Guanajuato – město barev a podzemních tunelů

11. ledna 2013 v 19:08 | johhanis |  Život v Mexiku
Jet koncem října na tradiční festival Cervantino bylo rozhodnutí na poslední chvíli. Popravdě, moc se mi nechtělo mezi ty davy lidí, ale Míra mě ubezpečoval, že to nebude určitě tak hrozné, že bychom se museli mačkat v ulicích - spletl se, a to hlavně proto, že jsme přijeli na poslední víkend, což znamenalo velké zakončení!

Festival Cervantino začal vlastně tak trošku nevinně, když v polovině 20. století začali hrát na náměstích v Guanajuatu hry autora slavného Dona Quixota. Každoročně se skupiny rozrůstaly, až roku 1972 oficiálně vyhlásili představení za festival na počest Miguela de Cervantes Saavedra. Dnes nejen že program obsahuje různá divadelní představení, ale rozrostl se i o performance hudební, kterými přispívají autoři různých žánrů i národností. A nemohli si pro zapuštění kořenů tohoto mezinárodního festivalu vybrat krásnější místo, než je Guanajuato. Ten kdo sem přijede, už nechce odjet. Úzké uličky, barevné domy a mladí lidé, studující na místní univerzitě, vnáší do města živou atmosféru a už samotná poloha Vám dává pocit bezpečnosti. Město je totiž vybudováno v údolí, jež zabraňuje mohutné expanzi, čímž si zachovává původní koloniální styl, a navíc poloha ve středozemí není příliš lákavá pro nebezpečnější část mexické populace (doufejme, že to tak i zůstane). Asi se už vůbec nebudete divit, když Vám řeknu, že celé město je součástí památek UNESCA:-). A není to jen proto, že by bylo zajímavé svými tradičními stavbami, ale i pro svou výjimečnou síť tunelů, které tu částečně vznikly při zakládání města v roce 1559, kdy tu objevili bohatá ložiska stříbra a zlata, a částečně se dostavěly v pozdějších letech, aby odlehčily dopravě v centru města. Jen tak pro představu, ložiska byla tak rozsáhlá, že se tu od poloviny 16. století těžilo po 250 let 20 % světové produkce stříbra.

Jezdit po Guanajuatu autem může být pro řidiče trošku zrádné. Jako ve většině mexických měst, i tady najdete převážně jednosměrné ulice. Jako chodec si bloudění uličkami můžete ale vyloženě užít. Barevné domy přímo lákají k fotografiím, stejně jako velké množství kostelů a divadel, které tu vznikaly v dobách největšího těžebního rozmachu (a hlavně po tom, co stříbrní baroni sesadili španělské krále, a mohli poté hromadit majetek, aniž by odevzdávali velkou část zisku). My jsme do tohoto malebného městečka přijeli v pátek pozdě večer. Ještě tu nebylo tolik lidí, a tak jsme se mohli v noci v klidu procházet. Druhý den se však návštěvnost zvyšovala tak, že jste museli kdekoliv čekat i na to, abyste si mohli pohodlně sednout na jídlo. Většina z lidí přijela vyloženě za zábavou, sledovat pouliční představení, pít pivo, vykřikovat, fotit se, dělat bordel:-). My jsme chtěli ale vidět trošku kultury, a tak jsme se prodírali únavně davy. Jednou z našich prvních zastávek bylo Muzeum dějin a umění, které má expozici v budově, kde bojovníci za nezávislost dobyli první významné vítězství. Dříve sloužila jako sýpka na obilí, ale Španělé si z ní udělali pevnost, zabarikádovali se a čekali. Jeden horník si na ale záda připevnil kamennou desku, aby ho uchránila před kulkami, dostal se až ke vchodu do sýpky a podpálil vrata. Jak se Španělé dusili kouřem, vtrhli tam povstalci a všechny pozabíjeli. Asi 100 let sloužila budova jako věznice, než se z ní roku 1967 stalo muzeum, kde najdete sbírku starodávných předmětů, válečných předmětů, soch, obrazů a listin, které Vás provází celou historií bojů za nezávislost.

Pokud byste do Guanajuata někdy zavítali, určitě si nenechte ujít budovu univerzity. Modrobílou fasádou a zubovaným štítem totiž trošku narušuje koloniální ráz města a vyčnívá nad všechny budovy. Nejeden člověk ji označil jako nejkontroverznější stavbu města. Dalším zajímavým místem je Callejón del beso - jde o nejužší uličku ve městě, kde se balkony protilehlých domů téměř dotýkají a to by nebylo ono, kdyby se k tomu nepojila nějaká legenda. V jednom z těchto domů žila dcera výše postaveného pána a ta se zamilovala do obyčejného horníka. Ten, aby mohl být se svoji milou, pronajal si protější dům a na balkónech si vyměňovali polibky (besos). Ale jen do té doby, dokud nebyli odhaleni a jejich láska neskončila tragicky. Sobotu jsme zakončili kulturně a zašli jsme do místního kostela na představení symfonického orchestru ze státu Sinaloa. Neměli jsme sice lístky, ale protože se kapacita nenaplnila, pustili nás zdarma. Akustika tam byla úžasná. Natočila jsem Vám krátké video pro představu, s živým vystoupením se to ale bohužel nedá srovnávat.

Večer jsme se chtěli jít trošku pobavit, ale počet lidí se tak stupňoval, že jsme se v uličkách doslova mačkali. Až jsem nemohla věřit tomu, kolik lidí tu je. Kde spali? Jak přijeli? Přesně tohle jsem nechtěla. Když už jsme se konečně dopracovali do jednoho baru po půlhodině čekání, nenapadlo jistou skupinku nic lepšího, než si pohrát v jedné z místností s práškovým hasičákem. Jo, proti gustu… Co Vám budu povídat, spát jsme šli celkem brzy a já osobně kvalitně otrávená těmi davy. Jezdit na tradiční akce je někdy prostě na nic. Poslední den jsme si užili celkem v poklidu, posnídali jsme u malého náměstíčka, kde opět probíhalo nějaké to představení - mimochodem podobná představení tu o víkendech běžně hrají studenti univerzity a místní je nazývají callejoneadas (calle=ulice)- a vyrazili jsme do muzea mumií. Tam jsme šli pěšky, čímž se nám naskytly další krásné pohledy do barevného údolí, a protože byla neděle a v neděli jsou do muzea vstupy buď zdarma, nebo se slevou, čekala na nás pěkně dlouhá fronta. Naštěstí bylo teploučko a šlo to celkem rychle, takže jsme neutíkali a na ta exhumovaná těla jsme si pěkně počkali. Je to trošku zvláštní dívat se na člověka, který byl přirozenou cestou mumifikován. Dá se říct, že tomu ani nechcete věřit, že to je pravé, a tak Vám to nezpůsobuje žádné zvláštní pocity. Pravdou ale je, že šlo většinou o nešťastníky, jejichž pozůstalí neměli na zaplacení hřbitovních poplatků, a tak je stavěli do vybetonovaných hrobek, kde se jejich těla pod vlivem horka vysušovala. Některé mumie měly však takový výraz v obličeji, že bylo zřejmé, že byly pohřbeny za živa. Je to zajímavé, vidět to, ale opakovaně netřeba:-)

Ještě před odjezdem domů jsme vyběhli na protilehlý kopec u centra, kde se tyčí socha "El Pípila" - místní hrdina, který si vysloužil tuto přezdívku, znamenající v překladu krocan, pro svoji pihovatou tvář a také pro svůj pronikavý smích připomínající řev krocana. A proč právě jemu zde vystavěli takový monument? Protože právě on, vlastním jménem Juan José de los Reyes Martínez Amaro, byl tím výše zmíněným horníkem, který si vzal na záda kamennou desku, podpálil sklad obilí a významně tak pomohl osvobodit město od Španělů. Kamenný pomník znázorňuje svalnatého muže, který drží v ruce zapálenou pochodeň, a i když nevylezete do prosklené vitríny u jeho ramenou, tak se Vám naskytne úžasný pohled na celé město, kterým jsme náš víkend zakončili. Guanajuato je nádherné město a můžu říct, že právem je označováno za nejkrásnější (a snad i nejbezpečnější) v Mexiku.
Další fotografie k tomuto blogu si můžete najít ZDE.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama