Prosinec 2012

Jak jsme objevovali Michoacánské poklady

14. prosince 2012 v 21:18 | johhanis |  Život v Mexiku
Tentokrát přináším "online" cestopis z našeho výletu nejen po pobřeží Michoacánu (čímž předbíhám opět nedodělané resty, holt cestujeme moc rychleSmějící se).
Je sobota ráno a vyrážíme směr Michoacán. Našim cílem je pláž Maruata, o které tu všichni básní, tak jsme zvědaví. Máme před sebou dlouhou cestu, jedeme Jeepem, kterého nám půjčil Mírův kolega. Nepředstavujte si ale žádnou moderní mašinku, je to klasický Jeep s plátěnou střechou, u kterého musíte sundat okna, když nechcete aby vám bylo horko. Nemá smysl jet po dálnici, tak či tak, nemůžeme jet s tímto autem nijak extra rychle, takže volíme cestu po libre, neplacené úseky = nehlídané úseky. Všechno jde krásně hladce, auto má nová kola a je po servisu, takže už ani nevydává podezřelé zvuky. Jsme natěšení jak malí. Už se vidíme nazí, běhající po panenské pláži:-D
Přijíždíme k hornatému úseku, pro ty s horším žaludkem jsou serpentiny utrpením. Já osobně na nic takového netrpím, ale jen dokud stoupáme, serpentiny z kopce mě nutí dýchat zhluboka. Krajina je úžasná, skoro si připadám jak na Kostarice. Skoro nikde žádné auto, jen občas domeček, všechno krásně zelené po obdobích dešťů. Všechno kolem nám navozuje dobrou náladu, ale jen dokud nezačneme soustavně stoupat nahoru. Auto se přehřívá, zpomaluje, netáhne, až nás nutí zastavit uprostřed ničeho. A bez signálu. V tu chvíli mi hodně rychle dochází, že jsme na libre, protože když projede auto jednou za čtvrt hodiny, přicházejí trošku zvláštní pocity, obzvlášť, když si představíte, kdo v tom autě může třeba sedět. Za chvíli zastavuje nějaký mladík se strýcem v autě s naloženou krávou. Ptají se, jestli nechceme potáhnout, ale nemáme lano. Projedou ještě dvě auta, kde jsou jejich známí. Vypadá to, že tu znají všechny, naštěstí. V jednom sedí tak 6 mladíků, kteří se mi fakt nelíbili. Nevím, jestli by k nám byli taky tak milí jako jejich "bratranec", co se nám snažil pomoct. Nakonec nás opouští s doporučením, ať se vrátíme kousek zpět k místu, kde je opuštěný dům Doni Lidie, abychom nebyli sami tam, kde nikdo není, že je to nebezpečné (díky, to je fakt uklidňující, zvlášť od domácích). Po půl hodině startujeme a jedeme dál. Nálada se dostala do jiných rozměrů. Už chceme mít hory za sebou, tam kde je civilizace je to přece jen víc uklidňující, hlavně pokud máte signál. Auto nás nutí ještě jednou zastavit. Na hlavě mám radši šátek a na projíždějící auta ani nekoukám. Naštěstí je to poslední chlazení motoru a můžeme v klidu dojet až k pobřeží. Jen tak mimochodem Michoacán je jedním z nejkrásnějších států v zemi, kompenzuje to ale jeho stupeň nebezpečnosti, který se pohybuje na horních hranicích žebříčku. Horami už tedy radši ne. Chtěla jsem napsat, že jedině s kvalitním vozem, ale z ohledem na nepřítomnost signálu, radši ani s tím ne.

Playa Azul
Na Maruatu už to vzhledem k zastávkám nestíháme, stmívá se celkem brzy, takže se rozhodujeme přespat na Playa Azul kousek od Lazaro Cardenas. Když je sezóna, je to oblíbené letovisko, o čemž svědčí i množství palap s restauracemi (dřevěné přístřešky se střechou s palmových listů). Dnes je tu ale mrtvo. V noci se nám nechce nikde stavět stan, tak nacházíme levné ubytování a už kolem deváté jdeme spát, abychom mohli zrána vyrazit za želvami.
Jooo, co jsme nestihli na Kostarice, to se nám poštěstilo tady. V hotelu tvrdili, že se možná už všechny vylíhly, ale když asi po dvou kilometrech po pláži přicházíme do záchranného centra Barra de Pichi (čti piči) vítá nás káď plná nově narozených želviček - podle vzoru na krunýři nejspíš karety černé - čekajících na vypuštění do moře. Je jich tak 500, možná víc, a vylíhly se o půl šesté ráno. Správce nám ukazuje hnízda, co čekají na vylíhnutí, jedno rozhrábne a odhaluje tak malinkou čerstvě narozenu želvu. Vajíčka v době kladení dobrovolníci přenášejí z otevřených pláží do centra, kde je zahrabou a hlídají, aby je nevyhrabali ptáci, nebo jiná zvířata. Po vylíhnutí je vypouštějí do moře anebo to nechají udělat dobrovolníky, jimiž jsme se stali i my. Bereme krabici, správce nabírá asi sto želviček a jdeme. Sotva je položíme na písek, okamžitě ví, co mají dělat. Hýbou ploutvičkami ve snaze dostat se do moře, některé jsou silnější, jiným to jde hůř, každá ale zná směr. Vlny mělkého moře je omývají od písku, berou do moře a zase vracejí. No krása. Želvy se musí dostat do vody ještě v den vylíhnutí, jinak by podle správce do dalšího dne nepřežily. Škoda, že ze stovky malých želviček se dospělosti dožije jen tak jedna až dvě. Dáváme správci stovku, čímž ho asi trošku zaskakujeme, ale myšlenka záchrany a seznamování veřejnosti s želvím životem se nám libí, a tak tím chceme centrum podpořit. Snídáme ve vedlejší palapě skvělá vajíčka se šunkou rýží, zeleninou a frijoles (omáčka z fazolí) se skvělými kukuřičnými plackami, které chutnají skoro bramborově. Sním půlku, zbytek balím do jedné tortilly a nechávám na později. Vracíme se po pláži do hotelu, balíme věci a vyrážíme na Maruatu. Sice říkali, že komáři tu nejsou, ale za tu dopolední cestu jsme krásně doštípaní muškami. Takže repelent i přes den.

Playa Maruata
Cesta se strašně protahuje, protože pobřeží je hornaté. Auto naštěstí drží, zřejmě i díky menší nadmořské výšce. Na Maruatu přijíždíme kolem třetí. Jsou tu tři pláže. Volíme střední, kde je dům s palapami, kde můžeme postavit stan za 35 pesos na osobu, se sprchami, záchodem, menší restaurací a obchůdkem. Jinak tu je naprosto klid, kromě jednoho páru v chatce a asi tří Američanů opodál jsme tu snad jediní turisti. Stavíme stan, bereme ručník a jdeme si chvilku lehnout k vodě. O průduchy a tunely vzniklé ve skalách bije voda tak, že nás to příjemně ukolébává. Na večer nic neplánujeme, tady se zastavil čas, takže večeříme rybu, bereme láhev vína, deku a film a vracíme se na pláž. Pouštíme si Basquiata za šumění moře. Obloha je jasná, měsíc je v novu, a tak můžeme vidět i ty nejvzdálenější hvězdy. Nad skálami se třepotá asi stovka světlušek. Krása, ale dobrodružství teprve začíná. Maruata je pláž kde kladou vejce tři druhy želv (již zmiňovaná Kareta černá-Chelonia agassizi, Kožatka velká-Dermochelys coriacea a Kareta zelenavá-Lepidochelys olivacea), takže se dá říct, že po celý rok máte velkou šanci, že uvidíte alespoň jednu. Jdeme se projít, od jednoho strýce kupujeme baterku, abychom po tmě něco viděli a nemuseli si svítit telefonem. Míříme na nejdelší pláž. Je sice ještě brzy, ale vidíme na břehu jednu želvu, ta se však vrací do moře. V písku je ale zřetelná její stopa, jak po traktoru:) Želvy kladou nejvíce v brzkých ranních hodinách, kdy lidé spí a mají klid, tak se nakonec rozhodujeme jít na menší pláž, kde není skoro nikdo. Netrvá to dlouho a křižujeme čerstvou stopu, jdeme po ní až k palapě a tam - velká černá mořská želva. Sledujeme, jak vyhrabává hnízdo pro svá vajíčka. Písek odhazuje až dva metry daleko, obratně předními i zadními ploutvemi, může ji to trvat tak hodinu. Sedíme na kmenu starého stromu a po tmě posloucháme, jak hrabe. Jsme zvědaví na vlastní kladení vajec. V dálce vidíme přibližující se světlo. Asi nějací další pozorovatelé. Pěkně se pleteme. Jeden z místních opilců se u nás zastavuje a skoro vtíravě se vyptává, odkud jsme a co tu děláme. Dokud sám nezpozoruje stopu pomocí zapalovače, tak se o želvě opodál nezmiňujeme. Už si myslíme, že je to v prdeli a kladení vajec neuvidíme. Říká ale, že je rybář a překvapivě nás neodhání. Naopak, láká nás blíž, odhrabává písek od zadních ploutví, kterými si želva kryje vajíčka kladoucí do pěkně hluboké díry. Naskytuje se nám úžasný pohled, který bychom bez něj neměli šanci zažít. Vidíme, jak z ní padá jedno vejce za druhým. Říká, že tento druh jich pokládá něco kolem 50. Uděláme pár záběrů a od připitého rybáře se vzdalujeme, ani nečekáme na návrat želvy do moře. Kolem dvanácté hodiny jdeme spát.
Vstáváme kolem sedmé hodiny, vracíme se na místo, kde jsme pozorovali želvu. Na pláži vidíme několik dalších děr a jasných stop. Divíme se, že je ještě nikdo neoznačil nebo vejce nepřevezl do záchranné stanice. Pak přecházíme na dlouhou pláž, na které jsme byli v noci jako první. Vypadá jak zoraná, muselo tu být minimálně padesát želv (a to mluvím jen o krátkém úseku). Ani tady nevidíme stopy po nějakých cedulích, zřejmě nechávají celý proces na přírodě. Při tom množství je to pochopitelné, ale neumím si to představit v sezóně, kdy je tu víc turistů. Ani nemyslím na to, že by někdo z domácích byl schopen s vejci dělat něco jiného, než je chránit. Sice jsou tu asi od roku 1990 zákony na ochranu želv, ale černý trh jistě existuje. No, snad ne tady. Tato oblast je jen tak pro zajímavost zapsána také do Ramsarské listiny, podle úmluvy z roku 1971.
Pravdou je, že domácí se na nás nijak přátelsky nedívají. V jiných letoviskách div Vám ruku neurvou, aby Vás nalákali do své restaurace, a tady by měli raději svůj vlastní klid. Je to pochopitelné, chtějí zřejmě zachovat původní podobu své vesnice, ale na druhou stranu - kolik nepořádku jsme na těch krásných plážích viděli, tomu tolik nenasvědčuje. Po procházce snídáme, uleháme na pláž a oddechujeme. I když jsme si řekli, že tentokrát dovolenou proválíme, tak nás to asi po dvou hodinách přestává bavit. Jdeme sbalit stan, udělat poslední fotky "Prstu božího", jak tu nazývají špičatou skálu v moři, a přesouváme se o dvacet kilometrů dál, do vesničky Faro de Bucerías. Lonely planet mluví o místním pobřeží jako o oblouku chráněné pláže, který je plný palap nabízející chutné langusty.

Faro de Bucerías
U pobřeží si vybíráme Centro Ecoturistico, které má kromě pěkných chatiček taky krásný kousek pláže s přístřešky a palmami k postavení stanu. Za stan platíme stovku, opět máme v servisu i záchod, sprchy a k dispozici světlo. Rozbalujeme deky na pláži a na pěknou chvilku usínáme. Je tu klid. Až moc:) Skoro si myslím, že tu snad ani žádná sezóna nemůže existovat. Kolem páté vyrážíme ulovit nějakou tu langustu. Kotvíme v jedné venkovní restauraci u rybářských loděk a objednáváme za 190 pesos. Tak po tomhle se mi bude jednou stýskat! Sežraní komárama, kterým zřejmě náš repelent chutná, se usazujeme u stanu, otvíráme náš oblíbený argentinský Malbec, posloucháme moře a čekáme, co za zážitky nám připraví dnešní noc. Ani ne po hodině se rozhodujeme jít spát, nějak na nás doléhá to slunce za celý den.
Ráno se budíme celí rozlámaní, rozsekaní, bolaví. Nejen stan ale zřejmě i jeep a věčný vítr ve vlasech se začínají projevovat. Zatažená obloha nás skoro nutí sbalit se a jet blíž k domovu. Já ale lehám do stanu a ani se nehnu, hlava mi to nedovolí. Po dvou hodinách se rozjasňuje a my se odhodláváme postavit se našemu stavu čelem. Jdeme na "skrytou" pláž za skálami. Po hodině si říkáme, že bychom byli blázni, kdybychom odjeli ráno. Tady se konečně můžeme opalovat a koupat nazí. Moře je krásně čisté, na mě sice možná až moc chladné, každopádně když se pořádně projeví sluneční paprsky, bodne. Kolem jedné balíme a vracíme se po pobřeží směr Lazaro Cardenas.

Barro de Nexpa
Zastavujeme se ve vesničce Barro de Nexpa asi 50km od města. A to je ono! I přes celodenní bolest hlavy a zad překonávám nechuť poznávat něco nového. Tohle místo je naprosto ideální pro mladé lidi. Hlavně ty surfující. Pláž je sice s tmavým pískem, takže nepůsobí nijak lákavě, ale i přesto, že není sezóna, se to tu hemží pěknými těly s americkým přízvukem:-D Dnes si dovolujeme komfort v podobě chatky s postelí, další noc ve stanu by byla v našem případě smrtící, přidává se kašel - jo ať žije jeep:-D Popravdě, takovou vesnici bych tu nečekala, ze silnice nejde vůbec vidět. Nebýt Lonely planet ani se nezastavíme, ale jak píše průvodce, má svoje kouzlo, které Vás pohltí (hlavně jakmile si sednete do správné restaurace, tak jako my). Vedle spolku surfařů rozdělávajících oheň si chystá kytaru místní hudebník. Neodolávám menu a objednávám langustu na rozloučenou. Je poctivá, se vším všudy, ocasem a všemi pařáty, tentokrát na česneku a za 180 pesos - kdyby někdo vyfotil náš stůl, mohl by si myslet, že jsme v luxusní restauraci. Hlas toho zpěváka je neskutečný a západ slunce dotváří celou atmosféru. Nebýt indisponovaní našim stavem, určitě se ke skupině přidáme, takhle to ale v osm balíme a jdeme si lehnout.

Paricutín
Středa, poslední den, do Tolucy nám zbývá asi 650 km i s plánovanou zastávkou, kvůli které opouštíme Nexpu relativně brzy ráno. Když už totiž jedeme kolem Uruapanu, nechceme si nechat ujít lávové pole v okolí sopky Paricutín, z kterého jako pozůstatek tehdejších vesnic trčí jen torzo kostela. Cesta ubíhá rychle a auto naštěstí už šlape jak hodinky, do purepéčské vesnice Anhaguan přijíždíme po jedné hodině. Smlouváme projížďku na koni z 300 pesos na 200 pro dva a už si to míříme v nepohodlných dřevěných sedlech směr vulkanické pole. Jedeme lesem, pěšky by to trvalo o dost delší dobu, bez průvodce bychom možná i zabloudili. Když se dává kůň do poklusu, není to pro můj zadek zrovna příjemná masáž, ale netrvá to dlouho a jsme na místě. Po vulkanických kamenech se můžete s opatrností procházet, kam jen chcete, hlavním cílem je ale právě kostel.

20. února 1943 oral purepéčský sedlák Dionisio Pulido své kukuřičné pole asi 35 km západně od Uruapanu, když se půda začala otřásat a vyvrhovat páru, jiskry a žhavý popel. Sedlák nejdříve zkoušel zaházet otvory v zemi hlínou, ale rychle si uvědomil, že je to zbytečné, a utekl. Dobře udělal, protože tu začal vyrůstat vulkán jakocz béčkového hollywoodského filmu. Během roku vyrostl o 410 m nadokolní zvlněná pole a jeho láva zalila purepéčské vesnice San Salvador Paricutín a San Juan Paragaricutiro. Láva naštěstí tekla pomalu a vesničané měli dost času na útěk dobezpečí. Vulkán rost až do roku 1952. Dnes jeho velký černý kužel vydechuje na několika místech horkou páru, ale jinak sezdá, že spí. [KOLEKTIV AUTORŮ Lonely planet. Mexiko. Czech edition ©Svojtka & Co., s. r. o., 2009. 1112 s. ISBN 978-80-256-0114-3]

Běžně se dá udělat na koni projížďka kolem celého vulkánu, ale ta trvá 5-8 hodin, na což jsme čas neměli. Popravdě, v takovém sedle bych za tu dobu asi umřela bolestí. Návštěvou Paricutínu zakončujeme naši Michoacánskou "misi" a v devět večer jsme konečně doma, ve studené Toluce, s horkým čajem v posteli. Míra, který prokašlal celý den, přidává paralen a brufen na vypocení. Že nás ta dovolená vždycky tak zničí:-D
Fotky z tohoto výletu najdete v albu zde.

Jak jsme se zúčastnili Temazcalu - starého indiánského rituálu na očištění těla a mysli

6. prosince 2012 v 20:55 | johhanis |  Život v Mexiku
Přeskakuji všechny nedodělané blogy, protože včera jsme měli příležitost zúčastnit se něčeho, o co se musím podělit hned:-)
Když psal náš kamarád Miguel, že můžeme jet do Valle de Bravo zúčastit se Temazcalu, myslela jsem si prvně, že chce jít zase někam do víru nočního života popíjet mezcal. A uprostřed týdne? To fakt ne. Jenže, tady se o žádné ničení těla alkoholem nejedná. Temazcal je naopak metoda starých indiánů, jak očistit tělo fyzicky i psychicky.
Byla jsem hodně zvědavá, protože to, co jsem stihla za krátkou chvíli najít na internetu, mi dokázalo jen přiblížit, o co se jedná.

Temazcal pochází ze slova jazyku nihuatl "temazcalli" a znamená parní dům (temaz - pára, calli - dům). Jak řekl náš "šaman" v úvodu rituálu - tato očistná kůra, detoxikace našeho těla a mysli, vznikla dávno, dávno, před několika tisíci lety také jako prostředek, jak se spojit s vlastními kořeny, se zemí, s vlastním duchem, oprostit mysl, meditovat atd. Hned v úvodu nám ale vysvětlili, že se nejedná o žádný náboženský rituál, ale o jakousi tělesnou očistu a posílení zdraví (což jistě znáte z klasické sauny). Temezcal je u nás známý také jako obřad initipi, nevím, jestli je to úplně totéž, ale princip vypadá stejně.

Běžně slouží k tomuto tradičnímu rituálu iglú hlíněné, nebo z pálených cihel, které má jeden malý vchod a uvnitř plochu určenou na horké kameny. Protože nás ale nebylo tolik, abychom potřebovali velké iglú, které má tato rodina mimochodem na zahradě taky postavené, vytvořili klasické iglú na starý způsob, které má základ z 16 prutů (měly by být z bílé vrby, protože ta je flexibilní a uvolňuje uklidňující látky), překrytých několika vrstvami pevné látky/kožešinami tak, aby byla uvnitř po uzavření vchodu naprostá tma. To jak jsou pruty svázané je také velmi důležité, měly by tvořit 4 řady, které mají představovat svět minerálů, rostlin, zvířat, lidí, stejně jako svět fyzický, duchovní, duševní a posvátný. Do iglú se vchází po směru hodinových ručiček - prvně ženy, pak muži. Před vstupem jsme se "očistili" kouřem z indiánské dýmky, pohodlně jsme se usadili (iglú bylo tak akorát vysoké abychom v něm mohli sedět) a rituál mohl začít.

Do "ohniště" uprostřed iglú, které značí také lůno matky přírody, začal pomocník vnášet z ohniště venku rozpálené velké lávové kameny, které šaman přebíral jeleními parohy (jelen byl považován za boha mnohých domorodých kmenů) a představoval je jako jednotlivé zemské živly, které jsou součástí našich životů. Pátý kámen symbolizoval pátý živel - člověka. Kámen jako takový má i jinou symboliku - představuje nejstarší součást planety Země - kámen byl a kámen bude, kámen zná veškerou historii a z něj můžeme čerpat energii. Po uložení kamenů přichází nádoba s vodou, kterou se vždy dotýkají ohniště, čímž žádají o svolení vstoupit do "lůna", bubínek který má rozvibrovat vnitřní energii, jakési chrastítko na plašení zlého ducha a kadidlo s bylinkami, které se sypou na rozpálené kameny, aby uvolňovaly léčivé aroma. Po prvním zchlazení žhavých kamenů se po iglú rozlévá příjemné teplo, koluje štěrchátko, představujeme se a říkáme, proč se očisty účastníme. Pak se bubnuje, zpívá v jazyce starých indiánů, přilévá se voda, pára se rozlévá po iglú, voda nám kape ze všech částí těla. Je úplná tma, máme zavřené oči a vnímáme jen teplo, buben, vůni bylin, syčící kameny. Už chápu tu duševní očistu, nemyslíte na nic, jen vnímáte to prostředí. Když to končí, jsem smutná, že to bylo tak krátké, ne ale na dlouho. Šlo jen o první kolo - ze 4.

V každém kole se vítají další kameny, jejich počet se zvyšuje, s nimi se zvyšuje i teplo v iglú. Tyto kameny vždy něco symbolizují, už si ale nepamatuji všechno, co říkal. Důležité bylo v tu chvíli oprostit se od všeho zlého, přijmout všechny kolem sebe takové, jací jsou, bez ohledu na barvu pleti, vyznání, ztotožnit se s tím dobrým, přát druhým jen to dobré, být šťastný sám se sebou. Každé kolo provází také debata mezi všemi. V té tmě to je hodně uvolňující. Člověk, který by se normálně styděl, se tu stydět nemusí, nikdo na něj nevidí, každý je sám sebou. Poslední kolo přidávají kamenů devět, je kratší, ale teplota je tak vysoká, že musíte přikrčit hlavu k zemi, abyste mohli dobře dýchat nosem. Zpívá se, což překvapivě hodně pomáhá. Leje ze mě jak z konve, ale je to skvělý. Jak jsem po prvním kole chtěla víc, v tom to už skoro prosím, aby se dveře otevřely, jak se horko stupňuje.

Vycházíme z iglú, mokří, prohřátí, nabíráme hrst tabáku a házíme ho do ohně, jak poděkování. Když se suším, všimnu si, že se celá loupu. Odešla moje suchá kůže a já se cítím jako miminko, jak fyzicky, tak psychicky:-)
Určitě se těším, až to někdy zopakujeme. Tento rituál se provádí každých 8 dní, ale řekla bych, že pokaždé tam jezdit nebudeme. A abyste si nemysleli, že je šaman nějaký poblázněný člověk, je to lékař - chirurg, který věří jak v klasickou medicínu, tak v alternativní, což považuji za vůbec za to nejlepší:-)
Použité fotky jsou ilustrační, zdroj naleznete po kliknutí na obrázek, kde si můžete o metodě přečíst něco více - ale ve španělštině. Jinak Vám vřele doporučuji to zkusit, pokud budete mít příležitost, někdy rituál provází i potírání bahnem, což může být ještě zajímavější:-)

Nová stránka o fotografii a cestování

1. prosince 2012 v 0:10 | johhanis
Ahoj všichni,
trošku se zpožďuji s blogy, protože momentálně pracuji na fotkách, kterých mám v počítači fakt mraky. Záměrem je vytvořit stránku, která bude věnovaná výhradně mým fotografiím spojenými s cestováním. Stránku můžete navštívit kliknutím na odkaz níže. Pokud vlastníte Facebook, můžete navíc odebírat informace o novinkách, které na tuto stránku přidám a to kliknutím na tlačíto "like". Díky tomu budete moci krásně cestovat a poznávat nové země a kultury prostřednictvím mých fotek. Stránka se bude pomaličku vyvíjet a slibuji, že do Vánoc (než pojedeme do České republiky) zkusím dopsat všechny blogové resty, kterých mám taky celkem dost. Vím, že to jde pomaličku, ale nechci Vás "krmit" nesmysly, proto hledám ve více zdrojích, než článek uvedu. Díky za podporu, přízeň, komentáře, doporučení a šíření mého blogu a stránek mezi Vaše přátele:-) Na stránku se dostanete kliknutím na obrázek.