Velikonoční okruh státem Oaxaca

25. dubna 2012 v 0:35 | johhanis |  Život v Mexiku
Než jsme vyrazili na další výlet, nevydržela jsem a jela jsem v pondělí, 2. dubna, s Tonym a ostatními spolužáky do Mexico city, kouknout se na foťáky. Jen ze zvědavosti porovnat ceny. No a co myslíte… nemohla jsem se dočkat začít zase fotit a zvlášť před takovým výletem! Takže jsem si domů vezla nový Nikon D7000 se setovým objektivem 18-105mm, a i když vyšel trošku dráž než u nás, byla jsem šťastná, že ho mám:-D Navíc jsem si vezla další zážitek ze zemětřesení, který spočíval hlavně v tom, že jsem viděla lidi utíkat z obchodů ven, protože osobně jsem ho necítila (nemám na to asi geny:-).

Když jsme se vydali necelý týden před Velikonočním pondělím na výlet do státu Oaxaca (čtěte [ua-cha-ka]), jehož hlavním městem je stejnojmenné město, netušila jsem, kolik kilometrů máme před sebou. Děti tu měly prázdniny celý týden, a protože všichni odjeli už o víkendu, byly silnice krásně průjezdné. Bylo dobře, že jsme vyrazili až v úterý, protože ve srovnání s běžnými dny v DF jsme se opravdu skoro nikde nezasekli. Vyjeli jsme kolem půl třetí, cesta byla krásná, nový asfalt skoro všude, a se zakoupenou kartou "IAVE" jsme projeli všemi mýtným stanicemi bez zdržování. Karta IAVE je přednabitá karta kreditem, který můžete použít na placení mýt a díky ní můžete projíždět bránou vyhrazenou přímo pro tyto karty. Ta je většinou prázdná, protože se tu auta nezdržují placením v hotovosti a vydáváním drobných nazpět. V kartě je zabudován speciální čip, který na dálku oskenuje čtecí zařízení připevněné na střeše brány a odečte požadovaný obnos. Kartu si každý může později dobíjet sám, jak potřebuje:-) I přes tento komfort trvala cesta do Oaxacy přibližně 6 hodin a to i s čůracíma zastávkama:-) Hotel jsme si vybrali přímo v historickém centru, a protože jsme nepotřebovali žádný extra komfort, vzali jsme pokoj se společnou koupelnou a záchodem za super cenu 350 pesos na noc za pokoj. Dá se říct, že v tomto turisty narvaném období by nám asi ani nic jiného nezbylo, ale i kdyby, zdržujeme se v hotelu tak málo, že je nám to tak i tak úplně jedno.

Ještě večer jsme si vyšli na procházku přímo do centra, kde jsme i povečeřeli. Jen co jsme se přiblížili k hranicím náměstí, čekali na nás kontrolní zátarasy, u kterých byli minimálně tři policisté. Netušila jsem proč, ale od té doby, co se umím španělsky zeptat na to, co chci vědět, mi to nikdy nedá a prostě se zeptám. Takže mi pan policista řekl, že je to z důvodu bezpečnosti turistů a místních obyvatel, hlavně v tomto období prázdnin. Nevím, jestli bylo toto opatření zavedeno už dávno, ale osobně bych si dovolila tvrdit, že přišlo až po roce 2007, kdy ustaly nepokoje, které počaly roku 2006. Tenkrát se jednalo o politickou bouři, která vyústila z běžných nepokojů místních pedagogů, kteří tu každoročně usilovali o vyšší platy. Toho roku se ale úřadující guvernér vzepřel a neustoupil jejich požadavkům, proto tato chudší vrstva obsadila celé náměstí a násilnosti, ke kterým docházelo ze strany policie, vyústily v masové hnutí, jehož cílem bylo odvolání guvernéra. Ten však za pomocí prezidenta rozpustil nasazením těžkých ozbrojených jednotek celé povstání, což si vyžádalo přes dvacet lidských obětí. Poté došlo ještě k menším protestům, ale koncem roku 2007 se situace víceméně uklidnila a cestovní ruch začal po dlouhé stagnaci opět rozkvétat. Mimochodem cestovní ruch je tu jedním z největších zdrojů příjmů místních obyvatel, a to hlavně díky preciznímu řemeslnému umění oaxackýh obyvatel, ve kterém se odráží tradice tohoto kraje a za kterým se ročně sjíždí statisíce místních i zahraničních turistů. Už při noční procházce nám bylo jasné, že tu nejsme naposledy. Barevná světla, měnící se každých pár minut do různých odstínů, která se promítala na historické budovy, působila až magickým dojmem. Nutila nás zastavovat se každých pár kroků a pořizovat fotografie ve všech barvách, protože jejich proměnlivost jakoby úplně změnila podobu každého kousku ulice. Na to, že bylo úterý, se všude pohybovalo velké množství lidí jdoucích za zábavou. My jsme se ale po krátké procházce přemístili do postele, protože dlouhá cesta na sobě dala znát a na další den jsme měli připravený dlouhý program.

Protože jsme se chtěli v Oaxace zdržet jen dva dny, měli jsme na další den naplánováno vidět většinu ze zajímavostí v okolí. Vydali jsme se asi 60 km na jihovýchodvýchod od Oaxacy, abychom dojeli do malé osady Xaagá a odtud se vlnili polní cestou až na místo, kde "zamrzají vodopády". Hierve el Agua (voda se vaří), neboli minerální prameny, které vyvěrají na vrcholku skalnatých útvarů, vás svoji exotičností uprostřed ničeho téměř pohltí. Byla jsem nadšená. Přírodní lázně, které tu byly vytvořeny pro návštěvníky, aby vyzkoušeli na vlastní kůži působení léčivých účinků minerálních vod, byly naplněné turisty, a to jak německy, tak anglicky mluvícími. Voda přirozeně přetékala přes okraje těchto uměle vytřených koupališť a kreslila na stěně otevřeného skalního útvarů pramínky, které po tísíciletí zamrzají v minerální vodopády. A takový útvar gigantických rozměrů tu nenajdete jeden, ale hned dva. Vodu jsem přímo od pramene ochutnala a připomínala Vincentku. Být tam moje mamka, tak už to plní do láhví a minimálně na hodinu se ponoří do té zázračné vody:-) My jsme ale neměli moc času, takže jsem do "bazénu" vlezla asi jen po kolena, abych zjistila, že je docela studená a pokračovali jsme k druhému útvaru, který byl zachovaný ve své přírodní podobě. Ani nevíte, jak jsme si "zadělali". Pustit se do okruhu, který byl delší, než jsme si mysleli, a ještě v pravé poledne nebyl úplně nejlepší nápad, ale i přesto, že jsme byli spaření jako slepice, na mě udělala tato oblast snad nejlepší dojem z celého výletu. Dostali jsme se i do "jádra" druhého kamenného útvaru a nechali na sebe padat zázračnou vodu při pohledu do otevřeného údolí Valle de Tlacolula (údolí Tlacolula), které se řadí mezi Valles Centrales (Centrální údolí), což je název celé oblasti kolem města Oaxaca. Tato centrální údolí byla otázkou civilizace už v prehispánském období a dnes skýtá velké množství archeologických nalezišť, tradičních osad a městeček, které produkují vlastní artesaníe (místní umělecké a řemeslné výrobky). Skládají se ze tří hlavních údolí, kterými jsou zmiňované Valle de Tlacolula (na východ od Oaxacy), dále Valle de Etla (na sever od Oaxacy) a Valle de Zimatlán (jižně od Oaxacy). Když jsme došli (s úlevou) zpět ke stanovišti, byli jsme od horka rudí jak rajčata. Naštěstí jen z uřícení, jak jsme se snažili dostat rychle k autu a k vodě, která nám mezitím došla, a ne spálením od slunce (protože se poctivě mažeme faktorem 50, který je v těchto oblastech skoro nezbytný, a to obzvlášť ve vyšších nadmořských výškách). Vypili jsme asi kýbl vody a pokračovali do dalšího cíle naší cesty, kterým byla Mitla, čímže jsme se zase postupně vraceli do Oaxacy.

Rozvaliny v Mitle, pocházející z dvou až tří století před příchodem Španělů, patří k jedněm ze dvou nejdůležitějších center dřívější zapotecké říše. Vedle prastaré metropole Monte Albán, která sloužila jako politické centrum (ke které se dostanu později), byla Mitla hlavě centrem náboženským a jejími vládci byli velekněží se slabostí pro krvavé lidské oběti, což naznačuje i název, který zní v původním jazyce náhuatl Mictlán (v překladu znamená "místo mrtvých", nebo také "podsvětí"). Jednotlivé budovy tohoto komplexu prý sloužily jako obydlí pro různé vrstvy obyvatelstva. Co dělá tento komplex unikátním, jsou však fresky a mozaiky různých vzorů, kterými jsou pokryty stěny budov. Dochovalo se zde 14 různých vzorů, které měly údajně znázorňovat zemi a nebesa, okřídleného hada a další významné bytosti. Tyto vzory se odráží i v dnešní době v pracích místních řemeslníků a to zejména v tkalcovských dílech. Součástí komplexu Mitla jsou i dvě veřejnosti přístupné podzemní hrobky. Aby byly tyto rozvaliny udržovány v zachovalém stavu pro turisty, jsou restaurovány a původní červený nátěr uvnitř budov je odkryt jen málokde na ukázku návštěvníkům. Škoda, na druhou stranu, oplotit to a nechat nás na to koukat z dálky jak to chátrá, by asi taky nebylo ono:-)
Areál jsme prošli, a pak jsme se nechali svézt místním taxíkem na náměstí, kde jsme poobědvali. Tyto taxíky jsou vcelku ojedinělé v této oblasti, vypadají jako tříkolky se střechou bez dveří. Zajímalo mě, jak jim místní říkají, ale tvrdili, že jsou to prostě taxi, nebo mototaxi:-) Škoda ale mluvit o místním mojitu. Rum Vám do něj nedají, a když je upozorníte, že tam není, tak vám tam dolijí mezcal, o kterém tvrdí, že je to bacardi. Takže jsme to nepili, protože se to nedalo, a dali si raději šťávu s citronem, kterou umí udělat výborně:-)

Po osvěžení jsme pokračovali do vesničky Teotitlán del Valle, která je proslavená svým tkalcovským uměním. Tradice tohoto řemesla zde sahá až do prehispánského období, kdy prý místní obyvatelé odváděli daně Aztékům právě v textiliích. Dodnes si zdejší výrobky zachovaly vysokou kvalitu a dokonce se zde používají i přírodní barviva z košeniny, indiga a mechu. Těšili jsme se na spoustu lidí, velké množství ochodů, trhy, barvy, ale jakým zklamáním pro nás bylo, když jsme dorazili na liduprázdné náměstí, kde bylo otevřených asi deset obchůdků vedle sebe s odpočívajícími prodejci. Z dálky se ozývala hudba podobná smutečnímu pochodu, a mně samozřejmě mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli tomu tak je. A bylo, a bylo mi to najednou trošku trapné, ani nevím proč. Možná že , proto, že i když má tato vesnice něco kolem 5000 obyvatel, mi v tu chvíli připadalo, že je daleko menší, a že člověk, kterého právě nesou na márách bude někdo z příbuzných respondenta. Když se tu nic jiného nedělo, prošli jsme alespoň muzeum, které nabízelo kromě architektonických exponátů také historické pojetí místního řemeslného umění, a vyjeli do Tule, což byla naše poslední plánovaná zastávka toho dne.

Tule je vesnička, která leží od Oaxacy už jen asi 10 km. Za běžných okolností by tu nebylo asi nic tak zajímavého, kdyby se vedle kostelíku na náměstí nerozprostíral mohutný tisovec americký. Když říkám mohutný, myslím tím 42 metrů vysoký strom s obvodem 58 metrů! Do takového rozměru rostl téměř 2000 let, a patří tak k nejobjemnějším stromům na světě. Bohužel, jako vše přírodního rázu, je i tento strom ohrožen vlivem působení lidského faktoru, a to tak, že s přibývajícím počtem sídel, která využívají stejný zdroj vody k zavlažování okolní půdy, ubývá zdroj vody právě tomuto stromu. Proto městečko Tule usiluje o zapsání gigantického tisovce na seznam památek UNESCO, aby se mu dostalo řádné podpory.

Po dlouhém, upoceném dni stráveném ve oaxackém horku, kde teploty v tomto období dosahují cca 35 stupňů, jsme rádi vlezli do společných sprch v hotelu (kdy nám bylo úplně jedno, že jsou společné, navíc poskytovaly větší příliv chladnějšího vzduchu:-)) a šli něco zakousnout do italské restaurace s terasou na střeše a výhledem na město. Pak jsme se přesunuli do klubu hned vedle, kde jsme si dali jednu tequillu a jeden místní mezcal (mimochodem v této oblasti se mezcal vyrábí v hojném počtu, všech druhů a vůní, ale bohužel už nezbýval čas na návštěvu nějaké z místních výroben) a kolem jedné hodiny padli do postele jak zabití, abychom si alespoň trošku odpočali před další dalekou cestou.

Vstávali jsme kolem osmé, nasnídali se v místní oblíbené kavárně a nastartovali auto směr Monte Albán - naše poslední stanoviště u města Oaxaca. Monte Albán, v překladu Bílá hora nebo také vrchol jaguára, patří k nejkrásnějším a nejrozlehlejším starověkým památkám na mexickém území. Tato zapotecká metropole se rozléhá na 700x250 metrech na vrcholku cca 400m nad nynějším městem Oaxaca a poskytuje krásný výhled do širokého okolí. Monte Albán byl zřejmě poprvé osídlen cca kolem roku 800 př.n.l. Olméky, ty však později vystřídali vyspělejší Zapotekové, kteří zde po několik staletí budovaly sídlo, které rozkvétalo hlavně v letech 300-700 n.l., kdy byl celý pahorek osídlen přibližně 25000 obyvateli. Z této doby pochází také většina dochovaných památek. Monte Albán byl centrem organizované společnosti, kterou řídili kněží. Ti také ovládali celé Valles centrales. O vyspělosti vládnoucí elity také svědčí přítomnost hieroglyfů, užívání písma a psaného kalendáře, díky nimž se o ní mluví jako o první mexické kultuře. Po roce 700 začali obyvatelé lokalitu opouštět a nechali ji napospas živlům. Na krátkou dobu ji ještě oživili Mixtekové , ale to pouze když přišli do hrobek uložit těla svých vlastních významných činitelů.

U vchodu do areálu jsme si mohli také prohlédnout stálou expozici starověkých předmětů, sošek, nádob atd., které zde byly nalezeny. Projít celý areál znamenalo přibližně dvě hodiny, a protože jsme to celí my, přišli jsme opět v hodinu, kdy nejvíc pražilo sluníčko. Areál je opravdu obrovský a popisovat každou pyramidu, plošinu, hřiště je mimo mé síly a ne každého by to zajímalo. Ani já nejsem velkým milovníkem dějepisu. Ráda si tyto místa prohlédnu, podivím se nad rituály, které se tu prováděly, vyskáču na většinu pyramid, na které se může, ale hlubokou stopu to ve mně nezanechává, alespoň ne takovou jako minerální prameny Hierve el agua. Kdo by si chtěl přečíst více o areálu, může rozsáhleji v angličtině ZDE nebo zkráceně v češtině ZDE nebo prostě hledejte na internetu nebo v knihovnách, pokud Vás zajímá víc:-)

Areál by se dal procházet jistě hodiny a hodiny, ale nás čekala cesta ještě trošku víc na jih. Puerto Escondido, přístav, ráj rybářů a surfařů, místo k zábavě i odpočinku, se nachází stále ještě na území státu Oaxaca, ale cesta tam byla neočekávaně dlouhá. Ne, že bychom nedokázali zdolat cca 250 km rychleji než za 5 hodin, ale Sierra Madre nám to moc nedovolovala. Toto "rozvlněné" pohoří se táhne podél Tichého oceánu v délce cca 1500 km až ke Spojeným státům americkým. Skládá se z několika částí. Ta, kterou jsme projížděli, se nazývá Sierra Madre del Sur. Nevím, jestli si to dokážete představit, ale těch 250 km obnášelo téměř od začátku do konce serpentiny. Už i mně vpředu začínalo být špatně, nemluvě o Hance sedící vzadu (která jela mimochodem s námi:-)). Bylo to hodně náročné i pro naše auto, Míra mu dával docela zabrat, kopce nekopce, šlapal na plyn, kde se dalo. O tom, jak to tu některé dopravní prostředky nemusí zvládnout, nasvědčoval i shořelý autobus uprostřed kopce. Co bych tu ale opravdu nečekala (a divím se sama sobě, když jsem v Mexiku), jsou uprostřed těchto serpentin "topes" (retardéry, kterých je v Mexiku jak nas…, a to v každé oblasti, kde u silnice někdo bydlí). Ty nám na rychlosti taky nepřidávaly. Už jsme se nemohli dočkat, až to skončí. Jeden okamžik mě po cestě ale pobavil. Podél cesty bývají prodejci všeho možného, co tu pěstují, vyrábějí. Jejich chtíč něco prodat je někdy tak velký, že si neuvědomují, že můžou působit až odstrašujícím dojmem. Jako třeba žena, která běžela s nádhernou kytkou k našemu autu, zrovna přejíždějícímu retardér, a skoro s výrazem bojovníka odhodlaného zabít křičela: "kvěěěěětyyyy." :-D Smála jsem se tak čtvrt hodiny a na poslední chvíli jsme ji i vyfotit stihla:). Jinak pro představu, jak vypadala cesta, jsem vám natočila krátké video (pozn. nejsem moc dobrý kameraman:-)

Vymodleného cíle jsme dosáhli asi kolem deváté večer, kdy jsme zaparkovali v našem "hotelu". Čekali jsme větší hitparádu, ale tu nám zajistil Electromusic festival asi 200 metrů od našeho balkónu:-) No co, jak jsem řekla, v hotelu se nikdy moc nezdržujeme. Taky jsme hodili věci na zem a šli jsme kouknout, kde co je. Skončilo to lehkou večeří, procházkou, nějakým tím mojitem a šup do postele. Usnuli jsme tak rychle, že nám ani hluk zvenku nevadil. Ráno jsme si dali snídani na pláži, s výhledem na nějakého magora, který byl určitě pod vlivem omamných látek (jak je to tu asi na běžném pořádku), a tancoval s houpací sítí:-). Tentokrát jsme nikam nespěchali, tak jsme se vydali po pobřeží směrem k centru, abychom zjistili, kde jsou jaké pláže. Podél útesů, které navazovaly na naši sousední, byl pro tyto účely dokonce vybudovaný chodník, který se táhl přerušovaně asi 4 kilometry. Některé pláže byly doslova přelidněné, ale v moři jich moc nebylo. Puerto Escondido, známé taky jako Mexická Pipeline, patří totiž mezi TOP10, za jehož vlnami jezdí surfaři z celého světa. Každoročně se tu také koná v polovině listopadu mezinárodní surfařská soutěž, kdy vlny dosahují až 12 metrů. V tomto období jsme viděli ale maximálně 2 až 3 metrové, které jsou ale i pro obyčejného plavce nebezpečné, a to jak z důvodu jeich velké síly, tak z důvodů spodních proudů, které tu vznikají, proto se bez prkna do vody nedoporučuje lézt. Já osobně si myslím, že bych si víc ublížila s tím prknem než bez něj, ale i tak jsem do vody nevlezla víc než po kotníky, tedy alespoň ne na pláži Zicatela, která je tou hlavní surfařskou meccou. Jak tu mohou být vlny obrovské i ničivé můžete kouknut na videu zde:

Protože se nám nechtělo ležet na na hlavách ostatních turistů, zeptali jsme se místního taxikáře, kam se tu dá jet na klidnější místo. Doporučil nám asi 20 minut vzdálenou pláž Agua blanca. Po cestě jsme špatně odbočili a dostali se na jinou zátoku, kde nebyl skoro nikdo. Písek se tu spíš podobal blátu, takže jsme pokračovali dál, dokud jsme nedorazili k miniletovisku, které dle mě slouží spíše pro místní obyvatele, než pro turisty. Je zajímavé, jak stačí pár kilometrů a z bláta se stane nádherná pláž. Tady to byla pohádka. Málo lidí, žlutobílý jemný písek a malé chatrče s místní kuchyní, které se skládala výhradně z plodů moře. Vydrželi jsme tu až do večera, vypili džbán citronády a ochutnali čerstvý úlovek. Na ústřice jsem si opravdu netroufla, ale lidé je tu jí po kilech, jak jinak než s limetou a chilli omáčkou. Místní kuchařka nám ale nabídla rybu huachinango, kterou jsme znali již z Acapulca. Tohle je opravdu pochoutka, z jednoho kousku jsme se krásně najedli s Mírou oba a cena tu byla víc než příznivá. V překladu chňapal červený, v angličtině Red snapper. Je to dravá ryba, která umí díky své velké čelisti ulovit i kořist větší než je ona sama. Díky ostrým zubům ji i bezpečně usmrtí. Dosahuje délky až jednoho metru a váhy až 20 kg. My si ale vystačili s menší rybičkou. Maso je pevné, bílé, chutné, má málo kostí a přirovnala bych ho ke štice. U nás se prodává asi jen mražená a prý spíše jen pod anglickým názvem, který jsme uvedla. Pokud chcete zkusit, doporučuji, ale při delší úpravě se může maso vysušit. U přemraženého masa může být s úpravou problém, tak bacha na to, nebo přijeďte na čerstvou:-) Kousek této pláže Vám přináším níže:

Na poslední den jsme si naplánovali cestu do cca 60 km vzdáleného letoviska Huatulco, které začalo vznikat asi před deseti lety. Chtěli jsme navštívit krásné pláže, které popisoval průvodce, ale vzhledem k období prázdnin, se ani zaparkovat nedalo, natož si představit samotnou pláž. Hledáním jsme ztratili tolik času, že jsme nakonec zvolili méně známou pláž téměř na konci letoviska, kde stál jeden opuštěný, zato gigantický hotel. Stačilo projít řídkým křovinatým porostem a ocitli jsme se na vedlejší pláži téměř sami. Zátoka, kde nestál žádný hotel, žádný stánek, žádné lehátko. Pro změnu tu byl načervenalý hrubší písek, který se strměji svažoval do moře. Zátoka poskytovala mírnější vlny a moře bylo příjemně osvěžující, ale po tom, co kolem proplavali dva rejnoci, jsem do něj odmítla vstoupit dál než po pas :-) zdrželi jsme se nějakou hodinu a jeli se podívat do centra. Je vidět, jak tu turistický ruch staví silnice a promenády uprostřed ničeho, uprostřed panenské přírody, silnice vedoucí z jednoho bodu do druhého, bez žádných vesnic kolem, jen s uměle vysázenými, téměř dokonalými palmami a vydlážděnými chodníčky. Jde vidět, že s výstavbou ale nikam nespěchají, a přestože začali před několika lety, nedokončené cesty a stavby tu uvidíte velmi často. Po večeři na zahrádce místního rockového klubu jsme se vrátili zpět do našeho hotelu, kde jsme se zapovídalise sousedy. Dva mladíčci z Mexico city. Večer jsme nechtěli nic přehánět, abychom byli připraveni na dlouhou zpáteční cestu, ale i přesto jsme se s nimi domluvili na krátké povyražení:-) Už tady v tom chodili, takže nás zatáhli na dvoupatrovou diskotéku nedaleko od nás, přímo u pláže Zicatela. Netrvalo to dlouho a naše skupinka se rozrostla o dva Australany, kteří se rozhodli po takovou malou cestu kolem světa a o německou kamarádku našich sousedů, takže z toho byla nakonec mezinárodní párty, která se protáhla asi do tří hodin. Co Vám budu povídat, v osm jsme nevstali. Z hotelů jsme odešli asi kolem půl jedenácté, nasnídali jsme se a vydali se vstříc domovu, který byl momentálně necelých 800 km daleko. Naštěstí jsme nemuseli znovu obsolvovat cestu přes serpentiny. Směr Acapulco nám poskytovat relativně poklidnou cestu. Udělali jsme pár zastávek u moře, ale už je na protažení a kolem jedenácté večer jsme byli doma. Hanka přespala do pondělí, kdy jsem ji ještě stihla ukázat Metepec, místního "odšťavňovače džusů", kde by člověk nejradši strávil hodiny s koktejly všech chutí, a po obědě odjela do Mexico city, odkud ji večer letělo letadlo. Snad se ji poslední týden jejího pobytu s námi líbil a doufám, že Vám náš téměř dva tisíce kilometrů dlouhý okruh taky:-)

Slibovala jsem ještě, že napíšu o tom, jak se tu slaví Velikonoce, ale kromě květinové výzdoby kostelů a zpívajících věřících jsme tu nic neviděli, takže o Velikonocích tady Vám můžu říct jen to, že jsem výprask dostala jen ve zprávě od svého bratříčka:-D

Fotky jsou trošku víc zmenšené, protože je jich opravdu hodně, a opět je najdete vlevo v menu v galerii. Zjistila jsem, že se mi nahrávají obráceně, takže vždy začínejte s prohlížením od konce:) Muchos besos!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 payday payday | E-mail | Web | 21. září 2015 v 22:00 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama