Září 2012

Mayský kalendář a obávaný "konec světa"

27. září 2012 v 0:36 | johhanis |  Život v Mexiku
Tento víkend jsme se zajeli podívat do DF na veletrh cestovního ruchu FITA. Kromě lákavých nabídek na cesty do okolních států jsme zahlédli i některé Evropské a Východní země a dokonce jsme objevili i malý stránek s informacemi o Slovensku. Veletrh byl směsicí informačních nabídek, ochutnávek jídla a bio produktů a degustace místních vín a destilátů.

Z veletrhu jsme si odvezli několik zajímavých časopisů, mezi kterými mám i dva o mayské kultuře a celosvětově diskutovaném tématu o konci světa. Jak jsem se později dočetla ve zprávách, Rusko chce dokonce tyto debaty zákonně zakázat, protože rozšiřují mezi lidmi paniku a zvyšuje se užívání drog. A je tato panika neopodstatněná? Záleží na Vás, z jakého úhlu se k tomu postavíte, podle mě je provedení mayského kalendáře tak precizní, s dokázanými shodami předpovědí astronomických úkazů, že na tom možná něco bude. Ani samotní Mayové netvrdí, že přijde přímo konec světa, ale možná právě ignorace určitých náznaků může způsobit to, že lidstvo samo dospěje k vlastní zkáze, ať už duchovní, ekonomické nebo ekologické. Ať už je to jakkoliv, tento národ byl velice vyspělý, a jejich předpovědi bych až tak úplně nepřehlížela:-)
Když mayskou civilizaci napadli španělští konkvistadoři, vzali s sebou biskupa Diego de Landa, aby mohl šířit římsko-katolickou víru po dobytí Yucatánu. Landa se začal zajímat hlouběji o Maye, popsal část jejich znaků, číslic, abecedu a stručně vykreslil i kalendář v knize Relación de las cosas de Yucatán. Právě tento biskup byl ale i zodpovědný za spálení stovek mayských kodexů, z kterých se podařilo zachránit pouze 4, které jsou dnes uloženy v Madridu (dva), Paříži a ten nejzajímavější právě o astronomii a kalendáři v Drážďanech. Právě Drážďanský kodex vyvolává u některých lidí dnešní obavy.
Mayové byli velmi trpělivými pozorovateli. Aniž by vlastnili teleskopy a speciální observatoře, dokázali s velkou přesností určovat pohyby planet. Propojili náboženství a astronomii s architekturou, aby své znalosti mohli přenést na Zem. Mnoho měst a klášterů stavěli podle postavení hvězd jako promluvu k bohům a některé jejich stavby symbolizovaly důležité dny jak v kalendáři civilním, tak i náboženském a zemědělském.
Aby mohli takový kalendář vytvořit, sledovali po tisíce let východy a západy slunce, zaznamenávali dny slunovratu a rovnodennosti, stejně jako další důležitá data, která se vztahovala k aktivitě měsíce nebo ostatních planet, jako například Venuše. U této planety dokázali vypočítat dobu oběhu její dráhy, a to po zaokrouhlení s naprostou přesností na dny (584 dní; současná technologie mluví o 583,92 dní). Cyklické chápaní světa a času vedlo Maye k vytvoření důmyslného kalendáře tak, aby mohli s velkou přesností předpovídat významné astronomické událostí, což dokázali i o několik staletí dopředu.
Mayský kalendář se skládá se dvou částí - posvátného kalendáře Tzolkin, který obsahoval 13 měsíců (vnitřní kruh) po 20 dnech (vnější kruh), jenž tedy udával cyklus 260 dní, což je průměrná doba lidského těhotenství; a civilního kalendáře Haab, který tvořilo 18 měsíců po 20 dnech. Aby dosáhli slunečního cyklu 365 dní, přidali ještě 19. měsíc UYAEB s pěti dny, které byly považovány za dny úvah/reflexe, půstu a strachu. Nejmenším společným násobkem těchto dvou čísel (260 a 365) je 18980 dní, což udávalo kratší mayský cyklus a tedy 52 let, kdy se oba kruhy setkají opět na svém počátku. Mayové tento cyklus nazývají "Znovuzrození slunce".
Mayové také zjistili, že naše sluneční soustava se kruhovým pohybem vzdaluje a přibližuje ke středu naší galaxie - mléčné dráhy, a to v cyklu 25 625 let. Tento rozdělili do 5 částí - 5125 let (ekvivalent 5200 let gregoriánského kalendáře), které nazývaly Věky sluncí a byly považovány za jednotlivé éry - kdy končí jeden věk a začíná druhý.
My se nyní nacházíme na konci éry páté, která je zároveň koncem 52 letého cyklu a zároveň i koncem cyklu galaktického oběhu. Právě v den 21.12.2012, kdy se mají dokončit všechny tyto cykly, by měl ve vesmíru nastat jev, kdy bude Slunce a Země v jedné linii se středem mléčné dráhy.
Co se týče počátku této páté éry, ten nastal 13. srpna roku 3114 př.n.l.. Je zvláštní, že přibližně k tomuto období se datuje i první egyptská dynastie, první Mezopotámské město nebo hindská Kali Yuga, a také v tomto období vznikly monumenty jako Stonehenge a Newgrange a mnoho dalších. Proč právě tehdy začínalo něco nového? Možná to poukazuje na konec jedné éry, kdy musel nastat nějaký přelom, který vedl lidi k vytvoření nových kalendářů, rozvržení času na 24hod./60min./60sec., vytváření monumentálních staveb, jako jsou například pyramidy v Gíze. Možná nějaký strach je dohnal k tomu, začít od začátku.

Existuje strašně moc diskuzí na toto téma, jak relativně odborných, tak laických, které se v detailech liší, ale v základu shodují, ať už jde o proroctví mayské, čínské, hindské nebo anglické. Já se o tuto tématiku nikdy moc nezajímala, dokud jsem neotevřela jeden z těch časopisů a nezačala hledat více informací, a najednou jsem pocítila velkou potřebu, jako dočasná rezidentka Mexika, podělit se s Vámi alespoň o kousek tohoto zážitku, které mi zdroje poskytly. Stačí relativně krátká doba na pochopení některých souvislostí a získání respektu vůči této civilizaci. Ani samotný časopis nepíše o konci světa jako takovém, a to s odkazem na mayský kalendář, který pokračuje ještě několik milionů let po tomto datu. Poukazuje spíše na to, že bychom se měli oprostit od materiálního smýšlení, které je pomíjivé. Podle Mayů se vše v čase mění, ale to co zůstává nezměněno je náš duch. Také samotné proroctví praví, že změny, které nastanou, nebo možná už nastávají, budou na fyzické úrovni naší planety a v uvědomění lidské rasy.
Když jsem hledala nějaké podklady na téma mayského kalendáře, z něhož jsem Vám popsala opravdu zlomeček, našla jsem zajímavý pořad na téma Mayského proroctví a kruhů v obilí, který byl odvysílán v loňském roce na ČT2. I pokud jste zatvrzelými skeptiky, doporučuji se na to kouknout, je to něco úžasného a záhadného zároveň. A pokud se jedná o nějaký žert, jsem ráda za něj, protože právě víra v něco nadpozemského nás možná dokáže oprostit od honby za bohatstvím, které možná jisté menšině přináší blaho, ale co Vám budu povídat, já jsem radši šťastná:-) A co vy?
Zajímavé (a velmi obsáhlé) odkazy, které jsem k tomuto tématu našla:

Den nezávislosti v San Miguel de Allende

24. září 2012 v 20:17 | johhanis |  Život v Mexiku
Den nezávislosti patří v Mexiku mezi nevětší svátky. Možná bychom jeho přípravy mohli přirovnat k adventu. Už měsíc předem oblékají svá města do národních barev v podobě vyvěšených vlajek, světelných ozdob ve tvarech národního znaku, jmen revolucionářů, jejich podobizen… celé ulice zaplavují stánky s vlajkami, šátky, houkačkami, píšťalkami, maskami, knírkami, čelenkami, mašlemi…, a to všechno kvůli jednomu momentu, kdy se budou moct všichni sejít v noci z 15. na 16. září, aby zvolali slavné "El Grito", které znamenalo počátek revoluce, zazpívali národní hymnu a oslavovali do rána svoji nezávislost, kterou začali dobývat v roce 1810. Říkám si, že my si svoji nezávislosti asi tak nevážíme, že ji neoslavujeme, anebo je to tou povahou? Mexičani říkají, že "Každý den je co slavit", což jasně naznačuje, že i nejmenší svátek je pro ně záminkou bujarých nocí, a co teprve takový den nezávislosti. Možná, že délka jejich útlaku byla natolik významná, že je třeba připomínat si tento den s velkou slávou, a my Češi na takové věci asi raději zapomínáme (respektive naše generace už skoro ani neví, proč by měli oslavovat něco, co je pro ně tak přirozené).
Na den nezávislosti jsem tu byla i loni, ale to jsme se zrovna nacházeli na Playa del Carmen, která je více méně poznamenána cestovním ruchem tak, že typické oslavy tu nezahlédnete. Proto jsme se letos rozhodli jet do místa, které je příkladným obrazem tradičních oslav, do města, které bylo jako první ustanoveno jako nezávislé - San Miguel de Allende.Pár dní před odjezdem jsem začala okupovat obchody s různými doplňky, abychom si užili oslavy se vším všudy jako "praví mexičané" :-D Nakoupila jsem v národních barvách čelenky, barvy na obličej, korálky, knírky, mašle a už ve čtvrtek jsme okusili první menší oslavu, když nás náš kamarád Miguel vzal do Valle de Bravo na oslavu nezávislosti místních mediků. Bohužel jsme byli jedni z mála, kteří vzali party dress code v potaz, ale co, alespoň jsme si užili srandy a co víc, moc nám to slušelo :-D
Do San Miguel jsme jeli tentokrát autobusem. Z Tolucy do Querétara to jezdí každou hodinu a z Querétara do San Miguel snad každých 20 minut, takže nebyl problém. Co musím zmínit, jsou dálkové autobusy. Vím, že si spousta lidí myslí, že Mexiko je zaostalá země, ale co se týče některých dopravních služeb, mají Čechy co dělat. Za přijatelnou cenu 250 pesos (za cca 250 km), jsme seděli v komfortních sedačkách, kterým se nevyrovná ani Studentagency, s balíčkem se svačinou a vodou v ruce a obrazovkou na sedačce pro každého, kde si můžete pouštět filmy podle svého gusta, poslouchat hudbu, nebo dokonce surfovat po internetu. Takové cesty tu pak utíkají jako voda:-)
Co se týče ubytování, ve dnech svátků, festivalů, oslav atd. je lepší rezervovat si hotel dost předem, protože se rychle plní. A jak už to tak bývá, když je někde něco tradičního, jsou na všem minimálně 100% přirážky. Nám stačil ale jeden pokoj s dvěma postelemi Queen pro 4, takže to nakonec nevyšlo tak zle (Čekali jsme totiž ještě na dvě kamarádky z DF).
V pátek jsme procházeli město a čekali na holky, než dorazí. V každém klubu chtěli minimálně 100 pesos jen jako vstup, který se s blížící se půlnocí zvyšoval. Na náměstí s krásnou katedrálou hrálo několik skupin mariachi, u kterých tancovali přiopilí mexičané. Snad poprvé jsem viděla v Mexiku tolik opilých lidí, kteří nebyli schopni skoro chodit. Jo tohle oslavování berou naprosto vážně:-D Ani jsme nakonec nikam nezapadli a jen se tak procházeli. Holky dorazily až kolem čtvrté ráno, kdy už jsme oddychovali v posteli. Z Mexico city se prý nebylo možné dostat, takže stály dlouho v zácpách. Přijeli i s malou Reginou, takže jsme už ani nikam nešli, i když hudba z vedlejšího diskoklubu hrála až do sedmi do rána.
V sobotu jsme si mohli užít krásy tohoto města za nádherného slunečného dne. Náměstí se zaplnilo stánky, aby lidé mohli dokoupit poslední vlaječky, mávátka, bubínky, píšťalky, a u přilehlého kostela Parroquia, která je dominantou celého města, začali stavět obrovské konstrukce pro ohňovou show. Když procházíte centrem San Miguel, máte pocit, že jste součástí uměleckého díla. Typicky koloniální zástavby (jen tak mimochodem docela dobře udržované), oživují různé moderní galerie a obchody s nápaditým designem v kontrastu s typickými řemeslnými výrobky, které občas doplní nějaká ta malebně oprýskaná budova. Na jedné straně můžete pozorovat rozkvět tohoto města, a to díky cizincům, kterých tu žije na několik tisíc, na druhé straně na Vás natahují ruce chudobou poznamenaní lidé, a co hůř i s malými dětmi, často i neluvňaty.
Toto město vzniklo vlastně náhodou, díky několika psům, kteří hledali ochlazení v parném dni. Psi, kteří byli mazlíčky františkánského mnicha Juana de San Miguel, který v roce 1542 založil misii u často vysychající řeky asi 5 km od dnešního centra, se jednoho dne zatoulali a našli je právě u pramene nesoucího název El Chorro. Misie se poté přemístila na toto místo, ke zdroji vody, a zde se zrodily také počátky rozkvětu dnešního města.
San Miguel se stala nejseverněji položenou osadou ve středním Mexiku a jen stěží čelila v šestnáctém století náporu španělských spojenců, dokud zde nevytvořili vlastní posádku na ochranu silnice do střediska těžby stříbra v Zacatecas. Tento španělský útlak probouzel myšlenku nezávislosti jistě v celých řadách místních obyvatel, ale jen jeden člověk, Ignacio Allende, byl známý svoji posedlostí na osvobození. Ozbrojené povstání v Querétaru, jehož vedením byl pověřen právě Allende, bylo určeno na 8 prosince 1810. Když byl ale plán na osvobození Mexika odhalen vedoucími autoritami v Querétaru, spěchali rychle poslové sdělit zprávu Iganciovi, který byl nalezen v domě kněze Miguela Hidalga v blízkém městě Dolores. O několik hodin později, v časných ranních hodinách dne 16.9.1810 vyzval právě Hidalgo ze svého kostela ostatní občany ke spiknutí a tím byl započat boj o nezávislost Mexika dříve. Po počátečních úspěších byli Allende, Hidalgo a další vůdci zadrženi ve městě Chihuahua. Allende byl popraven, ale když byla roku 1821 konečně získána nezávislost, byl prohlášen za mučedníka a San Miguel bylo roku 1826 přejmenováno na San Miguel de Allende.
Do roku 1938 patřilo město k řadě těch, které byly zuboženy bídou, takřka bez peněz tu žili beatníci a umělci, kteří tu vytvářeli svá "umělecká díla" bez ocenění. Až ono roku zde začal pořádat přednášky o nástěnných malbách David Alfaro Siquieros, který tu založil Escuela de Bellas Artes (školu krásných umění), jež začala udávat ráz tohoto města a pomohla jeho rozkvětu. Začali se sem sjíždět za studiem umělci všeho zaměření, což podpořilo v druhé polovině 20. století také založení dalšího uměleckého institutu de Allende, a ani dnes není nouze o návštěvníky zajímající se o umění. O kouzlu toho místa svědčí také hojný počet cizinců, kteří zde vlastní nemovitosti (přes 10 000).
Již zmiňovaný farní kostel Parroquia na náměstí, které přezdívají Jardín (zahrada), vás ohromí hned při příjezdu. Je úplně jiného charakteru než všechny typické kostely a katedrály, které jsem tu zatím viděla. A také historie praví o evropském vlivu, kdy se jeho tvůrce nechal inspirovat pohlednicí z Belgie, na které byl vyobrazen kostel. Původní kostel pochází z konce 17. století, ale právě dominantní věže, které byly dostaveny v neo-gotickém stylu v 19. století, prý naplánoval kameník Zeferin Gutiérrez, který jejich konstrukci, inspirován obrázkem, načrtl klacíkem do písku.
Vraťme se ale zpět k naší prohlídce města. Ještě před slavnostním večerem jsme prošli centrální park, který svoji zelení krásně doplňuje historické centrum, a po cestě zpět jsme navštívili kouzelný obchůdek nazývající se Casa Corazón (Dům srdce). Nic originálnějšího jsem tu neviděla. Obchod plný věcí s tímto motivem, všech barev, všech tvarů, nápisů, nádhera. Možná pro někoho trošku kýčovité, ale pro mě naprosto okouzlující a hlavně nápadité. Musela jsem si něco odnést, zvlášť když mi Míra nabídl, že mi něco na památku koupí:-D A tak mi dnes zdobí klíče barevně malované srdce s nápisem "Más amor, menos violencia" (více lásky, méně násilí). Původně mi nechtěli dovolit, abych fotila, protože si chtějí prý chránit svůj design, ale řekla jsem jim, že jsem turista, píšu blog a můžu jim udělat trošku reklamu, tak mě nechala:-) A s radostí jim ji dělám - fakt doporučuji tam zajít, pokud tma budete, svoji facebookovskou stránku i s adresou mají ZDE. Nejen že jsme ten den stihli zajít i na místní mercado, kde jsme poobědvali tradiční mexické pozole (co je pozole je krásně popsáno na tomto slovenském serveru ZDE), ale také jsme nahlédli přes okno do tradiční mexické kuchyně, navštívili antikvariát a pomohli několika chudým drobnou mincí.
Na večer jsme sehnali pro Reginu chůvu, což je tu celkem běžné, a kolem desáté už jsme se téměř mačkali v davu lidí na náměstí. Tisíce lidí tu čekalo na jedenáctou hodinu, kdy začalo slavné "zvolání" následované mexickou hymnou, ohromným ohňostrojem ze všech stran, ohňovou show a šňůrou oslavných mexických písní. Atmosféra naprosto pohlcující, škoda jen té masy lidí, která se na Vás tlačila ze všech stran, někdy až arogantním způsobem ze strany některých Mexičanů vystrkujících lokty. Video, které Vám přikládám, však jasně dává najevo, že i malé nepříjemnosti přehluší brutální atmosféra.

Po částečném utichnutí oslav jsme se vydali do jednoho z místních "antro". Podpatky tu moc nedoporučuji, vše v centru je samá kostka, i přesto jsme si jako většina holek dobrovolně lámaly nohy:-D Na střeše moderně vybaveného klubu s výhledem na katedrálu a celé město jsme zakončili večer tanečky až do páté ranní.
Následující den se vždy koná tradiční vyvěšování vlajky a defilé různých škol a dalších institucí představující boje za nezávislost (policie, hasiči, zdravotníci, ozbrojené síly v DF například i přehlídka letecké obranné síly…) a tím oslavy končí. Ještě dnes, týden poté, ale ve městech zůstává výzdoba a možná že zůstane až do Vánoc. Nestačím se divit, ale už dnes vidím v obchodech umělé stromečky, baňky, žárovičky, a dokonce i vánoční balicí papíry. Asi stárnu, že mi ten čas letí čím dál rychleji:-)
Galerii fotek ze San Miguel de Allende můžete shlédnout ZDE a více o Dni nezávislosti v Mexiku, nebo o San Miguel si můžete přečíst na těchto odkazech (bohužel jen cizojazyčně):