Mexico city - část II. - Festival spřátelených kultur, zvony Metropolitní katedrály, socha Anděla nezávislosti

20. června 2012 v 5:37 | johhanis |  Život v Mexiku
Tento měsíc jsme tu měli návštěvu, a protože Míra musel pracovat, ujmula jsem se jich já a vzala jsem je do Mexico city, abych je trošku provedla centrem největšího města na světě. Shodou okolností (a hlavně kvůli mému foťáku) jsem tam byla s Mírou pár dní předtím, takže jsem dobře věděla jak se kam dostat, kde vystoupit, kam se jít najíst.

Ještě abych se nezapomněla zmínit o krátkém výletu s Mírou. Jeli jsme do DF v sobotu předtím zjistit kde, co a jak s tím flekem na fotkách. Samozřejmě, že to bylo na senzoru a jeden hodný pán se pokoušel to vyčistit u sebe v servisu. Říkám pokoušel, protože i přes všechnu jeho snahu tam jeden malý drobeček je, ale asi už to nechám až na kvalitní služby v ČR. Mám pocit, že se tu tak práší, že se tam za chvíli zase něco dostane. Při té příležitosti jsme se kousek prošli po nejdelší ulici "Paseo de la Reforma", kde se právě konal Festival spřátelených kultur . Byl to už několikátý ročník dvou týdenního festivalu, kde jednotlivé země prezentují svoje kulturní bohatství. Nezažila jsem předešlé ročníky, ale z toho, co nám říkali známí, se prezentace kultur pomaličku mění v prezentaci jídla, na což Mexičani slyší nejvíc, a proto jich tam bylo opravdu hojně. Ani jsme si přes davy lidí čekající na nějakou specialitu dané země nemohli pořádně nic prohlédnout, takže jsme to jen zběžně prošli, vyfotila jsem pár ilustračních fotek a jeli jsme domů. I když se to nezdálo, tento festival se rozprostíral na 3 kilometrech po obou stranách silnice, takže jsme tím naším pomalým procházením a koukáním zabili asi 3 hodiny, a protože opravdu peklo sluníčko, vraceli jsme se domů docela vyčerpaní.

Lucii a Viktora jsem zavedla do Metropolitní katedrály, o které jsem se zmiňovala v předešlém článku o Mexico city. Jen náhodou jsme uviděli nějaké lidi nahoře u věží, tak jsme se zeptali, jestli se dá vystoupat nahoru. Nevím, jestli je to novinka, protože minule jsme si toho Mírou nevšimli, ale opravdu jsme si mohli za 15 pesos koupit lístek a i s průvodcem už jsme stoupali mezi věže této obrovské katedrály. Průvodce byl ve španělštině, takže jsem jim přeložila jen něco, čemu jsem rozuměla. Dostlali jsme ale prospekt o historii věží a zvonů, takže Vám o tom můžu něco napsat.

Přestože se už v roce 1642 vystavěly základy východní věže a v roce 1672 její tělo, dá se říct, že samotné věže se dostavěly až v letech 1787 a 1791. Na jejich konstrukci se podíleli architekti Juan-Se-rrano, Juan Lozano y José Damián Ortiz de Castro. Obě věže jsou asi 67 metrů vysoké a každá z nich má prostory na umístění 28 zvonů (tedy 56 dohromady). I samotné vrcholy mají tvar zvonů zakončených koulí s křížem, které obsahují mince z této éry, svatyně, modlitby a svědecké výpovědi schválené ctihodnou radou katedrály. Vedle toho jsou na každém rohu vrcholku postaveny 4 sochy reprezentující svaté ochránce města, z nichž jsou 4 zástupci západní církve a 4 zástupci španělské církve.

I přestože je prostor věží určen pro 56 zvonů, visí jich tu dnes pouze 30, z nichž je jich více na západní věži. Každý zvon má svoje číslo a jejich váha se uvádí v "quintales" (1quintal = 46 kg) nebo v "arrobas" (1 arroba=11,5 kg neboli čtvrtina quintalu). Tak to alespoň píší v letáčku, který nám v katedrále dali. Jen tak mimochodem slovník tvrdí, že quintal je metrák, což by na váhu neodpovídalo, ale i wikipedie o quintalu jako o metrickém centu, tak nevím nevím, jak to tenkrát měřili:-) Mezi nejstarší zvony katedrály patří "Doña María" z roku 1578 se svými 7 tunami. Hlavní zvon váží třináct tun, nese název "Santa María de Guadalupe" a byl vytvořen roku 1791.

Zvonění na zvony slouží buď ke svolání lidu k liturgickému shromáždění, nebo jako znamení důležitých momentů. Z tohoto důvodu existuje několik druhů zvonění. Tady v Mexiku jsou to "alba" - svítání, "angelus" - poledne, "tři hodiny odpoledne" jako hodina kdy umřel Kristus, pak "svolání k modlitbě", "zákaz vycházení", "dvojité zvonění" na znamení úmrtí osob, "volné zvonění" na znamení úmrtí preláta(biskupa), "létání zvonů" v dny státních svátků a zvonění na znamení požáru. Existuje ještě několik způsobů zvonění jako připomínka památečních dnů, ale těch je opravdu hodně, takže v Mexiku slyšíte znít zvony téměř pořád a pokud si myslíte, že podle toho poznáte třeba kolik je hodin, jako u nás, tak to ani náhodou:-) Ze začátku jsem zvonění vnímala, protože máme poblíž bytu hned několik kostelů a katedrálu, takže to byl velký nezvyk, teď už to beru ale jako běžnou součást dne. Jinak procházka po střeše katedrály nám nabídla krásný pohled na celé Zocalo a vůbec celé okolí, a to všechno za krásného slunečného dne.

Po procházce po Templo Mayor, kde jsem tentokrát ukázala studentský průkaz z kurzu fotografie a víza, takže mě jako studenta v Mexiku pustili zadarmo (že nás to nenapadlo minule:-D), jsme se vydali opět směr ulice Reforma. Jen tak mimochodem toto se dá použít na všech památkách, které jsou edukativní a jsou řízené státem (to mi řekli u La Torre Latinoamericana, kde už jsem s neplacením neuspěla, takže jsem nahoru poslala Viktora s Lucií samotné, aby se pokochali výhledem na nekončící Mexico city. Musím říct, že při plánování procházky městem jsem chtěla navštívit ještě více památek, ale čas tam utíká tak rychle, že po této zastávce už následovala jen jediná, abychom stihli opustit město dřív, než se ulice zaplní auty vracejících se lidí z práce. Touto zastávkou byl "Angel de la Independecia", neboli Anděl nezávislosti, který je jedním z největších symbolů Mexico city a vůbec celé země.

Základní kámen tohoto renomovaného pomníku byl položen 2. ledna 1902 Porfirio Diazem. Projekt byl řízen podle návrhu architekta Antonio Rivas Mercado, který mimo jiné navrhl také divadlo Juarez ve městě Guanajuato. Tento památník byl inspirován projektem ctít hrdiny bojující za nezávislost, jenže měl být vybudován na kamenné podezdívce z korintského sloupu a završen andělem na náměstí Ústavy za vlády prezidenta Antnio Lopez de Santa Anna. Tento projekt se ale nepodařilo naplnit, a tak ho na konci devatenáctého století převzal již zmiňovaný architekt, který se nechal inspirovat slavnými pomníky světa jako např. Trajánem v Římě nebo tím na náměstím Vendome v Paříži.
Pomník vznikl tak, že byla navržena kruhová základna, která podpírá kubickou základnu, na jejíž vrcholky byly umístěny sochy představující mír, právo, spravedlnost a válku, které zrealizoval francouzsko-italský sochař Enrique Alciati. Uvnitř tohoto podstavce jsou prostory, ve kterých jsou uloženy pozůstatky některých z nejvýznamnějších vůdců bojů za nezávislost Mexika jako například Miguel Hidalgo, Vicente Guerrero, Ignacio Allende a další. Soch povstalců, stejně jako socha lva a dítěte, které představují doménu pravdy a inteligence nad sílou, si můžete také všimnout na vrcholu tohoto "pohřebního místa", které přechází v korintský, 35 metrů vysoký sloup, vytesaný v lomu Chiluca, který je završen okřídleným andělem, jež sloužil již mezi starověkými Řeky jako symbol vítězství.

Tento památník byl slavnostně otevřen 16. září 1910 jako vrcholná událost oslav stého výročí nezávislosti za účasti vysoce postavených diplomatů, velvyslanců, státních zaměstnanců a lidí obecně, kteří sem přišli, aby si mimo to mohli užít ohňostroje, přehlídky a koncerty, které probíhaly na "Paseo de la Reforma" při této příležitosti. O několik let později, v roce 1957, kdy zažilo Mexico city jedno z nejsilnějších zemětřesení, spadla zlatá socha anděla z vrcholu tohoto památníku. Pro slávu města i jeho obyvatel byl památník ale krátce poté obnoven a od té úspěšně čelí všem nátlakům přírodních sil. V současné době patří Anděl spolu se Zócalem k jednomu ze dvou míst, kde se shromažďují Mexičané k oslavám nebo protestům, jak na akcích politických a manifestačních, tak na vítězných shromážděních fotbalových týmů (a proto je také ulice Reforma často důvodem zácp v Mexico city:-)

My jsme měli štěstí, že byly prostory uvnitř pomníku otevřené (což není prý vždy), takže jsme si mohli prohlédnout, kde jsou uloženy urny s ostatky slavných vůdců, nesmělo se tam fotit, ale v podstatě tam kromě popisných tabulek nebylo nic, ale důležité je, že jsme byli uvnitř:-D Procházka po Reformě byla navzdory velkému provozu ale příjemná, protože je kolem silnice park, kde je hodně zeleně, lavičky a spousta odpočívajících párů a skupinek. Jak jsem řekla, tak čas v Mexico city utíká hodně rychle, takže jsme se ani nenadáli a bylo šest hodin. Metro naštěstí nebylo v této části přeplněné a k autobusu to bylo jen pět stanic. Pokud byste ale chtěli jet někam dál a třeba i přes centrum města, věřte tomu, že byste v tuto hodinu měli co dělat, abyste pod nátlakem cestujících v metru vůbec nastoupili a vystoupili tam, kde chcete:-) Je to fakt síla. Mexico city skrývá spoustu míst, které jsme ještě nenavštívili, takže věřte tomu, že tento díl není zdaleka poslední.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | 20. června 2012 v 6:23 | Reagovat

Jani tak je to dobre a vystizne opisane, ze uz tam ani nemusim byt a stracat cas s cestovanim a vlacenim sa po pamiatkach :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama