Říjen 2012

Běžné dny v Mexiku 3. část - jak se tu baví žena běloška

26. října 2012 v 18:01 | johhanis |  Život v Mexiku
Spoustu lidí nezajímá historie, původ místa, obyvatel, tvary dávné architektury, ani náboženské rituály. Já jsem dějepis nesnášela, ale procházet ta místa je o něčem jiném, vidíte giganty, u kterých si jen těžko představovat jak vznikly, vidíte rytiny, které musely zabrat dny až roky, než dospěly do finální podoby, máte čas studovat detaily, ale číst to zprostředkovaně… možná nuda. Myslím, že chcete vědět taky trošku něco normálního, lidského, jaké máme problémy, abychom nevypadali jako záviděníhodná "rodinka", která žije dokonalý život. Ne, tak to nefunguje:-) Bez občasného nasrání, nemůžou být příjemné chvilky a vůbec byste si jich pak ani nevážili. Takže vkládám opět něco ze života, a to tentokrát, jak to tu funguje se zábavou. Enjoy!

Být v Mexiku jako žena běloška, která se chce i pobavit má svá omezení a rizika:

a) Jsi jiná, jsi vidět, a tak jsi závislá na svém muži a všechna spontánní zábava, na kterou jsi byla zvyklá v ČR, mizí. Pokud nejsi vyloženě dobrodružný typ, který se rád toulá sám po ulicích a barech Mexika a je mu jedno, jestli ho někdo unese, znásilní, přepadne, nebo ne (ne nezveličuji to, nedávno tu vyvěšovali další plakáty o zmizení dvou slečen) - to já nejsem a riskovat tohle mě nebaví. Upozorňuji, že tohle jsem před příjezdem věděla. A i přesto že jsem velice komunikativní typ, který se rád seznamuje, snažím se být vždy na očích toho, ke komu patřím.

b) Váš muž je omezen tím, že Vás musí mít pořád za prdelí, což ho může někdy i srát (a to víc se zvyšujícím se počtem žen v baru - well, zvyšovat si jistým způsobem sebevědomí má určitě rád každej chlap, aniž by musel nutně udělat něco špatného - ostatně i jako ženské)…jenže ->

c) Sleduješ, jak obletuje všechny stoly v baru, přičemž ty jsi odkázaná na okruh lidí, které znáš delší dobu, protože bavit se s cizími lidmi je riskantní !!! Takže se musíš naučit bavit se trošku omezeně (neříkám, že to vždycky dělám, ale když se malinko utrhnu, sklidím sprchu) Proč?

d) Protože vyjít za zábavou v Mexiku jako "běloška", je něco jako jít v ČR nahá na diskotéku, a bavit se s cizím Mexičanem "jen tak" pro něj (bohužel) znamená dávat najevo zájem , lepší se na ně snad ani neusmát->

e) Mexičanům je jedno jestli máš přítele nebo ne, prostě když chtějí, přijdou a začnou se s tebou bavit, nejlíp kdyby z tebe vytáhli telefon a jméno na Facebooku (a "neříkej že nemáš facebook, todo el mundo tiene facebook"), a to klidně před zraky tvého přítele. Takže je lepší se s nikým nebavit, pokud to není ověřený známý, protože nikdy nevíš co je to zač, co z tebe chce všechno vytáhnout, a hlavně nebude to znervózňovat tvého přítele.

f) Ano, musíš přijmout fakt, že on může, ty ne - samozřejmě pro tvoji bezpečnost.

g) Když se pohádáte, musíš být splachovací - viz bod a)

No prostě občas to není úplně ideální, ale naštěstí máme kamarády, co se o moji zábavu postarají. Popravdě, docela mi vyhovuje procvičovat si španělštinu, a taky jsem víc typ povídací než skákající na parketu. Možná to všechno vypadá trošku přiškrceně, ale pravdou je, že jsem tu fakt jak pěst na oko. I ve dne na mě pískají, pokřikují, procházejíc mi sdělují superlativy a ti víc odvážní mě i oslovují a zvou na kávu. Radši říkám, že jsem vdaná a víc se s nimi nebavím - ono tu ani není popravdě moc o co stát. Tak si to zkuste představit i jako chlap - běloch, co tu má ženu -bělošku - prostě je za tohle začínáte nesnášet. Z čehož vyplývá, že se tu ani jeden nemůžeme bavit, tak jak jsme byli zvyklí v ČR a občas to vygraduje, že lásko?:-) Jedno plus to má, a to to, že se naučíte věci řešit systémem "al iz well, al iz well" a druhej den je zas všechno OK.

Minule mě jeden Mexičan ale pobavil - když se ptal na facebook snažil se mi namluvit, že je to tu v Mexiku povinnost mít profil, že to je jako mít občanku. Tak jsem se musela upřímně ze srdce zasmát - možná tohle ale na Mexičanky funguje :-D

A abych je jenom neschazovala - i mezi těmi méně vzdělanými se najdou tací, kteří se nechovají jako burani a s kterými si máte co říct - a z těch se stávají naši přátelé.

Mexico city - část V. - Národní antropologické muzeum - největší muzeum svého druhu na světě

25. října 2012 v 5:34 | johhanis |  Život v Mexiku
V našem napresovaném programu v Mexico city jsme se nevyhnuli ani Národnímu antropologickému muzeu, které se nachází v krásně zeleném parku Chapultepec. Naštěstí byli Mexičani tolik duchapřítomní, že si zachovali alespoň některou část vyložené k odpočinku, jinak by asi rezidentům brzy hráblo ze samých budov a ze všech těch splodin.

Park Chapultepec patří svoji rozlohou cca 690 ha k největším městským parkům v Latinské Americe. Jeho hlavní funkcí opravdu bylo a je zachovat v tak velké megalopoli ekologický prostor, který doplňuje do údolí kyslík, proto se tento park považuje také za jakési plíce Mexico city. Svoje jméno získal díky přítomnosti velkého počtu kobylek (chapulines), které jsem tam při návštěvě ale moc neviděla (jen smažené na prodej:-). Do tohoto parku se dostanete i metrem a to zastávkami - Chapultepec, Auditorio nebo Constituyentes.

Jak jsem zmiňovala v posledním článku, tak i v souvislosti s antrolopologickým muzeem se setkáte se jménem Pedro Ramírez Vázquez - i on se totiž jako jeden z architektů na návrhu tohoto gigantu podílel. Muzeum bylo otevřeno v roce 1964 a disponuje 23 stálými expozicemi na ploše 79 700 m³. Kolem budovy se nachází rozsáhlý komplex zahrad, které jsou dozdobeny replikami soch, pyramid nebo celých komplexů dřívějších národů. Nejzajímavější částí komplexu po architektonické stránce je asi betonový deštník, jehož gigantickou "střechu" drží jen jediný pilíř. Běžně slouží i jako kašna, u které voda protéká středem kolem zdobeného sloupu a tvoří tak jakousi zástěnu, ale v době, kdy jsme muzeum navštívili, okupovaly tento sloup stánky v rámci festivalu knihy, takže žádná voda nepadala. Deštník ale tak i tak poskytuje příjemný stín vedle jezírka uprostřed nádvoří, na kterém si v průběhu prohlídek můžete pěkně odpočnout.

Vstupné do muzea je v neděli tradičně zdarma pro všechny Mexičany a dočasné rezidenty, my ale přijeli v sobotu, takže Míra zaplatil 57 pesos a já jako student tradičně nic :-) (jen tak mimochodem, my rádi platíme alespoň za jednoho, protože pak máme vstupenku, kterou můžeme vylepit na náš krásný nástěnný kalendář, který jsme za tím účelem vytvořili (přikládám na konci článku ke kritice:-D). Ti, kteří neovládají moc dobře španělštinu, by určitě měli využít i nabídky audio průvodce (za 75 pesos), který doplňuje jednotlivé exponáty vedle španělštiny také v anglickém nebo francouzském jazyce (pro některé bohužel).

No a hurá k prohlídce. Zase jsem si naivně myslela, že všechny ty povídačky o tom, jak je to minimálně na dva dny, jsou zveličované. Pravda je, že my muzeum prošli za den jediný, ale už to bylo opravdu unavující. Muzeum je na první pohled menší než opravdu je, ale… má dvě patra a každá expozice se většinou protáhne do již zmiňovaných zahrad, nebo do podzemí hrobek replik pyramid, které se uvnitř nacházejí. Zpočátku jsme se snažili pročítat jednotlivé popisky, ale po dvou hodinách už začínáte pomaličku přeskakovat a jen pozorovat jednotlivé výstavní kousky. Pravdou je, že jsme jich mnoho znali už z dřívějších návštěv jednotlivých památek, takže jsme hodně věcí prostě jen prošli bez zastavení, ale ke konci, znajíc či neznajíc, už jsme se jen snažili splnit jakousi morální povinnost doprohlédnout všechny exponáty. Naštěstí se ke konci jednalo už jen o zobrazení dřívějšího i novodobého života v jednotlivých částech Mexika, takže v podstatě to na delší pozorování ani nebylo (pokud Vás to vyloženě nezajímá).

Jednotlivé síně jsou řazeny chronologicky. Prvních sedm se týká historie centrální náhorní plošiny, z nichž se tři věnují problematice antropologie a dějinám Mezoameriky a zbylé čtyři poodhalují kořeny domorodých kultur. Dalších pět síní zobrazuje kultury jednotlivých regionů, jak jsem již zmínila. Jedna z těchto pěti síní je věnována Aztékům. Nemá sice jako jediná dvě patra, ale zato je největší a má snad nejrozsáhlejší sbírku exponátů. Kromě repliky Teplo Mayor v celé své kráse tu najdete rozměrné sochy, obří nádoby tesané z kamene, do kterých se kladla srdce lidských obětí, a další obětní oltáře, které znázorňovaly bohy, jimž své zajatce obětovali. Co ale dominuje této síni, je Aztécký Sluneční kámen, který, jak jsme byli poučeni, neoprávněně nazýváme Mayským kalendářem. Tento kámen je originál, který byl nalezen při vykopávkách na Zócalu v roce 1790.
Když jsme se na chvíli posadili, zírajíc na gigantický 24 tunový kámen, oslovila mě paní. Ptala se, odkud jsme, jestli umíme španělsky a jestli by nás nezajímalo něco o tom neprávem nazývaném kalendáři. Samozřejmě, že jsme souhlasili, už jen protože jsem o "Mayském kalendáři" psala dříve. Během chvilky se kolem nás začali shromažďovat lidé a hltali její slova stejně jako my. Poukazovala na různé propočty zachycené v rytinách kamenu, lámala nám hlavy výpočty, co značí jednotlivé symboly a puntíky, kterých si většina snad ani nevšimne. Ano "kalendář" sice obsahuje symboly 20 dní sakrálního kalendáře a také symboly slunečních věků, ale kalendářem se prý nazývat nedá už jen proto, že z něj nevyčteme, co je za den. Vše, co je v kameni znázorněné, má ale svůj význam, a to především astrologický - výpočty cyklů oběhů planet, agrární - aby věděli, kdy zasít různé plodiny anebo náboženský. Hlavně zdůraznila, že se jedná spíše o zápis poznatků matematických a astrologických, jež ovlivňovaly jejich životy. Co se týče symbolu náboženského, je velmi pravděpodobné že sluneční kámen sloužil také jako obětní deska (vzhledem ke krvelačné povaze Aztéků). Naznačuje tomu i ústřední symbol boha s vyplazeným jazykem chlemtající krev, u něhož se spekuluje zda je to bůh slunce Tonatiuh - kvůli slunečním paprskům, anebo bůh země - Tlaltecuhtli, pro nějž je typickým znakem právě nůž v ústech. Důležitými symboly jsou 4 čtverce uprostřed, které značily původce konců předchozích 4 "světů " - jaguáři, vítr, déšť a voda, a pátý čtverec nahoře, u kterého se setkávají ocasy dvou hadů, který je symbolem již zaniklé planety Aztlan, pro kterou kdysi také vypočetli dobu oběhu své dráhy. Sami Aztékové prý věřili, že žiji v pátém (a posledním) stvoření světa, neboli v pátém slunci - věk, v kterém se nacházíme nyní. Ta paní nás ale ubezpečila, že konec světa jako takový nepřijde, že bude snad jen více zemětřesení, což by podle mě i odpovídalo, protože mezi těmi živly mi "země" chybí (ostatně i jako oheň, což se například se sopkami moc nevylučuje). Jen jsem zvědavá, jak moc velký rozsah to řádění země bude mít vliv na naše životy. Za krásný výklad jsem té paní alespoň potřásla rukou, protože žádnou odměnu nežádala, což bylo moc milé, a pokračovali jsme do dalších oddílů.

Jak jsem řekla, poslední oddíly jsme polétli v rychlosti, protože tolik informací, kolik poskytuje Národní antropologické muzeum, není možno vstřebat za jeden den. Co stojí ještě za zmínku je například obrovská čedičová hlava typická pro Olméky - v sekci Pobřeží Mexického zálivu, která je nejspíš podobiznou nějaké vysoce postavené osoby nebo kamenná pohřební maska, která patří k těm nejcennějším předkolumbovským nálezům v tomto muzeu - je posázená perletí, tyrkysem, pyritem a jadeitem (mám pocit, že je v sekci Mayů).
V muzeu najdete kromě gigantických soch také malé sošky různých materiálů a vzezření, nádoby typické pro různé národy, náhrdelníky, kultovní předměty, nástroje, ale i ukázky mexického řemeslného díla a rekonstrukce chýší a jeskyní tehdejšího obyvatelstva. Před návštěvou muzea by bylo asi úplně nejlepší zaměřit se na některý z národů, který Vás zajímá nejvíce, a tomu věnovat delší pozornost. Viděli jsme spoustu mladých i starších lidé se sešitem v ruce, do kterého si zapisovali své poznámky, což mi opět připomnělo, jak povrchně jsme my kdysi studovali:-). Další fotky z muzea najdete ZDE (mimochodem, fotit se tam mohlo zdarma, jen není možné používat blesk a stativ).

A tady slibovaný nástěnný kalendář:)
(nápad Mírův, realizace moje - no nemáme ho krásně zaplněný? :-D)

Mexico city - část IV. - Bazilika Svaté Marie Guadalupské aneb proč sem chodí všichni poutníci

12. října 2012 v 15:26 | johhanis |  Život v Mexiku
Den po návštěvě Coyoacánu jsme se do DF vrátili. Tentokrát na místo, které patří k těm nejnavštěvovanějším poutním místům na světě - Basílica de Santa María de Gauadalupe. Byli bychom trošku blázni, kdybychom chtěli vidět všechno v jeden den. Ne že by se to nedalo naplánovat, ale museli byste mít asi vrtulník, protože ani metro kolikrát nejde zrychlit, a už vůbec si nejde říct, že na prohlídku nějakého místa stačí dvě hodiny. Většinou se totiž necháte pohltit atmosférou, počasím, místními dobrotami a tak nějak se vám přestane chtít za něčím se honit (což v davech Mexičanů ani nejde). Prostě shrnuto podtrženo, udělali jsme dobře, že jsme si tuto část nechali na samostatný den.

(Malá vsuvka - od té doby, co píšu blogy, teprve pořádně studuji. Kam se hrabe vysoká:-D hledám informace ve více zdrojích, čtu články, knihy, internet, koukám na filmy, ptám se lidí. Píšu o věcech, o které jsem se nikdy nezajímala, nezajímám, ale kolikrát na něco zajímavého přijdu. Musím říct, že takový blog je skvělé celoživotní vzdělávání, které všem doporučuji:-))

Křesťanství není zrovna moje parketa, proto, i když mám ráda záhady, jsem se dostala k té, co se stala na místě, kam jsme zavítali, až "dnes". V Mexiku je křesťanství nedílnou součástí každodenního života. Není autobus, taxi, auto, kde by nebyl alespoň náznak toho, že řidič je věřící, a právě obraz Panny Marie je tu nejčastějším symbolem, který jejich víru zhmotňuje. Proč právě ona?
Než byla dobyta Aztécká říše, znali na území Mexika pouze rituály, při kterých "darovali" božstvu velké množství lidských obětí a tím se chránili před zkázami. Teprve po roce 1519 začali Španělé šířit křesťanství, které však zapustilo pevné kořeny až o několik let později díky událostem, které se v Guadalupe začaly dít dne 9. 12. 1531.

Toho rána se totiž vydal prostý indián Juan Diego ze své vesnice Tulpetlác na mši na předměstí Mexica. Když se začalo rozednívat, uslyšel z vrcholu kopce Tupeyac nějaký hlas. Volal ho jménem, a tak vystoupal na vrchol, aby uviděl vznešenou paní v omračující záři. Ta se mu představila jako Svatá Marie, Panna, Matka Boží a žádala ho, aby zašel za biskupem, řekl, co viděl, a aby nechal na vrcholku postavit kostel, kde by mohla ukázat lidem svoji dobrotu, soucit a pomoc. Biskup historce bez důkazů ale nechtěl uvěřit, žádal důkazy. Zjevení přišlo ještě několikrát, prostý indián žádal, aby své přání vyřkla někomu, kdo by byl váženější a jeho svědectví by tím získalo na váze, ale to odmítla. Při posledním zjevení dne 12. 12. 1531 ho Marie poslala na vrchol kopce pro růže a řekla, ať je přinese biskupovi. I přesto, že v prosinci růže nekvetou, Juan na kopci mezi kaktusy opravdu našel několik květů, které zabalil do svého pláště z agáve a utíkal za biskupem. Když před biskupem růže vysypal, objevil se na plášti obraz Madony, tak jak ji spatřil na kopci. Biskup poklekl na kolena a žádal o odpuštění, že mu nevěřil a na místě zjevení, které pojmenovali Guadalupe na přání Panny Marie, nechal vystavět kostel. Od té doby se stala modlou nejen mexického národa, ale i jiných křesťanů, kteří sem jezdí z velké dálky a již od brány se plazí po kolenou k posvátnému plátnu vyvěšenému v bazilice, aby vyřkli své prosby a modlitby.

Příběh by to byl pro někoho možná těžko uvěřitelný, dokud vědci nezačali zkoumat původ plátna a strukturu malby. První zvláštností je, že plátno z vláken agáve má životnost maximálně 30 let a pak se rozpadne, což se nestalo. Dokonce namalovali repliku na takové plátno a to za několik let vybledlo a začalo trouchnivět. Další záhadou je samotná malba - nenese žádné stopy barvy, což dokonce zkoumal fyzik nesoucí Nobelovu cenu za fyziku - Richard Khun nebo i NASA pomocí infračerveného záření. Obraz byl označen za Acheropita, neboli dílo, které nebylo vytvořeno lidskou rukou. Přes tato všechna zkoumání přišel největší objev až v roce 1951, když fotograf José Carlos Salinas Chávez tvrdil, že v Mariiných zorničkách je vidět obraz Juana Diega. Toto bylo o několik let později zkoumáno a 2500x zvětšená zornička opravdu odhalila prvky scény, kdy Diego rozbaluje plášť před biskupem.

Pana Marie Guadalupská byla oficiálně prohlášena za patronku Mexika v roce 1737 poté, co "zažehnala" epidemii tyfu v Mexico city a 12. července 2002 kanonizoval Juana Diega Jan Pavel II. se slovy:

"Guadalupská událost znamenala počátek evangelizace s vitalitou, jež překročila veškerá očekávání. Kristovo poselství, skrze jeho Matku, vzalo hlavní prvky domorodé kultury, očistilo je a dalo jim definitivně spásný význam. Guadalupe a Juan Diego nesou hluboký eklesiální a misijní význam a jsou vzorem dokonale inkulturované evangelizace"
Důkazem jeho vět jsou deseti až sta tisíce lidí proudící denně na toto místo. Další informace o tomto jevu můžete najít například v článku zde.

Když jsme dorazili do Guadalupe, překvapila nás moderní konstrukce novodobé baziliky. Popravdě bych si pro toto místo představovala něco, co by méně připomínalo cirkusový stan, ale jistě tato konstrukce plní zejména akustickou funkci uvnitř a rozhodně je schopna pojmout více návštěvníků než původní barokní bazilika, která se začala v sedmdesátých letech minulého století propadat (a to fakt viditelně) zřejmě pod náporem věřících:-) (a také kvůli měkkému podloží, jak už víte z předchozích článků). Ano, samotný architekt Pedro Ramírez Vásquez tímto vzezřením moderní baziliky chtěl dát chrámu symboliku rozprostřeného pláště Juana Diega, z kterého padají růže, jež symbolizují početné lustry visící uvnitř "kopule". (pozn. toto jméno si zapamatujte, pojí se s ním ještě jedna zajímavá stavba, ale to až příště;-)
Dovnitř baziliky jsme se téměř nedostali, probíhala mše a davy lidí zaplnili prostor až po vchod (nedokázala bych si to představit ve den svátku Panny Marie 12. prosince; říká se, že přijíždí až 2 miliony věřících ze všech koutů světa). V dálce nad mramorovým oltářem ale bylo možno plátno spatřit, a tak jsme se ani nehrnuli dopředu, abychom si ho prohlédli z blízka. Co ale víme je, že pod plátnem je vybudovaný pojízdný chodník, aby se nikdo příliš nezdržoval a umožnil tak volné proudění návštěvníků - moderní se vším všudy.
V celém areálu můžete kromě původní a moderní baziliky, spatřit ještě několik kostelů. Abych to vzala trošku chronologicky. Na vrcholku, který byl kdysi tím vrcholkem Tepeyac, kde měl starý indián vidění, je menší, ale krásná kaple - Iglesia de Cerito. Zde bylo plátno uchováváno do doby než byla postavena původní bazilika - jejíž základní kámen položili roku 1695, a ta byla poté vyměněna za zmiňovanou moderní baziliku, kterou počali stavět symbolicky 12.12. roku 1976. Za původní bazilikou je přístavba s muzeem, v němž můžete za pouhých 10 pesos spatřit repliky panny Marie a dalších křesťanských vyobrazení často anonymních autorů a starodávný nábytek, který byl součástí vybavení dřívějších kaplí. Na samém obrovském nádvoří se skví také obrovská zvonkohra s hodinami a astrologickými hodinami připomínajícími Pražský orloj a vedle původní baziliky kapucínská kaple. Pokud se půjdete projít do krásně udržovaného přilehlého parku, neminete určitě také kapli Juana Diega nebo Capillu de Pocito s kachlově vykládanou kopulí, která stojí na místě, kde byla kdysi studánka se zázračným pramenem (mimochodem taky pěkně nahnutá, s velkou prasklinou v zemi u jejích základů).

Prošli jsme to všechno, a jak jsem řekla, dvě hodiny by byly málo. Samozřejmě, že jsme měli plán jet ještě do Chapultepecu nakouknout do parku (my idealisti), ale naštěstí nám to tak trošku pokazilo počasí, takže jsme rádi nasedli na metro a na autobus zpět do Tolucy. O tom co můžete najít v parku Chapultepec opět příště.
Vice fotografií najdete tradičně v galerii ZDE.

Jen tak mimochodem, přesun do Evropy se konat nebude (minimálně ne začátkem roku), takže můžeme opět zvolnit tempo a rozložit si naše cestování pěkně na delší dobu. Vždyť bychom to tu za ty dva měsice všechno ani nestihli vidět:-D

Mexico city - část III. - Coyoacán a život Fridy Kahlo

6. října 2012 v 17:26 | johhanis |  Život v Mexiku
Poslední dobou se hodně spekulovalo o našem možném přesunu na začátku roku do Evropy. Už i jen myšlenka na to, že bychom měli za necelé tři měsíce stihnout vidět všechno, co bychom ještě chtěli vidět, nám zaplnila program na všechny víkendy, a tak jsme hned v sobotu sedli na autobus opět do DF, abychom navštívili jeden dům v Coyoacánu, který by si tu žádný návštěvník neměl nechat ujít. Někteří možná už tuší, že mluvím o "Modrém domě", kde kdysi žili Frida Kahlo a Diego Rivera.
Coyoacán (neboli město kojotů) je jednou z 16 částí, na které je rozděleno Mexico city. Leží v jižní části města a do roku 1950 (cca) bylo samostatným městem. Je známý hlavně pro zachovalou koloniální výstavbu a také jako časté působiště mexických výtvarníků, umělců a žurnalistů. V této části si určitě přijdou na své všichni milovníci tradiční mexické kultury všech rozměrů, která dá zapomenout na to, že se nacházíte v největším městě na světě plného ruchu a smogu. :-)
Ještě před vlastní návštěvou muzea, které se stalo z Modrého domu v roce 1958, když ho Diego Rivera daroval po smrti Fridy státu, jsme se zatavili v parku Viveros de Coyoacán. Tady už úplně zapomenete, že jste ve městě. Park osázený desítkami druhů stromů zaplňují každý den sportovně založení jedinci, skupiny trénující bojová umění, odpočívající páry nebo rodiny s dětmi, které přišly na procházku. Velká rozloha parku je jasným důvodem proč provozovat sportovní aktivity právě tady, máte prostor i soukromí, ty ostatní sem může lákat ale ještě něco jiného - veverky. Je jich tu tolik, kolik jsem jich neviděla snad za celý život. I přes zákaz krmení nosí všichni v rukou neloupané buráky a veverky se bez ostychu přibližují, aby si na té lahůdce smlsly. Když všichni porušovali zákaz krmení, rozhodla jsem se i já porušit zákaz focení, takže jsem nějakou tu veverku ulovila:-)
Ulice v jedné části Coyoacánu jsou pojmenované po hlavních městech světa, a právě na Londres (Londýn) se nachází zmiňované muzeum, dům, kde se narodila i zemřela, malířka-samouk, Frida Kahlo, umělkyně s těžkým osudem, umělkyně, jež byla doceněna až po své smrti. Muzeum je otevřeno každý den kromě pondělí a vstupné je 75 pesos na osobu, studenti 35 pesos a za to, že si tam můžete fotit 60 pesos. Komplex je velmi rozsáhlý a můžete v něm najít jak část jejích děl, tak i díla Diega Rivery. Můžete nahlédnout do všech místností, které obývali a nechat se pohltit barvami, kterými tento dům září.

Frida Kahlo se narodila v roce 1907 maďarsko-židovskému otci a matce španělsko-mexicko-indiánského původu. Původně neplánovala stát se malířkou, r. 1922 začala chodit do přípravné školy na medicínu v jednom z nejprestižnějších institutů, který jako z prvních umožnil studium i ženám, ale autobusová nehoda, při které utrpěla vážné zlomeniny po celém těle, ji upoutala v 18 letech na lůžko. Rok se zotavovala z desítek prodělaných operací v posteli, a také z ochodu své první lásky do Evropy. Osaměla, a tak začala také vytvářet svoje první olejomalby. Jednalo se většinou o autoportréty a zátiší plné tradičních barev, v kterých odrážela svoji lásku k mexické kultuře. Já jsem kdysi psala básně, v kterých jsem si vylévala vztek, smutek a bolest, proto, když koukám na její obrazy, vidím to, co chtěla dostat pryč, aby mohla nasbírat sílu, a že ji potřebovala! Po operaci se dokázala vzchopit a i přes velké bolesti, které ji do konce života nepřestaly zužovat, začala opět chodit. Byla si také vědoma velkých výdajů své rodiny na operace, a tak začala malovat víc a víc, aby mohla obrazy prodávat. Byla velmi sebekritická, proto si nechala svoje díla nejprve posoudit tenkrát uznávaným umělcem Diegem Riverou. Stali se z nich přátelé, milenci, a i přes jeho veřejně známou povahu záletníka přistoupila Frida na sňatek s tímto již dvakrát rozvedeným mužem. I když ji Diego velmi miloval, nedokázal se vzdát ostatních žen, a ani se to nesnažil skrývat. Frida nejen že trpěla fyzickou bolestí, kterou často krotila láhví tequily, ale také bolestí psychickou, kterou promítala do svých děl a ukájela lebickými hrátkami často i s milenkami Diega. Kritici ji označovali za surrealistku, což odmítala. Tvrdila, že to, co kreslí, nejsou sny nebo představy, ale skutečnost, to co prožívá, svět, v kterém žije. O svých autoportrétech tvrdila, že je kreslí tak často, protože je často osamělá a jen ona je subjektem, který zná nejlépe (proto si můžete i všimnout zrcadla připevněného na "nebesích" její postele).

"V životě mě potkaly dvě vážné nehody… jedna, při které mě tramvaj srazila na zem a tou druhou byl Diego" Frida

I přes bouřlivé manželství, se odstěhovala s mužem na nějakou dobu do New Yorku, kam jel především on za svou kariérou. Ona stále žila jako umělkyně v jeho stínu a dokonce ji považovali za jeho žákyni, což paradoxně zvedlo status právě jemu. Frida nejen že prolínala do svých děl důležitost ženské role v tehdejším patriarchátu, ale také se veřejně představovala jako zástupkyně feministického hnutí, jež bojuje za stejná práva žen a mužů. Díky tomu se ji podařilo získat status samostatné umělkyně. První vlastní výstavu měla v roce 1938 v New Yorku, poté v Paříži a tolik vysněnou samostatnou výstavu v rodné zemi roku 1953, na kterou se nechala přivézt v posteli, protože ji lékař nedoporučoval vstávat. Vždy extraordinérní, vždy svá. Vůbec do podvědomí celé veřejnosti se však dostala až po své smrti.
Prodejem některých obrazů v New Yorku a získáním důležitých kontaktů se dokázala finančně a částečně i citově oprostit od Diega. Ještě jednou pak pracovně odcestovala do Paříže, ale její zdravotní problémy ji donutily navrátit se do rodného domu. Roku 1939 se s Diegem rozvedli, aby se rok poté mohli znovu vzít. Tenkrát Diego ukončil svoji práci v San Francisku a vrátil se za nemocnou Fridou. Požádal ji znovu o ruku a ona bez váhání souhlasila za podmínek, že bude dál vydělávat svými obrazy, že bude platit půlku výdajů a že nebudou udržovat sexuální kontakt. Diego si uvědomil, jak moc mu chyběla, takže se vším souhlasil a zůstal s ní až do její smrti roku 1954. Frida, si nepřála aby bylo její tělo pohřbeno do země, jak sama řekla: "Spalte ho… Nechci být pochovaná. Strávila jsem příliš mnoho času vleže… jen ho spalte!". Její pohřeb zanechal stopu ve všech zúčastněných, protože jako i její celý život, tak i poslední rozloučení bylo velice "osobité". Výbušnina ve spalovací peci způsobila narovnání jejího těla a vlasy jí hořely a zářily jako svatozář.
Život Fridy byl velmi bolestný ale zároveň obdivuhodný. Byla to žena, která přes všechno utrpění dokázala milovat, bojovat a tvořit, žena která je nyní nejen vzorem některým umělců, ale i ostatním ženám.
Její podrobnější biografii můžete nalézt zde:
A kdo nerad čte, ten se může podívat na filmové zpracování se Salmou Hayek z roku 2002, jehož ukázku přikládám (popis si můžete přečíst například ZDE).

Po návštěvě okouzlujícího domu Fridy jsme se naobědvali na krásném náměstíčku "Plaza Hidalgo" a i přestože jsme původně plánovali stihnout ještě jednu část Mexika, nikam jsme nespěchali a nechali si něco na další den;-)
Coyoacán skrývá ještě mnoho dalších muzeí a zajímavých míst. My už se sem asi nevrátíme ale jistě by stálo za to shlédnou i muzeum Anahuacalli (dům a muzeum Diega Rivery) a nebo muzeum Lva Trockiho, který žil jeden čas v domě Diega a Fridy a dokonce se stal na chvíli i jejím milencem.
Více fotografií k tomuto článku naleznete ZDE.