Srpen 2012

Costa Rica PURA VIDA aneb desetidenní toulání po perle amerického kontinentu - druhá část

27. srpna 2012 v 17:40 | johhanis |  Kostarika
24.8.2012
Vstáváme v šest, balíme mokré věci, samozřejmě neuschly, protože pršelo celou noc, takže je neseme do místní prádelny, aby nám je hodili do sušičky. Boty dáváme sušit na palubní desku a snad poprvé zapínáme topení (jak magoři:). Mezitím snídáme v místní sodě. Vyjíždíme o hodinu a půl později, než jsme plánovali, a už po cestě je nám jasné, že navštívit vulkán Irazu nestíháme, pokud chceme stihnout loď do Tortugera. Ne že by to bylo tak daleko, ale přejíždíme přes hory Cordillera de Talamanca, takže relativně krátká cesta do Cartaga na mapě se protahuje na tři hodiny. Tam si pro jistotu necháváme "radit" od místních, jak se dostat do Tortugera, jestli přes Caňo Blanco, které je blíž, nebo musíme až na Pavonu. Caňo Blanco prý v pohodě, a tak míříme směr Siquieres a odtud opět po teréništi do přístavu převozních loděk. Celou tu cestu pěkně topíme a "větráme" si okýnkem:-D V horách to ještě šlo, tady dole už to vzdáváme. Boty jsou ale skoro vysušené:)
Projíždíme rozsáhlé plantáže banánů, jak Chiquitu tak například i Del Monte. Zastavujeme a vkrádáme se do alejí, abychom si to vyfotili z blízka. Banány jsou zabalené v modrých pytlích, aby mohli dobře dorůstat před vlastním sběrem a nebyly ohroženy škůdci. Podél cesty vede i kolejnice, na kterou věší ještě zelené banány putující do přilehlé fabriky na zpracování a následný rozvoz. Naše cesta končí ve dvě hodiny v Caňo Blanco. Dál už nevede nic, jen lodě rozvážející turisty po parku Tortugero.
Dozvídáme se, že odtud vede public transport jen do Parisminy a tam je následně možné vzít spoj do Tortugera. Ale dnes to jede už jen do první stanice, a to až v 16:30 hod. Nabízí nám soukromou cestu až do Tortugera za neuvěřitelných 200 dolarů, čímž nás přesvědčují o tom, že s tak nasazenou cenou s nimi ani nemá smysl nijak diskutovat. Vyloženě je jasné, že vidí, že nemáme jinou možnost. Přemýšlíme chvíli o Parismině, protože i tam se dají pozorovat želvy, ale když si za převoz, což je deset minut jízdy, říká 10 dolarů, jsme jedním krokem na odchodu. Je to totiž skoro stejně jako za jízdu ze Sierpe do Drake Bay, která trvala necelou hodinu a půl. A navíc s public transportem to stoji dolary 2. Ještě diskutujeme s přepravcem přímo do Tortugera, který čeká na dva turisty (na lodi s 12 místy). Nebyl ochotný absolutně nic měnit, dva turisti mají balíček dohodnutý s hotelem, na ně počká a jen je tam doveze.
Tortugero nám asi není souzeno a už z principu (kvůli jejich přístupu) měníme plán. Absolutně nás znechutili. Druhý přístav už taky nestíháme, takže měníme plán ve prospěch jižní Cuahity. Nejhorší na tom je, že ani průvodce ani nikdo z místních nám neposkytl takovou informaci, že tudy cesta prostě nevede (a nebo je moc složitá). Ještě dobrou hodinu po cestě na rozčarovaně mluvíme o tom jak je z Kostariky jeden velký "business maker", ždímající hlavně ochotně platící Američany, kteří si pohodlně zaplatí balíčky se vším všudy. A pro nás "free ridery" nezůstává jiná možnost, než na to doplácet. Pokud sem pojedete, zařiďte si balíček z hotelu, a nebo jeďte do Tortugera z Pavony (a nebo počkejte na poslední spoj pokud máte víc času:-)). Raději si ale zjistěte odjezdy a ceny předem (pokud budete mít kde).Cesta dolů utíká rychleji, jen kamiony se množí se zkracující se vzdálenosti do přístavu Limón. Pak už to jde hladce, banánové plantáže se stále táhnou podél cesty, je to neuvěřitelné množství.
V Cahuitě chceme zjistit nějaké informace, ale ochota místních je dnes asi na bodu mrazu. Tohle místo moc nežije, a tak se nakonec rozhodujeme pro Puerto Viejo, jen asi 15km dál na jih, kde si rovnou domlouváme na další den exkurzi na plantáži kakaa a ve "výrobně" čokolády. Ubytováváme se v Cabinas Casa Verde, což je krásný komplex za skvělou cenu 30 dolarů na noc (naše volba, některé pokoje stojí víc) a vrháme se do víru tohoto Ragae vibrujícího městečka. Po osmi hodinách v autě máme fakt chuť trošku si oddechnout, takže jsme nakonec rádi, že jsme tu a ne někde na noční exkurzi. Konečně zas teploučko bez deště. Můžeme být rádi, že jsme utekli z pacifické strany, protože zprávy v televizi, které zahlédneme náhodou v restauraci, ukazují spouště po deštích, které tam teď panují. Dokonce i Limón je už zahalen do tropické sprchy. Osud je osud a my sedíme u skleničky dobrého vína v teplém Puerto Viejo. Je zřejmě třeba zakončit dovolenou v klidu:)

25.8.2012
Budíme se do krásného rána. Večer jsme nakonec zakončili místní diskotékou. I přesto se budíme v šest, máme ale čas před exkurzí do ChocOrArt (chocolate organico artesanal), takže se ještě válíme. Přemýšlíme, jestli se někam přesuneme, ale atmosféra se nám tu tak líbí, že se nakonec rozhodujeme zůstat tam, kde jsme (nezvyklé být dva dny na jednom místě:). Naše čokoládová procházka začíná v deset. Přijíždíme o něco dřív a za řevu opic prohlížíme všemožné druhy stromů s plody, které tu rostou. V deset přichází majitel a začíná právě u popisu zdejší flory:) Všechny jedlé plody trhá ze stromů a dává nám je ochutnat. Některé neznám ani z Mexika, třeba zelená koule s oranžovou dužinou a velkými peckami, která chutná jako sladká mrkev řízlá mangem, název nemůžu nikde najít. Pak jeden brutálně kyselý dužinatý plod, jehož název taky nevím :)) a dává nám přivonět k citronele a ilang ilang, který je jednou z ingrediencí Chanelu 5. Před vstupem do zahrady na nás skoro čurá a sere opice na stromě a kolem cesty tvoří plot obrovské pavučiny banánového pavouka (banan spider), který má vlákno prý tak silné jako kevlar. Zastavujeme u prvního stromu s kakaovým plodem. Tato část jeho "zahrady" je asi 50 let stará a plody už nejsou tak použitelné, protože stromy nebyly nějakou dobu udržované. Je třeba říct, že majitelem je Švýcar a odkoupil před dvaceti lety tento pozemek od jedné z nejstarších rodin v této oblasti. V další časti, která patří už k té rodící, trhá jeden plod ze stromu a dává nám ochutnat dužinu, která obsahuje velké boby kakaa. Je mléčně bílá a jen zdaleka připomíná čokoládu. Když nám z dalšího stromu trhá karambolu, delikátní biribú (příbuzná guanabany), mandarinku, madarinkový citrón, banány, zelený pepř a uřezává zázvorový kořen spolu s exotickou bazalkou, mám chuť se tu zabydlet. Na této zahradě můžete najít a jíst snad všechno. Jestli jsem někdy předtím mluvila o nadšení, tak to bylo nic oproti tomuto kousku kostarické půdy:-D Kam se hrabou národní parky:-D Přicházíme k místu, kde nám vysvětluje fermentaci dužiny s boby, která je nejdůležitějším procesem. Čím déle fermentujete, tím silnější chuť boby získávají, po určené době se nechají sušit na slunci, a pak je praží v nádobě nad ohněm. Už v těchto fázích můžete bob oloupat a ochutnat. Oproti surovému stavu můžete konečně cítit stoprocentní čokoládu. Protože se jedná o bio výrobu, veškerý odpad používají na kompostování a vše je zpracováno manuálně. Po pražení se semena drtí, oddělí od slupek mazanou metodou sypání drti před větrákem do mísy, kdy slupky odletí stannou, a to co je potřeba padá dolů. A pak už se jen drť semen pomele na pastu a smíchá se zkaramelizovaným (zde hnědým) kostarickým cukrem. A je čokoláda na světě. Dostali jsme ji ochutnat snad ve všech podobách, i v původním čokoládovém nápoji, který vznikl asi 200 let předtím, než přišli na to, že se dá cacao zpracovávat i do pevného stavu.
Na závěr kupujeme pár vzorků s různými příchutěmi, které vyrábí. Má i několik nezvyklých druhů, jako pepř a chilli, bazalka, zázvor. Kromě pár kousků čokoládek si chci odnést i trošku té surové drti, tak je prosím o malý pytlíček, abychom mohli dovézt ochutnat domů čisté kakao. Snad nám to nikde nevezmou:)
Po skvělém zážitku se přesouváme do Manzanilla ještě více na jih a tady poznáváme tu 'pura vida', o které se mluví. Jen pár domečků, jedna restaurace, která je kolem oběda úplně plná, jídlo s nádechem kokosu, mořské plody. Neposkvrněné pláže s různě nakloněnými a vyvrácenými palmami vytváří nejkrásnější pohled z Kostariky. Dnešní den si připadáme jak v ráji a ani na vteřinu nelitujeme, že jsme nestihli Tortugero. Tady nikdo nechce žadné peníze za vstup do parku, je absolutně otevřený. Džungle, kde jsou cestičky jen skromně vyšlapané, nás zavádí na různé pláže, kde se sem tam někdo povaluje. Jdeme hlouběji do lesa a nacházíme opět skupinu opic. Jsme nadšení. Tohle je ono! Ne nadarmo se říká, že Manzanillo je nejkrásnějším místem v Kostarice. Pak se chvíli chladíme v moři, zklidňujeme tak uštědřené štípance, užíváme teploučko, sledujeme v dálce bouřku a pomaličku se vracíme do Puerto Viejo. Máme štěstí, protože ani tam neprší, zato vzduch se pěkně zchladil na příjemnou teplotu.
Po cestě zpět přemýšlíme, co podnikneme poslední den. Vyhřáli jsme se už dost, na deštivé okamžiky jsme skoro zapomněli, takže jsme jen tak náhodou zabloudili do "Exploradores Outdoor" centra a zařídili si rafting na řece Pacuare. Nás to prostě na jednom místě nebaví:) Večer se už jen procházíme, večeříme a v deset jdeme spát, nějak se nám už dneska nechce jít nikam žít:)

26.8.2012
O půl sedmé máme být u banky, abychom se potkali s tranzity, co vezou další turisty do Siquieres, kde je centrum Exploradores, takže vstáváme v šest, balíme věci a přijíždíme na čas. Počasí nám zase vychází. Je skoro úplně jasno.
V centru nám podávají snídani formou bufetu. Ovoce, gallo pinto, vajíčka, párečky a kolem deváté vyjíždíme do startovacího místa. Řeka Pacuare patří k jedné z nejlepších řek na světě, co se týče raftingu. Najdete na ní stupeň obtížnosti od I do V. Naše trasa vede maximálně přes čtyřku. Před výjezdem nás průvodce poučuje o příkazech po čas jízdy. Nasazujeme helmy a vesty a vyrážíme. Máme před sebou 30km sjezdu. Je to můj první rafting vůbec a dost rychle si zvykám na prudší sjezdy, takže v těch klidnějších částech už netrpělivě vyhlížím dopředu:) V jednom úseku se málem vysypeme, když se špatně koordinujeme, dostáváme se do peřeje, na jedné straně nás chytá protiproud a celý raft se překlápí. Už se vidím ve vodě, když to náš zkušený průvodce zachraňuje, protože duchapřítomně skáče na jednu stranu a raft srovnává. Já uštědřuji podlitinu na holenní kosti, jak na mě Míra padl, když snažil o totéž, ale jedeme dál:))) Na některých místech tvoří peřeje super vlny, takže občas pěkně nadskakujeme. Naše jízda se spíš podobá debatnímu kroužku, jedeme ještě se 4 Mexičany, takže si umíte představit tu laxnost:) Po tom kiksu už se ale snaží i oni víc poslouchat příkazy:) Asi ve dvou třetinách děláme přestávku na oběd. Je nás asi 60. Připravují nám hromadu zeleniny, šunku, sýry, omáčky a děláme si wrap al gusto. Dozvídáme se, že v prvním úseku se asi dva rafty konkurenční společnosti převrátily. Jeden dokonce prý řídil dvacet let zkušený raftař, který vezl veškeré jídlo a zavazadla všech účastníků na dvoudenní výlet. Fuuu to jsme měli ale štěstí, respektive připraveného průvodce:) Teprve tady si uvědomujeme, jak nás po cestě speklo sluníčko. Navštěvuji ještě záchod, kde potkám malého bílého škorpiona, který spadl nevím odkud. Radši nehledám, co je to za druh a děkuji, že mi nespadl do klína. Poslední úsek trvající asi hodinu je divočejší, ale
mně už to tak nepřijde, máme totiž skvělého kormidelníka a všechno projíždíme hladce. Míra stíhá všechno i fotit:) A nebo máme vrozené nadání pro tento druh sportu? Hahaha. Minulý rok prý na mistrovství světa právě na této řece Češi vyhráli:))) Po druhé hodině se vracíme zpět do centra a dochází nám, že už je konec naší dovolené. Jsme ale rádi, že jsme si na závěr užili trošku adrenalinu:) Máme ještě čas, a tak se jedeme podívat do přístavu Limón, kde vidíme spoustu kontejnerů banánových producentů, připravených k převozu, a pak na Playa Bonita, která je poblíž, ale místo, kde bychom chtěli strávit poslední noc tu nenacházíme, takže se rozhodujeme jet blíž k San José, abychom zítra v klidu odevzdali auto a vyhnuli se případným zácpám.
Karibské pobřeží se s námi loučí deštěm, asi pláče jako skoro i my:))) Tahle zelená země musí okouzlit každého i bez všech těch aktivit, které jsme podnikli, protože už jen místní fauna a flora je absolutně jiná, než jakou známe (nebo ji známe jen z obrázků), takže Vás tu každou chvíli něco překvapuje.
Poslední noc trávíme v autě, protože už se nám nechce nic hledat a na tu chviličku se někde zabydlovat. Rozhodli jsme se vyjet pod Poás, kde je krásná vyhlídka na noční San José. Budíme se a usínáme a zářící "capital" s blížící se půlnocí pomaličku pohasíná.

27.8.2012
Poslední pohled do údolí za východu slunce. Balíme poslední věci poházené po autě a sjíždíme do mlhou zahaleného města, odevzdáváme auto, kupodivu bez ujmy, a poslední hodiny před odletem trávíme na letišti. Před nástupem do letadla platíme požadovaný výstupní poplatek 28 dolarů na osobu a v průběhu odbavování nám asi stokrát kontrolují příruční zavazadla. Ale semínka kakaa, co si vezu v batohu, nikdo nevidí.:) Adios pura vida!









Kdo se chce jet podívat na Kostariku, vřele doporučujeme červenec nebo srpen. Sice my jsme želvy nestihli (raft to plně vynahradil:), ale v těchto měsících je období kladení (a některých druhů líhnutí) vajec, takže vy to štěstí mít můžete. A co víc, nebude všechno tak narvané turisty, nebudete muset vše rezervovat a plánovat týden dopředu. Hotely jsou v tuto mimosezónu taky levnější a je větší šance, že cenu i usmlouváte (pokud hledáte až na místě). Ten déšť taky není tak strašnej, pokud nejste vyloženě válecí typy - v tom případě jeďte asi někam jinam:). Doporučení na závěr- vezměte si dostatek repelentu, je to fakt nutnost, pevnou pláštěnku, dobrého průvodce (my měli Lonely planet a Frommer's - Lonely planet sice není momentálně tak aktuální, ale je víc informativní, bez něj ani ránu:-), Frommer's má víc obrazových informací a slouží spíš pro "pohodlné cestovatele s nabitou kreditkou, my ho brali jen jako vodítko). Některé aktivity jsou sice dražší, ale ten zážitek stojí za to, tak si vezměte i nějaké peníze navíc. Lepší než pak litovat, že jste to nepodstoupili. Všude tu mluví i anglicky, ale španělština navíc je podle mě asi výhoda (můžete s ní líp smlouvat a vůbec pak působíte víc domácky:). No a ještě je třeba říct, že nám místo nekompletních map v navigaci Nokie skvěle posloužil ipad a jeho "mapy", na kterých jsme mohli i offline sledovat polohu kudy jedeme, nebo si načítat trasy online a offline se jimi řídit. Bez nich by nám trvalo všechno delší dobu (vše je vyznačeno opravdu tragicky). Je taky třeba ptát se místních, kde je lepší cesta, která je rychlejší apod. Kvůli dešťům, není možné některé trasy projet. Než se na Kostariku vydáte, co nejvíc toho přečtěte, aby Vám po cestě neuteklo nějaké zajímavé místo. My bychom si tu přáli zůstat alespoň rok, a nebo si tu nejradši koupili nějaký ten pozemek s banány, kakaem, biribú, atd atd, kterých je tu po celé zemi na prodej fakt mraky (ani si nechci představit, co tam vznikne, až se to rozprodá). Kdoví, třeba nad tím přestaneme jen uvažovat, deset dolarů za metr čtvereční není nakonec až tak moc:)

Všechny kytičky, rostlinky, džungle, parky, pláže, zvířátka a další obrázky z cesty, které stojí opravdu za to, najdete v galerii ZDE. Těšíme se na komentáře a kdybyste se na Kostariku chystali, klidně se ptejte, pokud byste potřebovali něco vědět.

(P.s.: všechny nasbírané suvenýry v pořádku dorazily do Mexika:)

Costa Rica PURA VIDA aneb desetidenní touláni po perle amerického kontinentu - první část

17. srpna 2012 v 14:12 | johhanis |  Kostarika
Přináším Vám tentokrát "online" cestopis z naší cesty na Kostariku. (Zpětně dnes říkám, že jsem ráda, že jsem ho psala online, protože to všechno tak rychle uteklo, že bych si asi na všechno nevzpomněla, kdybych to měla psát až doma:)
15.8.2012
Přípravy jsou v plném proudu, ještě ani nebalíme a už se dohadujeme, kde vůbec začneme s cestou, spekulujeme, překrucujeme, kombinujeme, měníme...máme jen 10 dní a chceme vidět všechno. Máme uděalný předběžný itinerář, máme průvodce Frommer's a Lonely planet, máme mapy a dokonce i kompas. Už ale vidím, jak tam dojedeme a nic nebude podle plánu:-D už jen z toho co jsme se dočetli je jasné, že počasí a stav silnic jsou nepředvídatelné a všechny trasy trvají delší dobu, než se na první pohled zdá. No uvidíme, v řízení je Míra Superman a věří,že nakonec uvidíme všechno, co vidět chceme:)

16.8.2012
Balíme, balíme, skoro bych nevěřila že se dokážu na 10 dní omezit na půl kufru:-D Jinak Mireček mi vyčistil krasně senzor na foťáku, koupila jsem si taky pořádnej batoh a stativ, tak doufám, že přivezu nějaké brutální úlovky:)) Jinak, jak jsem říkala, náš původní plán už se stihl změnit ze dne na den, takže jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, vidím to nakonec tak trošku operativně:-D je půl desáté večer, takže tomu dávám ještě tak půl hoďky a šup do postele, protože vstáváme ve čtyři, abychom se stihli ještě dopravit do DF na letiště, nasnídat, odbavit a jako rezidenti Mexika taky nahlásit na imigračním, že odlétáme ze země. Tak hurá na výlet, bude to záhul, což asi vidíte podle mapy:)

17.8.2012
Jít spát v deset byl super nápad, asi by to i stačilo, ale nemohla jsem usnout, ne že bych byla nervózní z cesty, na to už
jsem velká holka, hihi, ale pořád mi nechtěl vypnout mozek:-D a když už se mi podařilo na chviličku usnout, zdálo se mi o tom, jak mě poštípali mega komáři, a Mírovi shodou náhod taky... divný:-)))
Jak jsme si naplánovali, vstáváme ve čtyři, abychom dali sprchu, posbírali
poslední potřebné kousky a vyrazili na Caminante odkud nam to jede přímo na terminál. Ano, jsme tu brzy, ale riskovat to, že o hodinu později by byly v DF zácpy se nám nechtělo, a tak trošku předčasně přijíždíme na letiště, snídáme a pročítáme průvodce, abychom načerpali ještě nějaké informace a mohli několikrát změnit naplánovanou trasu. Pro jistotu si vystojíme jednu špatnou frontu na odbavení a ve finále stíháme všechno tak akorát. V půl desáté vzlétáme a na mě doléhá únava. To brzy:-D
Nějak mě probírá pohled z okýnka letadla, Nikaraguu lemují bílé pláže, jezera, krasná zeleň. To, že jsme nad Kostarikou nám docházi hned jakmile nás pohlcuje hustá mlha:-D Tříhodinový let utekl rychle, vyzvedáváme auto v Europcaru a snažíme se vymotat co nejrychleji směr Guapiles a Pavona. Navigace selhala, takže se spoléháme na instinkt a rady místních. Nakonec se dostáváme na výpadovku, která má být hlavním tahem ke Karibské straně, kvůli kamionům ale jedeme tak 30km/hod. Už je nám jasné, proč tu všechny přejezdy kalkulují na tak dlouhou dobu. Začíná pršet, ale my jsme v pohodě, cestu lemuji deštné pralesy a květiny známé z květináčů se mění v husté keře a stromy, tak se kocháme. Ani ne v třetině cesty nás zastavují kvůli opravě silnice, kolona tak na půl hodiny. To už je nám jasné, že poslední loď z Pavony do Tortugera nestíháme. Vracíme se směr Alajuela a tím pádem i k jednomu z původních plánů. Jak osud káže, tak činíme:))) Hlad zaháníme sendvičem z nakoupených surovin a ochutnáváme první banán Chiquita. Musíme říct, že lepší jsme snad nejedli:-D
Ani ne za 20 minut jsme v San José, kde si dáváme krátkou zastávku, parkujeme v centru, procházíme davy lidí. Míjíme Národní banku, fotíme za pochodu, chvíli přečkáváme pod altánem přívalový déšť, naštěstí se to tu přehání rychle a můžeme za chvíli pokračovat. Po cestě fotím starodávný stroj na pražení kávy, neskutečny, je na dřevo! Musím tu jednu ochutnat, takže se usazujeme v kavárně národního divadla a nasáváme vůni kávy Britt. Za dva šálky platíme tři tisíce (fakt hrozná měna, ten jejich colón) a pomaličku se loučíme s tímto městem. Marně přemýšlím k čemu bych San José přirovnala, něčím mi připomíná Kubu, ale Míra to vystihl lépe, bez urážky, vypadá to tu jako jedno velké špinavé mercado.
Při západu slunce se pomaličku přibližujeme k Alajuele v nekonečné koloně, stmívá se už kolem páté hodiny. Podle průvodce nacházíme po třetím obkroužení Alajuely doporučený penzion, respektive hotel, a za 30 dolarů se ubytováváme. Nezdržujeme se a jdeme se podívat do centra. Není velké, takže se asi po půl hodině usazujeme u dřevěného baru. Netrvá to dlouho a místni "kompa" (kompadre-kmotr) už nám dává ochutnávat národní pálenku Malinche. Dává nám tipy kam zajet, ale vidíme, že naše plány vedou přesně na doporučená místa. Než odcházíme ptám se, proč se řiká Kostaričanům Ticos. Očividně je rád vypravěč:-D Prý kdysi dávno přijel kostaričan do Guatemaly, objednal si kávu - Quiero café, pero solo poquitico ( spravně je to ale poquitito - trošičku) a že takhle zrdobňují koncovky u všeho, proto jim začali říkat "Ticos". Uspokojení historkou padáme před půlnocí do postele, abychom ráno brzy vstali a vyrazili na Poás.

18.8.2012
Vstáváme v šest a kolem sedmé vyjíždíme směr volcán, je pod mrakem, ale vypadá to, že se vyjasní. U vjezdu do parku jsme před osmou, takže společně s dvěma autami čekáme na správce. Přesně v osm otvírá bránu, u vstupu využívám mexický studentský průkaz a jsem považována za rezidenta, takže místo 20 dolarů platíme deset za Míru a 1000 colónů za mě. Parkujeme u vyšší stanice a už nedočkavě téměř utíkáme ke kráteru. Skoro se až zadýcháváme:-D Máme neskutečné štěstí, je jasno, občas mráček, ale celý kráter je nádherně odkrytý a dokonce je vidět i karibská strana. Od průvodce vedlejší skupiny se dozvídáme, že voda v kráteru je silná kyselina s ph 0 a míříme k vedlejšímu jezeru. Všechno kolem ja nádherně zelené, stromy se kroutí a splétají nad našimi hlavami a už nás vítá zeleno-modrá laguna Botos, která je vedlejším kráterem. Mohli bychom obejít park po okruhu, ale vracíme se zpět stejnou cestou, abychom se ještě chvíli pokochali pohledem na první kráter, fakt nádhera, dalo by se na to dívat hodiny. Po cesťe k autu míjíme davy lidí a jsme rádi, že jsme přijeli hned z rána.
Ještě před desátou odjíždíme. Dalším cílem je Monteverde. Po cestě zastavujeme v Grecii, kde pořizujeme párnsnímků místní katedrály de la Mercedes, a ve vesničce Sarchi, která je známá svými výrobky ze dřeva. Nakupujeme pár suvenýrů a pokračujeme po dálnici, respektive po hlavním proudu, který je snad horší než naše státní silnice. A věřte, že když tu potkáte kamión, je to na odstřel, což se stane vždycky:-D další věcí na odstřel jsou tu směrovky, mají je nesmyslně vždycky až za křižovatkou, a nebo vůbec, takže se často ptáme na cestu. Jestli jsme si mysleli, že všechny cesty budou jakš takš, tak nás vyvádí z omylu ruta táhnoucí se asi 20 km do parku. Rozbitá polňačka plná děr a kamenů, po které můžeme jet tak maximalně 40km/hod. Po pěti kilometrech už jsem tak vytřepaná, že me to skoro sere:-D Pohled na okolí je ale brutální, zelené kopce, jen občas nějaká dědinka, vrcholky zahalené do mlhy a v dálce Pacific.
Do Monteverde přijíždíme kolem půl třetí, platíme 18 a 9 dolarů a vydáváme se do deštného pralesa. Asi po jednom kilometru si říkáme, že vstupné je fakt vyděračské. Ano, jsou tu různé květy, kytky větší než obvykle, stromy a liány, ale nic tak úchvatného, co by stálo z to nevidíme. Je možné , že všechna zvířta už toho měla za celý den dost a tak ulehli ke spánku. Na vyhlídce vidíme jen mlhu a z dálky slyšíme hřmení. Přecházíme asi stometrový závěsný most, který je asi tím nejlepším co jsme prošli, super houpačka. Netrvá to dlouho a Mírovy prosby o déšť jsou vyslyšeny. Jak chtěl, tak zažil déšť v dešťtném pralese, tak jak to má prý být. Naštěstí jsme skoro u konce námi zvolené trasy , a tak se vrháme do auta. Ani pláštěnky moc nepomohly, převlékáme se a jedeme dál. Dalších 35 km ala sbíječka, hlavou mlatím o okénko, pás mi drásá rameno:-D Déšt ustává a asi po dvou hodinách přijíždíme do Tilaránu, kde dokupujeme vodu a večeříme. Pokračujeme směr Arenál. Naštěstí už po krásné silnici, dokonce bez kamiónů, a tak se "už" kolem půl desáté ubytováváme v hotelu Beto's, okdud máme krásný výhled na sopku. Škoda, že už nějakou dobu nechrlí lávu, byl by to o sto procent lepší noční zážitek. Takhle se spokojujeme s obrysem ve tmě a jsme zvědaví na ráno. Čeká nás park Arenal a okolí a přejezd do Tamarinda... A nebo kdo ví, jak se naše plány změní.

19.8.2012
Budík nám zvoní o půl semdé, moc se nám nechce, ale vstáváme. Ne že bychom byli tak v presu, ale všechno se tu vyplatí navštěvovat hned z rána, jak kvůli počasí, kdy je menší pravděpodobnost deště, tak kvůli zvířatům. V rámci usmlouvaných 40 dolarů za nocleh i snídáme jejich tipická vajička s gallo pinto (rýže s fazolemi) a něco málo po osmé vyjíždíme do národního parku Arenal. Máme v plánu jít prvně na sky-tren a sky-line (canopy), ale na devátou hodinu mají už obsazeno rezervacemi, takže volíme nejdříve sky-walk, což obnáši asi dvouhodinouvou procházku pralesem s přechody po závěsných mostech, s vyhlídkami a vodopády. Z tohoto lesa jsme nadšení, oproti Monteverde je míň hustý a máte tak šanci spatřit alespǒn nějaké zvíře. Máme štestí na chancho de monte ( nějaký druh divokého mini prasete), jakéhosi létajícího krocana, jehož jméno nemůžu v průvodci najít, dvě honící se veverky na stromě, nějaké ještěrky, motýly, komáry:)... Nakonec jsme rádi, že jsme se šli prvně sem, není tu moc lidí, takže si všechno pekně nerušeně fotíme. Sky-walk mosty se krásně kývaji nad hlubokým údolím a jsou skvělým zpestřením stejně jako vodopády. Dvě hodiny utíkaji jak nic, kvůli teplému vlhkému počasí máme úplně mokrá trička. Stíháme ještě rychle prohlédnou 'motýlárium', kde se víceméně marně snažíme zachytit modrého motýla, a už nás oblékají do lezeckých sedáků a vybavují nás helmami s rukavicemi. Nebeský vlak nás vyváži na vrcholek, odkud začíná naše lanové dobrodružství. Na úvodním asi 15ti metrovém laně nám ukazují jak se správně zavěsit, jak mají menší váhy zvýšit svoji rychlost a naopak jak přibrzdit. První dlouhý sjezd je nejlepší, protože je to něco nového, na dalších už experimentujeme s fotákem, snažíme se natáčet videa a fotit co se dá. Je to super, jedete nad celým pralesem, posloucháte neznámé zvuky, koukáte na jezero a na dýmící Arenal:-) Ten vstup za to stál, ani jsem nezmínila, že jsme v tom ranním shonu u informací dostali oba studentskou slevu, aniž by Míra ukázal nějakou kartičku, takže nás všechny tři sky- tůry stály 142 dolarů. Před druhou hodinou se dostáváme z parku a vracíme se směrem La Fortuna, ale jen kousek, protože se chceme vykoupat v řece, která vyvěrá přimo od volcánu. To jste nezažili (pokud jste tu nebyli)... Asi 40ti stupňová voda, kde spády a kamery vytvářejí přirodní vířivky přímo uprostřed lesa:) Ne že bychom se v tom dusnu potřebovali ohřat, ale bylo to skvělý.
Před třetí odjížíme směr Tamarindo. Kdyby byl stav silnic jako do teď, jeli bychom tam asi půl dne, ale jede se skvěle, žádný extra provoz, je znát, že je neděle, ani na hlavním tahu nepotkáváme kamiony. Za tři hodiny už vidíme pacifik a ubytováváme se podle Lonely planet v cabinas Villa Amarilla, a je to super tip, smlouváme cenu z 60 na 45 dolarů i s věceří a snídaní a v podvečer se setkáváme s ostatními hosty na zahradě u pláže. Je neskutečný, že tu potkáváme skoro jen Evropany. Němci, Španělé, Italové, jen dva Kanaďani. Všichni čtou Lonely planet, jak se zdá:-D Povídáme, sdílíme zážitky, dáváme ochutnat Becherovku, kterou jsme dostali v Mexiku od Mírových kolegů z Čech :-D je osm večer a chtěli bychom jet ještě na noční výlet na Playa Grande, pozorovat rodící se želvičky, ale nikdo nám tu nedokáže dát pořádnou informaci, jak se tam nejlépe dostat, takže uvidíme, a jak to dopadlo Vám řeknu zítra:)

20.8.2012
Horkem se budím v šest, budím i zpoceného Míru a nutím ho jít na pláž. Moc se mu nechce, večer na zahradě se protáhl, becherovka se vypila, takže jsme želvy nechali v klidu a radši si užili trošku zábavy:) Nakonec se ale zvedá a než vyjdeme na šedivý písek, stíhá nám majitel říct, jak je to obdivuhodné, že jsme po včerejšku už vzhůru:))) Pláž okupují hlavně surfaři a fotografové surfařů:-D a pak my, sběratelé mušlí (což děláme jen kvůli mé drahé matičce, která musí mít doma kousek každé pláže). Tady v Tamarindu je strašné množství podlouhlých špičatých mušlí, zato v Brasilitu, kam si 'zajíždíme' poté jsou skvostem na pláži růžové škeble. Playa Conchal mi připomíná Kajmanské ostrovy, protože písek není písek ale zlomečky menších i vetšich mušlí a korálů. Jestli mi otevřou po cestě kuft, tak ti mamá nevím, jestli ti to všechno dovezu až do Čech:-D Jinak můžete na plážích vidět shluk malinkatých "závodních" drah, což jsou, myslím, nově rodící se minimušle, které si to peláší do moře. Zajímavý:) Chvíli odpočíváme, užíváme slanou vodu a do hodiny odjížíme směr jih. Vracíme se po pláži, jiná cesta pro auta ke Conchalu totiž nevede.
Míra volí trasu kolem pobřeží, takže to máme opět polňačkou. Musím ale uznat, že je to lepší než národní parky. Do půl hodiny míjíme strom plný opic, dokonce s mláďaty, později čtu v průvodci, že je to druh mono congo, který žije hlavně ve skupině po 10-30. To je první moment, kdy mě fakt sere, že nemám ještě teleobjektiv ( já jsme ti to říkala, Tomáši, že to přijde:-)))) ale je to super nadherný na ně koukat, jen si je tak moct pochovat. Po cestě potkáváme ještě nějaký druh supů, modrého motýla, krávy, leguány, mrtvý ryby na talíři:) Zastavujeme na pláži Ostional, která je známá hlavně kvůli želvám, ale prý je nejvyšší sezóna líhnutí od 8 do 10 září, takže ani nelitujeme, že jsme se v noci nikam nehnali. Možná bychom uviděli jednu dvě želvy, ale v září jich vylézají tisíce. Písek je rozpálený, že se po něm nedá chodit ani v žabkách, už chápeme, proč se rodí právě tady:) Ještě děláme několik zastávek podél pobřeží, dokud nás kousek před cílem nezastaví voda, obrovské kalužiny na cestě, které ze začátku projíždíme ale houstnou čím dál víc, takže se otáčíme a volíme jinou trasu. Naštěstí si zas tolik nezajíždíme a ve tři obědváme na Playa Sámara s krásným výhledem na pláž. Je nám jasné, že podél pobřeží dál jen nemůžeme, což nám potvrzuje i pán v informacích, a to právě kvůli řekám, které by se musely přebrodit. Do Montezuma musíme jet oklikou, což znamená rychlejší trasu než doposud, protože jedeme konečně po normální cestě. Míra je sice smutnej, že nemůže krosit přes hrboly a projíždět kalužinama, ale já jsem spokojená:-D Všímáme si , že tu hodně lidí jezdí na kole nebo chodí pěšky, po cestě si můžou stopnout autobus, auto nebo motorku, která je tu taky frekventovaným dopravním prostředkem. Velký rozdíl oproti Mexiku je znát hlavně podle žen, které tu chodí po cestách samy, pěkně bezstarostně, uprostřed ničeho. Všichni nás zdraví pokynutím ruky, tak jak to dělaji místní mezi sebou, všichni se usmívají, i my, dokud jsme v autě:) venku je buď šílené horkodusno a nebo leje:) a těm na motorkách a kolům je to stejně jedno, je to jen šílená přeháňka:)
Moje radost netrvá až tak dlouho, u Playa Naranja, což je přistav asi ve dvou třetinách naší cesty, se cesta mění opět na dakartovou dráhu. Všichni v Čechách buďte rádi za náše silice! Takhle u nás nevypadá ani poľnačka ve špatném stavu:-D Časté deště tu vymílají díry a Mírovi svítí očicka, jak ho to baví (a Janinka neví, čeho se chytit dřiv:) Na cestě jsme skoro sami, jen sem tam projede auto, sem tam potkáme nějaké to tropické prase:) Občas si až říkáme jestli tohle může fakt někam vést. Z jungle kolem vychází brutální zvuky:) Dochází nám i benzín. Takže jsme rádi, když se polňačka mění na asfaltku a my v Paqueře nacházíme benzínku. To už je šest večer. Aby toho nebylo málo, nachází Míra i šroub v pneumatice, takže vytahuje hever a pouští se do výměny kola, protože servis už je zavřený. Naštěstí do Monteverde je cesta už opět normální, a tak dojíždíme kolem osmé do tohoto jižního bodu na poloostrově Nicoya. Je to malé hippie městečko (sami ho tu nazývají Montefuma), takže není těžké najít centrum. Ubytováváme se, věceříme, dáváme malou procházku, zjišťujeme, že je tu překvapivě draho. V půl dvanácté padáme únavou do postele a usínáme během sekundy.

21.8.2012
Tentokrát tahá z postele Míra mě. Neochotně vstávám a ještě před sedmou si to šlapeme po písku, ktery občas překrývaji haldy drobných úlomků mušlí. skalnaté pobřeží davá znát, že koupat se tu nebude úplně bezpečné. Kromě jednoho menšího resortu u pláže je tu všechno pura naturaleza, žádné uměle vysázené palmy ani vyčištěný 'les' od plevelu. Sedáme si na starý kmen do stínu ohnutého stromu a užíváme si ranní slunce za burácení moře. Romantika co?:))) Až na ty komáry, kteří Vás dokážou obtěžovat všude a pořád, i přes tuny repelentu (Míra tvrdí, že takovej problém mám ale jen já, tak nevím:-) Nezdržujeme se dlouho, chceme se jít podívat na místní vodopády. Cesta k nim trvá pěšky asi 15 minut, mají být asi tři nad sebou, ale už u prvního nás zastavuje větší voda, a tak se dál nepouštíme, i když se sandálama místo žabek by se to asi dalo... a bez foťáku:) Dusno by se dalo krájet a nebe nám jasně ukazuje směr hotel. Ani nejsme v polovině a strhává se liják, oblékám pláštěnku svému batohu a sama jdu jen v plavkách. Tenhle déšť Vám tu nevadí, je stejně horko a pořád z vás leje, takže taková vetší sprcha nezaškodí:)
Z hotelu jedeme ještě trošku na jih, respektive jiho-západ, chceme se podívat do Mal País a Santa Terezy, což jsou pláže navštěvované hlavně surfaři (a milovníky trávy a pohodového života - ostatně jako všude tady kolem:). Kousek od Montezumy necháváme opravovat díru v pneumatice a jak je vidět doháníme pravou monzunovou spoušť. Prší tak, že víc pršet už snad ani nemůže, Míra si to opět užívá, tentokrát může projíždět i proudy vody, nechat rozstřikovat kalužiny, jak když dáte děcku hračku:))) pláže vidíme kvůli dešti a hustému lesu palem jen lehce. U jedné narychlo zastavujeme, hodně skalnaté pobřeží, útesy. Jinak celá tato oblast vypadá hodně 'v pohodě':) Zastavujeme na snídaňoběd v Bas+a Pas+a Ted Burger ( první restaurace, kde nás uspokojují ceny, jídlo i obsluha). Cítíme tu i v tuhle dobu trávu. Musím podotknout, že drogy jsou na Kotarice 100% prohibited, ale cítit je tu můžete na každém rohu:))) déšť ustává, škoda, že tak pozdě, je půl jedné a musíme jet zpět směr Paquera, protože nám jede ve dvě trajekt do Puntarenas. Jo, mohli bychom jet dalším, ale až v pět, a to bychom zase přijížděli do cíle pozdě, což nechceme, abychom si stihli domluvit ještě nějaké aktivity na další dny. Trajekt stojí pro auto a dvě osoby (z nichž jedna je v ceně auta) asi něco kolem 500 Kč. Je to rozhodně lepší varianta, než objíždět zátoku. Cesta trvající 70 minut nám nedá oddychnout od dusna, ani sundat všechno oblečení by nepomohlo:-D
Puntarenas je docela velký přístav, jedeme kousek podél pobřeží a všechno vypadá tak nějak rozbitě, jde o nejstarší kostrický přístav, odkud se začala nejdříve vyvážet káva a ostatní produkty. Jedeme směr Jacó, na jih po centrálním pacifickém pobřeží. Nechceme se tam zdržovat, ale jsme zvědaví, jak to tam vypadá. Jacó patří mezi rozvíjejicí se letovisko, opět známé pro své vlny, takže oblíbené hlavně u surfařů. Mimo to se o něm píše jako o městě "hříchů", kde jsou prostituce, drogy a zábava jeho synonymem. Zastavujeme u pláže, která nás nijak nezaujímá, a tak pokračujeme dál. Před příjezdem do Quepos, kde chceme zůstat přes noc, se zastavujeme u Río Tarcoles, což je řeka plná krokodýlů. Je sice pozdě, ale i tak máme šanci vyfotit si z mostu pár pěknych macků:) Fakt bych tam nechtěla spadnout.
Pro změnu se spouští liják, naštěstí je tahle silnice hlavním tahem, takže to ubíhá rychle. Míjíme obrovské plantáže palem, z kterých tu vyrábí olej a kolem sedmé jsme na místě. Opět volíme ubytování podle Lonely planet v hostelu Wide frog smile, který je v centru města. Chladíme se v bazénu, který je ve středu tohoto malého komplexu a jdeme se projít po městě. Nic se tu neděje, je vidět, že není sezóna, takže nasedáme do auta a jedeme do Manuel Antonio, kde zjišťujeme nějaké informace ohledně vstupu do parku. Po cestě zpět zastavujeme v Bamboo Jam, kde hraje živá hudba, salsa, cumbia, merenge, dáváme si dvě pivka a v půl dvanácté už usínáme s posteli za zvuku větráku. Příště bychom asi zvolili bydlení přímo v Manuel Antonio, je tam víc živo:)

22.8.2012
Už ani nepotřebujeme budík, abychom vstali. Budíme se tradičně před šestou. V hostelu servírují k snídani tipické gallo pinto s melounem a ananasem. Není to nic extra ale stačí to. Balíme věci a jedeme do parku. Dusno je už kolem osmé, takže mě Míra buzeruje, ať nevětrám, že je mu horko:-D ať žije klimatizace:) asi dva kilometry před vchodem na nás mávají průvoci, ať zaparkujeme. Kdo nezná latinoamerickou náturu, ten zastavuje a šlape půl hodiny zbytečně ke vchodu, v tom horku je to psycho. Míra jim ale maximálně mává a jede na místo, kde ví, žeje brána a parkoviště. Průvodci skoro uskakují. Naše zvolená strategie, projet si místo den předem se vyplací. Nikdo nás neobtěžuje, vypadáme, jako že se tu vyznáme. Ani na vybraném parkovišti nikdo nechce poplatek. Průvodce nechceme, můžeme jít po stopách skupin před námi, které stejně předbíháme, protože ty se podrobují výkladům o rostlinách a zvířatech. Ze začátku jsme trošku zklamaní z cesty parkem, která vypadá líp než rozsekaná polňačka z Montezumy, takže si připadáme jak na procházce lesem u nás. Všechno se mění, když přicházíme ke panenské pláži, kde volíme opačný směr než ostatní. I když jsme zplavení jak hovada, nezdržujeme se u vody a jdeme dál podél cípu poloostrůvku. Můžeme tak procházet les klidněji, aniž by nám řvali za zády upištění Američani a pobláznění Francouzi, kterých je tu jak hub po dešti/nasráno (řekl Míra)/jak Poláků v Irsku (řekla jsem já). Nechtěla bych to tu vidět v hlavní sezóně. Jakmile se oprošťujeme od skupiny, vidíme leguány, opět známé prase, mývaly, kteří tu na Kostarice hojně navštěvuji batohy turistů a koše se zbytky jídla, a dokonce si všímáme i lenochoda visícího vysoko v koruně stromu. Jen ty ku...y opice, ne a ne vylézt:))) Z vyhlídek je krásný pohled na okolní ostrůvky, které dokreslují rozplývajíc se hodnou scenérii:-D Naši obchůzku zakončujeme na pláži, kde skoro nikdo není. Fotíme si dalšího lenochoda, tentokrát asi z dvou metrů a vrháme se do přijemného moře. Písek je tak úžasně jemný, že nedá skoro smýt. Využívám samoty, sundávám plavky, aby mi lépe uschly, nabírám opět kus pláže pro matičku a po cestě k autu obědváme v místní Sodě (bufet). Ochutnávame tu jejich ceviche (oproti mexickému nenese moc zeleniny, co je ceviche zde) a tipické casado (rýže, fazole, salát, pečený banán a maso - naše varianta byla s kuřetem). Na informacích zjišťujeme naše možnosti v Drake Bay, kam míříme. Tady se vyskytuje skulinka v našem plánu. Původně jsme si mysleli, že se tam dá dojet autem, což by možná nějakým způsobem šlo, ale v období dešťů hůř a navíc by to trvalo o dost déle, takže se našim cílem stává Sierpe odkud můžeme vzít loďku do Drake Bay. Zjišťujeme ještě možnosti nějakých balíčků s výlety, ale cena nám připadá přehnaná, takže děkujeme a odjǐždíme. Poslední loď jede do půl páté, takže máme asi dvě a půl hodiny. Cesta je ale super, takže si s tankováním a bankomatem jsme tam ani ne za hodinu a půl. Objednáváme si výlet na následující den přímo po parku Corcovado, balíme to nejdůležitejší do krosny a nechaváme auto v přistavu. Sedíme u stolu, koukáme na lodě a na příchozí cestující, až skoro přehlížíme loď, která je na odjezdu. Ještě, že jsme se šli zeptat, jinak by nás nikdo ani neinformoval, že je to ta naše. Už když nastupujeme, prší, oblékáme pláštěnky sobě, batohům i provizorní z pytlíku mémo foťáku. Máme před sebou hodinu a půl cesty po spletišti řek, plných krokodýlů, jak jinak, které se vlévají do moře. Už po půl hodině jsme stejně mokří, jak leje. Ani střiška na lodi moc nepomáhá. Místní postarší rodák nám popisuje všechno kolem a říká, že Drake Bay je "zlatou broží" Kostariky. Jde o nejizolovanější a nejekologičtější oblast. Projíždíme místem, kde se vlévá řeka do moře, projíždíme mezi ostrůvky, všechno kolem je super panenské, déšť nám absolutně nevadí (jen později zjišťujeme, že nemáme až tak moc věcí na převlečení s sebou:)))
Přijíždíme k pobřeží. Musím sundat pohorky, abych se dostala "suchá" z loďky. Míra má tradičně žabky, takže ten je bez problému:))) už na nás čeká místí průvodce, kterého nám domluvili při odjezdu. Domlouváme detaily zítřejšího výletu a necháváme si poradit hotel. Rancho de contigas je jen kousek nad pobřežím, z úžasným výhledem a zahradou plnou exotických květin. Smlouváme opět cenu - i s věčeří, snídaní a vším co vypijeme za 80 dolarů. S majitelem si hned sedneme, na uvítanu nalévá skleničku vína a přináší ceviche. Prozrazuje, že měl přítelkyni z Čech. Jo svět je malý:) Zdá se, že je rád, že jsou tu španělsky mluvící hosté. Po večeři zůstává s námi, sedíme, povídáme a později se vydáváme se do místního baru, ale jen na chvíli, protože v šest ráno odjíždíme konečně do pořádného parku:)

23.8.2012
Budíme se do polojasného rána. Je jasné, že pláštěnky budou potřeba, ale doufáme, že alespoň až potom, co projdeme park. Naloďuje se nás asi 11, ve španělsky mluvíci skupině jsme 4. Do parku to trvá lodí asi hodinu a půl a je to fakt zážitek. Kdyby nám řekli, že je v ceně i ranní adrenalinová jízda na vlnách, ani by nás těch 85 dolarů za výlet nepohoršovalo:-D (btw.na osobu). Asi je zbytečné opakovat, jak je všechno kolem brutálně neposkvrněné. Tvořící se mraky dokreslují atmosféru a já se pokouším ten spektakulární pohled vyfotit asi milardakrát z houpající se lodě. V cíli tradičně vyskakujeme bosí do moře, osušujeme nohy, obouváme pohorky a noříme se do džungle.
Nejdeme ani deset minut a prolétajíci letadlo nám odhaluje v korunách stromů početnou skupinu monos aullador, kteří svým pronikavým křikem reagují na silnější zvuky. (Jak se ten druh řekne česky teď neumím zjistit-doplním). Když je zkoumáme blíž dalekohledem narážíme na souložící pár (opic samozřejmě:))) Když tento druh zařve, můžete slyšet až z dvou kilometrů, a to, když si tímto způsobem brání svoje teritorium. Už tahle podívaná nás přesvědčuje o tom, že park Corcovado bude stát za to. Můžete tu najít snad všechno, co Kostarika nabízí, jen je třeba vyčkávat, poslouchat, rozhlýžet se. Viděli jsme super jedovaté mládě hada 'Terciopelo' stočeného do spirály hned vedle cesty. Dozvídáme se, že dorustá do velkých rozměrů, uštknutí je smrtelné a zvlášť u mláďat, která mají velkou koncentraci jedu. Od toho okamžiku se dívám víc pod nohy:))) Další zastávku zařizují "spider monkeys". Ty jsou úplně nejlepší. Už název naznačuje, co jsou zač. Předvádí skoro cirkusová čísla, houpají se i na nejtenčích větvičkách, visí za ocasy, chytají se za ruce a dělají šňůru, slézají docela blízko dolů ze stromů, což průvodce komentuje jako hodně neobvyklé, protože dolů scházejí spíše menší druhy, které se krmí i plody ze země. Zdržujeme se snad půl hodiny, ani se mi nechce odejít:) Docházíme taky na místo, kde se vlévá řeka do moře, v řece si plave krokodýl a opodál nějací bláznivi lidé tu stejnou řeku brodí. Pos*ala bych se strachy. Pak už jen sledujeme různé pavouky, jak jinak než extra jedovaté, ptáky, máme štěstí i na tukany, ale bohužel jen chvilku z dalekohledu, protože sedí vysoko v korunách stromů. Perličkou na závěr je mravenečník na stomě (konkrétně TENTO druh). Fakt nechápu, jak se tam nahoru může takové, na první pohled neobratné zvíře, dostat, a co víc, pohybovat se po tenkých větvích a různě je lámat a rozdírat, aby našel svoji potravu - termity. Hodinu před odjezdem se spouští liják a střídavě ustává a zas zesiluje. Ani nemá smysl říkat, že jsme úplně skrz na skrz i když máme pláštěnky. Snažíme se ještě něco pozorovat, ale jsme rádi, když přijíždí loď. Boty neboty, procházíme moře k lodi obutí. Míra je tradičně (snad asi jako jedinej) nadšenej :-D
To, co byla ráno vodní horská dráha, to je cestě zpět adrenalinová spoušť. Vlny se zvětšily tak dvojnásobně a my za deště na té naší bárce (bez vest) čekáme, kdy se převrátíme:) občas mě přechází smích, chvílemi očekávám infarkt:-D Hlavně ten rozjezd přes příbojové vlny dává zabrat mému srdečnímu rytmu:) Dojíždíme samozřejme v pořádku, kupujeme rychlo sváču a už naskakujeme na další spoj zpět do Sierpe. Díky našemu přesnému timingu tak stíháme opouštět Drake Bay posledním možným spojem. Na rozloučenou nám 'mává´ krokodýl v moři kousek od pobřeží. Tak to jsem fakt neznažila. Cesou si říkám jak jsem ráda, že jsme zrušili náš původní plán, jet ještě před odletem na rafty. Po dnešním dni mám totiž vody už dost. Jen si představte skoro tři hodiny v dešti na loďce, durch, s varhánky na prstech. Ještě že ta teplota to usměrňuje tak, že to přežíváte celkem v klidu:)
Konečně sedáme do auta a vracíme se zpět na sever. Dnešní noc patří Dominicalu. Ještě před ubytovánim večeříme ve známém podniku San Clemente a ubytováváme se ve stejnojmenném hostelu u pláže. Je to sice tragické a na svoji podobu drahé bydlení, ale už se nám nechce nic hledat. Pereme mokré věci. Zase prší, takže težko říct, jestli to stihne uschnout. Původně jsme se chystali jít ven, ale než se osprchuji, Míra usíná, a tak už kolem půl desáté ležíme v posteli, což i já vítám. Zítra nás totiž čeká další dlouhý den.

Jak jsme slavili mé 27. narozeniny a zahájili filmový festival

14. srpna 2012 v 21:26 | johhanis |  Život v Mexiku
No jo no, už nejsem nejmladší. A občas na to zapomínám, zvlášť když se sejde víc dobrých lidí a párty se rozjede. A pak to rozdýcháváte dva dny. Jenže, tahle party netrvala jeden den, ani dva dny... a ja to rozdýchávám ještě dneska:)
Nechtěla jsem ani nic slavit, jako dárek jsem považovala výlet na Kostariku a po předchozím víkendu v Acapulcu, o kterém jsem ani nepsala, protože to bylo čisté leháro a užíváro a pura comida y bebida, ani nebyla moc chuť někam jít. Na druhou stranu jsme se s hodně lidmi už dlouho neviděli, a tak byl důvod udělat malé setkání. Ve čtvrtek jsem napsala namátkově pár lidem, co mají za plán, že mám narozeniny, a že bychom mohli posedět. Když jsme přišli do restaurace, stůl byl narozeninově naaranžován pro oslavenkyni Hannu. No co, hlavně, že se to čte podobně :-D
Ani nevím, jak se to stalo, ale museli jsme kolem jedenácté večer začít přidávat židle. Bylo nás asi 15, což bylo na rychloakci víc, než jsem čekala. V Mexiku není zvykem nosit dárky. Většinou, když se chystá party, jde se buď někam posedět a každý si platí své, a nebo připraví oslavenec nějaké drobné občerstvení doma a hosté nosí to, co budou pít a jíst sami, a tak se to tak všechno promíchá a všichni se baví a většinou je to i tak, že si každý může přivést ještě kamaráda, takže je z toho pak akce všelijaká jen ne moc narozeninová :-) V Mexiku obecně platí, že nezáleží na tom, co se slaví, hlavně, že je důvod.
My jsme se sešli v restauraci, dali si pořádný kus masa, a jak se tu vyplatí, tak místo panáků rovnou celou láhev nějakého toho aperitivu. V klidu si tak popíjím dobré víno, když tu přišli bubnující číšníci se zapáleným dortem, ehm, svíčkami na dortu, naštěstí jen s dvěma, jinak by hořel skoro celý:-D Tohle bylo samozřejmě dílo Míry, který neotálel a stihl ze dne na den zařídit narozeninový dort (sachr - protože ten má rád:-D). A jak to opět chodí v Mexiku, když se sfouknou svíčky, okusíte dort a v tu chvíli Vám do něj někdo zaboří hlavu, na což jsem samozřejmě zapomněla. Díky čokoládové polevě to ale nebylo tak drastické, takže jsem utřela čokoládu z obličeje a pokračovalo se dál. Po zákusku přišel aperitiv číslo dvě, a to rovnou z lahve každému hostovi přímo do úst, a přemístili jsme se na nedalekou diskotéku. To, že mám narozeniny, jsem od té doby řekla už asi jen jednou, raději jsem sundala i nasazenou narozeninovou korunu z papíru, protože když máte narozeniny, je asi nutnost všech si s Vámi připít, a to by byl můj konec. Ve čtyři jsme to zabalili a jeli domů, Abychom mohli ráno v půl desáté vstát. Míra měl totiž plán, který vznikl dřív, než páteční "setkání"... Au
Tak jsme se svezli do čtvrti Condesa v Mexico city s kamarádem Lucou, který tam jezdí do nové práce, a zamířili jsme rovnou k bytu Sophie (tu známe z jedné akce ve Valle de Bravo, která taky moc nestála za zmínku, protože to byla soukromá třídenní electromusic party:-D - no jo no, v tomhle článku alespoň vidíte, že všechnu tu historii taky prokládáme pořádnou zábavou:-D). Jen tak mimochodem Condesa je v Mexico city čtvrtí, kde najdete čistě bary, diskotéky, obchody se značkovým oblečením, kosmetikou atd... Takže žít tady, to by nás asi zabilo:) Měli jsme čas a chtěli jsme se s Mírou kouknout do nějakého obchodu po džínách a nějakém funkčním oblečení na Kostariku. No, a skončili jsme s taškami obsahujícími nové lodičky, plavky, asi 3 blůzky, šatek a 4 sety spodního prádla (no nekup to, když ti to sedí - btw. značku women`s secret mohu jen doporučit)... takže dárek k narozeninám byl na světě:-D
Večer jsme měli zamířeno do známého klubu Rioma, ale ještě předtím jsme zašli na drink do Hookah - něco takového (a ještě spousta dalších, mi v ČR chyběla)... skoro v každém klubu, ať jdete do jakéhokoliv typu, hraje DJ. Ale ne 80. Léta, proboha!!! Skvělou electronickou hudbu!!! Můžete tancovat jak je libo. A v Hookad si do toho můžete objednat navíc dýmku s ovocným tabákem "al gusto", a k drinku i nějaké to občerstvení. No tady jsem byla fakt nadšená:) Pak jsme se přemístili do Riomy. Měla to být white party, ale dress code jsme tu dodržovali asi jen my :-D Každopádně, když řeknete kdekoliv u baru, co mají pod pultem pro "cumpleañery"(oslavenkyně) vždycky se něco najde, takže to tu začalo zapáleným panákem, který se pije brčkem, něco na styl "B52". A když už se to prokeclo, tak se přidali i někteří neznámí a pařilo se až do šesti. Čemu bych nikdy nevěřila bylo, že tam potkám Mexičana, co na mě začne mluvit česky... a ještě k tomu pěkně slangem... "já mám v česku taky jednu buchtu, no..." :-D největší zážitek:)

Vzbudili jsme se o půl druhé a v plánu bylo jít se trošku zchladit na Pool party v Catwalk. Už jen tak decentně vystřízlivět, abychom mohli jet večer domů, protože v pondělí musel Míra do práce. Tak jsme se naobědvali, abychom to střízlivění urychlili a vyrazili jsme. Další klub co mi v Budějicích chyběl. Lounge s bazénem se zatahovací střechou!:-D Pool party začala poklidně, jenže jak je Míra extrovertní člověk a se všema se rád baví, tak se tam kolem našeho stolu shromáždilo zase milión lidí a ani nevíme jak, byly dvě hodiny (ráno:-). A kolik se toho vypilo radši ani říkat nebudu. Takže jsme ulehli opět u Sophie na gauči a v šest hodin ráno se těžko probouzeli, abychom jeli autobusem domů.
Míra došel do práce v devět, ale už v půl čtvrté byl doma, protože se to prostě nedalo:-D Já osobně musím říct, že jsem všechno inteligentně prokládala vodou, takže jsem na tom nebyla tak hrozně jako on. Každopádně jsem se z obráceného režimu dostávala tak týden, kdy jsem v noci nemohla spát a přes den jsem byla ko.

Týden utekl jako voda a v sobotu nám tu v Toluce začal PRVNÍ mezinárodní filmový festival. A to by bylo, aby Mírovi někdo nenacpal VIP vstupenky a my neměli tu čest být u této historické události. Musím říct, že to všechno vypadlo hodně skromně, herci vystupovali na podiu a mluvili pěkně od srdce, žádné strojené proslovy. Říkala jsem si, kde to bude asi za 10 let, a jsem ráda, že jsem mohla vidět tyto počátky. Po zahajovacím filmu jsme se přemístili na fiestu, kde jsme byli přijati jako čestní hosté, hahaha, ale to bylo naštěstí už trošku poklidnější, povídací, seznamovací. A já jsem si zase krásně procvičila španělštinu:)

Hlavně už nikdy více třídenní narozeninové akce :-D Víc fotek tentokrát neveřejňuji :-D

Chci krávu a ovci a dělat sýry a pít víno, tak jako to dělají v Querétaru! :)

10. srpna 2012 v 22:13 | johhanis |  Život v Mexiku
Ten víkend, co jsme vyjeli do Querétara (19.-21.7.2012), byl nad moje očekávání. Hlavně počasí vyšlo, což bylo důležité, protože poslední týdny dokonce i tam hodně pršelo. Chudáci kamarádi, co tam byli přes týden a brali si kvůli tomu dovolenou, neviděli kvůli dešti skoro nic, jen zdi hotelu. My jsme vyjeli v pátek kolem šesté do městečka Tequisquiapan, abychom mohli už brzy ráno navštívit první biofarmu a stihli dojení ovcí :-D. Hlavně kvůli dvěma rozkošným dcerám Karen, což je přítelkyně našeho kamaráda. My jsem se těšili víc na následovnou ochutnávku sýrů…hlavně já, sýrožrout:-)

Tequisquiapan
Centrum Tequisquiapanu, které bylo to jediné, co jsme stihli za večer vidět, bylo krásné. Menší náměstíčko plné lidí, jak jinak než s altánem uprostřed s živou muzikou, a všude kolem prodejci různých artesanias (řemeslných výrobků). Vždycky mě ta atmosféra pohltí, je to úplně něco jiného než u nás. Lidé se zdržují v centru, kde si notují do rytmu s kapelou, vychutnávají si různé pochutiny, kupují dětem balónky a nechávají je dlouho do noci vzhůru, aby se pěkně unavily, a i rodiče mohli v sobotu ráno dlouho spát. Hahaha:-) Při krátké procházce jsem neodolala pohledu jedné babičky a koupila od ní dvě ručně vyrobené panenky. Ty budou asi pro naše dvě nejmenší členky rodiny… teda v současnosti nejmenší, protože až my přijedeme domů, tak už bude u Vánočního stromečku čekat další malý uzlíček:-)
Po procházce po náměstí jsme zašli na večeři do restaurace s výhledem na kostel, před kterým se odehrávala celá tato scenerie, ochutnali místní "vino de casa" (domácí víno) a šli docela brzy spát, abychom se ráno v klidu nasnídali a připravili na celodenní objíždění farem a vinic:-) Tequisquiapan je mimo jiné známý i svoji řemeslnou výrobou, hlavně košů, nábytku ze dřeva, proutí a ratanu, a pak všemožné vyšívané dečky, pletené svetry a již zmiňované hadrové panenky. Každý rok se tu také konají různé slavnosti týkající se vína a sýrů, například první týden v říjnu tu najdete takovou přehlídku v mezinárodním měřítku. Pro mexické návštěvníky rozpis všech událostí v roce 2012 ZDE.

Rancho San Josemaría
Hledání první farmy "Rancho San Josemaría" nám dalo docela zabrat. Není to totiž biofarma notoricky známá a hojně navštěvovaná, jako některé v okolí. Jde o malou ovčí farmu, na kterou se dostanete v podstatě částečnou jízdou v protisměru (ano, museli jsme vjet do zákazu!) u jedné z dálnice a pokračujete polní cestou neznámo kam, ale dojedete na kouzelné místo. Tato farma funguje čtyři a půl roku a jejím majitelem je bývalý ředitel banky z Mexico city. Neuvěřitelný příběh? Možná u nás, ale tady člověka někdy okolnosti donutí změnit místo působení, jako právě jeho, když celou rodinu přepadli. Začali od nuly. Přestěhovali se na ranč a koupili si ovce, kterých mají dnes cca kolem 250, z nichž asi jen 100 od ledna do listopadu dojí. V prosinci nechávají připustit svoje machos (berany) a v červnu/červenci jim ovce pěkně rodí jehňátka. Berany vždy prodají a ovce si nechávají, aby mohli svoji farmu ještě trošku rozšiřovat. A teď to nejdůležitější. Mléko, které nadojí zpracovávají výlučně do sýrů, které vyrábí ručně. Každý kousek poté jednotlivě opečovávají a hlídají dobu zrání podle druhu, jak sami píšou na svých stránkách ZDE.
Za svoji krátkou dobu působnosti stihli vyhrát dvě ocenění, a to stříbrnou a bronzovou medaili v The World Cheese Awards 2011 v Anglii za svůj Queso cremoso a Queso semiduro natural. Tady jde jasně vidět, že když něco děláte s láskou, tak je všechno možné:-) Ptala jsem se jich, kde se učili dělat sýr a prý zpočátku na internetu, pak cestovali po farmách v Argentině a ve Spojených státech, ale že nejvíce se naučili v podstatě sami tak, jak šel čas a různými pokusy. A musím říct, že queso cremoso nás uchvátil tak, že jsme si koupili rovnou 4 balení. Přirovnala bych ho chutí trošku k balkánskému sýru a konzistencí víc k pomazánkovému máslu, a když k tomu připočtu benefity ovčího mléka, které má oproti kravskému více vápníku, vitamínů, železa a nízkou hodnotu laktózy, tak se nad jeho konzumací přímo rozplývám :-) Také díky své kvalitě si sýry této farmy vysloužily certifikát "bez lepku" a prodávají je v "holandských" obchodech v Mexico city a vyváží dokonce i do Evropy, kde je můžete najít například v Belgii (snad si to dobře pamatuji.:-) Po prohlídce a příjemném výkladu majitele jsme se usadili na lavičkách ve stínu pod stromem a vychutnali si kousek od každého druhu sýra, zapili to vlastním vínem, a kdybychom nechtěli stihnout ještě dvě vinice, tak se nám odtud ani nechtělo, jak tam bylo příjemně. Prý se budou ale koncem roku stěhovat do většího, tak už teď se těším na další návštěvu v novém:-)

La Redonda
Naše kroky poté mířily do jedné z nejznámějších vinic "La Redonda", která si může v této oblasti dovolit pěstovat Malbec, Cabernet Savignon, Savignon blanc, Merlot a ještě další méně známé druhy vína. Svítilo sluníčko, všechno bylo krásně zelené, obloha modrá a do naší prohlídky vinice v "kočáru" s výkladem a ochutnávkou zbývala necelá hodina. Tak jsme si udělali předochutnávku vlastní a v příjemném stínu začali Savignonem Blanc - semi seco. Mám víno ráda, ale musím říct, že to mexické mezi mé oblíbené nepatří. U nás by se jejich polosuché nazývalo skoro až extra sladké:-D ale tak je to s Mexičanama pořád, všechno víc než sladké (i výrobky, na kterých je napsáno "sin azucar" jsou doslazené a v tabulce nutričních hodnot neklesne množství cukru pod 8 gramů - tady by jim Evropská komise dala za uši:-D). No ale zpět k vínu, viničku jsme si pěkně projeli, dozvěděli jsme se, že je dobré ji mít prosázenou stromy fíkovníků, protože ty na sebe přitahují škodlivý hmyz, a dalšími stromy, které zmírňují vítr a zabraňují tak poškození rostlin. Říkal nám toho hodně, ale všechno si nepamatuji, kochala jsem se okolím a užívala si teplého vzduchu. Dali nám ochutnat opět Savignon blanc a jedno z jejich růžových vín a půlhodinová projížďka byla u konce.
Samotná vinice se nachází přímo v srdci státu Querétaro, který se vyznačuje suchou půdou s vysokou filtrací vody a velmi zvláštní geologickou stavbou půdy v nadmořské výšce do 1950 m, která, jak sami popisují na svých webových stránkách, příznivě ovlivňuje růst kmenů a dává tak základ výjimečně kvalitnímu vínu. Ano, kvalitní jistě jsou, ale můj favorit je Argentina. Možná mi kazí požitek jistá pachuť, která může být způsobená i výkyvem teplot, které mohou ovlivňovat zrání vína. Nejsem odborník, to ani náhodou, ale když víno zraje přes den v 25 °C a v noci se dostává teplota téměř na nulu, asi to vliv mít bude:-) A kvůli takovému počasí se tu kříží nejen dovážené evropské druhy vína s místními, ale také ovce nebo krávy, aby takové výkyvy teplot ustály, a dávají tak vznikat novým odrůdám a druhům.

Freixenet
Ten den jsme měli po cestě už jen sklep vinařství Freixenet, které je tu proslavené hlavně svým šumivým vínem. Prohlídky mají po rozlehlém sklepení zadarmo i s výkladem po hodině pro kapacitu 70 lidí. Návštěvnost tohoto vinařství je ale obrovská a tak se někdy stane, že se kapacita přeplní, oni však jako vstřícní prodejci udělají dvě prohlídky po sobě a nenechají své zákazníky čekat. Z výkladu jsme neměli nic, protože při takovém množství lidí není vzadu moc slyšet, takže jsme se jen kochali obrovskými sklady vína (a fotili a fotili) a přes natřískanou místní prodejnu jsme raději jen rychle prošli. Takže ani ochutnávka nebyla. Holt, tady je jasně vidět, že je někdy lepší jet na méně známé místo, pokud nechcete stát dvě hodiny ve frontě. Freixenet nedělá ale jen prohlídky zadarmo. Pokud má někdo zájem, nabízí možnost "dne stráveného se sommelierem", který vysvětlí vše o víně včetně degustace, po které obdržíte diplom.
Co se týče historie značky, vznikla ze spojení dvou vinařských rodin v Sant Sadurni d'Anoia v Barceloně a její název dal vínu syn Don Pedro Ferrer podle rodinného domu Freixeneda. Jeho vizí bylo mít obchodní zastoupení v Londýně a New Jersey a toto poslání exportovat mu otevřelo úspěšnou kariéru. V osmdesátých letech rozšířil Freixenet svá centra, kde se vyráběla šumivá vína tradiční metodou, do Katalánska, Champagne, Californie a právě i do Querétara v Mexiku, a jejich stolní víno se stalo nejlepším ve vinařské oblasti Španělska (La Rioja, Ribera del Duero, Penedes, atd.), Austrálie, Francie, Argentině a Uruguay. Španělská značka "Carta Nevada" je dnes absolutní jedničkou ve Španělsku a Německu, zatímco "Black Lace" na americkém trhu. K dostání je například i barokní Brut, Brut Nature a Reserva Real. (jak prezentují na svých stránkách.

Bernal
A nám už nezbývalo ten den nic jiného než procházka po městečku Bernal a odjezd do hotelu někde na samotě. Bernal se řadí k dalším Pueblos Mágicos a může za to hlavně přírodní útvar La Peña de Bernal, který se se svými 350 m vyvyšuje nad místním obyvatelstvem jako třetí nejvyšší monolit na světě. Městečko je malinké, zato o to víc kouzelné. Jako všude krásné uličky, prodejci, struktura domů, všechno na Vás tak dýchá, až na mě skoro dolehl jakýsi sentiment:-D A asi nejen na mě, protože jsme se nakonec všichni rozhodli už nikam nejet, posedět, povečeřet a ráno vylézt za výhledem do okolí právě na tuto obrovskou skálu. Ubytování pro tak početnou skupinu jsme nikde nesehnali, tak jsme se museli rozdělit. My jsme s Mírou zůstali přímo u náměstí v jedné tradiční Posadě. Co Vám budu povídat, jako u babičky, jen s tím rozdílem, že jsme neměli péřovou peřinu, ale tradiční mexickou vlněnou deku. A tak jsem se při tom počítání oveček tak zamyslela, kde by asi tohle městečko bylo, kdyby neexistoval program Pueblos Mágicos. Nikdo, kromě bližšího okolí by nevěděl o tom přírodním útvaru, městečko by nebylo bez podpory udržováno, jistě by pomalu chátralo a lidé by neměli práci. A tak buďme rádi za ty lidi, že tento program existuje, a buďme rádi za nás, že nám někdo ukazuje i místa, která nejsou tak atraktivní pro běžné dovolenkáře, ale o to víc Vás osloví. A díky těmto místům, kde na Vás chudoba kouká ze všech stran, máte radost i z maličkostí, všímáte si daleko víc toho, co Vám naděluje sama příroda a co víc, vážíte si vůbec toho, že si můžete dovolit tohle všechno vidět. Konec filozofování:-)

Rancho Hondananda
Ráno jsme vstali v sedm a spolu s Palem vyrazili vstříc vrcholu, doufajíc, že ta mlha nahoře opadne dřív, než tam dojdem, respektive, při prvních krocích bych za sebe spíš tvrdila, doplazíme. Myslela jsem si, že jsem trénovaná, ale v této nadmořské výšce mi vždycky trvá, než se rozdýchám. Takže jsem prvních 15 minut funěla, než jsem začala trošku šlapat:) Až nahoru se člověk bez lana nedostane, takže jsme vyšli jen tam, kam to dovolovala "stezka", no a jak to tak bývá, mlha opadla, až když jsme šli dolů. Každopádně to byl super ranní trénink, po kterém následovala rychlosprcha a rally na nedalekou biofarmu Hondananda, kde jsme chtěli být včas na první prohlídku, abychom stihli tu navazující. Přijeli jsme pozdě… ale naštěstí tam nebyl nikdo, kvůli komu by začali, takže jsme si koupili jejich skvělé jogurty "Flor de AlfaAlfa" (v překladu vojtěška, protože hlavně tou tu krávy krmí), což je značka všech jejich výrobků, a s touto snídaní v ruce vyrazili na vleku traktoru směr nádherným lukám:-) Tato biofarma je echt BIO. Veškerý odpad, hnůj atd. totiž odvádí do speciálních komor, kde se vytváří plyny a díky vznikajícím chemických procesům získávají dostatečné množství elektrické a tepelné energié pro celý závod. Vše je tu přísně kontrolované, krmení, dojení, plození, rození, a to pomocí čipů, které mají krávy připevněné na uchu. Tento čip umí načíst i dojící zařízení a veškeré informace pak ukládá do počítače, kde má veterinář přehled o každé konkrétní krávě a jejím zdravotním stavu, množství nadojeného mléka, průměrech atd. Na této farmě se řídí přísnými "zdravotními" předpisy. Narozené tele okamžitě odstaví od matky, které zkontrolují odebrané kolostrum předtím, než jím začnou novorozeně krmit. V případě, že je závadné, např. když obsahuje krev, tak ho teleti nepodávají. Každé mládě je vychováváno z počátku ve svém kotci, kde ho kojí separátně do věku tří měsíců, aby se zabránilo případné nákaze od nemocného jedince (my jsme si například mohli pohladit pouze jedno vybrané, abychom náhodou nepřenesli nějakou nemoc na jiné). Po dosažení určitého věku se dávají do "školky" a do "školy", kde již žijí ve stádu s vrstevnicemi. Fuuuu, tolik textu o krávách:-D a to není všechno … tento druh krav Jersey dává až 18 litrů mléka za den. Pro celou farmu to znamená 14000 litrů mléka denně, které zpracovávají, dá se říct, výlučně do mléčných výrobků. Mléko z farmy totiž nemá tak dlouhou trvanlivost, kvůli zachování kvality BIO, a proto je distribuováno jen do blízkého okolí. Po krátké ochutnávce sýrů jsme utratili další peníze za skvělou tvarohovou pomazánku, máslo, uzený sýr a konečně i tvaroh, který chutná jako tvaroh!:) Jejich ovocné jogurty jsou skvělé a budete se divit, i s příchutí obsahují méně cukru a tuku než jediný nesladký bílý jogurt, který jsem zatím našla v normálním obchodě. A ta konzistence! Luxus. Na tento ranč se můžete kouknout ZDE. Jinak musím říct, že jsem se i zasmála a to při návštěvě dojnice. Musela jsem Vám natočit krátké video toho, jak i tady v Mexiku používají nám velmi dobře známou Pláničkovu metodu. Škoda že ty krávy a Škopková chyběly :-D


Colón a Rancho Santa Marína
S velice příjemnými lidmi jsme se rozloučili a popojeli kousek dál do městečka Colón, kde jsme si na místním trhu dali k obědu typický "zabíjačkový" tacos a domácí zmrzlinu od pojizdného zmrzlináře (jo, není nad přírodní vanilkovou příchuť:-) a už jsme si to šinuli do posledního ovčího ranče mezi místní planiny. To Vám byla cesta, dvakrát jsme přejížděli potok a jednou jsme museli objet vesnici, kterou prostě uzavřeli, protože tam byly nějaké slavnosti. No ale nakonec jsme dojeli k ranči, kde už nás vítali ve dveřích hned 4 psi. Berňák Berny nám vlezl skoro až do auta:) Tato farma Santa Marína není velká, ale poskytuje ovcím veškerý komfort na rozlehlých loukách s různým druhem krmiva. Kromě výroby sýrů, na kterou se tu zaměřují, tu vyrábí také vlněné vlákno, které barví přírodními barvivy. Snad poprvé v životě jsem viděla červce nopálového, který produkuje sytě červené barvivo nazývané karmín. A právě čistě přírodními barvivy tu dotváří ručně vyrobené pletené výrobky. Věděli jste, že když máte ovce, je dobré mít i krávu a koně? Hlavně ty koně. Na rozdíl od předchozích dvou druhů mají jen jeden žaludek, a když je pouštíte na pastviny, vyčistí je od všech bakterií, které zanechají ti dva čtyřžaludeční býložravci. Tím pádem dochází k přirozenému hnojení, čištění střev, podpoře imunity a rchlejší obnově pastvin, na kterých se dobytek střídá v pravidelných cyklech. I z tohoto důvodu je tento ranč tak rozsáhlý, přestože není kapacitně až tak velký.

K ochutnávce sýrů jsme kromě výkladu dostali i láhev červeného vína (respektive to bylo v ceně degustace), abychom prý mohli neutralizovat chuť mezi jednotlivými výraznými druhy, a také čerstvý domácí chléb z mouky z nedalekého mlýna. Jak jinak než BIO:-) Musím říct, že ovčí sýr mi učaroval. Do dnešní doby jsem nenašla v obchodech jiný sýr než goudu, Brie nebo předraženou Nivu. Žádný hermelín za přijatelnou cenu (který bychom mohli třeba i nakládat), žádné jiné výraznější chutě. Tady ten ranč nabídl hned několik druhů sýrů s plísní a všechny bych je nejradši vykoupila. Cenově by to na nakládání nebylo, ale na ujídání by se to dalo, jen kdyby mi tak mohly vydržet v lednici třeba půl roku (a my měli větší lednici:-D). Nakonec jsem si vybrala jen sýr typu camembert a Míra si přišel taky na své, když se jeden sýr konečně podobal brynze. Ten nám zatím v poklidu leží v ledničce, ale myslím, že tento víkend přijde konečně čas na halušky, protože už příští pátek odjíždíme na zmiňovanou Kostariku a nedej Bože, aby se nám zkazil!

Měli jsme v plánu ještě kozí farmu, ale vydatné deště ji trošku zaplavily, takže byla veřejnosti uzavřená, tak snad příště. Doufám, že jsem Vás alespoň lehce namotivovala vydat se třeba s dětmi na podobnou biofarmu někde u nás (teda pokud nejste přímo v Mexiku:-). Já jsem sice jsem jako malá chodila k sousedce Lídě pro mléko, nechala si olizovat ruce drsným jazykem telat, ale některé děti to v životě neviděly a je to docela sranda. Navíc je to mňamka ochutnat všechno rovnou u zrdoje, kde se k tomu můžete dozvědět, jak se tyhle produkty vyrábí ve vysoké kvalitě, a ještě u toho pěkně posedíte v přátelské atmosféře. (Jinak sousedko, s těmi sýry by to taky nebyl blbej nápad, co myslíš?:))
Tak já se s Vámi opět loučím, dobrou chuť, pokud jste u toho něco s chutí zakousli, já se jdu pustit do buchty s BIO tvarohem, kterou jsem právě dopekla:-)

více obrázků z tohoto výletu najdete ZDE:-)