Costa Rica PURA VIDA aneb desetidenní touláni po perle amerického kontinentu - první část

17. srpna 2012 v 14:12 | johhanis |  Kostarika
Přináším Vám tentokrát "online" cestopis z naší cesty na Kostariku. (Zpětně dnes říkám, že jsem ráda, že jsem ho psala online, protože to všechno tak rychle uteklo, že bych si asi na všechno nevzpomněla, kdybych to měla psát až doma:)
15.8.2012
Přípravy jsou v plném proudu, ještě ani nebalíme a už se dohadujeme, kde vůbec začneme s cestou, spekulujeme, překrucujeme, kombinujeme, měníme...máme jen 10 dní a chceme vidět všechno. Máme uděalný předběžný itinerář, máme průvodce Frommer's a Lonely planet, máme mapy a dokonce i kompas. Už ale vidím, jak tam dojedeme a nic nebude podle plánu:-D už jen z toho co jsme se dočetli je jasné, že počasí a stav silnic jsou nepředvídatelné a všechny trasy trvají delší dobu, než se na první pohled zdá. No uvidíme, v řízení je Míra Superman a věří,že nakonec uvidíme všechno, co vidět chceme:)

16.8.2012
Balíme, balíme, skoro bych nevěřila že se dokážu na 10 dní omezit na půl kufru:-D Jinak Mireček mi vyčistil krasně senzor na foťáku, koupila jsem si taky pořádnej batoh a stativ, tak doufám, že přivezu nějaké brutální úlovky:)) Jinak, jak jsem říkala, náš původní plán už se stihl změnit ze dne na den, takže jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, vidím to nakonec tak trošku operativně:-D je půl desáté večer, takže tomu dávám ještě tak půl hoďky a šup do postele, protože vstáváme ve čtyři, abychom se stihli ještě dopravit do DF na letiště, nasnídat, odbavit a jako rezidenti Mexika taky nahlásit na imigračním, že odlétáme ze země. Tak hurá na výlet, bude to záhul, což asi vidíte podle mapy:)

17.8.2012
Jít spát v deset byl super nápad, asi by to i stačilo, ale nemohla jsem usnout, ne že bych byla nervózní z cesty, na to už
jsem velká holka, hihi, ale pořád mi nechtěl vypnout mozek:-D a když už se mi podařilo na chviličku usnout, zdálo se mi o tom, jak mě poštípali mega komáři, a Mírovi shodou náhod taky... divný:-)))
Jak jsme si naplánovali, vstáváme ve čtyři, abychom dali sprchu, posbírali
poslední potřebné kousky a vyrazili na Caminante odkud nam to jede přímo na terminál. Ano, jsme tu brzy, ale riskovat to, že o hodinu později by byly v DF zácpy se nám nechtělo, a tak trošku předčasně přijíždíme na letiště, snídáme a pročítáme průvodce, abychom načerpali ještě nějaké informace a mohli několikrát změnit naplánovanou trasu. Pro jistotu si vystojíme jednu špatnou frontu na odbavení a ve finále stíháme všechno tak akorát. V půl desáté vzlétáme a na mě doléhá únava. To brzy:-D
Nějak mě probírá pohled z okýnka letadla, Nikaraguu lemují bílé pláže, jezera, krasná zeleň. To, že jsme nad Kostarikou nám docházi hned jakmile nás pohlcuje hustá mlha:-D Tříhodinový let utekl rychle, vyzvedáváme auto v Europcaru a snažíme se vymotat co nejrychleji směr Guapiles a Pavona. Navigace selhala, takže se spoléháme na instinkt a rady místních. Nakonec se dostáváme na výpadovku, která má být hlavním tahem ke Karibské straně, kvůli kamionům ale jedeme tak 30km/hod. Už je nám jasné, proč tu všechny přejezdy kalkulují na tak dlouhou dobu. Začíná pršet, ale my jsme v pohodě, cestu lemuji deštné pralesy a květiny známé z květináčů se mění v husté keře a stromy, tak se kocháme. Ani ne v třetině cesty nás zastavují kvůli opravě silnice, kolona tak na půl hodiny. To už je nám jasné, že poslední loď z Pavony do Tortugera nestíháme. Vracíme se směr Alajuela a tím pádem i k jednomu z původních plánů. Jak osud káže, tak činíme:))) Hlad zaháníme sendvičem z nakoupených surovin a ochutnáváme první banán Chiquita. Musíme říct, že lepší jsme snad nejedli:-D
Ani ne za 20 minut jsme v San José, kde si dáváme krátkou zastávku, parkujeme v centru, procházíme davy lidí. Míjíme Národní banku, fotíme za pochodu, chvíli přečkáváme pod altánem přívalový déšť, naštěstí se to tu přehání rychle a můžeme za chvíli pokračovat. Po cestě fotím starodávný stroj na pražení kávy, neskutečny, je na dřevo! Musím tu jednu ochutnat, takže se usazujeme v kavárně národního divadla a nasáváme vůni kávy Britt. Za dva šálky platíme tři tisíce (fakt hrozná měna, ten jejich colón) a pomaličku se loučíme s tímto městem. Marně přemýšlím k čemu bych San José přirovnala, něčím mi připomíná Kubu, ale Míra to vystihl lépe, bez urážky, vypadá to tu jako jedno velké špinavé mercado.
Při západu slunce se pomaličku přibližujeme k Alajuele v nekonečné koloně, stmívá se už kolem páté hodiny. Podle průvodce nacházíme po třetím obkroužení Alajuely doporučený penzion, respektive hotel, a za 30 dolarů se ubytováváme. Nezdržujeme se a jdeme se podívat do centra. Není velké, takže se asi po půl hodině usazujeme u dřevěného baru. Netrvá to dlouho a místni "kompa" (kompadre-kmotr) už nám dává ochutnávat národní pálenku Malinche. Dává nám tipy kam zajet, ale vidíme, že naše plány vedou přesně na doporučená místa. Než odcházíme ptám se, proč se řiká Kostaričanům Ticos. Očividně je rád vypravěč:-D Prý kdysi dávno přijel kostaričan do Guatemaly, objednal si kávu - Quiero café, pero solo poquitico ( spravně je to ale poquitito - trošičku) a že takhle zrdobňují koncovky u všeho, proto jim začali říkat "Ticos". Uspokojení historkou padáme před půlnocí do postele, abychom ráno brzy vstali a vyrazili na Poás.

18.8.2012
Vstáváme v šest a kolem sedmé vyjíždíme směr volcán, je pod mrakem, ale vypadá to, že se vyjasní. U vjezdu do parku jsme před osmou, takže společně s dvěma autami čekáme na správce. Přesně v osm otvírá bránu, u vstupu využívám mexický studentský průkaz a jsem považována za rezidenta, takže místo 20 dolarů platíme deset za Míru a 1000 colónů za mě. Parkujeme u vyšší stanice a už nedočkavě téměř utíkáme ke kráteru. Skoro se až zadýcháváme:-D Máme neskutečné štěstí, je jasno, občas mráček, ale celý kráter je nádherně odkrytý a dokonce je vidět i karibská strana. Od průvodce vedlejší skupiny se dozvídáme, že voda v kráteru je silná kyselina s ph 0 a míříme k vedlejšímu jezeru. Všechno kolem ja nádherně zelené, stromy se kroutí a splétají nad našimi hlavami a už nás vítá zeleno-modrá laguna Botos, která je vedlejším kráterem. Mohli bychom obejít park po okruhu, ale vracíme se zpět stejnou cestou, abychom se ještě chvíli pokochali pohledem na první kráter, fakt nádhera, dalo by se na to dívat hodiny. Po cesťe k autu míjíme davy lidí a jsme rádi, že jsme přijeli hned z rána.
Ještě před desátou odjíždíme. Dalším cílem je Monteverde. Po cestě zastavujeme v Grecii, kde pořizujeme párnsnímků místní katedrály de la Mercedes, a ve vesničce Sarchi, která je známá svými výrobky ze dřeva. Nakupujeme pár suvenýrů a pokračujeme po dálnici, respektive po hlavním proudu, který je snad horší než naše státní silnice. A věřte, že když tu potkáte kamión, je to na odstřel, což se stane vždycky:-D další věcí na odstřel jsou tu směrovky, mají je nesmyslně vždycky až za křižovatkou, a nebo vůbec, takže se často ptáme na cestu. Jestli jsme si mysleli, že všechny cesty budou jakš takš, tak nás vyvádí z omylu ruta táhnoucí se asi 20 km do parku. Rozbitá polňačka plná děr a kamenů, po které můžeme jet tak maximalně 40km/hod. Po pěti kilometrech už jsem tak vytřepaná, že me to skoro sere:-D Pohled na okolí je ale brutální, zelené kopce, jen občas nějaká dědinka, vrcholky zahalené do mlhy a v dálce Pacific.
Do Monteverde přijíždíme kolem půl třetí, platíme 18 a 9 dolarů a vydáváme se do deštného pralesa. Asi po jednom kilometru si říkáme, že vstupné je fakt vyděračské. Ano, jsou tu různé květy, kytky větší než obvykle, stromy a liány, ale nic tak úchvatného, co by stálo z to nevidíme. Je možné , že všechna zvířta už toho měla za celý den dost a tak ulehli ke spánku. Na vyhlídce vidíme jen mlhu a z dálky slyšíme hřmení. Přecházíme asi stometrový závěsný most, který je asi tím nejlepším co jsme prošli, super houpačka. Netrvá to dlouho a Mírovy prosby o déšť jsou vyslyšeny. Jak chtěl, tak zažil déšť v dešťtném pralese, tak jak to má prý být. Naštěstí jsme skoro u konce námi zvolené trasy , a tak se vrháme do auta. Ani pláštěnky moc nepomohly, převlékáme se a jedeme dál. Dalších 35 km ala sbíječka, hlavou mlatím o okénko, pás mi drásá rameno:-D Déšt ustává a asi po dvou hodinách přijíždíme do Tilaránu, kde dokupujeme vodu a večeříme. Pokračujeme směr Arenál. Naštěstí už po krásné silnici, dokonce bez kamiónů, a tak se "už" kolem půl desáté ubytováváme v hotelu Beto's, okdud máme krásný výhled na sopku. Škoda, že už nějakou dobu nechrlí lávu, byl by to o sto procent lepší noční zážitek. Takhle se spokojujeme s obrysem ve tmě a jsme zvědaví na ráno. Čeká nás park Arenal a okolí a přejezd do Tamarinda... A nebo kdo ví, jak se naše plány změní.

19.8.2012
Budík nám zvoní o půl semdé, moc se nám nechce, ale vstáváme. Ne že bychom byli tak v presu, ale všechno se tu vyplatí navštěvovat hned z rána, jak kvůli počasí, kdy je menší pravděpodobnost deště, tak kvůli zvířatům. V rámci usmlouvaných 40 dolarů za nocleh i snídáme jejich tipická vajička s gallo pinto (rýže s fazolemi) a něco málo po osmé vyjíždíme do národního parku Arenal. Máme v plánu jít prvně na sky-tren a sky-line (canopy), ale na devátou hodinu mají už obsazeno rezervacemi, takže volíme nejdříve sky-walk, což obnáši asi dvouhodinouvou procházku pralesem s přechody po závěsných mostech, s vyhlídkami a vodopády. Z tohoto lesa jsme nadšení, oproti Monteverde je míň hustý a máte tak šanci spatřit alespǒn nějaké zvíře. Máme štestí na chancho de monte ( nějaký druh divokého mini prasete), jakéhosi létajícího krocana, jehož jméno nemůžu v průvodci najít, dvě honící se veverky na stromě, nějaké ještěrky, motýly, komáry:)... Nakonec jsme rádi, že jsme se šli prvně sem, není tu moc lidí, takže si všechno pekně nerušeně fotíme. Sky-walk mosty se krásně kývaji nad hlubokým údolím a jsou skvělým zpestřením stejně jako vodopády. Dvě hodiny utíkaji jak nic, kvůli teplému vlhkému počasí máme úplně mokrá trička. Stíháme ještě rychle prohlédnou 'motýlárium', kde se víceméně marně snažíme zachytit modrého motýla, a už nás oblékají do lezeckých sedáků a vybavují nás helmami s rukavicemi. Nebeský vlak nás vyváži na vrcholek, odkud začíná naše lanové dobrodružství. Na úvodním asi 15ti metrovém laně nám ukazují jak se správně zavěsit, jak mají menší váhy zvýšit svoji rychlost a naopak jak přibrzdit. První dlouhý sjezd je nejlepší, protože je to něco nového, na dalších už experimentujeme s fotákem, snažíme se natáčet videa a fotit co se dá. Je to super, jedete nad celým pralesem, posloucháte neznámé zvuky, koukáte na jezero a na dýmící Arenal:-) Ten vstup za to stál, ani jsem nezmínila, že jsme v tom ranním shonu u informací dostali oba studentskou slevu, aniž by Míra ukázal nějakou kartičku, takže nás všechny tři sky- tůry stály 142 dolarů. Před druhou hodinou se dostáváme z parku a vracíme se směrem La Fortuna, ale jen kousek, protože se chceme vykoupat v řece, která vyvěrá přimo od volcánu. To jste nezažili (pokud jste tu nebyli)... Asi 40ti stupňová voda, kde spády a kamery vytvářejí přirodní vířivky přímo uprostřed lesa:) Ne že bychom se v tom dusnu potřebovali ohřat, ale bylo to skvělý.
Před třetí odjížíme směr Tamarindo. Kdyby byl stav silnic jako do teď, jeli bychom tam asi půl dne, ale jede se skvěle, žádný extra provoz, je znát, že je neděle, ani na hlavním tahu nepotkáváme kamiony. Za tři hodiny už vidíme pacifik a ubytováváme se podle Lonely planet v cabinas Villa Amarilla, a je to super tip, smlouváme cenu z 60 na 45 dolarů i s věceří a snídaní a v podvečer se setkáváme s ostatními hosty na zahradě u pláže. Je neskutečný, že tu potkáváme skoro jen Evropany. Němci, Španělé, Italové, jen dva Kanaďani. Všichni čtou Lonely planet, jak se zdá:-D Povídáme, sdílíme zážitky, dáváme ochutnat Becherovku, kterou jsme dostali v Mexiku od Mírových kolegů z Čech :-D je osm večer a chtěli bychom jet ještě na noční výlet na Playa Grande, pozorovat rodící se želvičky, ale nikdo nám tu nedokáže dát pořádnou informaci, jak se tam nejlépe dostat, takže uvidíme, a jak to dopadlo Vám řeknu zítra:)

20.8.2012
Horkem se budím v šest, budím i zpoceného Míru a nutím ho jít na pláž. Moc se mu nechce, večer na zahradě se protáhl, becherovka se vypila, takže jsme želvy nechali v klidu a radši si užili trošku zábavy:) Nakonec se ale zvedá a než vyjdeme na šedivý písek, stíhá nám majitel říct, jak je to obdivuhodné, že jsme po včerejšku už vzhůru:))) Pláž okupují hlavně surfaři a fotografové surfařů:-D a pak my, sběratelé mušlí (což děláme jen kvůli mé drahé matičce, která musí mít doma kousek každé pláže). Tady v Tamarindu je strašné množství podlouhlých špičatých mušlí, zato v Brasilitu, kam si 'zajíždíme' poté jsou skvostem na pláži růžové škeble. Playa Conchal mi připomíná Kajmanské ostrovy, protože písek není písek ale zlomečky menších i vetšich mušlí a korálů. Jestli mi otevřou po cestě kuft, tak ti mamá nevím, jestli ti to všechno dovezu až do Čech:-D Jinak můžete na plážích vidět shluk malinkatých "závodních" drah, což jsou, myslím, nově rodící se minimušle, které si to peláší do moře. Zajímavý:) Chvíli odpočíváme, užíváme slanou vodu a do hodiny odjížíme směr jih. Vracíme se po pláži, jiná cesta pro auta ke Conchalu totiž nevede.
Míra volí trasu kolem pobřeží, takže to máme opět polňačkou. Musím ale uznat, že je to lepší než národní parky. Do půl hodiny míjíme strom plný opic, dokonce s mláďaty, později čtu v průvodci, že je to druh mono congo, který žije hlavně ve skupině po 10-30. To je první moment, kdy mě fakt sere, že nemám ještě teleobjektiv ( já jsme ti to říkala, Tomáši, že to přijde:-)))) ale je to super nadherný na ně koukat, jen si je tak moct pochovat. Po cestě potkáváme ještě nějaký druh supů, modrého motýla, krávy, leguány, mrtvý ryby na talíři:) Zastavujeme na pláži Ostional, která je známá hlavně kvůli želvám, ale prý je nejvyšší sezóna líhnutí od 8 do 10 září, takže ani nelitujeme, že jsme se v noci nikam nehnali. Možná bychom uviděli jednu dvě želvy, ale v září jich vylézají tisíce. Písek je rozpálený, že se po něm nedá chodit ani v žabkách, už chápeme, proč se rodí právě tady:) Ještě děláme několik zastávek podél pobřeží, dokud nás kousek před cílem nezastaví voda, obrovské kalužiny na cestě, které ze začátku projíždíme ale houstnou čím dál víc, takže se otáčíme a volíme jinou trasu. Naštěstí si zas tolik nezajíždíme a ve tři obědváme na Playa Sámara s krásným výhledem na pláž. Je nám jasné, že podél pobřeží dál jen nemůžeme, což nám potvrzuje i pán v informacích, a to právě kvůli řekám, které by se musely přebrodit. Do Montezuma musíme jet oklikou, což znamená rychlejší trasu než doposud, protože jedeme konečně po normální cestě. Míra je sice smutnej, že nemůže krosit přes hrboly a projíždět kalužinama, ale já jsem spokojená:-D Všímáme si , že tu hodně lidí jezdí na kole nebo chodí pěšky, po cestě si můžou stopnout autobus, auto nebo motorku, která je tu taky frekventovaným dopravním prostředkem. Velký rozdíl oproti Mexiku je znát hlavně podle žen, které tu chodí po cestách samy, pěkně bezstarostně, uprostřed ničeho. Všichni nás zdraví pokynutím ruky, tak jak to dělaji místní mezi sebou, všichni se usmívají, i my, dokud jsme v autě:) venku je buď šílené horkodusno a nebo leje:) a těm na motorkách a kolům je to stejně jedno, je to jen šílená přeháňka:)
Moje radost netrvá až tak dlouho, u Playa Naranja, což je přistav asi ve dvou třetinách naší cesty, se cesta mění opět na dakartovou dráhu. Všichni v Čechách buďte rádi za náše silice! Takhle u nás nevypadá ani poľnačka ve špatném stavu:-D Časté deště tu vymílají díry a Mírovi svítí očicka, jak ho to baví (a Janinka neví, čeho se chytit dřiv:) Na cestě jsme skoro sami, jen sem tam projede auto, sem tam potkáme nějaké to tropické prase:) Občas si až říkáme jestli tohle může fakt někam vést. Z jungle kolem vychází brutální zvuky:) Dochází nám i benzín. Takže jsme rádi, když se polňačka mění na asfaltku a my v Paqueře nacházíme benzínku. To už je šest večer. Aby toho nebylo málo, nachází Míra i šroub v pneumatice, takže vytahuje hever a pouští se do výměny kola, protože servis už je zavřený. Naštěstí do Monteverde je cesta už opět normální, a tak dojíždíme kolem osmé do tohoto jižního bodu na poloostrově Nicoya. Je to malé hippie městečko (sami ho tu nazývají Montefuma), takže není těžké najít centrum. Ubytováváme se, věceříme, dáváme malou procházku, zjišťujeme, že je tu překvapivě draho. V půl dvanácté padáme únavou do postele a usínáme během sekundy.

21.8.2012
Tentokrát tahá z postele Míra mě. Neochotně vstávám a ještě před sedmou si to šlapeme po písku, ktery občas překrývaji haldy drobných úlomků mušlí. skalnaté pobřeží davá znát, že koupat se tu nebude úplně bezpečné. Kromě jednoho menšího resortu u pláže je tu všechno pura naturaleza, žádné uměle vysázené palmy ani vyčištěný 'les' od plevelu. Sedáme si na starý kmen do stínu ohnutého stromu a užíváme si ranní slunce za burácení moře. Romantika co?:))) Až na ty komáry, kteří Vás dokážou obtěžovat všude a pořád, i přes tuny repelentu (Míra tvrdí, že takovej problém mám ale jen já, tak nevím:-) Nezdržujeme se dlouho, chceme se jít podívat na místní vodopády. Cesta k nim trvá pěšky asi 15 minut, mají být asi tři nad sebou, ale už u prvního nás zastavuje větší voda, a tak se dál nepouštíme, i když se sandálama místo žabek by se to asi dalo... a bez foťáku:) Dusno by se dalo krájet a nebe nám jasně ukazuje směr hotel. Ani nejsme v polovině a strhává se liják, oblékám pláštěnku svému batohu a sama jdu jen v plavkách. Tenhle déšť Vám tu nevadí, je stejně horko a pořád z vás leje, takže taková vetší sprcha nezaškodí:)
Z hotelu jedeme ještě trošku na jih, respektive jiho-západ, chceme se podívat do Mal País a Santa Terezy, což jsou pláže navštěvované hlavně surfaři (a milovníky trávy a pohodového života - ostatně jako všude tady kolem:). Kousek od Montezumy necháváme opravovat díru v pneumatice a jak je vidět doháníme pravou monzunovou spoušť. Prší tak, že víc pršet už snad ani nemůže, Míra si to opět užívá, tentokrát může projíždět i proudy vody, nechat rozstřikovat kalužiny, jak když dáte děcku hračku:))) pláže vidíme kvůli dešti a hustému lesu palem jen lehce. U jedné narychlo zastavujeme, hodně skalnaté pobřeží, útesy. Jinak celá tato oblast vypadá hodně 'v pohodě':) Zastavujeme na snídaňoběd v Bas+a Pas+a Ted Burger ( první restaurace, kde nás uspokojují ceny, jídlo i obsluha). Cítíme tu i v tuhle dobu trávu. Musím podotknout, že drogy jsou na Kotarice 100% prohibited, ale cítit je tu můžete na každém rohu:))) déšť ustává, škoda, že tak pozdě, je půl jedné a musíme jet zpět směr Paquera, protože nám jede ve dvě trajekt do Puntarenas. Jo, mohli bychom jet dalším, ale až v pět, a to bychom zase přijížděli do cíle pozdě, což nechceme, abychom si stihli domluvit ještě nějaké aktivity na další dny. Trajekt stojí pro auto a dvě osoby (z nichž jedna je v ceně auta) asi něco kolem 500 Kč. Je to rozhodně lepší varianta, než objíždět zátoku. Cesta trvající 70 minut nám nedá oddychnout od dusna, ani sundat všechno oblečení by nepomohlo:-D
Puntarenas je docela velký přístav, jedeme kousek podél pobřeží a všechno vypadá tak nějak rozbitě, jde o nejstarší kostrický přístav, odkud se začala nejdříve vyvážet káva a ostatní produkty. Jedeme směr Jacó, na jih po centrálním pacifickém pobřeží. Nechceme se tam zdržovat, ale jsme zvědaví, jak to tam vypadá. Jacó patří mezi rozvíjejicí se letovisko, opět známé pro své vlny, takže oblíbené hlavně u surfařů. Mimo to se o něm píše jako o městě "hříchů", kde jsou prostituce, drogy a zábava jeho synonymem. Zastavujeme u pláže, která nás nijak nezaujímá, a tak pokračujeme dál. Před příjezdem do Quepos, kde chceme zůstat přes noc, se zastavujeme u Río Tarcoles, což je řeka plná krokodýlů. Je sice pozdě, ale i tak máme šanci vyfotit si z mostu pár pěknych macků:) Fakt bych tam nechtěla spadnout.
Pro změnu se spouští liják, naštěstí je tahle silnice hlavním tahem, takže to ubíhá rychle. Míjíme obrovské plantáže palem, z kterých tu vyrábí olej a kolem sedmé jsme na místě. Opět volíme ubytování podle Lonely planet v hostelu Wide frog smile, který je v centru města. Chladíme se v bazénu, který je ve středu tohoto malého komplexu a jdeme se projít po městě. Nic se tu neděje, je vidět, že není sezóna, takže nasedáme do auta a jedeme do Manuel Antonio, kde zjišťujeme nějaké informace ohledně vstupu do parku. Po cestě zpět zastavujeme v Bamboo Jam, kde hraje živá hudba, salsa, cumbia, merenge, dáváme si dvě pivka a v půl dvanácté už usínáme s posteli za zvuku větráku. Příště bychom asi zvolili bydlení přímo v Manuel Antonio, je tam víc živo:)

22.8.2012
Už ani nepotřebujeme budík, abychom vstali. Budíme se tradičně před šestou. V hostelu servírují k snídani tipické gallo pinto s melounem a ananasem. Není to nic extra ale stačí to. Balíme věci a jedeme do parku. Dusno je už kolem osmé, takže mě Míra buzeruje, ať nevětrám, že je mu horko:-D ať žije klimatizace:) asi dva kilometry před vchodem na nás mávají průvoci, ať zaparkujeme. Kdo nezná latinoamerickou náturu, ten zastavuje a šlape půl hodiny zbytečně ke vchodu, v tom horku je to psycho. Míra jim ale maximálně mává a jede na místo, kde ví, žeje brána a parkoviště. Průvodci skoro uskakují. Naše zvolená strategie, projet si místo den předem se vyplací. Nikdo nás neobtěžuje, vypadáme, jako že se tu vyznáme. Ani na vybraném parkovišti nikdo nechce poplatek. Průvodce nechceme, můžeme jít po stopách skupin před námi, které stejně předbíháme, protože ty se podrobují výkladům o rostlinách a zvířatech. Ze začátku jsme trošku zklamaní z cesty parkem, která vypadá líp než rozsekaná polňačka z Montezumy, takže si připadáme jak na procházce lesem u nás. Všechno se mění, když přicházíme ke panenské pláži, kde volíme opačný směr než ostatní. I když jsme zplavení jak hovada, nezdržujeme se u vody a jdeme dál podél cípu poloostrůvku. Můžeme tak procházet les klidněji, aniž by nám řvali za zády upištění Američani a pobláznění Francouzi, kterých je tu jak hub po dešti/nasráno (řekl Míra)/jak Poláků v Irsku (řekla jsem já). Nechtěla bych to tu vidět v hlavní sezóně. Jakmile se oprošťujeme od skupiny, vidíme leguány, opět známé prase, mývaly, kteří tu na Kostarice hojně navštěvuji batohy turistů a koše se zbytky jídla, a dokonce si všímáme i lenochoda visícího vysoko v koruně stromu. Jen ty ku...y opice, ne a ne vylézt:))) Z vyhlídek je krásný pohled na okolní ostrůvky, které dokreslují rozplývajíc se hodnou scenérii:-D Naši obchůzku zakončujeme na pláži, kde skoro nikdo není. Fotíme si dalšího lenochoda, tentokrát asi z dvou metrů a vrháme se do přijemného moře. Písek je tak úžasně jemný, že nedá skoro smýt. Využívám samoty, sundávám plavky, aby mi lépe uschly, nabírám opět kus pláže pro matičku a po cestě k autu obědváme v místní Sodě (bufet). Ochutnávame tu jejich ceviche (oproti mexickému nenese moc zeleniny, co je ceviche zde) a tipické casado (rýže, fazole, salát, pečený banán a maso - naše varianta byla s kuřetem). Na informacích zjišťujeme naše možnosti v Drake Bay, kam míříme. Tady se vyskytuje skulinka v našem plánu. Původně jsme si mysleli, že se tam dá dojet autem, což by možná nějakým způsobem šlo, ale v období dešťů hůř a navíc by to trvalo o dost déle, takže se našim cílem stává Sierpe odkud můžeme vzít loďku do Drake Bay. Zjišťujeme ještě možnosti nějakých balíčků s výlety, ale cena nám připadá přehnaná, takže děkujeme a odjǐždíme. Poslední loď jede do půl páté, takže máme asi dvě a půl hodiny. Cesta je ale super, takže si s tankováním a bankomatem jsme tam ani ne za hodinu a půl. Objednáváme si výlet na následující den přímo po parku Corcovado, balíme to nejdůležitejší do krosny a nechaváme auto v přistavu. Sedíme u stolu, koukáme na lodě a na příchozí cestující, až skoro přehlížíme loď, která je na odjezdu. Ještě, že jsme se šli zeptat, jinak by nás nikdo ani neinformoval, že je to ta naše. Už když nastupujeme, prší, oblékáme pláštěnky sobě, batohům i provizorní z pytlíku mémo foťáku. Máme před sebou hodinu a půl cesty po spletišti řek, plných krokodýlů, jak jinak, které se vlévají do moře. Už po půl hodině jsme stejně mokří, jak leje. Ani střiška na lodi moc nepomáhá. Místní postarší rodák nám popisuje všechno kolem a říká, že Drake Bay je "zlatou broží" Kostariky. Jde o nejizolovanější a nejekologičtější oblast. Projíždíme místem, kde se vlévá řeka do moře, projíždíme mezi ostrůvky, všechno kolem je super panenské, déšť nám absolutně nevadí (jen později zjišťujeme, že nemáme až tak moc věcí na převlečení s sebou:)))
Přijíždíme k pobřeží. Musím sundat pohorky, abych se dostala "suchá" z loďky. Míra má tradičně žabky, takže ten je bez problému:))) už na nás čeká místí průvodce, kterého nám domluvili při odjezdu. Domlouváme detaily zítřejšího výletu a necháváme si poradit hotel. Rancho de contigas je jen kousek nad pobřežím, z úžasným výhledem a zahradou plnou exotických květin. Smlouváme opět cenu - i s věčeří, snídaní a vším co vypijeme za 80 dolarů. S majitelem si hned sedneme, na uvítanu nalévá skleničku vína a přináší ceviche. Prozrazuje, že měl přítelkyni z Čech. Jo svět je malý:) Zdá se, že je rád, že jsou tu španělsky mluvící hosté. Po večeři zůstává s námi, sedíme, povídáme a později se vydáváme se do místního baru, ale jen na chvíli, protože v šest ráno odjíždíme konečně do pořádného parku:)

23.8.2012
Budíme se do polojasného rána. Je jasné, že pláštěnky budou potřeba, ale doufáme, že alespoň až potom, co projdeme park. Naloďuje se nás asi 11, ve španělsky mluvíci skupině jsme 4. Do parku to trvá lodí asi hodinu a půl a je to fakt zážitek. Kdyby nám řekli, že je v ceně i ranní adrenalinová jízda na vlnách, ani by nás těch 85 dolarů za výlet nepohoršovalo:-D (btw.na osobu). Asi je zbytečné opakovat, jak je všechno kolem brutálně neposkvrněné. Tvořící se mraky dokreslují atmosféru a já se pokouším ten spektakulární pohled vyfotit asi milardakrát z houpající se lodě. V cíli tradičně vyskakujeme bosí do moře, osušujeme nohy, obouváme pohorky a noříme se do džungle.
Nejdeme ani deset minut a prolétajíci letadlo nám odhaluje v korunách stromů početnou skupinu monos aullador, kteří svým pronikavým křikem reagují na silnější zvuky. (Jak se ten druh řekne česky teď neumím zjistit-doplním). Když je zkoumáme blíž dalekohledem narážíme na souložící pár (opic samozřejmě:))) Když tento druh zařve, můžete slyšet až z dvou kilometrů, a to, když si tímto způsobem brání svoje teritorium. Už tahle podívaná nás přesvědčuje o tom, že park Corcovado bude stát za to. Můžete tu najít snad všechno, co Kostarika nabízí, jen je třeba vyčkávat, poslouchat, rozhlýžet se. Viděli jsme super jedovaté mládě hada 'Terciopelo' stočeného do spirály hned vedle cesty. Dozvídáme se, že dorustá do velkých rozměrů, uštknutí je smrtelné a zvlášť u mláďat, která mají velkou koncentraci jedu. Od toho okamžiku se dívám víc pod nohy:))) Další zastávku zařizují "spider monkeys". Ty jsou úplně nejlepší. Už název naznačuje, co jsou zač. Předvádí skoro cirkusová čísla, houpají se i na nejtenčích větvičkách, visí za ocasy, chytají se za ruce a dělají šňůru, slézají docela blízko dolů ze stromů, což průvodce komentuje jako hodně neobvyklé, protože dolů scházejí spíše menší druhy, které se krmí i plody ze země. Zdržujeme se snad půl hodiny, ani se mi nechce odejít:) Docházíme taky na místo, kde se vlévá řeka do moře, v řece si plave krokodýl a opodál nějací bláznivi lidé tu stejnou řeku brodí. Pos*ala bych se strachy. Pak už jen sledujeme různé pavouky, jak jinak než extra jedovaté, ptáky, máme štěstí i na tukany, ale bohužel jen chvilku z dalekohledu, protože sedí vysoko v korunách stromů. Perličkou na závěr je mravenečník na stomě (konkrétně TENTO druh). Fakt nechápu, jak se tam nahoru může takové, na první pohled neobratné zvíře, dostat, a co víc, pohybovat se po tenkých větvích a různě je lámat a rozdírat, aby našel svoji potravu - termity. Hodinu před odjezdem se spouští liják a střídavě ustává a zas zesiluje. Ani nemá smysl říkat, že jsme úplně skrz na skrz i když máme pláštěnky. Snažíme se ještě něco pozorovat, ale jsme rádi, když přijíždí loď. Boty neboty, procházíme moře k lodi obutí. Míra je tradičně (snad asi jako jedinej) nadšenej :-D
To, co byla ráno vodní horská dráha, to je cestě zpět adrenalinová spoušť. Vlny se zvětšily tak dvojnásobně a my za deště na té naší bárce (bez vest) čekáme, kdy se převrátíme:) občas mě přechází smích, chvílemi očekávám infarkt:-D Hlavně ten rozjezd přes příbojové vlny dává zabrat mému srdečnímu rytmu:) Dojíždíme samozřejme v pořádku, kupujeme rychlo sváču a už naskakujeme na další spoj zpět do Sierpe. Díky našemu přesnému timingu tak stíháme opouštět Drake Bay posledním možným spojem. Na rozloučenou nám 'mává´ krokodýl v moři kousek od pobřeží. Tak to jsem fakt neznažila. Cesou si říkám jak jsem ráda, že jsme zrušili náš původní plán, jet ještě před odletem na rafty. Po dnešním dni mám totiž vody už dost. Jen si představte skoro tři hodiny v dešti na loďce, durch, s varhánky na prstech. Ještě že ta teplota to usměrňuje tak, že to přežíváte celkem v klidu:)
Konečně sedáme do auta a vracíme se zpět na sever. Dnešní noc patří Dominicalu. Ještě před ubytovánim večeříme ve známém podniku San Clemente a ubytováváme se ve stejnojmenném hostelu u pláže. Je to sice tragické a na svoji podobu drahé bydlení, ale už se nám nechce nic hledat. Pereme mokré věci. Zase prší, takže težko říct, jestli to stihne uschnout. Původně jsme se chystali jít ven, ale než se osprchuji, Míra usíná, a tak už kolem půl desáté ležíme v posteli, což i já vítám. Zítra nás totiž čeká další dlouhý den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mamina mamina | 19. srpna 2012 v 11:04 | Reagovat

čauky,super počtení,velice výstižné,mám pocit,jako bych tam byla s váma.Takhle alespoň víme co se s váma děje.pa :-)

2 Janina Janina | 20. srpna 2012 v 3:30 | Reagovat

Pořád říkám Mírovi, že kdybys tu viděla ty kytky, tak se z toho asi zblázníš :-D všechno ti fotím:)))

3 bozena ducova bozena ducova | E-mail | 6. října 2012 v 22:34 | Reagovat

najviac putave a zaujimave su clanky blogu johhanis :-)

4 Ash Ash | Web | 9. února 2013 v 14:09 | Reagovat

Moc krásné fotky,ty pláže a ta příroda jsou úžasné:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama