Květen 2012

Zihuatanejo, místo bez paměti

26. května 2012 v 1:48 | johhanis |  Život v Mexiku
Pro ty, kteří viděli film Vykoupení z věznice Shawshank jistě není tento název neznámý. Zihuatanejo [čtěte Ziwatanecho], místo, které nemá paměť:) Pro mě toto místo neznámé ale bylo, a tak jsme se tam vydali poslední dubnový víkend, abychom zjistili, kde že to ten Tim Robbins chtěl dožít zbytek života. Potupena neznalostí tohoto filmu jsem si ho vzala s sebou, abychom ho zkoukli v reálném prostředí (tedy alespoň blízko u toho kousku pláže, která byla ve filmu vidět:-))

Cesta do Zihuataneja, které se nachází na pacifické straně přibližně 240 km severozápadně od Acapulca, trvala necelých 6 hodin, a to i přesto, že jsme jeli přes město Morelia, což se může zdát podle vzdálenosti jako zajížďka. Výhodou této trasy jsou ale "samé dálnice". Jen tak mimochodem město Morelia je hlavní město státu Michoacán a díky své zachovalé koloniální zástavbě a původnímu historickému centu bylo zapsáno do Světového dědictví UNESCO. Určitě by stálo za to tu jeden den pobýt, ale neměli jsme tolik času a taky nejsem si jistá, jestli bych se nebála zůstat v tomto městě přes noc. Často tu totiž dochází k násilím, vraždám a podobným věcem, kvůli kterým muselo být nedávno dokonce uzavřené město. Takže jsme jen koupili vodu, vyfotila jsem z okna auta zamilovaný pár a pokračovali jsme dále po dálnici směrem Pacifik. Míra nezapomněl dodat, že přestávky na čůrání nebudou, protože je prý nebezpečné na této dálnici zastavovat. Jak uklidňující:-)

Do hotelu jsme přijeli kolem čtvrté odpoledne a připadala jsem si skoro jak na líbánkách :-D Pokoj s nejkrásnějším výhledem a vlastní vířivkou na balkoně, pod balkonem bazén a hotelová restaurace a hned vedle ní pláž. Krása, až na tu pláž. Moře tu na koupání moc není, přece jen se jedná o zátoku a hlavně o město, které se snaží zachovat si svoji původní tvář (na rozdíl od sousední Ixtapy, která leží nedaleko a je uměle vytvořeným turistickým centrem). Nám to ale nevadilo. Nepřijeli jsme za mořem, ale za poznáním (a taky trošku za šnorchlováním, ale to až poději:-).

Průvodce Lonely planet píše o Zihuataneju, jako o tichomořském ráji krásných pláží. To by bylo v rozporu s tím, co jsem napsala, ale svým způsobem mají pravdu. Krásné pláže tu jsou, ale trošku dál, mimo centrum města. Místo, o kterém jsem mluvila já, je část zátoky přímo u centra Zihuataneja. Tato zátoka byla do konce 70. let pouhou rybářkou vesničkou, která byla známá jako útočiště pirátů a hippies. Až s uměle vytvořenou sestrou Ixtapou, která dnes poskytuje turistům veškerý komfort v nově vystavěných hotelech u krásných pláží, vzrostl cestovní ruch i zde, v místě, kam lidé většinou utíkají za klidem od zprofanovaných turistických destinací. Naše pláž Madera v Zihuataneju sice nebyla nejkrásnější, ale po půlhodinové procházce jsme došli na konec zátoky, kde se vše naprosto změnilo. Někdy nemůžu uvěřit tomu, jak na takovém kousku může písek několikrát změnit svoji barvu. Na relativně dlouhé Playa la Ropa dovádělo nespočetné množství děti, jejichž rodiče popíjeli osvěžující nápoje a pochutnávali si na čerstvých mořských plodech. Tato pláž patří k nejoblíbenějším a scházejí se tu snad všichni domorodci i turisté. Playa la Ropa, nebo-li pláž prádla, dostala svůj název podle ztroskotané španělské lodi, která vyplavila na břeh svůj náklad hedvábí. O kousek dál jsme se dostali k menší pláži - Playa las Gatas (kočičí pláž), která byla už trošku klidnější, písek byl ještě bělejší, ale zchladit se v moři trošku bolelo, protože dno bylo poseté pichlavými úlomky korálů. Tato pláž dostala své jméno podle žraloka vousatého, který zdejší vody kdysi obýval. Dnes najdete na jejím úpatí mladou generací lidí kouřících trávu a dovádějících na prknech na vlnách, které se lámou o skály:-) Chtěli jsme jít ještě dál po pobřeží, ale cesta končila u skal, které se nedaly projít. Objevili jsme tu ale krásný hotýlek, s bazénem a klidnou palmovou zahradou, ale bohužel neobydlený. Úplně jsme se tu viděli po večerech s kamarády z Čech a Slovenska u táboráku s rybami napíchnutými na klacík :-) Cestu zpět jsme zvolili po moři. Po cestě k nástupnímu molu jsme míjeli místního prodejce ústřic, nechtěla jsem, ale nakonec jsem se nechala vyhecovat a fakt jsem pár těchto syrových potvor snědla. Nebýt ale chilli omáčky a limety, tak bych to nedala. A jak to chutnalo? Ani nevím :-D Prostě jako mořský plod:)

Jeden den jsme vyjeli do Ixtapy, abychom se nechali dopravit na malé loďce na ostrůvek Isla de Ixtapa. Do vlastního resortu jsme ani neměli zájem nakouknout, a to z toho důvodu, že by nám nebyl schopen nabídnout nic víc, než jen úhledný beton a dokonale zasázené palmy. Jen pro upřesnění, tento resort je vybudován na místě někdejších kokosových plantáží, a to proto, že se vláda v 70. letech rozhodla, že pacifické pobřeží potřebuje resort typu Cancún. Přirovnání průvodce k duchaprázdné sterilní sbírce betonových budov se mi tak líbí, že ho sem musím napsat jako jeden z důvodů, proč jsme si vybrali Zihuatanejo a ne toto místo. Zato ostrůvek Ixtapa je kouzelným kouskem země jen pár minut od pobřeží. Je tu několik plážiček s obrovským množství restaurací s čerstvými mořskými plody. My si vybrali Playa Corales (korálová pláž), která je maličká, ale zato nejvhodnější pro šnorchlování. Byla jsem odhodlaná vyzkoušet můj nový set, který jsem si koupila před odjezdem do Mexika. Vlny, které tu ten den byly, mě trošku odrazovaly, ale i přesto jsem jako posera sebrala odvahu, nasadila ploutve, šnorchl a masku a vrhla se do slané vody podívat se, co se tam dole děje. No, začalo to tak, že se mi pořád zamlžovaly brýle, přes vlny jsem si je jen těžko nasazovala zpět, aniž by se mi do nich nedostala voda, a když jsem byla rozhodnutá vrátit se na břeh, zjistila jsem po sundání ploutví, že mi kus šnorchlu někde upadl. Bohužel ho vlny zametly dřív než jsme ho stihli najít. Tím můj průzkum podmořského světa skončil :-D Viděla jsem pár pěkně barevných rybiček a to mi stačilo. Ten kus šnorchlu byl sice asi dražší, než takový zážitek, ale co už:-) Musím ale říct, že místní kuchyně byla výborná. Přinesli tác s několika druhy ryb, my na jednu ukázali a za půl hodiny jsme ji už měli naservírovanou na stole. Čerstvý luxus, který v Čechách těžko zažijete (co se týče mořských ryb, samozřejmě taková štika z našich vod je taky skvělá).

Při návratu z Ixtapy jsme se rozhodli prozkoumat další pláže poblíž Zihuataneja. Našli jsme na mapě cestu k pláži Manzanillo, o které tvrdili, že je jednou z nejkrásnějších, ale že se k ní dá dostat jen lodí. Hahaha, říkali jsme si, to je určitě obchodní taktika majitelů lodiček. A tak jsme jeli po krásné nové silnici, na které už byly vysazené palmičky, aby tu mohl vzniknout za pár let jistě nějaký nový resort. K našemu překvapení cesta najednou skončila, navigace ale ukazovala, že se dá jet pořád dál. A dalo… po polní cestě. Tak jsme si to přes kameny po polňačce upalovali vstříc panenské pláži v zapůjčeném autě… a dojeli jsme k plotu. Bohužel k plotu, který byl na vrcholu pohoří nad celou zátokou. Neříkám bohužel, protože by ten výhled byl nějaký špatný, to zase naopak, viděli jsme krásně na celé město, ale pokud bychom chtěli sejít na druhou stranu dolů k pláži, potřebovali bychom asi lepší boty než žabky, možná nějakou mačetu a rozhodně víc času, než jen dvě hodiny, které zbývaly do západu slunce. Abychom se ale ujistili, že se v tomto odhadu nepleteme, prolezli jsme dírou v plotu a zašli se podívat, kam ta zarostlá cesta za ním vede. Člověk by řekl, že tu kdysi vznikal nějaký velký projekt, který se ale zastavil. Bohužel byl náš odhad správný, a tak jsme se vrátili zpět k autu a jeli na hotel. Těšila nás ale myšlenka, že jsme byli na místě, kde je dnes planina, původní lesy a palmy, a kde budeme jednou ukazovat z oken hotelu našim dětem fotky toho, co tu dřív bylo:-)

Tento výlet jsme si užili tak nějak v klidu, nikam jsme se nehonili. Užívali jsme si tepla, pohodu, klid u bazénu nebo na promenádě kolem zátoky. Večer jsme se procházeli kolem rybářských lodí a pak jsme si napouštěli vířivku na balkóně, ve které jsme se váleli, dokud jsme neměli varhánky na prstech :-) A abychom nezapomněla, dokoukali jsme s výhledem na moře Vykoupení z věznice Shawshank, abychom zjistili, že závěrečná scéna ze Zihuataneja byla natočení na Panenských ostrovech u Spojených států amerických:-)


Více fotek najdete jako vždy vlevo v menu. Jen tak mimochodem, asi se mi lepí smůla na paty, ale něco se mi dostalo buď na senzor, nebo do objektivu, takže mám a fotkách černou tečku. Tento týden to ale jedeme nechat vyčistit, tak snad bude už všechno v pořádku. Omlouvám se, ale retušovat všechny fotky fakt nebudu, tak snad mi to prominete:)

Mexico city - část I. (La Torre Latinoamericana, Metropolitní katedrála, Templo mayor - Tenochtitlán)

20. května 2012 v 19:40 | johhanis |  Život v Mexiku
Třetí víkend v dubnu jsme věnovali centru Mexico city, neboli DF (District federal). Nejeli jsme se až tak hnát za kulturou jako za zábavou, ale asi ani té se tu nevyhnete, protože historie na Vás dýchá ze všech stran.

Odjezd se nám trošku oddálil, protože Míra musel být v práci nezvykle dlouho, a tak jsme se v pátek jen ubytovali v hostelu Amigo suites (za super cenu přímo v historickém centru) a šli se projít po náměstí a jeho okolí. Už se stmívalo, a tak se uličky začaly zaplňovat pártychitvými lidmi mířícími převážně do ulice Av. Madero, kde to u Zócala (hlavní náměstí) žije nejvíc. Než jsme se rozhodli někam vejít, tak jsme prošli ulici tam a zpět asi třikrát:-) Nakonec jsme navštívili dva podniky, kde hrála dobrá klubová hudba, ale nevydrželi jsme ani v jednom dlouho. Mexičani jsou posedlí cumbií, takže vždycky dojde i na diskotékách na tento tradiční tanec. Neexistuje snad večer, kdy byste tento rytmus ani jednou nezaslechli, kdy by nikdo nezačal tancovat. Tady cumbii tancují s oblibou muži i ženy v každém věku. Cumbia má své kořeny v Columbii, kde ji údajně tancovali afričtí otroci při námluvách. Tento oblíbený tanec se rozšířil hlavně po Latinské Americe a dá se říct, že se tu v Mexiku tancuje i víc než např. známá salsa (a nebo ji tancují i na rytmus salsy:-)). Cumbia má daný základní krok, ale tento se může rozšiřovat o otočky, při kterých se partneři drží vždy za jednu, nebo obě ruce. Má několik druhů, které se liší podle oblasti. No podívejte se sami např. zde na mexické podání:-)

Na celý víkend jsme neměli žádný plán, takže jsme v sobotu vstali a šli rovnou za nosem. Došli jsme k budově, ve které byla výstava "Inkvizice", tak jsme se šli ze zajímavosti podívat. Nesmělo se tam fotit, i když moc nechápu proč (jen v přední části jsem vyfotila dřívější stroje používané ke zobrazovacím metodám). K prohlídce nám dali mp3 se sluchátky a u každého stanoviště, která představovala různé způsoby poprav, jsme poslouchali audio průvodce o tom, jak probíhaly výslechy a mučení nežádoucích. Rozuměla jsem tak půlku, zbytek jsem si domyslela a hodně věcí jsme i přeskočili, protože to bylo opravdu dlouhé. Občas bych řekla, že to bylo skoro i nevhodné pro děti, které nedosáhli alespoň středoškolského věku. Takové vyobrazení ženy napíchnuté na kůl přímo v intimních místech, no uf.


Po popravách jsme šli do nedaleké ulice, kde jsou čistě obchody s foťáky. Chtěli jsme se porozhlédnout po nějakém starším analogu, ale ten jsme si nakonec vybrali až v den odjezdu v postranní uličce. Mimochodem moc pěkný Nikon z roku 1984 (bohužel si ho přivlastnil Míra:). Při našem potulování po městě jsme se zastavili na oběd v Sushitto (kdo nezná, zkuste, tenhle řetězec se sushi fakt žeru, a pozor nedělají jen klasické sushi) a vyjeli do vyšších pater za výhledem na město, který tu nabízí budova "La Torre Latinoamericana". Tato budova má 44 poschodí a patří mezi nejvyšší budovy, které přežily zemětřesení v roce 1957. Za to může vděčit inženýrům, kteří navrhli její ocelovou konstrukci právě pro takové případy. Z výšky byl opravdu krásný výhled. Kam jste se podívali, tam bylo Mexico city, sice trošku pod smogovým oparem, ale bylo:) A aby nebylo o náhody nouze, právě tady jsme potkali Lukáše s kamarádem Lukášem, který za ním přijel na návštěvu z Floridy. Chápete to? My dva z Tolucy, potkáme ve 25 milionovém městě kamaráda, a to na vrcholku Torre :-D

Ten den jsme ještě stihli projít davem odpůrců býčích zápasů, kdy někteří z nich měli skoro sebevražedné taktiky, jak dát najevo svůj nesouhlas (viz fotografie ženy v igelitovém pytli) a nakouknout do Metropoliní katedrály nanebevzetí Pany Marie, která se tyčí přímo u Zócala, které je po moskevském Rudém náměstí druhým největším náměstím na světě. Výstavba největší katedrály v Latinské Americe trvala přes tři století, proto nese rysy více architektonických stylů (převážně barokního). V roce 1985 byla hodně poničena následkem silného zemětřesení a dnes je proto zpevněna ocelovými táhly, aby ji drželi pohromadě. Unitř je krásně vyzdobená, skoro až kýčovitě, jak je tomu u všech katedrál v Mexiku a Ježíš je tu jak jinak, než moreno (tmavý). Když se tu tak procházíte po městě máte pocit, jakoby všechno plavalo. A není to jen pocit. Faktem je, že Mexico city je město vystavené na místě, kde bylo původně jezero. V důsledku toho se tu bohužel budovy propadají postupně do země a mnohé se naklání, protože nemají pevný základ. U některých budov je skoro až neskutečné že ještě stojí. Dalším faktem je, že je zde velké množství vrtů, které čerpají podzemní vodu, čímž v podstatě dochází k postupnému propadu celého města. Nebudete tomu věřit ale za posledních sto let to je až 9 metrů!

A jak to vlastně bylo s tím jezerem? Když Hernan Cortés dorazil do velkého Tenochtitlánu (dříve území na místě dnešního Mexico city), divil se, že jsou města postavena na ostrůvcích. Tyto plovoucí ostrůvky byly osídleny ve 14. století Aztéky na jezeře Texcoco, kde na nich vytvářeli nádherné pyramidy, dokud nepřišel zmiňovaný dobyvatel. Ten sesadil vládce Moctezuma a nařídil vše zbourat, přestavět a na největší z pyramid nechat vystavět křesťanskou katedrálu Metropolitana. Španělé postupně vysušovali jezero a rozšiřovali město, a tak původní kanály a samotné jezero pomaličku mizelo. A proč se vlastně Aztékové usadili na ostrůvcích? Legenda praví, že Aztékové putovali z místa Aztlán na příkaz svého boha směrem na jihozápad. Po čase došli do místa dnešního DF, kde kněží vyslovili proroctví, že se mají usadit tak, kde uvidí orla sedět na opuncii a zápasit s hadem. Takové místo opravdu našli, a to právě na jezeře Texcoco, kde začali pod vedením mýtického vůdce Tenocha stavět město - Tenochtitlán. Na základě této legendy se stal orel požírající hada státním znakem a je součástí mexické vlajky. Více o vzniku největšího města na světě se dočtete ZDE.

Na poslední den jsme si nechali to nejstarší z historie, a to právě Templo Mayor - část obrovské pyramidové zástavby, která byla zničena Hernanem Cortésem a po které dnes zbyly jen zoufalé trosky, které byly z části odkryty jen díky náhodné vykopávce reliéfu zobrazujícího mrtvou bohyni Coyolxauhqui v roce 1978. Tehdy se díky archeologovi Eduardovi Matosa Moctezumovi odkryla značná část hlavního chrámu. Kvůli husté zástavbě ale zůstává spousta dalších památek navždy pohřbena pod současným Mexico city.

Nevím, jestli bylo zrovna moudré procházet toto místo po sobotní diskotéce v Coyocánu, kam jsme se jeli podívat za klukama, které jsme potkali v Puerto Escondido, protože prohlídka je delší, než se zdá, a to ne proto, že by byla plocha odkrytého chrámu tam velká, ale proto, že se zakončuje návštěvou nového muzea Teplo Mayor, které je vystavěno hned vedle, má 4 patra a nabízí ukázku vykopávek z různých míst celého Mexika. Byloto krásné, ale bylo toho strašně moc a ke konci už mi připadaly všechny sošky stejné, ale Míra říkal: "foť!", tak jsem fotila, a to hlavně pro Vás, abyste se na to všechno mohli taky podívat:-)

Mexico city je obrovské a jen těžko popsatelné, aniž by se člověk musel zmínit o historii. Sama vidím, že to může být trošku únavné, ale na centru tohoto obrovského města nic kromě té historie (a klanících se domů) nic zajímavého není. Snad jen že ulice v některých čtvrtích se jmenují jako státy, některé jako hlavní města, některé jako kytky:-) Náměstí je velká placka, tradičně s obrovskou vlajkou uprostřed, a kolem něj jsou, také tradičně, budovy, ve kterých sídlí místní vláda a další důležité úřady. V okolí Zócala se nachází spousta nádherných budov, které by jistě stály za zmínku, jako třeba Palacio de bellas artes - palác krásných umění, neboli kulturní centrum (viditelné na fotkách z Torre de latinoamerica), ale člověk by musel jet cíleně za kulturou, s daným plánem, a i tak by asi všechno nestihl. Určitě jsme tam ale nebyli naposled. Co nevidět tam pojedeme zas, je to přece jen kousek a volných víkendů je dost. Určitě chceme navštívit známé antropologické muzeum, což je prohlídka tak na dva dny :-D Přikládám fotky, které Vám řeknou z této víkendové procházky snad víc.

V té mé blogové prodlevě jsem se i zapomněla zmínit, že jsem úspěšně ukončila kurz fotografie, který byl naprosto skvělý, s výbornými lidmi a úžasným učitelem:-) kurz jsme zakončili pizzou a vínem a ukázkou našich prvních vlastnoručně vyvolaných fotek z filmu. Můžu říct, že jsem se naučila hodně, a to nejen o fotografii, a díky každodenní nutnosti komunikovat jsem překonala jazykovou bariéru a našla si pár skvělých přátel:-)

Nashle příště:-*

mimochodem na ČT1 zrovna dávali dokument právě o Mexico city, který Vám může některé věci doplnit, upřesnit, přiblížit:) http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1185966822-na-ceste/212562260120013-na-ceste-po-mexiku/dalsi-casti/