Až na vrchol Nevado de Toluca - 4680 m.n.m.

22. ledna 2013 v 17:36 | johhanis |  Život v Mexiku
Neutekl ani rok a opět jsme se rozhodli, vydat se na náročnější výpravu na vulkán Nevado de Toluca, o kterém jsem se trošku rozepsala v předchozím článku ZDE. Tentokrát jsme byli odhodlaní vyjít až na nejvyšší vrchol. Posilněni snídaní a rozrostlí o jeden přírůstek jménem Víťa (Mírův nový kolega), jsme kolem půl dvanácté zaparkovali v základní stanici a pustili se do toho. Počasí bylo nepředvídatelné. Polojasno, nahoře se střídala mlha se sluncem a po stranách se motaly černé mraky. Vlastně jsme ani nevěděli, jestli nám toto počasí dovolí dojít to určeného bodu. Pozitivní však bylo, že ještě nenapadl sníh, a v našem případě i to, že jsme měli dobré boty - pohorky s pevnou podrážkou. Při běžné procházce můžete jít v pohodě v teniskách, kozačkách, sandálech. Pokud ale chcete stoupat trošku výš, jsou takové boty nezbytností (i když…, viď Víťo:).
Změny povrchu, kdy se střídá pevná půda s měkkým pískem a kamínky se mění v kameny, si žádají nohu v botě, která drží pevně kotník. Ve chvíli, kdy jsme opustili cestu a začali stoupat směrem k hřebenu, začal Víťa v teniskách tento handicap pociťovat. O nedostatku kyslíku ani netřeba hovořit. Pokud to ale zezačátku nepřeženete s rychlostí a pomaličku se rozdýcháte, vyšší polohy Vám přestávají dělat problém, a já osobně jsem si je vyloženě užívala. Ne, že bych byla ráda přidušená, ale větší kameny nás nutily občas trošku strategicky šplhat, což se mi líbilo víc, než suchý výstup do kopce, a tak jsem byla nadšením mnohokrát i několik metrů napřed. Víťa si dal ještě trošku víc do těla, když se rozhodl obejít jednu skálu jinou cestu než my. Bylo to sice trošku dál, ale zato horší cestou, a tak se ocitl asi 70 metrů pod námi, v hodně nepříjemném povrchu, který zdolával v těch teniskách skoro po čtyřech. Popravdě, když jsme ho viděli, mysleli jsme si, že už ani nahoru nedojdeme. Ale to by byla škoda, protože už zbývala asi jen půl hodinka cesty, a když už jsme byli tak vysoko, rozhodl i sám Víťa, že to dáme. V posledním úseku jsem si připadala jak horský kamzík, který uviděl na vrcholu kousek zelené trávy. Jooo první, první, první! Respektive první vedle nějakých Mexičanů, kteří už se tam delší dobu kochali výhledem. Ano, výhledem. Mlha ustoupila a slunce nám osvítilo celý kráter s oběma jezery. GPS ukazovala 4680 m.n.m. Stálo to za to! Stejně jako cesta nazpět. Vzali jsme to zkratkou po stráni, kde jsem si dala hned zkraje na prdel, ale vracet se druhou stranou po hřebenu by bylo asi bolestivější. Takhle jsme se "doklouzali" dolů relativně rychle. Ještě kolem jezera, do kopce, z kopce a po pěti hodinách jsme byli rádi, když jsme sotva dolezli k autu. Kéž by existoval nějaký vrtulník, který by nás tam nahoře mohl vždycky vyzvednout, to bych si to klidně ještě jednou zopakovala. Takhle se budu ale raději těšit na jiné kopečky, na těžší kopečky, které budou opět výzvou - a ne za dlouho;-)


Další fotky najdete v galerii ZDE.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naďa Malá Naďa Malá | E-mail | 23. ledna 2013 v 16:40 | Reagovat

Ahoj Jani, moc hezky jsi to napsala. Úplně jsem si toho našeho Víťu dokázala představit. Je stejný, jako zbývající část rodiny. Dělá si co chce, na nikoho nedá, ale nakonec je spokojený.  Měj se krásně a ještě hodně takových výlatů. Naďa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama