Únor 2013

15 denní putovaní po krásách Mexika - DEN 14. a 15. - San Cristobal de las Casas, Canon de Sumidero, Oaxaca, Monte Albán

16. února 2013 v 6:09 | johhanis |  Život v Mexiku
Ráno vstáváme už o půl sedmé, protože nás čeká, pro změnu, dlouhá cesta, 650km, přes hory, a navíc chceme stihnout ješte projížďku po kaňonu de Sumidero. Takže rychlosprcha, zabalit, ani nečekáme na snídani v hostelu, procházíme letmo příjemným městečkem a snídáme na vyhlídce u kostela nakoupené pečivo s horkou čokoládou.
Kolem deváté už platíme lístky na člun, v hodnotě 190 pesos/os., asi o 60km dál, v přístavišti Embarcadero Cahuaré v předměstí Tuxtly. Musíme chvíli počkat, než přijdou ještě dva zájemci, aby se naplnila loďka minimálně 12 lidmi. Netrvá to dlouho a poslední dva stojí u kasy.

Máme před sebou úsek dlouhý 29 km (jednosměrně), který bychom měli obousměrně zdolat za dvě hodiny. Cestou tam se zastavujeme na několika místech, kde nám náš průvodce ukazuje slunícího se krokodýla, sušící se supy u břehu, kde provádí pravidelnou očistu, volavky, kormorány a zvláštního černého ptáka se žlutým zobákem, který se prý živí jen ovocem. Nechybí ani výklad o samotném vzniku kaňonu před dvěma miliony lety, kdy se desky pohly a vznikla obrovská trhlina v zemi, na níž dnes s hlavami otočenými k nebi v úžasu upíráme zrak až do výšky 900m (v nejvyšším bodě). Voda je plná suchého dřeva z odumřelých stromů, které padají ze strání, a je denně odstraňováno pověřenými zaměstnanci parku o hmotnosti téměř 40 tun. V období dešťů stéká voda z něktrých častí skalnatých stěn tak, že tvoří zajimavé krápníkové útvary. Jedním takovým velice neobvyklým je ten, který přezdívají Vánoční strom. Poloobloukové převysy porostlé mechem vypadají jak větve jehličnanu a je mi opravdu záhadou, jak na tak velkém prostoru může vzniknout jen na "malém" kousku tak jedinečný útvar. Polovinu cesty zakončujeme u přehrady, která tu byla vystavena v roce 1981 a velikost produkce společnosti, která zde vystavěla tuto vodní elektrárnu, se může chlubit pátou příčkou na světovém žebříčku. Zpáteční cesta bez zastávek utíká velmi rychle, a tak už jsme ve dvanáct hodin na dálnici za Tuxtlou.

Z počátku jedeme hodně svižně. K našemu překvapení je dostavěn pěkný kus dálnice, a tak si to letíme v kuse až do Santo Domingo Tehuantepec. Tam zahlédneme v dálce pěkné jezero v Jalapa de Marquéz, u kterého se rozhodneme dát malou pauzu na osvěžení. Pak už zdoláváme pohoří Sierra Madre del Sur sice po pěkné cestě, ale plné serpentin, které nám zajišťují dojezdový čas do Oaxacy o půl osmé. Samozřejmě opět s jednou řádnou policejní kontrolou, kdy jsme museli otvírat i jeden z kufrů. Hotel Posada del Centro, který známe z dřívějška, jsme naštěstí stihli zamluvit po cestě, "a tak máme vše bez starostí. Dnes máme chuť na pořádnou zábavu, ale pozdní večeře nás opět uspává, takže už před jednou ležíme v posteli. To cestování je opravdu náročný koníček;)

Poslední den našeho okruhu už je ve volnějším duchu. Vstáváme kolem osmé, balíme věci a jdeme na snídani na Oaxacké náměstí. Všude kolem už se připravují tradiční víkendové trhy, a tak po zaplnění žaludků procházíme stánky s mexickými výrobky. Město Oaxaca, a vůbec celá tato oblast je velmi pestrá pro návštěvníky. Před necelým rokem jsme tu dělali okruh po okolních památkách, mimo jiné jsme viděli i krásné přírodní útvary Hierve el Agua, které se nacházejí asi 60 km od města. Proto vkládám tyto dva dny do jednoho článku, protože o Oaxace a Monte Albánu, který navštěvujeme jako poslední památku staré civilizace, jsem už jednou psala ve článku ZDE.
Náročný okruh zakončujeme 600km dlouhou cestou zpět do Tolucy. Ještě stíháme navštívit místní mega outlet, kde se necháváme zlákat na slevy i my, a tak tam nechají všichni docela slušnou útratu a tím náš výlet končí. Další den brácha s nastávající odlétá a my teprve začínáme pořádně vstřebávat všechno, co jsme viděli:)
Fotky z celého výletu najdete v galerii ZDE.

15 denní putovaní po krásách Mexika - DEN 13. - Palenque, Cascadas Misol- Ha a Agua azul, San Cristobal de las Casas

15. února 2013 v 7:57 | johhanis |  Život v Mexiku
Když vejdete do areálu Palenque, světové kulturní památky UNESCO, stává se pro Vás okamžitým vítězem mezi všemi mayskými památkami, obzvlášť pokud jdete hned z rána, kdy paprsky prosvítají mezi stromy přilehlé džungle za řevu opic - tak jako my:) Hned po pravé straně od vchodu do areálu Vás k výstupu láká Templo de Calavera (Chrám lebky), který spojuje Chrám VIII. s Templo de Inscripciones (Chrámem nápisů). Jsem překvapená už jen tím, že si tu můžeme lézt skoro po všem, jak chceme, a co teprve, když nám umožňují vstup do zmiňovaného spojovacícho chrámu, kde je k nahlédnutí otevřená, leč prázdná, hrobka mayské šlechtičny, jejíž ostatky byly při vykopávkách zbarveny do červena. Podle toho její hrobku nazvali Tubma de la Reina Roja (hrobka červené královny). Vedlejší Chrám nápisů je tím nejznámějším, nejuctívanějším, nejpůsobivějším a nevím, co ještě nej, dokonce na obou amerických kontinentech. Jde o osmipodlažní budovu, 25 m vysokou, s centrálním schodištěm, které vede k několika malým místnostem. Střešní hřeben, který budovu korunoval už zde sice není, ale na panelech jsou vyobrazeny podobizny šlechticů a uvnitř dlouhé nápisy v mayštině, které popisují celou historii Palenque a budovy samotné. Uvnitř je i hrobka dlouholetého vládce Pakala, ke které je přístup zakázán. Každopádně jeho kostra osázená šperky je k vidění v Antropologickém muzeu v Mexico city. Naproti tomuto chrámu je neméně impozantní El Palacio - Palác, jehož velká, rozlehlá budova se skládá ze 4 nádvoří a matoucího bludiště chodeb a místností, které jsou částečně zpřístupněné. Vše nasvědčuje tomu, že právě tato budova byla sídlem místních vládců. Palenque bylo roku 900 n.l., cca po 1000 letech své existence opuštěno.
Areál procházíme s nadšením, i přes horko a vlhkost, které tu už z rána panují. Nejvíc vzrůšo to je, když narazíme na cestu do zóny, kde je zákaz vstupu. Čekáme, až nejde nikdo zprava ani zleva, a mizíme po upraveném chodníčku v lese. Přes most nad říčkou, která tvoří malé kaskády, se dostáváme na menší prostranství seskupení Gropo C, které je sice na mapě areálu normálně vyznačené, ale vypadá neopracovaně a menší pyramidy, které se tu nachází jsou ješte porostlé mechem. Vyšlapané ceštičky ale značí, že přístup sem asi občas bude, což potvrzuje i bráchův nález napodobeniny sošky, zřejme z lávových kamenů, kterou tu pravděpodobně vytrousil nějaký prodejce.
Návštěvu džungle, i přes lákáni opic vynecháváme, stačí nám zahlédnout jednu na stromě při cestě zpět, a jedeme dále směr San Cristobal de Las Casas, což znamená opět dlouhou cestu. Teprve po cestě z Palenque si všímáme krásně zelené krajiny státu Chiapas, který je kromě pěstování kakaa známý i pro svoji kávu, banány, mango... Na druhou stranu je to i velmi chudý stát, o čemž nás přesvědčuje mimo jiné i jedna rodina natahující provaz přes cestu, aby vybrali od projíždějících aut nějaké peníze. Z vrcholku hor vidíme nádherně modrá jezera, což naznačuje, že se přibližujeme k naší první zastávce. Při vjezdu k vodopádu Misol-Ha se vybírá poplatek 10 pesos na osobu za použití a následné udržování příjezdové cesty. Ptáme se na velikost vodopádu, ale 300 m jako odpověď se nám zdá opravdu k neuvěření. Chlapec zřejmě špatně studoval a spletl si 300 s 30, každopádně to velkoleposti podívané nijak neubralo. Krásný vodopád padající přes skalnatý převis, pod kterým se můžete procházet a kochat se pohledem i z druhé strany, zakončuje svoji cestu v tyrkysově zelené tůňce, v které se můžete s radostí osvěžit. Tak i krátce děláme, abychom se mohli pohnout o kousek dále, kde na nás čeká Agua azul.
Jedním z přírodních úkazů, které si připište do seznamu "Musím vidět" jsou kaskády Agua azul. Neskutečně průzračná azurově modrá voda, padajíci přes snad nekonečnou soustavu skalnatých převisů, v kterých následně tvoří tůňky akorát tak mělké pro relativně bezpečné koupání, nás naprosto uchvacují, a tak tu trávíme asi dvě hodiny, lezeme po hrázích, koupeme se, skáčeme a před dlouhou cestou se občerstvujeme zde velmi oblíbenými empanizadas - přeloženými plackami plněnými masem, sýrem, bramborou nebo fazolemi.
Do San Cristobal přijíždíme kolem osmé večer a po trošku únavném hledání noclehu nakonec kotvíme, večeříme a opět brzy usínáme.
Fotky z celého výletu najdete v galerii ZDE.

15 denní putovaní po krásách Mexika - DEN 12. - Bacalar, Becan, Palenque

15. února 2013 v 3:38 | johhanis |  Život v Mexiku
Kdo má rád krásně čisté moře, ale vadí mu slaná voda, zamiluje si lagunu Bacalar. Nádherně průzračná voda, připomínajíci karibská pobřeží, to je cca 50 km dlouhá laguna táhnoucí se podél východního okraje Yucatánského poloostrova asi 50 km od pobřeží. Vstáváme i bez budíku o půl sedmé, a letíme s foťáky v ruce k laguně, abychom stihli vycházející slunce. No, východ už se to moc nazývat nedá, ale světlo je ještě příjemně naoranžovělé. Míra si tu dává i ranní koupel zatímco my pořizujeme nějaké ty snímky. O půl osmé už snídáme křupinky s mlékem, mezitím co nám majitelka ještě připravuje míchaná vajíčka. Náš původní záměr vstát brzy, abychom vyrazili na kajaku na malou projížku nám skoro vyšel, než se udělal vcelku silný vítr. To nám ani majitelé nedoporučují vyjet, že bychom se spíš nadřeli, než si to užili. Navíc to prý k nejbližšímu břehu, kde se da vystoupit, trvá asi 8 km, takže to balíme a místo toho se trošku rozdovádíme ve vodě.

Příjemně schlazení se opět pouštíme do parného dne. Vjezdem do státu Campeche tak opouštíme Quintana Roo. Kolem Río Bec (řeka Bec) se nachází neskutečné množství mayských památek. My si po dlouhém uvažování vybíráme Becan. Toto naleziště je jedinečné tím, že má kolem dokola vodní příkop (dnes už bez vody), který je chránil před nepřáteli a překlenovalo ho 7 cest. Areál je větší než čekáme, nejvyšší pyramida dosahuje 32 metrů, z které se opět musíme podívat do okolí (příkré schodiště nám dává v tom horku docela dost zabrat). Podle průvodce patří toto naleziště k největším a nepropracovanějším v této části Mexika a bylo osídleno v letech 500 př.n.l - 1000 n.l. V jedné z budov byla na zdi dokonce nalezena maska s původním červeným nátěrem (v roce 2001!), kterou si tu může každý návštevník prohlédnout přes plexisklo. Zajímavostí je ještě obřadní oltář kruhovitého tvaru, který ma symbolizovat stočeného hada, situovaný uprostřed malého náměstíčka a budova, která má části zdí vykládané malými kamennými kostičkami. Jinak musím říct, že už mi začínají všechny ty památky skoro splývát:)

Když sedáme do auta napadá nás ještě taková naivní, ale ne úplně nereálná, myšlenka - že bychom mohli ještě stihnou naleziště v Palenque. Míra šlape na plyn, odpočítává kilometry, já čas. V Palenque poušťí do půl páté, my příjíždíme o pět minut později. S nikým bohužel ani nepohneme, a tak sjíždíme o kousek níž, kde náhodou nacházíme krásný kemp a chatičky Maya bell, kde nás všechny za 650 pesos ubytovávají téměř uprostřed džungle ve stylové chatce pro 4. Ještě chvíli nás zžírá ztracených deset minut na informacích do bioparku a archeologické zóny v Calakmulu a zabitá čtvrt hodina s vojákem, který si na kontrole vymýšlel blbosti, aby z nás dostal nějaké peníze (neúspěšně), ale po chvilce už jen nasáváme vůni květin, která se s přicházejícím večerem rozlévá po kempu. Mimochodem, při přejezdu do Palenque jsme ze státu Campeche přejížděli přes Tabasco do Chiapasu, kde se archeologická zóna nachází.
Po tak dlouhém dni nás dostihnuje hlad, a tak jedeme vybrat peníze do města, které tak letmo projíždíme (mimochodem nevidíme nic extra zajímavého) a vracíme se na příjezdovou cestu k archeologické zóně, kde jsme už předtím zahlédli sympatickou resturaci La Chiapaneca. I personál nás utvrzuje ve skvělém výběru. Máme chuť na něco typického (jako vždy), a tak se ptáme na pokrm zvaný "bazo relleno", což má být dle průvodce chiapasská specialita v podobě hovězího nadívaného banány, sladkou bramborou, rozinkami, vejcem na tvrdo a olivami. Pod tím názvem to tu nikdo nezná, ale snad sama majitelka zná něco na ten zbůsob jen bez vejce, oliv a rozinek a tvrdí, že není problém to připravit. Hlad není až tak velký, a tak si dáváme do dvojice jako předkrm po jedné polévce "viagra aztéků", španělsky crema de chipilin (zvláštní krémová polévka z rostliny, kterou nám ukazuje a připomíná jetel). Chutná nezvykle, ale sníme ji všechnu. Jako druhý chod mají kluci dohromady již zmíněné hovězí naplněné banánem a batatem - luxusní záležitost, to se ani nedá popsat:) A my s Marťou jsme si dali Robalo ala chiapaneca - Ostříž celý zalitý voňavou zeleninou s banánem, batáty, bylinkami. Jako přílohu máme rýži, zeleninu a kukuřičné placky s příměsi yucca, kterou nám taky nese ochutnat, abychom věděli co to je. Chutná to jako brambora a na česneku je to vynikajíicí, stejně jako ty placky, stejně jako všechno. Dvě porce, které nám připravili jsou pro 4 až moc, ale dezert, který je tu specialitou si alespoň jeden objednáváme. Zmrzlina ze sezónního ovoce Yakfruit chutná opravdu jak směs všeho možného - banán, mango, guanabana, hodně syté a plné víc, než svěží. Když nám ji jdou s baterkou ukázat na stomě opravdu připomíná velkou guanabanu. Veškeré jejich laskavosti nasazují korunku, když na závěr dostáváme jako pozornost podniku anýzový likér na vytrávení (škoda jen, že jsem neměla foťák, abych Vám to všechno ukázala:)). Po gurmánském zážitku se odvalujeme na terasu před chatičkou, pouštíme trošku dobrého Merlotu do našich žil a trháme rekord v odchodu do postele, když zavíráme oči o půl desáté.
Fotky z celého výletu najdete v galerii ZDE.

15 denní putovaní po krásách Mexika - DEN 11. - Cobá, Bacalar

12. února 2013 v 15:02 | johhanis |  Život v Mexiku
Moc se nám v Tulumu líbí, a tak jsme se rozhodli, že nikam spěchat nebudeme a ještě se tu chvíli poválíme. V jedenáct nás to nic nedělání stejně přestává bavit, a tak balíme a jedeme na pyramidy do Cobá, které jsme se chystali ve prospěch tulumského lenošení oželet. A to by nebylo ono, kdybychom tam nešli v tom největším horku! Naštěstí všechny cesty ve velmi rozlehlém areálu zakrývají vysoké stromy džungle, v které se Cobá nachází, a tak se procházíme relativně ve stínu. Máme možnost si kousek od vstupní brány půjčit kola (nebo se nechat vézt na trojkolce), ale i přesto že jsou za docela rozumnou cenu (35MXN/kolo), rozhodujeme se projít těch cca 6 km po areálu po svých.

Hned asi po 100m vpravo od stezky se otvírá prostor ke seskupení Grupo Cobá, kde všem menším pozůstatkům dominuje Templo de las Iglesias (Kostelní chrám), který vypadá trošku polorozpadle, ale jinak působí velkolepým dojmem. Nebo si to myslíme, než ujdeme další kilometr k Velké pyramidě. Šplhající na tuto dvaačtyřiceti metrovou "rozhlednu" si říkáme: "A tohle jsme si chtěli nechat ujít?!?" Nonoch Mul je totiž nejvyšší mayskou památkou na celém Yucatánském poloostrově a rozhlédnout se z ní mǔžete po celém okolí, kde neuvidíte nic jiného, než koruny stromů džungle zahající široko daleko, špičku přilehlé oválné pyramidy a část blízkého jezera, které je domovem velkých krokodýlů. V areálu se dá bloudit cestičkami ještě po menších seskupeních odkrytých památek, ale ty už nejsou tak zajímavé. Kdysi mělo celé mayské město prý asi 50km čtverečních a téměr 40000 obyvatel, takže si asi dokážete představit, kolik tu musí být ještě neodkrytých staveb. Zajímavostí ještě je, že se zde objevují podobizny vládkyň z guatemalského Tikalu s obřadními cihličkami nebo při demonstraci síly nad obětmi, které byly typické pro stejnojmenné centrum v Guatemale. Z toho archeologové usuzují, že muselo zřejmě dojít ke spojení vztahů z důvodu nějakého sňatku, jinak by se odrážel spíše vliv bližsího Chichen Itzá nebo ostatních centrech v severní části Yucatánu.

Celou prohlídku končíme asi po dvou hodinách obědem v nedaleké restauraci, zajíždíme do servisu nechat konečně opravit rezervu (co kdyby náhodou) a přesouváme se dalších asi 200 km jižně k laguně Bacalar, která se prý pyšní krásnou průzračnou vodou. Ještě stíháme najít v průběhu dne hotel, kde mají místo pro nás všechy za rozumnou cenu i se snídaní, a tak máme dojezd kolem sedmé hodiny bez starostí. Hotel Ecotucan sice málem mineme, ale dle instrukcí nakonec najíždíme na neosvětlenou polní cestu správně. Nejsou tu lampy, světla, nic, a tak nás majitelka (mimochodem Němka) vítá s baterkou v ruce. Stejně tak nás vede do naší chatičky uprostřed krásné zahrady (zatím soudě podle stínů stromů, keřů, květin:), kde je všechna energie poháněná solárními panely. Pak už jen večeříme, hledáme možnosti na daší den, válíme se chvíli v altánu u jezera, pozorujeme hvězdy a brácha jako jediný zkouší teplotu vody. Teplo a dlouhé přejezdy nás opět zmáhají, takže už po desáté jdeme spát.
Fotky z celého výletu najdete v galerii ZDE.

15 denní putovaní po krásách Mexika - DEN 10. - Akumal, Tulum

12. února 2013 v 3:08 | johhanis |  Život v Mexiku
Kufry balíme celkem brzy, protože máme chuť poválet se u průzračného moře, a tak se přesouváme o cca 30 kilometrů více na jih do přírodní rezervace Akumal, která je známá hlavně pro přítomnost želv, rejnoků a dalších zajímavých ryb. Turisty se to tu ale jen hemží, tak nás nějak přechází chuť na šnorchlování a jen se procházíme, opalujeme, koupeme. Želvy jsme tu viděli už před rokem a půl, takže jsme sem nejeli vyloženě kvůli tomu, ale spíše za krásnou pláží a mořem.

Odjíždíme něco kolem půl druhé, abychom stihl ještě Tulumské rozvaliny. Byla by škoda nevyužít nedělní vstup zdarma pro rezidenty Mexika, i přestože není tak vysoký (57 MXN/os.). Slunce se do nás jako vždy opírá, a tak už máme po těch dnech i nějakou barvu. Na to, že je neděle tu není až tak přelidněno (a nebo jsou navštěvníci tak dobře rozptýleni, že se to zdá), a tak areál procházíme vcelku nerušeně. O Tulumu jsem psala už jednou v článku ZDE, ale zmínka o nádherném výhledu na moře, který z vrcholu kamenité stráně od hlavní věže máte, za zmínku stojí vždycky. Další plusem tu je, zvlášť v parných dnech, že se můžete na celý komplex podívat i z moře, protože je tu k němu snadný přístup po zbudovaném dřevěném schodišti přímo z areálu.

Karibský den zakončujeme hledáním hotelu u tulumských pláží. Buď mají ale plno, nebo jim zbývají chatičky u moře, které jsou dost drahé. Nakonec náhodou zajíždíme do dvorku hotelu Los Arrecifes, kde maji volno pro 4 za 1200 pesos a je to tu opravdu jak v ráji. Můžete tu chodit všude bosí, protože kam se hnete, tam je sametově jemný bilý písek a palmy, hamaky, chatičky, a to vešecho asi 20 metrů od moře. CHCI TU ZŮSTAT NAVĚKY!!! :-D Využíváme dobrého času a jdeme se projít. Jsou tu lidé všech typů - starší, mladší, rodiny, sportovci na kitesurfech, hipies, baťůžkáři se stany. Moře je blankytně modré a docela silný vítr ochlazuje naše připečená těla. Jo, ne nadarmo se říká, že tulumské pláže patří k těm nejkrásnějším na světě.

Na večer si zamlouváme stůl v restauraci poblíž, smlouváme cenu a objednáváme grill z mořských plodů včetně langusty a láhve vína pro 4. K výborné večeři nám hraje trio se skvělou zpěvačkou a romanticky ji završujeme krátkou procházkou na pláži. Zdá se Vám to jako velká romantika? A to nebylo všechno. Korunku tomu nasadil brácha, když poklekl, vydal z "rukávu" prsten a ona řekla "ano":))) A tak jsme to zapili stylově v baru "Puro Corazón" (čisté srdce) a po půlnoci už jsme pravidelně oddychovali ve svých postelích.
Fotky z celého výletu najdete v galerii ZDE.

15 denní putovaní po krásách Mexika - DEN 8. a 9. - Chichen Itzá, cenoty Xkekén (Dzitnup) a Samulá, Playa del Carmen

12. února 2013 v 2:57 | johhanis |  Život v Mexiku
Vstáváme opět brzy, tentokrát ne moc z vesela po dlouhém večeru, ale je to třeba, abychom dojeli do Chichen Itzá včas. Snídani kupujeme do auta a dalších asi 100 km utíká celkem rychle díky dálnici v dobrém stavu. Hned u parkoviště je nám jasné, že tu zrovna sami nebudeme. I přes parné počasí se areál turisty jen hemží. Vstupné je stejně vysoké jak v Uxmalu. Hned u vstupu do archeologické zóny klesá moje nadšení na padesát procent, a to hlavně kvůli komercializaci celého areálu. Jeden stánek vedle druhého a vlezlí prodejci mi kazí celkový dojem. Jak krásné by to tam bylo, kdyby na Vás každou chvíli někdo nepokřikoval.
Tak si fotím hlavní pyramidu, kterou zná snad každý z letáků o Mexiku, co stojí uprostřed takového úvodního náměstí, kde započínáte cely okruh po rozlehlém nalezišti. Že jde o jeden ze sedmi divů je tu opradu patrné. Díky bohu, že tu nejsme na jarní rovnodennost. To tu bývá absolutně přelidněno, protože chce každý vidět hru stínů, ktrou vytváří ranní a odpolední slunce. Chichen Iztá mělo původně mayský charakter, ale později bylo mayskou civilizací z neznámých důvodů opuštěno, znovu obydleno a podmaněno Toltéky. Jim se také připisuje velký vliv na zdejší architektonický styl, kdy se v obrazcích prolínají jejich bohové s bohy mayské kultury. Nejznámější stavbou je samozřejmě ta úvodní Kukuklánova pyramida s čtvercovým půdorysem. Zde můžeme pozorovat jak se počty, kalendáře a astrologické poznatky odrážely do jejich staveb. Na vrchol pyramidy vedou čtyři schodiště po 91 schodech (to udávalo 364 dní) a plocha na vrcholu byla symbolem jednoho dne. V budově s kopulovitou otevřenou věží, která se nachází nedaleko od pyramidy, pozorovali oblohu, proto byla také nazvána archeology Observatorium. Na základě sledování astrologických jevů pouhým okem tak dokázali vytvořit několik druhů kalendářů. V areálu se nachází kromě jiného i největší hřiště, na kterém hráli hru Pelota. Tato hřiště se objevují v každém archeologickém nalezišti, což je důkazem její oblíbenosti. Její podstatou je dostat míč do soupeřovy branky ve tvaru kruhu s ne moc velkým otvorem, a to jen za použití loktů, boků a kolen. Jako hlavní zroj vody jim sloužilo nedaleké cenote - obrovská díra v zemi, která vznikla nejspíše v důsledku posuvů půdy nebo erupcí, propadnutím zeminy. Vytvořila se tak obrovská roklina s, dnes již, zelenu vodou.
Projít park nám trvá asi 2 (hodně parné) hodiny. S radostí se tak přesouváme do cca 25 km vzdáleného Dzitnupu, kde se nachází dvě úžasné barvami hrající jeskyně s průzračnou vodou, krápníky, kořeny ze stromů, prostě nádherné cenoty, které jsou pro nás něčím naprosto novým - Xkekén a Samulá. A tak se vrháme do té azurové vody a užíváme si hru světel. Malou zajímavostí je tu přítomnost malých rybiček, které nám okusují zbytky suché kůže z nohou. To znáte možná z některých pedikůrních salónů:)


Osvěženi možná až moc studenou vodou zastavujeme po cestě do Playa del Carmen ve městečku Valladolit. Barevné domečky nám připomínají Campeche, náměstí zase Meridu a restaurace Las Campanas, do které usedáme nic z obou - nabídka jídel je tak skvělá, že po celém dni, kdy jsme skoro nic nejedli chceme ochutnat snad všechno. A tak objednáváme typickou polévku crema de chaya (špenátový krém), plněné papričky jalapeños přelité rajčatovou salsou, plněnou bramboru s kuřecím masem, špíz, hovězí fajitas (nudličky smíchané se zeleninou), saláty... Samozřejmě, že se to do nás všechno nevejde, takže balíme něco na později.
Do Playa del Carmen přijíždíme něco po sedmé, ubytováváme se v předem rezervovavném hotelu Blue Parrot a vyrážíme do stejnojmenného klubu. Holky pijí do dvou zadarmo a kluci za 400 pesos až do čtyř. V půl páté ráno můžeme s čistým svědomím říct, že se tato cena opravdu vyplatila, obzvlášť kluci jsou toho důkazem, když prospí skoro celý následujíci den na pláži. Vynecháváme tak plánovaný ostrov Cozumel, a místo toho oddychujeme. I to je potřeba:) Trošku zklamáním je ale moře. Běžně čistě průzračná voda je dnes u pobřeží zakalená nějakou řasou a vůbec celkově se hladina nějak zvedla od té doby, co jsme tu byli naposled. V tom jemném písku se válíme asi do pěti, večer jdeme na pořádný steak a po jedenácté padáme do postele. Zítra nás čeká Tulum a možná něco navíc.
Fotky z celého výletu najdete v galerii ZDE.

15 denní putovaní po krásách Mexika - DEN 7. - Campeche, Edzná, Uxmal, Mérida

8. února 2013 v 15:22 | johhanis |  Život v Mexiku
Vypadá to, že najíždíme na "cestovatelský" režim, budíme se bez budíku v osm (po 5 hodinách spánku). Sprcha, zabalit a letíme na náměstí, abychom stihli první "turi-tramvaj" s okruhem po centru. Bohužel jsme jen 4, a to na výjezd nestačí, tak se přemísťujeme do stánku s informacemi, bereme mapu a na okruh městem se vydáváme pešky. Na to, že je relativně brzy ráno, nám nahoře topí jak v pekle. Procházíme uličkami, kde jen zářǐ barevné fasády domů, které byly ve velkém restaurovány, když bylo město zapsáno v roce 1999 do UNESCO, procházíme část promenády, hradby, snídáme na trase na náměstí. To bylo kdysi základním táborem španělských konkvistadorů. Postupně se z něj stalo místo pro kulturní, náboženská a politická setkání. Španělé museli dlouho čelit odporu Mayů, kteří s nimi vedli dlouhé boje, nakonec ale v roce 1540 svoji pozici upevnili a město začalo vzkvétat v lukrativní přístav. Jeho hradby byly dostavěny na příkaz španělského králě potom, co město zdevastovali piráti v roce 1663. Nad městem se můžete taky pokochat výhledem na moře z útočné pevnosti San Miguel.
Asi šedesát kilometrů od Capmeche směrem na Méridu vystupujeme u archeologického naleziště Edzná. Opět krásně zasazený komplex do přírody, která poskytuje občas utěšující stín v parném dni. Pyramidy, skoro až chrámy, jsou větší než jsme čekali. Odkrytá čast naleziště, které mělo původně 17 km čtverečních, se skládá z hlavního komplexu Gran Acropolis, ve středu s kolosálním chrámem pěti podlaží, naproti němuž je velké hlediště, z něhož diváci sledovali divadelní představení a náboženské obřady. Kam můžeme, tam lezeme, na hlavní chrám už je bohužel zákaz vstupu, a tak jsme těch 65 schodů ušetřeni (s velkým zklamáním;)
Zpaření sedáme do auta a pokračujeme dále cestou do Méridy. Ještě nás čeká zastávka v jednom z nalezišť puupéčského slohu - Uxmal. Toto je považováno za jedno z nejkrásnějších komplexů mayské kultury vůbec. I cena tomu odpovídá, student, nestudent, platí všichni, jen studenti mají určitou slevu. Každopádně po složitých počtech odevzdáváme 506 pesos, a to jsme to srazili na maximum:). Hlavní chrám je opravdu honosný, příkré schody vedou skoro až do nebes. Není sice úplně nejvyšší, ale druhou příčkou se pyšnit může. Mayové, jak známo, svoje původní chrámy několikrát prěstavovali, zvětšovali, zkrášlovali, aby se mohli pyšnit svojí velikostí a honosností a získávali si respekt. Značné mozaiky, symboly hadů a dalších vzorů jsou známkou vlivu ostatních kultur (např. mně připomínaly některé vzory z Mitly ze státu Oaxaca). Zručnost Mayů se tu projevila ve velkém, a to, když zde vybudovali důmyslné systémy vodních nádrží, které dokázaly zadržovat vodu i v obdobích sucha (památku po nich míjíme jen jendnu:-D). Areál je vcelku velký, využíváme vstupu až do zavíračky v pět, kocháme se pohledem z vrcholu jedné velké pyramidy do krajiny, kde nad stromy nevykukuje nic jiného, než právě zdejší ruiny, a tentokrát za světla přijíždíme do 80 km vzdálené Meridy. Po cestě míjíme hotel Ambassador, který nabízí akční ceny na ubytování, tak neváháme a za 450 pesos jsme luxusně ubytovaní všichni 4. Jediné, co nám dnes chybí k dokonalému dni, je pořádné jídlo:) Tak hurá na něco typického!
Na doporučení jednoho místního muchacha jdeme do tradiční restaurace, objdnáváme si tradiční "sopa de limón" ( v podstatě kuřecí vývar s trotilami, kuřecím masem a limetovou šťávou) a talíř plný regionálních specialit jako cochinita pibil (maso dělané "pod zemí" s omáčkou), longaniza (tenká pikantní klobása), papadzules atd. Na doporučení číšníka se přemísťujeme do baru o několik ulic dál, a přestože je všední den a není tu moc lidí, jdeme spát opravdu hodně pozdě;)
Fotky z celého výletu najdete v galerii ZDE.

15 denní putovaní po krásách Mexika - DEN 6. - z Catemaco do Campeche

7. února 2013 v 8:46 | johhanis |  Život v Mexiku
Ráno vstáváme už ve čtvrt na sedm, protože nás čeká dlouhý den. Ranní výjezd na jezero nám však kazí mlha, a tak se rozhodneme zajít na snídani a počkat chvíli, než opadne. Ani o půl osmé to není o moc lepší, a tak neztrácíme čas, kupujeme naporcovaný ananas za 10 pesos a nasedáme na člun. V té mlze nejde nic moc zajímavého vidět, kromě rybářů a potápěčů, kteří loví šneky nebo slávky nebo kdoví, co tu ještě nejí:) Jinak jezero je zajímavé tím, že ho obklopují asi 4 vulkány, v jedné časti se nachází ekologická rezervace a uprostřed je jeden ostrov, kde kladou bílé volavky svá vejce, jeden ostrov s červenolícími opicemi a jeden s "pavoučími" opicemi. Na ty dva poslední se těšíme nejvíc, proto ten ananas:) První druh, který dostala místní univerzita z Thajska pro výzkumné účely, je víc ostřílený, pro ananas leze až na loďku, bere kolik unese a utíká pryč. Soudě podle jeho nadváhy mu od návštěvníků dost chutná. Druhý druh se krotí, respektive, my se krotíme. Štíhlé opice sice přichází k břehu a asi by i s radostí nastoupily, ale průvodce říká, že bychom je pak možná už nedostali nazpět, a tak jim snídani jen hazíme a sledujeme jak jim chutná. Po hodině jsem ráda, že se vracíme zpět, jak to na loďce profukuje.
Balíme věci, sedáme do auta a pokračujeme dál po námi určené trase - směr La Venta - místo, kde byly ve 40. letech 19. století nalezeny 4 obrovské Olmécké hlavy, které dosahovaly až dva metry, a několik dalších kolosálních soch vytesaných z čediče, o kterém se arecheologové domnívají, že pochazí ze vzdálenějších míst. Tyto kameny zřejmě dopravovali na místo různými systémy potahů a vodních vorů. Dnes je většina exponátů přemístěna do vzdálenějši Villahermosy, ale v La Venta jsou v krásné přírodě umístěny věrohodné repliky.
Horko a dusno nám promočilo trička, a tak jsme rádi, že po hodině zas sedíme v autě s klimatizací. Čeká nás dnes už poslední kulturní vložka. Ne, že bychom už jednou neviděli, jak se dělá čokoláda, ale tady v Tabascu má její výroba hodně hluboké kořeny. Poprvé se tu kakaové boby pražily i fermentovaly. Ve městečku Comalcalco si vybíráme rodinou čokoládovnu Finca de Cholula. Je půl čtvrté a měli by mít ještě jednu prohlídku ve čtyři. Bohužel ale ne dnes. Respektive, kdybychom se ohlásili předem, asi by to možné bylo. Tak jen kupujeme poslední 100% čokoládu, co mají v obchůdku a spěcháme do archeologického naleziště, které jsme chtěli původně oželet. A to by byla chyba! Do jedinečného mayské naleziště chceme vstoupit něco málo před čtvrtou. Areál sice zavírají až v pět, ale paní u kasy div neomdlévá, že chceme ještě na prohlídku. Nakonec ustupuje, prodává nám dva lístky, my "studentky" jdeme gratis, a už se kocháme. Cihlové pyramidy slepované maltou z ústřicových lastur, zasazené do nádherného prostoru, velmi dobře udržovaného a jak dělaného pro festivaly (ty tu zřejmě ale nedělají:). Když jsme tu, jsme i rádi, že exkurze v čokoládovně nevyšla, je tu opravdu nádherně. Toto místo bylo v největším rozkvětu v letech 600 až 1000 n.l. kdy tu vládli Čontalové, ale i potom bylo významným obchodním centrem, kde probíhal směnný obchod luxusního zboží jako kakaa, soli, kůže jelenů, vosku, medu, tabáku atd. (mimochodem Tabasco a tabák jsou také velmi úzce spjati, ale na to nám nevyšel čas). Areál opouštíme před pátou za doprovodu řevu opice z koruny stromu, zastavujeme několik kilometrů dál na jídlo a hurá do Campeche. Je to cesta na dlouho, ale chceme ji zdolat, abychom měli po takovém plodném dni zítřejšek trošku klidnější.
A to by nebylo, aby se to nepoto... Díry v silnici mi zvyšují adrenalin, a to jsem spolujezdec a ne řidič. V třetině cesty nás zastavijí vojáci na kontrolu, kdy nás všechny nechají vystoupit z auta (zřejmě dlouho neviděli blondýnu a zrzku), vyptávají se proč, jak, kam, a při té příležitosti brácha zjišťuje, že máme poloprázdné kolo, které v deset měníme za rezvu na benzínce. Jak jsme občas projeli kvalitní dírou, promáčkl se disk a ucházelo. Poslední kilometry jsou nekonečné, ještě nás jednou zastavují na kontrolu, ale dnešní vzdálenost cca 700km nakonec zdoláváme:) Monkey hostel uspokojuje za 300 naši momentální potřebu a po pár pivkách a místní specialitě Papadzules (vařené vajíčko zabalené v tortě a přelité speciální omáčkou) a Pan de cazón (něco na styl lasagní, jen jsou tortilly prokládány žraločím masem s frijoles a přelité rajčatovou omáčkou) jdeme spát:)
Fotky z celého výletu najdete v galerii ZDE.

15 denní putování po krásách Mexika - DEN 5. - Z Puebly do Catemaco

6. února 2013 v 7:31 | johhanis |  Život v Mexiku

Budíme se před osmou, balíme věci a naposled se loučíme s Pueblou snídaní na náměstí. Huevos Rancheros - 2 volská oko na tortile zalitá pikantní omáčkou je moje volba, Míra ochutnává poblánskou klasiku - tři odlišné kapsy z kukuřičné mouky různě plněné sýrem, chili omáčkou, pastou z fazolí, špenátem nebo doplněné smetanou, a brácha s Marťou odlehčují mexické stravě americkou klasikou - slanina, párečky, vajíčka, hot cakes. Poslední fotky centra a už se napojujeme na dálnici směr Villahermosa. Kde dnes skončíme na noc zatím nevíme. Po cestě nás doprovází bilý vrchol Pico de Orizaba (se svými 5611 m.n.m. je nejvyšší sopkou Mexika a zároveň 3.nejyšším vrcholem v celé Severní Americe - snad ho jednou zdoláme:).
Teplota venku neúprosně stoupá. Máme v plánu zastavit se ve Fortín de las Flores, které je známé pro svá zahradnictví, kde pěstují "řezané" květiny, ale bohužel tu nenacházíme žadné vodítko, kde by mělo být něco vidět, a tak pokračujeme dál, podle Lonely Planet do malé vesničky Atoyac, kde podávají Langostinos - krevety kralovské lovené v řece na všechny možné způsoby. Ještě před zasednutím k této lahůdce projedeme polní cestou přes dva ručně kutané tunely, abychom se pokochali krásnými vodopády blízko staré železniční tratě, která vede přes vysoký most kolem skály nad krásně zeleným údolím. Idylický pohled:)
Dopíjíme Coronu, olizujeme prsty od zbytků omáčky al Ajillo a nasáklí vůní mariscos pokračujeme k nejbližší opravně aut, aby nám vyndalil solidní šroub z kola. Platíme 40 pesos, najíždíme na dálnici a míříme, pro dnešek, už k jasnému cíli - jezeru Catemaco. Jen co se odpojujeme z dálnice rozprostírá se nám krásný pohled na plantáže cukrové třtiny, citrusovníků, banánovníků, na mokřiny, malé vesničky, prosté obyvatele, panenskou přírodu. Krásný povrch silnice se místy mění na polňačku, kterou očividně způsobila nějaká velká voda, nebo nám zpomalují cestu výmoly od spodních vod. Očekávaný příjezd se prodlužuje asi o hodinu. Hned na silnici ve měste nás ale na křižovatce staví průvodce na motorce (asi jdeme cítit turisty už na dálku) a doporučuje nám hotel i ranní projíždku po jezeře. Hotel Juros, který jsem už předtím vyhledala v průvodci se nám za 450 pesos pro všechny líbí. Má všechno co potřebujeme a k tomu ještě bazén na střeše. Po upoceném dni se na něj úplně těšíme, jen do chvíle než do něj vlezeme. Jestli jsme v té studené vodě vydrželi pět minut, bylo to moc. Očividně není sezóna. Než vyjdeme do ulic, usmlouváme cenu ranní "exkurze" po jezeře plného zajímavostí na 400 pesos pro všechny, a snažíme se najít nějakou restauraci. Je tu opravdu mrtvo. V La Casoně jsme asi poslední hosté (a možná i jediní, co sé dnes přišli). Chceme ochutnat něco místního, a tak kromě známého koktejlu z krevet a salátu objednaváme tegogolos (vyloupaní, marinovaní šneci podávaní v salátu z rajčat cibule a čerstvého koriandru) a pelliscadas (tortilla plněná frijoles - pastou z fazolí- a v tomto případě i doplněná zauzeným masem). Chutě na nějakou zábavu nás po krátké procházce okamžitě přecházejí. Kolem náměstí se nic neděje a nikam dál se nám jet nechce. Raději jdeme spát a šetříme síly na zítra (a na karibské pobřeží, kde pro změnu sezóna už začala:). Pa zítra:)
Fotky z celého výletu najdete v galerii ZDE.

15 denní putování po krásách Mexika - DEN 4. - Mezi sopkami směrem do Choluly a Puebly

6. února 2013 v 3:22 | johhanis |  Život v Mexiku
Balíme se až ráno, jako vždy na poslední chvíli. Míra vyzvedává auto z půjčovny a kolem půl desáté vyjíždíme. Doprava v DF skoro žádná, a tak se poměrně rychle dostáváme do vesničky Amecameca, která je jakýmsi předměstím národního parku, ve kterém se nachazí vám již známe sopky Popocatépetl a Iztaccíhuatl. Ráno jsme neměli snídani, a tak si dopřaváme na místním trhu čestvě uvařené pozole (vývar, vetšinou s kuřecím masem a velkými kukuřičnými boby, do kterého se přidává čerstvý salát, ředkvičky, cibule, podle chuti oregano, chili omáčky atd.) Jedna taková polévka vás dokáže zasytit na půl dne:) Zapíjíme vše čerstvě vymačkanými džusy a pokračujeme serpentinami až do základní stanice mezi sopkami. Je pod mrakem, z výhledu téměř nic nemáme, a tak se spouštíme polní cestou dolů k Cholule.
Volíme ubytováni jako minule. Pohodová, dobře udržovaná ubytovna - Real de Aguila, kde platíme za pokoj pro 4 osoby 650 pesos. Dáváme chvilku oddychu a vyrážíme do útrob Velké pyramidy. Procházíme archeologické naleziště, nemijíme ani kostel na vrcholu. Výhled na sopky kazí mraky. Chladíme se margaritou a "nováčci" chutnají mistni cemitu (houska se sezamovými semínky plněná plátkem masa, nejlíp řízkem, zeleninou, prostě jak hambáč s řizkem). Po cestě se nechávame zlákat smaženými chapulines na česneku. Když si člověk neuvědomuje, co jí, je to vynikajíci, zvlášť tato přichuť. Kolem šesté se vracíme. Sedáme do auta a jedeme na skok do Puebly. Chceme jet do typické restaurace na ochutnávku mole, ale překvapivě brzy zavírají, a tak volíme jinou restauraci, kde sice nenabízi degustaci různých druhů, ale klascké mole poblano je tak skvělé, že mě uspokojuje kombinace jen s rýží bez masa. Večeří zakončujeme tento den a po jedenácté uleháme do postele.
Podrobnější popis Choluly a Puebly najdete v mém dřívejším članku ZDE, stejně jako fotografie v galerii ZDE (přišlo mi zbytečné fotit to znovu:).