Červenec 2012

Malinalco, město plné kouzel

13. července 2012 v 4:11 | johhanis |  Život v Mexiku
Vstávat v sedm hodin, když nemusím, se mi moc nechtělo, navíc je tu teď zima, jak u nás na podzim, nebo alespoň zpoza zapařeného okna to tak vždycky po ránu vypadá, a pravděpodobnost deště je v tomto období 99,5 % po třetí hodině odpolední, takže ani vyhlídka zmoklé slepice vracející se z výletu mě moc nelákala. Ale vstala jsem, už jen protože jsem byla hlavní organizátorkou "expedice Malinalco", kterou jsme včera podnikli s bývalými spolužáky z kurzu fotografie. "V devět hodin přesně" zněly pokyny mojí spolužačky, takže bylo jasné, že se tam sejdeme tak nejdřív o půl desáté… tři lidi odřekli až když jsme je sháněli… haha Mexiko. Nakonec nás bylo asi 10 a něco málo po desáté hodině jsme se konečně vydali do dalšího "Pueblo Mágico". Ne že bych tam už jednou nebyla, ale tenkrát jsem byla bez svého foťáku, protože jsem ho měla "out of order", takže jsem pořizovala jen letmé snímky kompaktem (které taky přikládám). I přesto, že je toto místo asi jen hodinu od Tolucy, našli se tací, kteří ho neznali. No jo, jakoby mi to připomnělo sebe v Čechách, čemu se vlastně divím? Už teď mi říkají, že znám Mexiko líp, než Mexičani (a já říkám, že ho znám víc, než Čechy… smutné, ale ne nenapravitelné).

Už, když jsem vyšla z domu, jsem přestala litovat ranního vstávání. Sluníčko vysvitlo, a že musím jet necelou hodinu do Metepecu rozkodrcaným autobusem mi začalo být jedno stejně jako to, že jedu pozdě. Mexičani se před sluníčkem schovávají, aby snad nebyli ještě víc "moreno" a my z něj čerpáme energii, což nechápou. Samozřejmě, že jsme se všichni rádi viděli, ale nějak jsme se shodli na tom, že nám dělá "problém" se dokopat dojet z bodu A do bodu B (hlavně proto, že to netrvá zrovna pět minut), takže i když chceme, tak to většinou ztroskotá na domluvě termínu:)

Po cestě jsem koukala z okýnka, a tak nějak jsem se zahloubala. Vyjedete za město a vidíte pracovat lidi na polích, okopávají svoje pole ručně a co je třeba, to zořou pluhem zapřaženým za koně. Pasou ovce a krávy celý den na pastvě sedíc u nich a hlídajíc je aby neutekli. A tak jsme kolem takových polí jeli necelou hodinu. A když jsem viděla dvě ženy, které nesly mužům na pole jídlo v koších, musela jsem si nostalgicky vzpomenout na rodinné vybírání brambor zakončené párkem s hořčicí a chlebem:-) Jenže to bylo jednou za rok a tady to mají asi denně, pěstují, vyrábějí a pak prodávají. Což potvrdil hned trh "vyložený" uprostřed náměstíčka. Takové trhy, kdy se uzavře ulice a lidé si tam rozprostřou svoje stánky, nejčastěji jen stolečky s plachtou nataženou z jedné strany na druhou, se nazývají "Tianguis" a v každém městě mají pro ně většinou určený den. Třeba v Metepecu je ulic zavřených hned několik každé pondělí.

V blízkém obchůdku jsme si dali vyhlášenou domácí zmrzlinu s příchutí "bohů" (několik druhů banánů, rýže a guanabana*, sypanou sladkou skořicí, mňam!) a pustili se směrem arecheologická zóna. Samotné městečko je to vcelku malé, ale pojí se s ním spousta mýtů. Tak třeba o jeho vzniku je hned několik verzí. Mně se líbí ta, kdy bůh Huitzilopochtliodnesl spící sestru Malinalxóchitl do lesa a nechal ji tam, protože měla sklony k čarodějnictví a magii. Ta, když se probudila, byla na svého bratra tak naštvaná, že z jejich vesnice přesvědčila lid jí loajální, aby s ní odešli a usadili se na místě, kde dnes stojí Malinalco. I proto se o tomto místu dodnes říká, že je plné bohů a čarodějnic. A protože se v jeho okolí prý objevil v jeskyni obraz černého Ježíše (jeskyně je v nedaleké vesničce Chalma, kam jezdí každým rokem několk tisícovek věřících a je považována za jednu z nejdůležitějších svatyň v celém Mexiku), byla celá oblast Malinalca označována za magické místo ještě dříve, než vznikl zmiňovaný program Pueblos Mágicos. Ten však městu pomohl k rozmachu turistického ruchu, a tak se dnes můžou návštěvníci denně kochat krásou města a okolí, stejně jako my po ujití 426 schodů do výšin, kde se rozprostírá aztécký chrám vestavený z části do skály s menší pyramidou v popředí. Aztékové dobyli tuto oblast chvíli předtím, než přišli Španělé a jejich říši zničili. Na "Kopci Idolů" (Cerro de los Idolos) budovali rozsáhlé obřadní centrum - El Cuauhcalli. Toto bývá považováno za chrám orlích a jaguářích válečníků, kde byli synové aztéckých šlechticů zasvěcováni do bojového umění. To, že chrám vytesali do skály, ho zachránilo před španělskou zkázou a díky tomu můžeme i dnes nasávat atmosféru tohoto místa. Jen se sami podívejte na rituál, který se tu odehrává dodnes (sorry za kvalitu:-))


Celou cestou, která vede nahoru, vás provázejí kamenné destičky v třech jazycích (španělsky, anglicky a v jazyce náhuatl), které vypráví o původu místa, jeho obyvatelích, tradicích a okolí. Hned v úvodu upozorňují nejen na významnost archeologického nálezu, ale také na okolní faunu a floru. Je to fakt nádhera. Nejen že uvidíte květy všech barev a druhů (já jsem se dokonce divila, že Monstera, kterou znám z ČR jako pokojovou rostlinu, má květ, a jakej! :-D), ale taky Vaši pozornost upoutají různě propletené a "postáčené" kmeny stromů, několik druhů kaktusů a různě barevní živočichové. To mi třeba řekněte, co je tohle za brouka:-)

S naší skupinkou jsme se po cestě zpět zastavili v nedalekém muzeu, kde jsou uloženy některé z nálezů, ale i tradiční výrobky místních obyvatel a byliny, které jsou v okolí k nalezení, včetně popisu k čemu slouží, a na jehož dvoře můžeme najít maketu chrámu Cuahcalli (pro ty, kteří nemají sílu vylézt na kopec) stejně jako repliku nástěnné malby "El Paraíso de los Guerros" (ráj válečníků). Na původním místě se kdysi rozprostírala tato malba po celé stěně chrámu a zobrazovala padlé bojovníky, z nichž se stala božstva žijící v ráji. Po prohlídce muzea jsme se přesunuli opět na malé náměstíčko, uprostřed kterého se tyčí augustínský klášter Božského Spasitele s krásným parkem a původním zdivem dokola. Tento klášter je zajímavý a hodně navštěvovaný zejména pro své zachovalé fresky v podloubí dvorního prostoru, které symbolizují zvířata, a také rostliny nacházející se v této oblasti, které byly již v dávné době používané Aztéky jako léčebné prostředky.

Když jsme tu byli poprvé, naše kroky vedly ještě dál. V jedné části tohoto malebného městečka si totiž můžete pochutnat na "truchas", kterými jsou tu vyhlášení a dělají se tu na několik způsobů. Pstruhy si tu můžete také zkusit jen tak chytit v jedné z nádrží, podobné spíš bazénu, v kterém je chovají, anebo v potůčku, který tu protéká. Vedle pstruhů se tu také podává čerstvá anasová šťáva přímo ve slupce od ananasu smíchaná s vodkou, tequilou nebo rumem a dalšími přísadami podle Vašeho přání.V Malinalcu najdete také spoustu čerstvých plodů po celý rok, které se tu pěstují a kterým se tu daří hlavně pro vyšší vlhkost a teplejší klima (celoročně v průměru od 20 do 33 stupňů). Také z toho důvodu má snad každý domeček zahradu plnou ovocných stromů a lidé tu ovoce zpracovávají do všech možných pokrmů. Třeba právě zmíněná zmrzlina.

Pokud si chcete užít památek této oblasti v klidu, zajeďte sem přes týden. Má to však tu nevýhodu, že většina restaurací je od pondělí do čtvrtka zavřená, protože místní tu žijí hlavně o víkendech, kdy sem jezdí největší množství turistů. Pokud máte chuť na nějakého toho pstruha, objednejte si hotel včas a zůstaňte tu celý víkend. Více o historii si můžete dozvědět na wikipedii ZDE (pouze v angličtině, ale díky ji alespoň za to)

*abych nezapomněla na zmíněnou guanabanu - tento plod jsem v Mexiku ochutnala poprvé, aby taky ne, když jeho původ je právě ve střední Americe. Právě tento plod roste v oblastech s vysokou vlhkostí, má pichlavý povrh a jeho dužina je jakoby mazlavá, ale ta chuť! Božská chuť připomínající v jednom soustu jakody, ananas, citrusové tóny podtržené krémovou jemností kokosu a banánu:-D Škoda, že Vám to nemůžu přivézt ochutnat, ale třeba to už dávno znáte:-) Ovoci zdar a tropickému zvlášť a zase příště nashle.(fotky jsou tradičně v galerii v menu vlevo pod názvem "Malinalco":)

Taxco, město stříbra, a dovádění s levharty

10. července 2012 v 20:43 | johhanis |  Život v Mexiku
Včera jsem se dozvěděla o své nominaci mezi 5 vybraných blogů na téma "Světoběžník". Mám z toho obrovskou radost, hlavně proto, že primárně jsem blog zakládala pro mé přátele a příbuzné, aby věděli, jak se mám. Dnes ale vidím, že přináším i užitečné informace ostatním, nebo jen potěšení ze čtení a prohlížení fotek těm, co se o Mexiko například zajímají a nemají se sem možnost podívat. Vím, že mě někdo "kritizoval", že píšu primárně pro rodinu a přátele a že blogař by měl komunikovat s ostatními, ale nějak se začít musí a já se komunikaci rozhodně nebráním, naopak jsem otevřená všem vašim podnětům a názorůmMrkající Každopádně díky všem za podporu nebo minimálně zpětnou vazbuLíbající

A protože jsem četla, že tu mám relativně málo článků (i když obsahově plných), rozhodla jsem se dohnat všechny resty co nejdříve, protože nás brzy čeká poznávání dalších míst krásného Mexika a nejen toho. Teď mám už celé dny jen pro sebe (a samozřejmě jejich část pro Míru:-), takže se budu snažit doplnit všechno, než se mi to tu začne zase hromadit:-) (ono to při mé sbírce fotek není moc sranda to všechno roztřídit, zmenšit, nahrát a popsat tak, abych Vás nekrmila nějakými špatnými informacemi:-). Vaše komentáře mi také dávají podněty k tomu, co bych mohla psát, takže za každý takový díky!
Jednou z cest, kterou jsme podnikli za tu dobu, co jsem Mexiko navštívila, asi třikrát byla do města Taxco (čti "tasko"). Taxco je, dá se říct, z Tolucy po cestě do Acapulca, takže kdykoliv jedeme tím směrem, uděláme si tam malou zastávku (většinou pokud jedeme s někým, kdo toto město nezná - a divili byste se, ale spousta našich známých z Tolucy tam ještě nebyla). Po cestě do Taxca se navíc můžete kochat pohořím Sierra Madre. Pohled na toto pohoří nám u výhledu zpestřila krásná holčička, která prodávala barevné korálky ze semínek (To, že tu pracují i děti, není nic neobvyklého, hlavně v místech, kde Vás chudoba bije do očí. BohuželPlačící).

Pokud do těchto končin někdy pojedete a budete mít víc času, zaškrtněte si toto místo mezi "musím vidět". Jde o nádherné město vystavěné v kopcích, s rozmanitou strukturou domečků, zachovalou koloniální architekturou a malinkými uličkami, kam se vejde sotva jedno auto. Tady ale uvidíte míjet se klidně auta dvě, a to proto, že se tu jezdí hlavně dvoudvéřovýma broukama. I přesto, že je toto vozidlo malé, je to velké umění a často musí i několikrát couvat, aby dokázali úzkou uličku vytočit (viz video dále).
Jen tak mimochodem, v Mexiku se tento typ vozidla používá hojně, a to převážně jako taxi. V městě Taxco je to účelové, právě kvůli úzkým uličkám, v jiných městech hlavně kvůli úspoře nákladů (pořízení, palivo, poplatky). V taxi je většinou vyndaná přední sedačka spolujezdce, aby se mohlo rychleji nastupovat a vystupovat, a uveze tolik lidí, kolik se tam jen vejde (klidně i sedm pasažérů, hlavně že platí). Jednou velkou nevýhodou je, že v případě přepadení nemají kam cestující utéct, a dostávají se tak do těžké situace, kdy jde i o život. Z tohoto důvodu zavedla vláda Mexico city opatření (viz ZDE), které postupně stahuje tento typ taxi ze silnic. Předpokládám, že pro Taxco toto nařízení neplatí (spadá pod stát Guerrero), protože by se tam chudáci s většími automobily ani nevešli:-)

A teď to hlavní, proč je Taxco místem, které si nenechat ujít. Toto město je často nazýváno "městem stříbra" a řadí se opět mezi Peublos Mágicos. Kamkoliv se tu hnete, tam vás budou lákat na trhy s bohatou nabídkou stříbrných a "směsových" šperků. Původní obyvatelé místo nazývali "Tlachco" (místo, kde se hrají míčové hry), ale po příchodu Hernana Cortése tu bylo vystavěno koloniální město a otevřen první španělský důl na území Severní Ameriky. Původně tu hledali cín, který tu v malé míře i objevili, ale v první polovině 16. století tu narazili na obrovské stříbrné žíly. Ty rychle vyčerpali a odešli - hlupáci:-) O sto let později tu totiž jeden mladíček jménem José de la Borda, který sem přijel pomáhat bratru horníkovi, náhodně objevil jednu z nejbohatších stříbrných žil (dle legendy prý jeho kůň klopýtl poblíž místa, kde je nynější úžasný chrám Sv. Prisky, a pod kamenem zazářilo stříbro). Borda zavedl nové postupy odvodňování a udržování důlního díla a k horníkům se prý choval lépe, než bylo běžně zvykem. Právě nádherný chrám Sv. Prisky vystavený v centru města byl jeho dar místním obyvatelům. Jeho úspěch přilákal další "zlatokopy", kteří objevovali a ždímali stříbrné žíly až do začátku 20. století. Poté začala pýcha toho města upadat stejně jako jeho hospodářství. To se snažil zachránit americký profesor William Spartling, když tu zřídil dílničku na zpracování stříbra, jež měla oživit upadající město. Od té doby tu dílniček vyrostlo několik stovek a místní občané tak mohou dále lákat turisty svojí místní tvorbou. Díky této propagaci můžeme obdivovat i další ruční výrobky a jíž zmiňovanou architekturu, které by byly jinak určitě zapomenuty v tomto krásném údolí.

Kopcovitá sktruktura města je jak dělaná na celodenní procházky, při které se určitě nudit nebudete a možná se i trošku zadýcháte. Jeho členitost navozuje pocit, že se zde dá snadno zabloudit, ale díky vysokému kostelu u Zócala, který je dominantou celého města, najdete snadno cestu zpět. V tomto bloudění můžete objevovat malinké restaurace a domečky, které nabízejí své pohostinství na terasách, odkud bývá nádherný výhled na celé město. Jeden z těch nejkrásnějších najdete ale na vrcholku nad městem, kde stojí socha Ježíše. K ní jsme se nechali vyvézt právě jedním z taxi-brouků. Z cesty nahoru jsem natočila video, je trošku delší, až mě z toho držení foťáku bolely ruce, ale alespoň si můžete udělat představu o tom, jak to tam asi vypadá.


Taxco je pro mě takovou malou oázou klidu, jen co vystoupíte z auta, můžete se kochat tradiční architekturou, která vždy nese znaky barevných dlaždic zabudovaných ve schodech, kolem oken, ve zdivu, v podlaze. (pozor, je nutné vybrat správné parkoviště až v centru, místní lákači můžou zmást a při špatném parkování byste mohli jít do centra klidně přes půl města). Stánky s typickými výrobky najdete na každém rohu a navíc těmto miniaturním uličkám dodávají krásně barevný vzhled. Nejčastěji tu vedle již zmiňovaného stříbra narazíte na korálky různých barev a druhů, proutěné zboží, deky, dřevěné výrobky, masky a suvenýry s mayskými znaky. My jsme se vždy zastavili u Zócala v jedné z restaurací s terasou a vychutnávali si vychlazenou Coronu nebo si dávali tradiční mexickou kuchyni s výhledem na mohutně zdobený kostel Sv. Prisky. V tomto kostele se údajně skrývá 23 tun zlatých lístků a s výjimkou osvětlení je v něm všechno původní. Skrývají se v něm ručně poháněné varhany, které dopravovali až z Veracruzu 6 měsíců na mulách, a dvanáct zlatých a polychromovaných oltářů. Hlavní oltář je dá se říct přezdobený a celý zlatý interiér dává tušit, kam všechno to nastřádané bohatství mladík Borda investoval.

Když jsem zavítala do Taxca podruhé, řekla jsem si, že si odtud musím nějaké to stříbro odvézt, dokud tu je:-) V jednom z obchůdků nám postarší pán vysvětlil, jak se takové stříbro na první pohled pozná (je matnější a "měkčí", tím pádem lépe zpracovatelné do tvarů), a také nás poučil o puncu 925, což znamená, že na 1000gr materiálu připadá 925gr stříbra. Takový punc může na předmět vyrazit asi kdokoliv, hlavně toho zneužívají ti, co chtějí zmást zákazníky, ale… tady v Taxcu by Vám měli dát ke každému takovému výrobku certifikát (trvejte na něm, nebo jděte jinam). Pokud byste totiž náhodou později zjistili, že váš šperk není stříbrný, můžete ho spolu s certifikátem poslat na mexickou vládu, která by Vám měla výměnou zaslat stejný předmět ve stříbře a samozřejmě by pokutovala toho, kdo Vám k "cetce" certifikát vydal. Já si koupila prstýnek za 400 pesos, docela slušná váha a už ho mám rok na ruce. To, že je stříbrný vím jistě, protože když jsem se s ním pokoušela otevřít láhev od piva, zůstaly mi na něm rýhy:-)

Mezi Taxcem a Cernavacou se nacházejí také obrovské cacahuamilpské jeskyně, které dosahují v rozsáhlém prostoru až do výšky 82 metrů se spoustou krásných stagnitů a stalaktitů. My jsme se tam bohužel ještě nedostali, protože prohlídky jsou organizované po hodině a končí v pět. Většinou, když jsme se vraceli většinou domů, bylo už pozdě. Dá se tam prý i koupat v tůních, které vznikly na soutoku dvou říček vedoucích jeskyněmi do řeky Río Dos Bocas (řeka" dvou ústí"). To musíme někdy vyzkoušet, nakonec, ani tím autobusem to nemáme tak daleko:-)

Když jsme naposled jeli se známými z Acapulca a opět jsme nestíhali poslední prohlídku v jeskyních, rozhodli jsme zkusit alespoň bližší "Zoofari". Jako vždy tranquilo a všude na poslední chvíli, ale poslední úsek to Míra pálil asi 140. Ano, byli jsme poslední návštěvníci, a tak jsme měli na projetí parku asi jen dvě hodiny. Za normálních okolností je to celkem málo, protože park je vcelku velký, ale protože jsme byli jediní (a protože jsme si za 15 pesos nakoupili žrádlo pro zvířátka), všichni tvorové v parku se přibližovali jenom k našemu autu a nemuseli jsme na ně čekat, nebo je vyhledávat! A tak jsme krmili, hladili a pomaličku popojížděli. Ani nevím, jak se všechny ty "kozy" jmenovaly, ale bylo jich tam hodně, a očividně měly pořád hlad. Taky jsme vzbudili jednoho nepřátelského šimpanze, který pobíhal sem a tam, házel po nás kamení, a když jsem mu ukázala pusinku, tak na mě vyšpulil rty jak poslední lehká děva, škoda, že jsem ho tak nestihla vyfotit. Po cestě jsme potkali buvoly, antilopy, slony a velbloudy a další podobné kousky. Na některých bylo vidět, že mají toho pózování za celý den už dost, žirafy se ani neukázaly a zebra, ta nás skoro pochcala:-). Kolem tygrů jsme museli projíždět se zavřenými okny u auta (jen já ho pootevřela lehce pro objektiv), a pak už jsme dojížděli do poslední stanice. A tam to bylo nejlepší. Už zavírali, ale… líná huba holé neštěstí, takže Míra neotálel a svým přátelským přístupem přesvědčil správce, že by nás k tomu levhartovi mohli ještě pustit. A tak jsme si ho nakonec mohli všichni pochovat. Všichni naráz. A to by bylo, abych mu tu ruku do tlamy nestrčila. Pěkně mě ta kočička olizovala svým drsným jazykem, až se začínala projevovat moje alergie. Nevím, jestli je tak vychovaná, že nic neudělá lidem (kteří se s ní fotí navíc celý den), ale vzhledem k nevyzpytatelnosti těchto tvorů bych řekla, že musela být něčím nadopovaná. Už nás skoro vyháněli, jenže my jsme si všimli i toho malého leopardího mláďátka:-D no a tak nám ho za další podšoupnutý peníz vyndali. No jasně, že jsem ho chtěla první. Tenhle tvoreček byl sice menší, ale dost divoký. Jeho zuby jsem měla spolu s modřinou na ruce ještě 14 dní. Pacičkama mi strhl tričko (bez ramínek) a zoubkama mi šel pěkně po krku. Ale chtěl si jenom hrát:-D Byl to krásný zážitek, za který jsem i půl denní kýchání a zarudlou kůži obětovala, protože tohle se nám mockrát nepoštěstí, a jen tak se koukat, to je sice pěkné, ale pohladit si je, to je bomba:-) Jsem ráda, že kromě nasávání energie z kouzla mayské kultury, moře a slunce tu může člověk najít i trošku toho živočišného tepla :-D
Zoofari můžete najít mezi Taxcem a Cuernavacou , 365 dní v roce, za vstupné 150 pesos/děti 130 pesos. Odkaz na jejich stránky ZDE.

Včera jsme konečně koupili letenky na Kostariku, takže se od 17. srpna můžete těšit na nějaký ten blog z trošku jiné země:-)
Více fotek k tomuto blogu najdete opět v galerii vlevo pod názvem "Taxco a zoofari".

Běžné dny v Mexiku 2. část, aneb jak se žije v Toluce

8. července 2012 v 4:52 | johhanis |  Život v Mexiku
Tak si tak říkám, že už jsem dlouho nepsala o tom, jak se tu mám a bombarduji Vás samou historií, památkami a dlouhými cestami:-)

Takže… je to půl roku, co jsem tu a ani mi to tak nepřijde. Ukončila jsem kurz fotografie, dostala jsem diplom a poznala za první tři měsíce spoustu lidí. Hlavně díky kurzu fotografie jsem trávila ob den čas s lidmi, s kterými jsem se "učila" španělsky. Musím říct, že mi vycházeli strašně vstříc, a když jsem něco nevěděla, snažili se to přeložit do angličtiny. Před týdnem jsem taky ukončila kurz španělštiny, který jsem měla 4x týdně hodinu a půl. Musím říct, že mluvit a mluvit a mluvit je efektivnější :-) Každopádně kurz jsem zakončila testem se skórem 91 %, takže jsem spokojená, i když pořád ještě neumím všechno. Když jsme byli teď o víkendu na jedné velké fiestě, všichni říkali, že na to, že jsem tu půl roku, mluvím super, já chci ale víc, takže se teď učím sama doma. Je to krásný jazyk a opravdu mě uspokojuje fakt, že si dokážu už většinu věcí zařídit sama.

Co se týče práce, byla jsem na dvou interview. Jedno bylo jen takové zařazovací, kde čekám na odpověď šéfa jednoho oddělení a druhé bylo s ředitelem jedné soukromé letecké společnosti, který mi řekl, že na vypsanou pozici mě dát nemůže, protože jsem vyšší level, tak zatím nic :-) Snažím se dál rozesílat životopisy, kam to jde, pomáhají mi i kontakty přes lidi z Čech, co tu žijí déle, známí známých, tak uvidíme. Snad se poštěstí a už brzy něco najdeme, protože bych si odtud ráda odvezla i nějaké zkušenosti, nejen to, že umím upéct chleba a koláče a být dobrou ženou:-)

Slibuji dávno, že napíšu o Toluce, kde žijeme, takže se do toho pouštím teď. Začnu u nás doma. Bydlíme přímo v centru Tolucy, kousíček od "Los Potrales", což jsou taková podloubí, spousta obchůdků (hlavně s botami:-D), spousta pouličních prodavačů, hudebníků a žebráků. Bydlíme v bytě, který má velkou místnost (jakoby vstupní sál s jídelnou a obývákem dohromady), dva pokoje a kuchyň. Byt je součástí domu, který má v centru pavlač. Musím říct, že se tu cítím bezpečněji, než někde v samostatném domě ve čtvrti na kraji města, a to hlavně proto, že tady nikdo neví, kdo tu bydlí, jaké má auto, co všechno má na zahradě atd. Do našeho bytu musíme jít navíc přes troje mřížované dveře, takže nejsme ani první, kdo by byl případně "na ráně". Navíc si ani neumím představit, že bych bydlela v nějakém uzavřeném hlídaném ghettu, kolem jen beton a 2x3 metry dvorek, někde úplně mimo všeho dění, fuj. Tady v centru mám všechno po ruce, čerstvé ovoce, zeleninu, maso, boty, boty, boty, navíc je to super záchytný bod, takže odtud se dostanu v pohodě kamkoliv a nazpět ještě líp. Sice tu mám i dost čerstvého smogu a soustu černého prachu, protože bydlíme u celkem rušné silnice, ale co už. Všechno nemůže být ideální:-)

Tolučani říkají, že jejich město je chladné a stejně tak, že lidé jsou "studení čumáci". Jak je to s lidmi, to nevím, mně připadá, že všichni, které jsem potkala, byli milí a přátelští, ale je pravda, že to těžko porovnám:-) Zato můžu tvrdit, že město to teda chladné je. Kamkoliv z Tolucy jedete, tam je tepleji. Jsme totiž jedno z nejvýše postavených měst v Mexiku (2600 m.n.m.). Určitě si myslíte, jaké si tu užíváme teplíčko, johohoooo, kdeže. V zimě jsem se posmívala já Vám, teď můžete vy nám. Od května do září bývá období hurikánů a tropických bouří. Na místech jako je Cancun to ale moc nevadí, tam je celoročně 30 stupňů ať prší nebo ne, ale tady? Jakmile se zatáhne sluníčko, máme tak 17 a do toho běžně odpoledne prší a lítají blesky. Takže žádné tropy, jen po ránu můžeme koukat na jasnou oblohu. Jsou sice dny, kdy sluníčko peče jak bláznivé (jen si to představte v létě v Alpách), ale těch je od června do září docela málo. Někdy se ale poštěstí a teplíčko si užíváme třeba i týden.

Když ujdu od našeho bytu asi tak 200 metrů, jsem hned na hlavním "Martinském" náměstí, které je tradičně obklopeno vládními budovami a jak jinak než s Mexickou vlajkou uprostřed. Dominantou tohoto náměstí je ohromná katedrála a pak vedle kostel a další kostel a další kostel, hihihi. A pak taky botanická zahrada - Cosmovitral, která je zajímavá víc než květinkami svými vitrážovými okny, která jsou považována za největší na světě. Tato skleněná mozaika má asi 3200 metrů čtverečních, skládá se z 30 tisíc kusů a obsahuje asi půl milionu sklíček 28 různých barev. Vyskládané scény symbolizují člověka hledajícího světlo, dobro a moudrost, které by povýšily jeho ducha a osvobodily ho ze stínu zla a nevědomosti v epickém příběhu bez začátku a konce (zdroj: wikipedie). Lidé tu jednoduše říkají, že jde o příběh dobra a zla, jež se uprostřed sejdou v harmonii, kterou symbolizuje "muž slunce".

Toluca je hlavním městem státu México (Estado de México), je rychle rostoucí metropolí a dnes má něco kolem 2 milionů obyvatel. Je známé hlavně pro svoji průmyslovou zónu, kam soustřeďují svoje závody významné společnosti hlavně z oblasti automobilového průmyslu, potravinového, farmaceutického průmyslu a dalších. Kvůli velkému množství fabrik a závodů si dokážu tvrdit, že centrum Tolucy je její nejkrásnější část a pak samozřejmě část Metepec, která je krásná pro své barevné domečky a lidi s metalitou vesničanů, kde zná každý každého:-) No, popravdě, i přes velikost tohoto města, se tu mezi sebou lidi znají hodně, nebo to bude tím, že stejné typy chodí do stejných podniků:-)

Co se týče lidí, ještě jsem se asi nezmiňovala o rodinných vztazích, které jsou tu opravdu pevné. Rodiny se pravidelně scházejí u jídla a žije většinou několik generací pohromadě. Děti hlídají babičky mezitím co rodiče pracují. Neexistuje tu podpora v penzi a mám pocit, že ani mateřská dovolená, a tak rodiče spoléhají na to, že se o ně děti postarají, stejně jako se oni postarali o ně, když byli malí. Kvůli chudobě se tu často stává, že čerstvé maminky vidíte na ulici prodávající cokoliv, co by přineslo výdělek, s dítětem v šátku uvázaném na prsou nebo na zádech. A vůbec tento způsob nošení dětí je tu naprosto běžný, neexistují tu snad vůbec kočárky (zaplať pánbůh, je tu tolik dětí, že s kočárkama bychom se už nikam nevešli), matky nosí děti v náručích, překrytých dekou, většinou i přes hlavu. Kolikrát se nestačím divit, jak velké děti ještě nosí, a že z toho nemají vytahané ruce. Bylo mi taky řečeno, že matky by děti do kočárku ani nedaly, protože jim to nepřijde bezpečné, když nemají přímý kontakt s dítětem, a že je i lehce odcizitelný. Něco na tom bude, na druhou stranu si myslím, že dítě si tak vytvoří silnou závislost na matce (což tu může být i účelové:-)). A taky závislost matky na dítěti. Tak moc se o ně bojí, že je málem nenechají v klidu samotné pobíhat a nechat si odírat kolena, a pak jsou z nich poserové, kteří se bojí seběhnout stráň větší rychlostí než kilometr za hodinu, ruku v ruce s matkou (viz. Naše zkušenost z výletu k vodopádům s lidmi z kurzu fotografie a jejich dětmi).

Pro mexické rodiny je neděle dnem, kdy se všichni sejdou a společně jí u jednoho stolu, nebo jdou jíst ven, většinou na trhy, kde jsou stánky s typickým občerstvením. Kousek od našeho bytu je park s náměstíčkem, kde jsou tyto trhy pravidelně každý týden. Lidé tu celý den odpočívají, obědvají, děti si hrají, kolem jsou balónky, klauni, vláčky a každý pěkně oddychuje (samozřejmě po páteční a sobotní fiestě:-)). Jako u nás, tak i tady se chodí do barů a na diskotéky, pije se hlavně chela (čti "čela", neboli pivo), tequilla, mezcal a bacardi nebo jiný rum. Většinou se kupuje celá láhev na stůl a cena se dělí mezi počet lidí. Stejné je to s jídlem, pokud si vyloženě nevyžádáte předem vlastní účet, píše se všechno na jeden a na konci se částka přibližně vydělí (nebo každý přihodí zhruba to, co projedl a propil) a to včetně propiny (zpropitné), které je tu od 10 % z ceny výše (obvykle 15 %). Často v restauracích narazíte na Mariachis (početná skupina hudebníků v typicky zdobených oblecích), kteří Vám za nějaké to peso zahrají u stolu mexickou klasiku:-). Můžete si je také pozvat domů, kde Vám na přání zahrají pro Vaši milovanou nějakou tu serenádu po okny. Tady jedna malá ukázka:)

Zajímavostí je, že každý jezdí na fiesty autem a stejným způsobem i domů. Drink and drive je tu normální. Nikdo nikoho nezastavuje, dechovou zkoušku jsem tu snad nezažila a stejně tak jsem tu nezažila ani žádnou nehodu zaviněnou alkoholem. Myslím, že Mexičani jsou v tomhle ohledu víc uvědomělí. Když ví, že řídí, tak pijí jen tak "do pohody" (jak to říkají, dneska budu řídit, takže si dám jen tak 5,6 piv:-D, pozor! To jsou ale třetinkový:-)). No, už chápu, proč ze zahraničí utíkají Mexičani rádi zpět:-) Na pravidla je moc neužije. Jedno, které by se u nás líbilo hlavně řidičům, tu ale dodržují - od 23:00 hodin do 4:00 hodin se může, respektive doporučuje, jezdit na červenou. Samozřejmě s ohledem na hlavní silnice a na přednosti. Je to hlavně z důvodu bezpečnostního, aby se v noci, za tmy nikde moc nezastavovalo a člověk se tak vyhnul případným přepadením.

Ptala jsem se Míry, co bych měla ještě napsat typického o lidech. Říkal, abych nezapomněla zmínit páry všech věkových kategorií a pohlaví ocucávajících se na každém rohu, uprostřed ulice a nejlíp, aby byli dobře vidět. A to mi připomnělo, že Mexičani absolutně nemají nic jako "intimní zónu", na ulici div do sebe nenaráží, mluví spolu skoro přilepení čelem k sobě, při pozdravu se objímají a dávají letmou pusu na pravou tvář. Když jdete po ulici, která je plná lidí, je to zážitek, chodí pomaličku, nejlíp ve skupině, která je roztažená přes celý chodník. A pokud jste z Evropy zvyklí na rychlejší tempo, fakt Vás to irituje, i když nikam nespěcháte:-) Oni jsou Mexičani vůbec takoví zpomalení, a to i v práci. V restauraci Vám prvně donesou jídlo, pak příbor, a když jste v půlce jídla, přijde i nějaká ta omáčka k dochucení :-D (no dobře, ne všude, ale obecně mají na všechno hodně času). Možná i proto ještě nemám práci, asi se bojí, že moje pracovní tempo by jim zvedlo laťku :-D

Jo, a abych nezapomněla, lidé tu mají povoleno živit se, jak se dá, bez živnosti. Takže uděláte bramboráky, sednete si na ulici a prodáváte, pěkně bez zdanění:-)

Zrovna dneska jsem mluvila s jedním kamarádem co je studijně v Anglii. Ptala jsem se ho, jestli mu chybí Mexiko. Říkal, že jediné co mu chybí je jídlo, že je to tam samý fast food, brambory, málo zeleniny a ovoce. A tomu věřím, je to tady fakt unikátní. Měla bych o tom taky někdy napsat, abych vyvrátila všechny evropské steakovo fazolové představy:) Tak snad někdy příště:-)

Jinak se máme s Mirečkem krásně, zatím mě bere všude s sebou a je poslušným můžem :-D Někdy v srpnu plánujeme výlet na Kostariku, tak se těšte. Perlu Latinské Ameriky se Vám budu snažit popsat den po dni. Mezitím ale určitě přidám některé resty, co mi tu leží:) Taxco, město stříbra a světoznámý Teotihuacán se proslulou Pyramidou Slunce a Pyramidou Měsíce...už brzy;-)
Fotky tradičně najdete v galerii vlevo v menu. Saludos y besos amigos!