té doby budu mít i opravený foťák, který se mi, jen tak mimochodem, v půlce výletu sekl a vyžaduje servis. Není to levná oprava, ale je nám líto ho nechat jen tak ležet rozbitý, takže ho opravíme, ještě něco nafotíme a co nevidět prodáme v celém setu. Chystám se co brzy koupit nový, ale čekám až na květen, kdy pojedeme do Las Vegas, kde jsou ceny o dost nižší, a budu si moc dovolit něco lepšího. A to hlavně díky jednomu mně blízkému čtenáři blogu, který mě finančně podpořil, za což mu tímto veřejně moc děkuji:-)

O Acapulcu můžete shlédnout i půhodinový dokument Jiřího Bartošky a Miroslava Donutila, který doporučuji! Je to krásně zpracované video o místním životě, místech kde jsme my nebyli a taky například o hostorii skokanů:) video ZDE.
Více fotek z výletu najdete v albu Acapulco vlevo v menu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petra Klečková Petra Klečková | 31. března 2012 v 10:09 | Reagovat

Jani krásný, to se nedá nedočíst, i pepča říká, že píšeš úžasně....!!!!Měj se a těším se na nové články.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama