Costa Rica PURA VIDA aneb desetidenní toulání po perle amerického kontinentu - druhá část

27. srpna 2012 v 17:40 | johhanis |  Kostarika
24.8.2012
Vstáváme v šest, balíme mokré věci, samozřejmě neuschly, protože pršelo celou noc, takže je neseme do místní prádelny, aby nám je hodili do sušičky. Boty dáváme sušit na palubní desku a snad poprvé zapínáme topení (jak magoři:). Mezitím snídáme v místní sodě. Vyjíždíme o hodinu a půl později, než jsme plánovali, a už po cestě je nám jasné, že navštívit vulkán Irazu nestíháme, pokud chceme stihnout loď do Tortugera. Ne že by to bylo tak daleko, ale přejíždíme přes hory Cordillera de Talamanca, takže relativně krátká cesta do Cartaga na mapě se protahuje na tři hodiny. Tam si pro jistotu necháváme "radit" od místních, jak se dostat do Tortugera, jestli přes Caňo Blanco, které je blíž, nebo musíme až na Pavonu. Caňo Blanco prý v pohodě, a tak míříme směr Siquieres a odtud opět po teréništi do přístavu převozních loděk. Celou tu cestu pěkně topíme a "větráme" si okýnkem:-D V horách to ještě šlo, tady dole už to vzdáváme. Boty jsou ale skoro vysušené:)
Projíždíme rozsáhlé plantáže banánů, jak Chiquitu tak například i Del Monte. Zastavujeme a vkrádáme se do alejí, abychom si to vyfotili z blízka. Banány jsou zabalené v modrých pytlích, aby mohli dobře dorůstat před vlastním sběrem a nebyly ohroženy škůdci. Podél cesty vede i kolejnice, na kterou věší ještě zelené banány putující do přilehlé fabriky na zpracování a následný rozvoz. Naše cesta končí ve dvě hodiny v Caňo Blanco. Dál už nevede nic, jen lodě rozvážející turisty po parku Tortugero.
Dozvídáme se, že odtud vede public transport jen do Parisminy a tam je následně možné vzít spoj do Tortugera. Ale dnes to jede už jen do první stanice, a to až v 16:30 hod. Nabízí nám soukromou cestu až do Tortugera za neuvěřitelných 200 dolarů, čímž nás přesvědčují o tom, že s tak nasazenou cenou s nimi ani nemá smysl nijak diskutovat. Vyloženě je jasné, že vidí, že nemáme jinou možnost. Přemýšlíme chvíli o Parismině, protože i tam se dají pozorovat želvy, ale když si za převoz, což je deset minut jízdy, říká 10 dolarů, jsme jedním krokem na odchodu. Je to totiž skoro stejně jako za jízdu ze Sierpe do Drake Bay, která trvala necelou hodinu a půl. A navíc s public transportem to stoji dolary 2. Ještě diskutujeme s přepravcem přímo do Tortugera, který čeká na dva turisty (na lodi s 12 místy). Nebyl ochotný absolutně nic měnit, dva turisti mají balíček dohodnutý s hotelem, na ně počká a jen je tam doveze.
Tortugero nám asi není souzeno a už z principu (kvůli jejich přístupu) měníme plán. Absolutně nás znechutili. Druhý přístav už taky nestíháme, takže měníme plán ve prospěch jižní Cuahity. Nejhorší na tom je, že ani průvodce ani nikdo z místních nám neposkytl takovou informaci, že tudy cesta prostě nevede (a nebo je moc složitá). Ještě dobrou hodinu po cestě na rozčarovaně mluvíme o tom jak je z Kostariky jeden velký "business maker", ždímající hlavně ochotně platící Američany, kteří si pohodlně zaplatí balíčky se vším všudy. A pro nás "free ridery" nezůstává jiná možnost, než na to doplácet. Pokud sem pojedete, zařiďte si balíček z hotelu, a nebo jeďte do Tortugera z Pavony (a nebo počkejte na poslední spoj pokud máte víc času:-)). Raději si ale zjistěte odjezdy a ceny předem (pokud budete mít kde).Cesta dolů utíká rychleji, jen kamiony se množí se zkracující se vzdálenosti do přístavu Limón. Pak už to jde hladce, banánové plantáže se stále táhnou podél cesty, je to neuvěřitelné množství.
V Cahuitě chceme zjistit nějaké informace, ale ochota místních je dnes asi na bodu mrazu. Tohle místo moc nežije, a tak se nakonec rozhodujeme pro Puerto Viejo, jen asi 15km dál na jih, kde si rovnou domlouváme na další den exkurzi na plantáži kakaa a ve "výrobně" čokolády. Ubytováváme se v Cabinas Casa Verde, což je krásný komplex za skvělou cenu 30 dolarů na noc (naše volba, některé pokoje stojí víc) a vrháme se do víru tohoto Ragae vibrujícího městečka. Po osmi hodinách v autě máme fakt chuť trošku si oddechnout, takže jsme nakonec rádi, že jsme tu a ne někde na noční exkurzi. Konečně zas teploučko bez deště. Můžeme být rádi, že jsme utekli z pacifické strany, protože zprávy v televizi, které zahlédneme náhodou v restauraci, ukazují spouště po deštích, které tam teď panují. Dokonce i Limón je už zahalen do tropické sprchy. Osud je osud a my sedíme u skleničky dobrého vína v teplém Puerto Viejo. Je zřejmě třeba zakončit dovolenou v klidu:)

25.8.2012
Budíme se do krásného rána. Večer jsme nakonec zakončili místní diskotékou. I přesto se budíme v šest, máme ale čas před exkurzí do ChocOrArt (chocolate organico artesanal), takže se ještě válíme. Přemýšlíme, jestli se někam přesuneme, ale atmosféra se nám tu tak líbí, že se nakonec rozhodujeme zůstat tam, kde jsme (nezvyklé být dva dny na jednom místě:). Naše čokoládová procházka začíná v deset. Přijíždíme o něco dřív a za řevu opic prohlížíme všemožné druhy stromů s plody, které tu rostou. V deset přichází majitel a začíná právě u popisu zdejší flory:) Všechny jedlé plody trhá ze stromů a dává nám je ochutnat. Některé neznám ani z Mexika, třeba zelená koule s oranžovou dužinou a velkými peckami, která chutná jako sladká mrkev řízlá mangem, název nemůžu nikde najít. Pak jeden brutálně kyselý dužinatý plod, jehož název taky nevím :)) a dává nám přivonět k citronele a ilang ilang, který je jednou z ingrediencí Chanelu 5. Před vstupem do zahrady na nás skoro čurá a sere opice na stromě a kolem cesty tvoří plot obrovské pavučiny banánového pavouka (banan spider), který má vlákno prý tak silné jako kevlar. Zastavujeme u prvního stromu s kakaovým plodem. Tato část jeho "zahrady" je asi 50 let stará a plody už nejsou tak použitelné, protože stromy nebyly nějakou dobu udržované. Je třeba říct, že majitelem je Švýcar a odkoupil před dvaceti lety tento pozemek od jedné z nejstarších rodin v této oblasti. V další časti, která patří už k té rodící, trhá jeden plod ze stromu a dává nám ochutnat dužinu, která obsahuje velké boby kakaa. Je mléčně bílá a jen zdaleka připomíná čokoládu. Když nám z dalšího stromu trhá karambolu, delikátní biribú (příbuzná guanabany), mandarinku, madarinkový citrón, banány, zelený pepř a uřezává zázvorový kořen spolu s exotickou bazalkou, mám chuť se tu zabydlet. Na této zahradě můžete najít a jíst snad všechno. Jestli jsem někdy předtím mluvila o nadšení, tak to bylo nic oproti tomuto kousku kostarické půdy:-D Kam se hrabou národní parky:-D Přicházíme k místu, kde nám vysvětluje fermentaci dužiny s boby, která je nejdůležitějším procesem. Čím déle fermentujete, tím silnější chuť boby získávají, po určené době se nechají sušit na slunci, a pak je praží v nádobě nad ohněm. Už v těchto fázích můžete bob oloupat a ochutnat. Oproti surovému stavu můžete konečně cítit stoprocentní čokoládu. Protože se jedná o bio výrobu, veškerý odpad používají na kompostování a vše je zpracováno manuálně. Po pražení se semena drtí, oddělí od slupek mazanou metodou sypání drti před větrákem do mísy, kdy slupky odletí stannou, a to co je potřeba padá dolů. A pak už se jen drť semen pomele na pastu a smíchá se zkaramelizovaným (zde hnědým) kostarickým cukrem. A je čokoláda na světě. Dostali jsme ji ochutnat snad ve všech podobách, i v původním čokoládovém nápoji, který vznikl asi 200 let předtím, než přišli na to, že se dá cacao zpracovávat i do pevného stavu.
Na závěr kupujeme pár vzorků s různými příchutěmi, které vyrábí. Má i několik nezvyklých druhů, jako pepř a chilli, bazalka, zázvor. Kromě pár kousků čokoládek si chci odnést i trošku té surové drti, tak je prosím o malý pytlíček, abychom mohli dovézt ochutnat domů čisté kakao. Snad nám to nikde nevezmou:)
Po skvělém zážitku se přesouváme do Manzanilla ještě více na jih a tady poznáváme tu 'pura vida', o které se mluví. Jen pár domečků, jedna restaurace, která je kolem oběda úplně plná, jídlo s nádechem kokosu, mořské plody. Neposkvrněné pláže s různě nakloněnými a vyvrácenými palmami vytváří nejkrásnější pohled z Kostariky. Dnešní den si připadáme jak v ráji a ani na vteřinu nelitujeme, že jsme nestihli Tortugero. Tady nikdo nechce žadné peníze za vstup do parku, je absolutně otevřený. Džungle, kde jsou cestičky jen skromně vyšlapané, nás zavádí na různé pláže, kde se sem tam někdo povaluje. Jdeme hlouběji do lesa a nacházíme opět skupinu opic. Jsme nadšení. Tohle je ono! Ne nadarmo se říká, že Manzanillo je nejkrásnějším místem v Kostarice. Pak se chvíli chladíme v moři, zklidňujeme tak uštědřené štípance, užíváme teploučko, sledujeme v dálce bouřku a pomaličku se vracíme do Puerto Viejo. Máme štěstí, protože ani tam neprší, zato vzduch se pěkně zchladil na příjemnou teplotu.
Po cestě zpět přemýšlíme, co podnikneme poslední den. Vyhřáli jsme se už dost, na deštivé okamžiky jsme skoro zapomněli, takže jsme jen tak náhodou zabloudili do "Exploradores Outdoor" centra a zařídili si rafting na řece Pacuare. Nás to prostě na jednom místě nebaví:) Večer se už jen procházíme, večeříme a v deset jdeme spát, nějak se nám už dneska nechce jít nikam žít:)

26.8.2012
O půl sedmé máme být u banky, abychom se potkali s tranzity, co vezou další turisty do Siquieres, kde je centrum Exploradores, takže vstáváme v šest, balíme věci a přijíždíme na čas. Počasí nám zase vychází. Je skoro úplně jasno.
V centru nám podávají snídani formou bufetu. Ovoce, gallo pinto, vajíčka, párečky a kolem deváté vyjíždíme do startovacího místa. Řeka Pacuare patří k jedné z nejlepších řek na světě, co se týče raftingu. Najdete na ní stupeň obtížnosti od I do V. Naše trasa vede maximálně přes čtyřku. Před výjezdem nás průvodce poučuje o příkazech po čas jízdy. Nasazujeme helmy a vesty a vyrážíme. Máme před sebou 30km sjezdu. Je to můj první rafting vůbec a dost rychle si zvykám na prudší sjezdy, takže v těch klidnějších částech už netrpělivě vyhlížím dopředu:) V jednom úseku se málem vysypeme, když se špatně koordinujeme, dostáváme se do peřeje, na jedné straně nás chytá protiproud a celý raft se překlápí. Už se vidím ve vodě, když to náš zkušený průvodce zachraňuje, protože duchapřítomně skáče na jednu stranu a raft srovnává. Já uštědřuji podlitinu na holenní kosti, jak na mě Míra padl, když snažil o totéž, ale jedeme dál:))) Na některých místech tvoří peřeje super vlny, takže občas pěkně nadskakujeme. Naše jízda se spíš podobá debatnímu kroužku, jedeme ještě se 4 Mexičany, takže si umíte představit tu laxnost:) Po tom kiksu už se ale snaží i oni víc poslouchat příkazy:) Asi ve dvou třetinách děláme přestávku na oběd. Je nás asi 60. Připravují nám hromadu zeleniny, šunku, sýry, omáčky a děláme si wrap al gusto. Dozvídáme se, že v prvním úseku se asi dva rafty konkurenční společnosti převrátily. Jeden dokonce prý řídil dvacet let zkušený raftař, který vezl veškeré jídlo a zavazadla všech účastníků na dvoudenní výlet. Fuuu to jsme měli ale štěstí, respektive připraveného průvodce:) Teprve tady si uvědomujeme, jak nás po cestě speklo sluníčko. Navštěvuji ještě záchod, kde potkám malého bílého škorpiona, který spadl nevím odkud. Radši nehledám, co je to za druh a děkuji, že mi nespadl do klína. Poslední úsek trvající asi hodinu je divočejší, ale
mně už to tak nepřijde, máme totiž skvělého kormidelníka a všechno projíždíme hladce. Míra stíhá všechno i fotit:) A nebo máme vrozené nadání pro tento druh sportu? Hahaha. Minulý rok prý na mistrovství světa právě na této řece Češi vyhráli:))) Po druhé hodině se vracíme zpět do centra a dochází nám, že už je konec naší dovolené. Jsme ale rádi, že jsme si na závěr užili trošku adrenalinu:) Máme ještě čas, a tak se jedeme podívat do přístavu Limón, kde vidíme spoustu kontejnerů banánových producentů, připravených k převozu, a pak na Playa Bonita, která je poblíž, ale místo, kde bychom chtěli strávit poslední noc tu nenacházíme, takže se rozhodujeme jet blíž k San José, abychom zítra v klidu odevzdali auto a vyhnuli se případným zácpám.
Karibské pobřeží se s námi loučí deštěm, asi pláče jako skoro i my:))) Tahle zelená země musí okouzlit každého i bez všech těch aktivit, které jsme podnikli, protože už jen místní fauna a flora je absolutně jiná, než jakou známe (nebo ji známe jen z obrázků), takže Vás tu každou chvíli něco překvapuje.
Poslední noc trávíme v autě, protože už se nám nechce nic hledat a na tu chviličku se někde zabydlovat. Rozhodli jsme se vyjet pod Poás, kde je krásná vyhlídka na noční San José. Budíme se a usínáme a zářící "capital" s blížící se půlnocí pomaličku pohasíná.

27.8.2012
Poslední pohled do údolí za východu slunce. Balíme poslední věci poházené po autě a sjíždíme do mlhou zahaleného města, odevzdáváme auto, kupodivu bez ujmy, a poslední hodiny před odletem trávíme na letišti. Před nástupem do letadla platíme požadovaný výstupní poplatek 28 dolarů na osobu a v průběhu odbavování nám asi stokrát kontrolují příruční zavazadla. Ale semínka kakaa, co si vezu v batohu, nikdo nevidí.:) Adios pura vida!









Kdo se chce jet podívat na Kostariku, vřele doporučujeme červenec nebo srpen. Sice my jsme želvy nestihli (raft to plně vynahradil:), ale v těchto měsících je období kladení (a některých druhů líhnutí) vajec, takže vy to štěstí mít můžete. A co víc, nebude všechno tak narvané turisty, nebudete muset vše rezervovat a plánovat týden dopředu. Hotely jsou v tuto mimosezónu taky levnější a je větší šance, že cenu i usmlouváte (pokud hledáte až na místě). Ten déšť taky není tak strašnej, pokud nejste vyloženě válecí typy - v tom případě jeďte asi někam jinam:). Doporučení na závěr- vezměte si dostatek repelentu, je to fakt nutnost, pevnou pláštěnku, dobrého průvodce (my měli Lonely planet a Frommer's - Lonely planet sice není momentálně tak aktuální, ale je víc informativní, bez něj ani ránu:-), Frommer's má víc obrazových informací a slouží spíš pro "pohodlné cestovatele s nabitou kreditkou, my ho brali jen jako vodítko). Některé aktivity jsou sice dražší, ale ten zážitek stojí za to, tak si vezměte i nějaké peníze navíc. Lepší než pak litovat, že jste to nepodstoupili. Všude tu mluví i anglicky, ale španělština navíc je podle mě asi výhoda (můžete s ní líp smlouvat a vůbec pak působíte víc domácky:). No a ještě je třeba říct, že nám místo nekompletních map v navigaci Nokie skvěle posloužil ipad a jeho "mapy", na kterých jsme mohli i offline sledovat polohu kudy jedeme, nebo si načítat trasy online a offline se jimi řídit. Bez nich by nám trvalo všechno delší dobu (vše je vyznačeno opravdu tragicky). Je taky třeba ptát se místních, kde je lepší cesta, která je rychlejší apod. Kvůli dešťům, není možné některé trasy projet. Než se na Kostariku vydáte, co nejvíc toho přečtěte, aby Vám po cestě neuteklo nějaké zajímavé místo. My bychom si tu přáli zůstat alespoň rok, a nebo si tu nejradši koupili nějaký ten pozemek s banány, kakaem, biribú, atd atd, kterých je tu po celé zemi na prodej fakt mraky (ani si nechci představit, co tam vznikne, až se to rozprodá). Kdoví, třeba nad tím přestaneme jen uvažovat, deset dolarů za metr čtvereční není nakonec až tak moc:)

Všechny kytičky, rostlinky, džungle, parky, pláže, zvířátka a další obrázky z cesty, které stojí opravdu za to, najdete v galerii ZDE. Těšíme se na komentáře a kdybyste se na Kostariku chystali, klidně se ptejte, pokud byste potřebovali něco vědět.

(P.s.: všechny nasbírané suvenýry v pořádku dorazily do Mexika:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miloš Miloš | Web | 28. srpna 2012 v 13:58 | Reagovat

Jéje, dlouho se tu nic nedělo a teď tolik článků. Abych si vzal dovolenou. :-)

2 johhanis johhanis | 28. srpna 2012 v 16:30 | Reagovat

:))) něco jsem doháněla opožděně a Kostariku jsem ráda, že jsem psala za "pohodu", včera jsme se vrátili a už bych si na všechno nevzpomněla. Jen to musím, opravit, psaní to na ipadu pocestě je znát:D a samozřejmě musím zpracovat tu miliardu fotek:)

3 johhanis johhanis | 28. srpna 2012 v 16:31 | Reagovat

* za "pochodu" :))) (asi to nebude tak úplně jen ipadem:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama