Listopad 2012

Když se řekne Puebla, nesmí chybět mole, když se řekne „poblanas“ následuje fresas!

28. listopadu 2012 v 21:40 | johhanis |  Život v Mexiku
Když jsme se rozhodli navštívit konečně Pueblu, těšila jsem se hlavně na gastronomické zážitky. Jeli jsme skoro bez plánu, takže jsem jen našla doporučené restaurace a kam se dá zajet v okolí. Hodně známých říkalo, že Puebla je krásná jen v centru, a není divu, když je zapsané do památek UNESCA, ale že okrajovější části jsou hluboce poznamenané rozrůstajícími se průmyslovými oblastmi, které tu opravdu jen kvetou. A aby ne, když Puebla stojí na polovině cesty mezi přístavem Veracruz a hlavním městem. Má prostě dokonalou strategickou polohu.
Když Španělé zakládali Pueblu (r. 1531), měli jen jeden cíl - zastínit tehdejší náboženské centrum Cholula a potlačit jeho vliv. Pueblu nazývali městem andělů a tento přívlastek mu zůstal do dneška. Město se rozrůstalo hlavně díky zmíněné poloze. Z přístavu Veracruz sem jako první mířilo zboží ještě předtím, než se dostalo do Mexico city, takže se z místních obyvatel brzy stali bohatí měšťané, kteří profitovali na projíždějících karavanách, a znelíbili se tak obyvatelům Mexico city. Právě možná proto se často užívá "fresas poblanas", což ve slangu znamená namyšlené Poblánky (doslova jahody poblánské) anebo to může být také přívlastek k jejich vlastenecké lásce k státu Puebla. Město díky proudícím obchodníkům vzkvétalo a bohatlo, a tak rostl i počet církevních staveb a kostelů, kterých je v centru opravdu požehnaně. Díky tomu vznikla i druhá největší katedrála v Mexiku (po Metropolitaně v DF), s nejvyššími věžemi vůbec, které se tyčí přímo v centru Puebly do výšky 69 metrů. Byla rozestavěna r. 1535, pak pozastavena, změněny plány, opět započata a opět pozastavena. Katedrála je směsicí barokního a neoklasicistického stylu, který mu zasadil v závěru architekt Francisco Becerra. I z toho důvodu je zřejmá podoba s Metropolitanou, kterou taky navrhoval.
Ještě předtím, než jsme zakoupili jízdenky na turibus, z kterého si můžete prohlédnout památky z jiné perspektivy, zašli jsme za gastronomickým zážitkem do restaurace El Mural de los Poblanos (Výjev pueblanů). Jak už název napovídá je to restaurace nabízející typická poblánská jídla. K naší radosti měli v menu degustaci mole (v překladu prostě omáčka), kde jich nabízeli hned 5! Alespoň jsem se nemusela rozhodovat, které si dám:-). Jako předkrm jsme dostali smažené gusanos - pozornost šéf kuchaře. Myslím, že jsme byli jediní, kteří neodmítli :-D Prostě jsme to museli zkusit (já teda až po tom, co to ochutnal Míra:-D). Abych pravdu řekla, nebylo to nic extra, bylo to lehce ochucené podávané s guacamole, ale samotná housenka byla jak nic - prostě dutá:-) Zato mole!

Co je to mole?
Klasické mole, které by měla umět každá správná hospodyně v Mexiku, se skládá z cca 20 ingrediencí a jeho původ má několik historek, které se vztahují právě k Pueble (popřípadě Oaxace). Protože klasické mole má přívlastek poblano, je právě tato historka z místního kláštera Santa Rosa tou, která je nejvíce vyprávěná - když se prý jeptišky v 16 století dozvěděly, že má přijet na návštěvu arcibiskup, popadla je velká panika, protože neměly nic, čím by ho pohostily, a tak se začaly modlit k andělům, aby jim dali inspiraci. Začaly sekat, pražit, míchat různé typy chilli spolu s kořením, starými tortillami, rajčaty, ořechy, rozinkami, česnekem, čokoládou... mixovaly, vařily, redukovaly, až vznikla hustá nasládlá omáčka s pikantním ocáskem, kterou polily kousek krůtího masa, který jim zbyl z předchozích dnů. Arcibiskup si jen mlaskal a stejně tak si dodnes mlaskají obyvatelé Mexika nejen při slavnostních příležitostech. Omáčka se začala dělat v několika dalších obměnách, například zelené, více ořechové bez čokolády, nebo s jablky, které mně osobně chutnalo nejvíc (psala jsem do restaurace, jak se jmenovalo, ale bohužel mi neodpověděliL). Nejčastěji se tu ale stejně setkáte po celém Mexiku právě s tím, které obsahuje místní čokoládu a podává se jak s masem, tak třeba jen s rýží nebo tacos:)

Tímto však naše gurmánské zážitky v Pueble neskončily, měli jsme zálusk ještě na jednu specialitu, na kterou jsme přijeli opravdu za pět dvanáct. Ale teď už k projížďce... Vzít si turibus bylo příjemnou změnou - během hodiny a půl Vás za 80 pesos na osobu provedou po nejznámějších místech města, a to co Vás zaujme, můžete potom snadno najít sami a prohlédnout si to znovu bez bloudění. Čeho si na první pohled všimnete, jsou kachlové obklady, které už sice známe z ostatních měst, ale ne v takovém rozsahu. Krásně malované kachle tu zdobí většinu domů, buď komplexně, nebo jen v určitých liniích. Ty se také podílely na zapsání do dědictví UNESCO, protože budovy takto zdobené patří, jak jinak, k budovám koloniálního původu a kachle ty tu mají velkou tradici. Původně sem dovezli zdobené nádobí a kachle Španělé, kteří používali na bílý porcelán modrou barvu (něco jako u nás cibulový vzor), Mexičané ale přidali typickou cihlovou barvu a další teplé odstíny a vytvořili si své tradiční vzory. Centrum města je krásné; mě opět uchvátily trhy s tradičními výrobky a jedna krásná ulička, kde se shromažďují místní malíři a jejich žáci, kteří se zde zdokonalují. Turibus nás vyvezl také nad město k dobře upravenému parku, kde jsme měli možnost shlédnout (pouze zvenčí) moderní stavby planetária a výstaviště, sochu věnovanou osvobození Mexika a taky se nám odkud naskytl krásný (a blízký) pohled na obě sopky - Popocatepetl a Iztazihuatl. Po příjemné projížďce jsme se vydali za druhým gurmánským zážitkem.

Chile en Nogada je speciální recept, který v celém Mexiku připravují pouze v sezóně, kdy dozrávají Chile Poblano (poblánské papriky), které se dají pěkně plnit, a to konkrétně od července do října. Jak jsem řekla, za pět dvanáct, protože v první restauraci, která má vždy na stole tradiční pochoutky, už tento chod nepřipravovali. Naštěstí pro nás, našlo se ještě mnoho takých, kteří těžili ze zapálených chuťových buněk turistů, a tak jsme usedli a vyčkávali.
Paprika připravovaná podle tradičního receptu se plní směsí mletého masa , rajčaty, mandlemi, hruškami, jablky, meruňkami… opět netradiční kombinace, která se ve finále zaleje omáčkou z vlašských ořechů a smetany a posype granátovým jablkem. Celý recept můžete najít ZDE, a to dokonce v Češtině od jedné "kolegyně":-) No a naše dojmy… z počátku to bylo zvláštní, čekali jsme teplý chod, ale teplý nebyl, kombinace sladké a slané a ořechové chuti byla překvapivě skvělá, ale hodnotit to se ještě neodvažujeme, protože zatím nemůžeme porovnávat. Možná tam patřilo víc masa, nevíme. Určitě bych si to dala ale znovu, a to klidně několikrát:-)

Po skvělém obědě jsme ještě prošli nějaká místa poblíž centra, která nás zaujala z turibusu (hlavně , a začali jsme hledat hotel na další noc. Rádi si necháme poradit, a tak ještě před rezervací pokoje s výhledem na náměstí, jsme se zeptali, kam jít večer za zábavou. Pán v recepci nebyl ziskuchtivý a doporučil nám jet spíše do přilehlé Choluly (kam jsme se tak i tak chystali další den), protože se jedná o studentské městečko a je to tam prý bar na baru. Tak jsme neváhali, po cestě jsme se zastavili ještě na českou buchtičku do kavárny Dulce Praga, kterou vede v Pueble Monika Berger, a už jsme si to pelášili do víru nočního života.

Cholulu jsme obkroužili stokrát, než jsme našli krásně zapadlou ubytovnu, přímo v centru, za skvělý peníz a slušně modernizovanou. Co víc si přát:-) Ani nemá cenu říkat, jaký byl večer, prostě jsme se docela pobavili v x tisících různých klubech a pěkně se vyspali do dalšího kulturně založeného dne:-)
Cholula není samozřejmě jen známá pro svou univerzitu a spoustu klubů, ale hlavně se tu pod "Umělou horou" (překlad z aztéckého Tlachihualtepetl) skrývá největší pyramida na světě, která byla bohužel odkryta jen částečně. Největší pyramida na světě a vy jste o ni nikdy neslyšeli? Není divu, ani jako pyramida nevypadá. Na zničení byla příliš velká, a tak ji nechal Hernan Cortéz prostě jen zasypat. Později, na konci 16 století, na vrcholku této hory vyrostl kostel, tak jak bylo v jeho stylu, a kdo by pod ním pyramidu hledal že? Někdo může oponovat, že největší není, ale je tomu opravdu tak. Ne sice na výšku, ale na objem. Velká Pyramida měla 450 x 450 metrů základnu a její objem dosahoval 4,45 milionů metrů krychlových, což je téměř dvojnásobek Cheopsovy pyramidy v Gíze. Ani byste ale nepoznali, že se o pyramidu jedná, protože z dálky vypadá opravdu jen jako velký kopec, na kterém se tyčí kostel, proto ani není tolik navštěvovaná, jako ostatní pyramidy z rodu Teotihuacan, do kterých patří, což je velká škoda. Jednou z velkých zajímavostí této pyramidy totiž je už jen pouhý vstup do archeologické zóny, které vede spletitými chodbami v podzemí. Chodby znovu vykopali archeologové v rozsahu asi 8 km. My jsme mohli ujít, odhaduji, tak 2 km, které jsou pro průchod zpřístupněné. Ale řeknu Vám, myslet celou dobu na to, kolik mám nad sebou masy hlíny, tak mě možná chytne i záchvat klaustrofobie, nehledě na to, že ulička je tak akorát úzká a vysoká, aby se tam cítil pohodlně jeden člověk. Archeologická zóna sama o sobě nabízí jen pár "kousků" k nahlédnutí do 300 let př. n. l., kdy počali tuto masu stavět, a tak to pro člověka může být méně atraktivní, než nepříklad Pyramidy Slunce a Měsíce, které se odhalují v plné kráse. Když si ale představíte, že to budovali 1000 let, a pak to několik set let zarůstalo, aby to zase vykopali, tak koukáte na ty sluncem vysušené cihly a říkáte si, že je prostě skvělý mít alespoň ten kousek, u kterého můžete přemýšlet nad jednáním tehdejšího lidu a srovnávat to s dnešním světem. I když bylo horko, vystoupali jsme s nadšením i na vrchol ke kostelu, kde probíhala právě mše, abychom si užili krásný pohled na obě sopky a na míhající se lid v uličkách historického centra Choluly, stánky s místními výrobky a s jídlem. Což nám připomnělo, že bychom se měli jít najíst.

Aby nebylo ochutnávání místních pokrmů dost, mezitím co jsem si odskočila na záchod, Míra stihl objednat v zahradě krásné typické restaurace hned 5 chodů - Mole poblano už znáte, tentokrát ale přelili touto omáčkou zavinuté tortilly plněné kuřecím masem a osmažené do křupava (nazývají je Envueltos neboli zatočené/zabalené, u nás se nazývají taky tacos dorados - tvrdé tacos), dalším byly Molotes gigantes ( což je velká placka z těsta, plněná vším možným - dle přání, a osmažená v oleji). My jsme ji měli s kuřecí směsí s bramborem, sýrem, tvarohem, smetanou, salsou a salátem - musím říct, že to bylo výborný jen dost mastný, ostatně jako všechno mexické, a dovolila bych si to přirovnat tak trošku k nenakynutému langoši :-D Molote je v Pueble typické jídlo a konkrétně v Cholule tu pořádají v červenci nově vzniklý svátek tohoto pokrmu, kde můžete ochutnat všechny možné druhy a velikosti (nejlíp si k tomu ale přibalit pakl ubrousků, abyste trošku eliminovali ten tuk:-)). Aby toho nebylo málo, taky došlo na chod zvaný Cemita - taky tipicky poblánské, ale jen kvůli housce, která je sypaná sezamovými semínky, a co je v ní je opět na vás - Míra měl chuť na řízek, takže to byl v podstatě hamburger s kuřecím řízkem - ale pěkně velkej! Další dva chody už jsou celonárodní, a konkrétně jeden z nich si dělá Míra často i doma k snídani (jojo, v tomhle se pomexičtil dobře a i já musím říct, že je mám ráda, ale nejím je tak často:-D) - Chilaquiles! Představte si, že máte nachos udělané jen z kukuřičných placek (takže ne tak ochucené jak je znáte z obchodu), přelité pikantní salsou verde nebo rojo tak, že se rozmáčí a k tomu kuřecí kousky nebo volské oko sypané sýrem a přelité smetanou:-D Dokud je neochutnáte tady, asi si to představit ani nedokážete:-). No a co jsem chtěla já, byla polévka Pozole - pikantní vývar (opět záleží na druhu) s velkými kukuřičnými lusky a kousky masa, do kterého si sypete salát, cibuli, ředkvičky, avokádo, takže vznikne dobrá hustá směs, která se v tomto případě zas tak moc nepovedla. A abyste si nemysleli, že jsme taková hovada a všechno jsme to snědli, tak Vás musím ubezpečit, že zdravý rozum jsme zachovali a polovinu z každého jídla jsme si nechali zabalit. Ještě před odchodem mi Míra, pohlcen tradiční atmosférou, nechal nemohl nenechat zahrát Guantanamera, a tak všechno bylo dotaženo do dokonalé mexické neděle :-D a abych Vás do té atmosféry trošku dostala, tady máte malou ukázku od mariachi z Acapulca:)

Jako vždycky, když chci obdarovat žebrající lid dobrým jídlem, není k mání nikdo, takže jsem věnovala jen jednomu pánovi to, co bylo první v tašce, a to právě půlku Cemity s řízkem, což bylo vlastně asi to jediné, co si chtěl Míra sníst k večeři (takže asi tušíte, že to poslouchám dodnes). Já jsem ale ráda, že se starý pán snad dobře najedl, což Míra samozřejmě taky, ale kdybych mu dala všechno ostatní, byl by asi radši:-) Ještě jsme si udělali pěknou procházku po městě, kde jsme mimo jiné narazli na barevná kuřátka (a já myslela že Velikonoce už dávno byly - no asi to bude hit v Mexiku:-D), a vydali jsme se na cestu zpět do naší "krásné" Tolucy. Zvolili jsme ale rutu, která vedla mezi oběma sopkami, a tak se nám naskytlo ještě před návratem do větší koncentrace smogu několik krásných pohledů do neposkvrněné krajiny. Musím říct, že jsem si na tom místě přála, aby mi Popo ukázal alespoň trošku lávy, ale nic se nestalo, dál si jenom čmoudil a všichni kolem doufají, že jen čmoudit zůstane, protože tam kam vidí Popocatepetl, tam vidí v tomto kraji už jen Pico de Orizaba (nejvyšší sopka Mexika).
Více fotek z tohto výletu najdete v galerii ZDE.