Květen 2013

S batohem do Guatemaly

8. května 2013 v 7:31 | johhanis |  Guatemala
Po relativně krátké době přináším další online blog. Tentokrát vyrážíme na 7 denní cestu do Guatemaly. Mimořádně nepůjčujeme auto a rozhodujeme jsme se využívat místní hromadnou dopravu. Nenechali jsme nic náhodě a při přípravách jsme se napojili na síť couchsurfing.org a našli si tam nějaké kontakty, takže hned po příletu na nás bude čekat na letišti jeden místní student, který nás trošku provede po hlavním městě a pomůže doladit detaily před vlastní naplánovanou cestou:)
Dnes je 7. května 2013. Kolem půlnoci, teprve dobalujeme poslední věci, zjišťujeme co nemáme, nacházíme alternativy a o půl jedné padáme do postele. A dobrodružství může začít:)

8.5.2013 den 1.
Ráno vstáváme překvapivě bez budíku. Koukla jsem na Míru tak nevěřícně, že se až lekl, že jsme zaspali:-D Po zkouknutí předpovědi počasí měníme na poslední chvíli rozhodnutí vzít si pohorky a obouváme lehčí tenisky. I tak začínám pochybovat, že je obuji víc než dvakrát. Období deštů sice pomaličku začíná, ale předpověď hlásí přes 30 stupňů :-D
Všechno jde pěkně hladce, autobus stíháme v klídečku, na letišti vyzvedáváme Mírovo povolení k odletu včas (má totiž nová víza v procesu a bez nich nikam nemůžete, pokud si povolení nevyřídíte), a ještě si stíháme dát v pohodě snídani před vlasní odletem.Letadlo vzlétá za podivných zvuků a turblencí. Skoro se loučím s životem, když v tom usínám.
Nad Guatemalou je viditelnost šílená. Stejně jako nad Mexikem se tu drží zvláštní směs mlhy a smogu, nebo to tak alespoň vypadá. Dolétáme s předstihem, krosnu a batoh už nám nikdo nekontroluje - naštěstí. Když vidíme, jak některým prohlíží věci kousek po kousku, nechtěla bych se tam moc zdržovat. Vycházejíc ze dveří letiště hledám povědomou tvář. Ještě neprojedu pohledem ani celou řadu a spatřuji kluka rozbalovat papírek s nápisem "CS"- Josué! Náš dnešní průvodce dorazil na čas. Když sedáme do místí MHD, jsem ráda, že je s námi. Ne, že by lidi koukali jinak než v Mexiku, ale postupně vysvětluje, že nápis terminál neznamená autobusový terminál, ale centrum, a vůbec, místo, kam chceme dojet bychom hledali asi daleko déle. V jednom z autobusových nádraží nachazíme volná místa do Tikalu na 21:00 hod., kupujeme lístky a vyrážíme na tour po městě. Kromě jedné relativně zmodernizované ulice, která je speciálně pro pěší, je tu vsěchno zašlé. Fasády domů oprýskané, barvy vybledlé. Fotím si oblouk přes silnici spojující budovy centrálni pošty, gobrierno a Metropolitní katedrálu nesoucí vlajky Vatikánu. Dohání nás hlad, a tak navštěvujeme místní mercado, abychom ochutnali něco tradičního. Když na Míru přistane šváb, raději přivírám oči a dělám, že jsem nic, co říkal, neslyšela. Jdeme na místo, kde je víc lidí, abychom měli jistotu, že je jídlo v oběhu. Za 20 quetzalů ( asi 50 kč) dostávám Pepion de pollo a Míra si objednává Chile relleno. Oba chody mají jako prílohu rýži, můj brambory k tomu a Mírův doplňuje bramborový salát! Wow. Pepion chutná jako mexické mole říznuté gulášem, není to ostré, ale na stole je k dispozici pikantni čalamáda pro milovníky chili. Mírovo chili je plněné masitou směsí a obalené v těstičku. Všichni včetně Josueho, který zahnal hlad polévkou, odcházíme spokojení.
Máme ještě chuť navštívit mistní Palacio, ale ve čtyři zavřeli, a tak se už jen odporoučíme do jednoho z místních barů v místě zvaném Sin Puertas, ochutnáváme pár guatemalských "Kozlů" a vstřebáváme od Josueho cenné informace. Loučíme se po sedmé hodině s tím, že se ješte den před odletem setkáme a vyrazíme společně na sopku Pacaya. Když čekáme na nádraží na autobus, oslouvje nás skupinka tří anglicky mluvících dívek. Mají trošku obavy jít se tu v okolí někam najíst samy, a tak je ochotně doprovázíme do občerstvení vedle nádraží. Zjišťujeme, že mají stejný směr, vyměňujeme kontakty a necháváme si půl hodinky náskok s dřívějším spojem. V horním patře dobledeckru, za 160 quetzalů, sklápím sedačku, zavírám oči a doufám, že můj spánek přeruší až ranní slunce v městě Santa Elena.

09.05.2013 den 2.
Kdybych vypila dva litry piva, možná bych spala tak dobře jak Míra. Bohužel jsem nebyla tak rychlá, a i přes značnou únavu jsem nemohla spát, budila mě každá blbost. Ruku na srdce, kdo se vyspí dobře v autobuse?:-D Když se mi konečně povedlo zabrat, zastavil náš autobus na odpočívadle. Když se mi to povedlo podruhé, vyhnala nás z autobusu kontrola "ovoce a zleneniny"... kvůli rozšiřování škůdců po zemi. Nakonec jsem se ale trošku vyspala a kolem půl šesté vystupujeme v Santa Elena.
Je nám "smiešno" z toho jak to na nás zkouší s cenami. Chceme jet na výlet do Tikalu, ale 350 quetzalů (cca 850 Kč) za dopravu opravdu nedáme. Necháme se odvézt taxi do místní cestovky, která zprostředkovává vešeré zájezdy. Ještě před šestou jsme tam a zkoušíme vzít první možný spoj, ale ten o šesté je bohužel už plný. Rezervujeme si ten o hodinu později za 160 quetzalů a míříme po svých do městečka Flores, které se rozprostírá na malém ostrůvku uprostřed jezera Izabal. Ani neujdeme pět minut a už nás doprovází místní průvodce do hostelu Los Amigos, který jsme si našli už předtím na internetu. Velmi ochotný personál nám dělá rychlou snídani, rezervaci postelí ve společném pokoji za 45 quetzalů na osobu a umožňuje nám dát si sprchu a nechat krosnu za barem. Poslední sousto dojídáme v minivanu, který nás vyzvedává u hotelu (protože jsme samozřejmě zavolali do kanceláře, kde se nacházíme) a už se přátelíme s lidmi, které nabíráme po okolních hostelech. Potkáváme Belgii, Brazili, Švýcarsko, USA, Německo... a co může být překvapující, většina jsou holky cestující po světě samy, což Míru samozřejmě téší:-D ...A není jim 27 ani 45, jsou to studentky, co chtějí něco poznat a nesedí na zadku, holky, co nemají moc peněz, ale nachazí příležitosti, jak se dostat tam, kam chtějí a levně. Musím říct, že poslední dobou potkáváme takových čím dál víc. Víc, než chlapů:) a pak že to nejde! Nechci vidět komentáře typu: "Nemám příležitost cestovat!" Vždycky to jde, když se chce;)

Do Tikalu přijíždíme kolem půl deváté. Pro lepší orientaci raději kupujeme mapu a vcházíme přímo do džungle. Netrvá to dlouho a padá na mě první větvička ze stromu, kterou urvala "spider monkey" když přeskakovala na vedlejší strom. Je jich tu nespočetně, doprovází nás téměř na každém kroku. Areál je velmi rozlehlý a horko je cítit každých pět minut víc a víc. Po prvním výstupu na pyramidu, z které máme krásný výhled na Templo I. - jednu z hlavních pyramid nejrozlehlejšího areálu mayské kultury - mám celkem dost a vyhledávám stín, vodu a spostu krému na opalování. Předpověď počasí ukazovala 37 stupňů. Je teprve deset a vlhkost a horko je takové, že se této teploty ani nechci dočkat:-D
Procházíme téměř celý areál, kde se nachází jak pyramidy zrekonstruované, častečně zrekonstruované, ale i téměř neodkryté... Jsme tak trošku zklamaní, že cizincům účtují vstup 150 quetzalů oproti 25 quetzalům pro domácí!, i přestože není areál v takovém stavu, jakému by měla odpovídat taková častka... Srovnávám s Mexikem.
Po čtyřech hodinách jsem naprosto vyřízená a těším se na první zpáteční spoj ve 12:30 do Flores. Mám pocit, že moje "kondička" je někde moc hluboko:-D Vracíme se pomaličku, sbírajíc spoustu lidí po místních vesničkách, padá na mě únava a usínám. Cesta trvá nekonečně dlouho, otvírám oči,když náš svoz nabírá poslední lidi někde ve vesnici blízko našeho stanoviště. Míra mě budí kousek od hostelu. Vystupujeme, dáváme sprchu a oddáváme se místní atmosféře. Původní plán vyjet ještě někam do okolí rušíme a raději oddychujeme. Lidi v hostelu jsou různých národností. Nejsme moc zdrženliví a zveme ke stolu holky od sousedních stolů, aby nebyly samy. Akce 10 quetzalů za drink dá na sobě znát,všichni se baví se všemi, potkáváme mimochodem skvělý brazilsko-francouzský pár cestující kolem světa (http://kikiaroundtheworld.com/en/), a končíme promoakci po půlnoci v posteli s tím, že po deváté musíme opustit hostel. Více o majestátním Tikalu a jeho historii si můžete přečít ZDE.

10.5.2013 den 3.
Vstáváme kolem půl osmé, jak jinak než do horka. Sprcha, snídaně a ranní procházka na vystřízlivění nechybí. Molo kolem celého ostrova je pěkně upravené, sem tam loďka, sem tam koupající se lidi. Lístek na autobus do Rio Dulce, který jsme si koupili už včera, ukazuje desátou hodinu. Naposled se loučíme s tímto kouzelným hostelem (který opravdu nasadil laťku) a chytáme si na ulici tuk tuk - ta motorka na třech kolách s přístřeškem, kterým se za 10 Q dopravujeme na autobusové nádraží. Řidič nikam naspěchá, a tak vzdálenost cca 200 km zdoláváme za 4 hodiny. Okolní krajina po cestě je krásně zelená a každy kopec připomíná zarostlou pyramidu. A že jich není málo. Hrát si tu na archeology, možná i něco objevíme:)
V Rio Dulce nás řidič vyhazuje u silnice a pokračuje dál. Hned se nás ujímá místní spekulant a radí nám, jak se dostat k molu u jezera Izabal. Díky rezervaci hotelu Kangaroo, kterou stihl Míra udělat ještě z hostelu, nečekáme dlouho a už pro nás jede australský majitel na člunu. Asi za deset minut vystupujeme do přijemného prostředí magrovníkoého ostůvku. Platíme jeden z bungalovů, který je celý ze dřeva, příjemně provzdušněný a skromě zařizený a oddáváme se lehčí siestě. Mexická kuchyně, kterou tu podávájí nás sice moc netěší, ale vybíráme si něco lehkého k snědlu a půjčujeme si kajak na menší projížďku. Jaká škoda, že nám dali jen jedno pádlo:-D Mezitím, co ja se kochám okolní krajinou a krásně nazelenalou vodou, Míra kmitá, takže neuteče ani čtvrthodina a vystupujeme na protějšim břehu u parku k pevnosti Castillo de San Felipe del Golfo z roku 1651. Platíme 20 quetzalů na osobu a už se proplétáme úzkými chodbičkami dávného obydlí vojáků, kteří bránili pevninu před piráty. Několikrát vystupujeme do věžiček, kde jsou umístěna děla Bacon Solid a Kinman, uživáme si okolní výhled a přemýslíme nad tím, kolik krve se tu prolilo. Po skončení pirátské éry sloužila pevnost jako věznice, než ji přetransformovali na atraktnivní památku. Ještě před pátou, kdy park zavírají, jsme nazpět v hotelu.
Zbytek relativně oddychového dne trávíme hledáním spojů do Copánu, který máme v plánu následující den. Máme to moc pěkně promyšlené, jen do doby, než si s námi příjde popovídat majitel. Takže už po pěti minutách zamítáme návštěvu ruin v Quirigua, protože to prý nestojí za to, a zaměřujeme se na přimý spoj do Copánu. Další zrada! Prvni přímý spoj jede až v devět a tím, že dorazí kolem půl třetí k hranicím. Dřívejší spoje existují, ale mají tolik zastávek, že je dojezd zhruba ve stejnou hodinu. Nic z toho se nám nelíbí, protože ještě tentýž den potřebujeme dojet do Antiguy, která se nachází u Guatemala city. Hledáme nějaké řešení, majitel všechna vetuje, že prý nemá cenu spěchat. Nás ale tlačí čas a Míra se s touto variantou nechce smířit, a tak hledá v průvodci tak dlouho, dokud řešení nepříjde. Ve tři ráno jede přímý spoj do Gatemala city, ten křížuje město Rio Hondo, z kterého už bychom měli sehnat něco navazujíciho do Chiquimuly, která se nacházi asi hodinu a půl od hranic s Hondurasem. Majitel kroutí hlavou, majitelka, mimochodem Mexičanka z Tolucy, nás podporuje společeně s místní barmankou, která v tom taky nevidí problém. Volá sousedovi, který zná místní vody lépe, než oni a nemá obavy nás odvézt po tmě na druhý břeh, a domlouvá nám tak brzký odvoz za 50 Q. Spokojeni s náhradním řešení se ukládáme v deset hodin do postele a tešíme se na zítřejši dobrodružství:) Mimochodem, vše nej všem maminkám, hlavně těm našim:-*

11.05.2013 den 4.
Dnes vám prinášam špeciálne spestrenie, kedže na ceste do Antigua má Janička plné ruky práce s nejakým rumo-melónovým drinkom, a doprajem vám trochu krásnej slovenčiny;) Ako bolo plánované, budík zvoní o 2:00 ráno, aby som si dal osviežujúcu studenú sprchu (ešte že sme večer zakončili Zacapou, čo posílilo tvrdý ale efektívny spánok:)), balíme naše saky paky, a odchádzame z nášho krásneho bungalovu na molo, kde by nás mal vyzdvihnúť dohodnutý sused. Už po pár krokoch počujem motorový čln, a štekot domácich psov nás len utvrdzuje v tom, že ide všetko podľa plánu. Nie som si ale istý, či z toho nečakaného hurhaju, boli ostatní sladko spiaci hostia nadšený:) Plavba do prístavu s lampášom svietiecim nám na cestu, prebehla v pohode, a po prechode zobúdzajúcim sa tržiskom, vychádzame na hllavnú ulicu, kde sa nachádza kancelária a nástupište spoločnosti Litegua. Lístok do Rio Hondo stojí 40 quetzalov na osobu, a presne o tretej poloprázdni vyrážame. Po dvoch hodinách cesty sa blížime k zastávke, a začíname premýšľať, ako bude vyzerať náš prestup na spoj do mestečka Chiquimula, čo je jeden z hlavných prestupových miest do Hondurasu, a k ruinám Copán. Ešte sa ani neotvorili dvere, počujem výkriky šoféra mikrobusu zbierajúceho ľudí presne našim smerom. Vyskakujeme, beriem batoh, a zase naskakujeme na ďalší spoj. Za cestu si pítajú 20 quetzalov na osobu, a asi po 10tich minútach si nás pri vjazde do dedinky Zacapa prehadzujú do iného, vačšieho mikrobusu. 6:00 prichádzame do Chiquimuly, kde je už rozbehnutý ranný tržničný život, takže sa predierame pomedzi všetkými druhmi krásnej gigantickej zeleniny. Ďalší štandardný mikrobus, 25 quetzalov na osobu, necelé 2 hodinky cesty, a sme na hraničnom prechode. Menšia prechádzka, 10 quetzalov poplatok na guatemalskej strane, 3 usd na honduraskej strane, výmena guatemalskej meny, a už viažem batoh na strechu ďalšieho mikrobusu, tentokrát za 20 honduraských lempirov. Poviete si mikrobus, tam sa nevojde veľa ľudí, ale vojde, stale niekoho naberáme, takže na miesto štandardnej kapacity cca 15 ľudí je tam asi 25, a ešte priskakuje ďalší na vonkajší rebrík:) Na to že je skoro ráno, všetci sú už veselí, čo ešte umocní situácia, keď strýkovi na rebríku odfúkne sombrero, a musíme sa 200m vrátiť. Po 20 minútach sme v mestečku Copán ruinas, čo ale neni archeologické nálezište, to len nejaký chytrolín dal rovnaký názov obom miestam. Po ceste zisťujeme, že o 12:00 odchádza nejaký priamy spoj do Antiguy, takže predsa len sa nám podarí splniť náš plán, a v rovnaký deň skončiť v Guatemale. Platíme rezerváciu (160 quetzalov na os.), zastavujeme prvý tuk tuk, a spokojní sa vydávame skompletovať zbierku najvzácnejších májskych nálezišť (Copán, Tikal, Chichen Itzá, Uxmal). Plný očakávania prichádzame k pokladni, kde platíme 300+300 lempirov (30usd na os.) za vstupy na nálezište a do tunelov odkrývajúcich časti pôvodných pyramíd, ktoré boli postupne obostavané na väčšie a väčšie. Vchádzame do krásneho parku ukrytého pod korunami stromov, a pri vchode nás víta pár obrovských papagájov Ara, ktoré tu polietavajú a škriekajú po celom nálezišti, čo umocňuje celú atmosféru. Prvé kroky nás dovedú na hlané námestie (Gran Plaza) kde sa nachádzajú známe vytesávané kamenné stĺpy (Stela), a pokračujeme k ďalším pyramidám a námestiam. Z východného námestia časti Akropolis sú dva vstupy do spomínaných podzemných tunelov Rosalila (cca 25m) a Jaguar (cca 150m), kde je naozaj vidieť skvelú prácu archeológov odkrývajúcu pôvodné časti pyramid s originálnymi farbami, takže sa už druhý krát cítim ako malý Indian Jones (prvý krát to bolo v nezabudnuteľnom Palenque):) Komplex není až tak rozsiahly, takže po necelých dvoch hodinách nasadáme na tuk tuk, a prechádzame ešte do odľahlejšej časti Las Sepulturas, čo bolo pravé obydlie, kde žila všetka tedajšia smotánka a umelci. Tuk tuk ktorý nás mal čakať na cestu späť, aby sme stihli niečo zjesť pred nástupom na minivan priamo do Antiguy, tam "ku podivu" nebol, tak náhodne chytáme pri ceste miestny spoj a dostávame sa do centra. Sadáme si na terasu veľmi príjemnej reštaurácie Via Via, kde je k dispozícii aj hostel. Kedže máme len necelú pol hodinku, objednávame si niečo typického, ale rýchlo pripraviteľného, Balneada gigante (múčna placka plnená kuracím mäsom, zeleninou a všetkým možným) bola výborná a nesklamala. Zalievame to všetko litrom piva Imperial, nakladáme batožinu na minivan, a zase vyrážame na asi 6 hodinovú cestu. Musím ale povedať, že to skoré vstávanie a cestovanie, určite stálo za to! Kedže máme vždy šťastie na dobrých ľudí (ťuk ťuk, na drevo, ešte že je pri mne Janička:-P), tak nám robí spoločnosť starší kalifornský pár, 4 mladé Izraelky, a australsko-norský pár. Na hraničnom prechode už cestou späť nič neplatíme, nakupujeme nejaké tie Gallo (guatemalské pivo), a debata, zábava a poznávanie nových ľudí može začať. Niečo málo po šiestej prichádzame do malebného mestečka Antigua, a ubytovávame sa v hostalu Jungle Party za 65 quetzalov na osobu s raňajkami. Ideme na menšiu nočnú prechádzku, dávame si chutné jedlo v príjemnej talianskej reštaurácii, a unavení sa poberáme zaľahnúť každý na svoju posteľ v dormitoriu hostela (ja proste potrebujem viac priestoru;)). Po únavnom dopísaní blogu, to zase predávam s veľkým rešpektom Janičke, je to naozaj náročné!:)

12.5.2013 den 5.
Ráno se probouzím vcelku rozlámaná. Postele, na kterých jsme spali měly na matraci ochraný igelit, takže byl v noci slyšet každý pohyb, a navíc nebyly ani nijak pohodlné, respektive ta moje. Míra vypadal celkem v pohodě. Možná jsem se budila každou chvíli i strachem, že spadne z postele, protože mi říkal, že na palandě bez zábradlí má o sebe trošku obavy:-D No, každopádně jsme noc přežili, dáváme rychlou sprchu a těšíme se na snídani. Míra si objednává Lazy F...... Party - sendvič s míchanými vajíčky se salátem a bramborami - je to výborný a půlku mu toho sním, než mi přinesou čerstvé ovoce s müsli a medem. Taky velká mňamka, jen do té doby, než v tom objevím mouchu. Mám po snídani a raději už nechci nic jiného.
Bereme jen důležité věci a jdeme na procházku do města. Svoji architekturou nám hodně připomíná mexické San Cristobal de Las Casas. Místní ženy tu maji typické oblečení - barevně tkané sukně pod kolena a vyšivané pestrobarevné halenky; některé mají na hlavě i speciálně uvázané šátky, ale to jsou spíše obyvatelky vyššího věku. Domečky jsou tu převážně nízkopodlažní, pěkně barevné, většinou s kovovým mřížováním. Trošku nás tlačí čas před checkoutem z hostalu, a tak směřujeme rovnou k úzkému schodišti, které vede k Cerro de la Cruz - kříži na kopci, odkud je krásný, i když trošku zamlžený, výhled na město a sopku De Agua. Vůbec celé město je obležené 3 sopkami, které byly vlastně hlavní příčinou názvu tohoto města. Antigua byla známá za španělské nadvlády jako Santiago de los Caballeros de Guatemala a byla hlavním koloniálním městem Guatemaly. Roku 1773 však přišlo masivní zemětřesení, které zničilo téměř celé město, a tak španělské imperium nařídilo přesunout hlavní město na nové místo - nynější Guatemala city. Roku 1776 prohlásili původní kapitál za zrušený. Až ve dvaćtem století se začalo postupně obnovovat a díky koloniální architektuře bylo prohlášené za památku UNESCA. Ještě dnes tu můžete vidět ruiny dřívejších kostelů.
Po dvanácté hodině opouštíme hostal a snažíme se sehnat něajký spoj do Panajachel - městečka na okraji jezera Atitlán, odkud bychom se přesunuli loďkou do San Pedro La Laguna. Schuttle bus jsme si nechali záměrně ujet, a chceme si užít trošku zábavy v místní dopravě. Po radě jedno průvodce bereme "chicken bus" a jedeme oba za 10Q do Chimaltenanga, tam přeskakujeme na super rychlý "slepičák" do Los Encuentros za 30Q. Po serpentinách jedeme tak rychle, až nám pískaji kola. Ten "chlapec" musel dřív určitě jezdit rally:-D Náhodou to celkem oceňujeme kvůli úspoře času, i když nám dá trošku práce se udržet na místě a hlavu mám omlácenou o všechno kolem. V cíli přeskakujeme na bus do Sololá, odevzdáváme 6Q a za stejnou cenu okupujeme i poslední autobus do Panajachel. Celková doba tři hodiny ve čtyřech chicken busech nám oproti o půl hodiny rychlejšímu direct schuttle ušetřila 138 Qetzalů. Připojuji video z naší rychlojízdy:

U polorozpadlého mola si dáváme rychlý oběd v podobě polévek a už čekáme na doplnění člunu do počtu 15 lidí, abychom mohli vyrazit směr hippie vesnice. Řidič nás nezapomíná informovat o tom, že je to tam opravdu hodně free a seženete tam co chcete (ne že bychom chtěli;-). Počasí je svěží, akorát na mikinu, sopky kolem jezera zahaluje mlha a na jedné straně se spouští déšť, kterému prozatím unikáme. Asi za půl hodiny jsme na místě. Popravdě... čekali jsme trošku něco jiného? hezčího?, ale zatím nic neodsuzujeme, procházíme staršími budovami k rušnější uličce, přičemž se nás ujímá aktivní průvodce a pomáhá nám hledat hotel. Po třech pokusech ho raději opouštíme a ptáme se mladých lidí, kteří jsou tu už ubytovaní, co by nám doporučili. Netrvá to dlouho a najdeme přesně, co hledáme - hotel restaurant Zoola, vedený izraelským párem, s úžasnou atmosférou, spoustou lidmi, mezi nimi známé tváře z hostelu v Antigue, a izraelskou kuchyní. Bereme si pokoj pro dva za 170 Q a sedáme do tureckého sedu u stolečku s příjemným osvětlením, abychom si vychutnali Izraelské kombo k večeři - pita placky, humus, masové koule, tři druhy sals, zeleninová směs, smažený květák... Právě včas,když už jsme v suchu pod střechou, přichází brutální slejvák, který ochazuje vzduch, a asi po patnácti minutách je za zase po všem. Jídlo je tak dobré, že se vůbec nedivíme, že je tu tak 50 % z návštěvníků z Izraele. Dalším důvodem je i to, že pro mladé Izraelce je tradicí cestovat po ukončení vojny centrální a jižní Amerikou - jak jsme se dozvěděli od holek ve člunu (které nebyly povinné vojny ušetřeny), a tak to jejich "chrochtání" slyšíme na cestách dost často.
Ještě využíváme místní happy hour 2 za 1 a jdeme se podívat po okolí. Protože je neděle, není tu moc rušno, jen Budha bar zve na drink všechny kolemjdoucí hlasitou hudbou. Akce za 10 Qetzalů a spousta lidí nás nenechá dlouho na pochybách. Vůně trávy se line po celém podniku, téměř nepochybuji o tom, že jsme jediní, kteří nepožili nic z omamných látek:-D Všichni se baví se všemi, každý se rád podílí se svými cestovatelskými zážitky. Když asi po desáté vysvětlujeme, co děláme v Mexiku, zazní gong, který ukončuje prodej alkoholu - NO Exceptions! Po cestě do hotelu potkáváme policejní auto, které kontroluje dodržování tohoto předpisu. Australanka, která nás doprovází do hotelu s chlapíkem z Hondurasu nese ale láhev vína. I my saháme do zásob ještě z městečka Flores, a ukončujeme dnešní párty kolem třetí hodiny v příjemném vánku na molu u bazénu.

13.5.2013 den 6.
Plán vstát kolem páté a udělat nějaké ranní fotky za východu slunce nám moc nevyšel, budík se záhadně vypnul, a tak se budíme v osm. Nevadí, naše prosby byly vyslyšeny a obloha je i v tuto hodinu téměř bez mráčku. Až teprve teď si můžeme vychutnat tu pravou atmosféru tohoto místa. Viditelnost je úžasná, všechny sopky kolem jezera krásně zelené a lidé cupitající v uličkách centra městečka jen dokreslují svoji pestrostí celkový dojem. Když jsme přijeli, říkala jsem si, co tu může být tak zajímavého, že se tu všem moc libí. Teď najednou chápu a ani to neumím vysvětlit. Všechno je tak živé, barevné, zelené, přátelské, najednou nechci už nikam (a už vůbec ne do práce), chci cestovat v duchu love&peace, mít víc času na každé místo. Úplně vás to tu pohltí. Ženy v tradičním oblečení, jakéhokoliv věku, mluví speciálním mayským jazykem, kterému nerozumíme ani Ň. Každé městečko kolem jezera má jazyk jiný a pro komunikaci s turisty se musí učit španělsky nebo anglicky, stejně jako my. Většinou ale zůstávají celý život jen ve své vesnici, a tak je jejich španělština převážně lámaná, protože ji nepotřebují k životu. Nákup nosí uvázaný v šátcích na hlavě, bez problémů s rovnováhou, s úsměvem. Auta tu téměř nevidíme, používají hodně motorky a tuk tuky.
Kolem půl jedenácté snídáme v hostelu, mimochodem opět skvělé jídlo - vajíčka v rajčatové směsi, chutná to zhruba jako lečo, mňam, a po dvanácté už nasedáme na loďku do města Santiago Atitlán - největší z měst u stejnojmenného jezera. (Jen tak mimochodem, kolem jezera můžete vidět spoustu zaplavených domů, což se zdá trošku divné, ale prý tu asi před dvěma lety byly tak vydatné deště, že se hladina jezera zvedla a už neopadla, hustý). Po necelé třičtvrtěhodině vyskakujeme na molo. Průvodci nás neúnavně doprovázejí a nabízí své služby. Hlavně doprovod na místo, kde se nachází jejich bůh - Maximón [čti Mašimón] - jediný mayský bůh, kterého kdy vyznávali, jak nám řekl místní obyvatel. Doprovod zatím odmítáme a prochazíme barevné město sami. Je tu spousta nádherných tkanin, olejomaleb, ručních výrobků. Nejen ženy, ale i muži mají tradiční oděv. Míra uvažuje chvíli o koupi takových kalhot, jaké nosí, dokonce je i zkouší, ale 800 quetzalů je opravdu moc, a tak ho jen fotím a jdeme dál. Trhy u náměstíčka jsou v plném proudu, všechny cvakám jen v rychlosti, protože je to očividně netěší. Naopak na plaze u kostela je žena v tradičním oděvu a specialním "klobouku", která turisty přímo láká k pořízení snímku. Když ji dávám malý obnost, nezdráhá se říct si víc. Standardně prý 1Q za fotku, a tak ji nakonec necháváme 5 a jdeme k Maximónovi. Oproti San Pedru jsou tu lidé "zkažení" turismem, a tak chce průvodce 15 quetzalů v podstatě za nic a u sošky jejich boha jsme lehčí o dalších deset. A to jsme museli smlouvat. Zážitek ve finále nic moc, ale můžeme říct, že jsme to viděli:-D V jedné uličce míjíme výrobnu látek - dřevěné tkalcovské stavy, kde dělají všechnu tu jemnou práci. Dáváme ledovou kávu a sedáme právě včas na loďku do Panajachel. Lístek na přímý spoj do Antiguy jsme si tentokrát koupili s předstihem na čtvrtou hodinu, a tak to s rychlým obědem na ulici stíháme tak tak.
V sedm už házíme batohy na postel v hostelu Black cat a účastníme se náhodně narozeninového překvapení pro mladíka z Norska. Další trénink angličtiny v mezinárodním prostředí začíná. Tentokrát se seznamujeme se zastupci Norska, Dánska, Skotska, Austrálie, Francie. Netrháme partu a po zavření baru v hostelu se přesouváme naproti do klubu, kde to duní až k nám. Po závěrečném tanečku na baru nás zve zaměstnanec vzdálenějšího podniku na afterparty, a tak si poslední noc v Guatemale uživáme naplno. Vstávat na šestou, abychom se dostali k sopce Pacaya zakoupeným shuttle busem, bude asi hodně těžké.

12.5.2013 den 7. a poslední
Za deset šest mě Míra skoro fackuje, abych se probrala. Ještě v polospánku dobalujeme poslední věci a už míříme za řidičem, který na nás nervózně čeká. Bereme za běhu připravený sendvič k snídani, plníme žaludky a až k sopce Pacaya spíme jak dřeva :-D
U vchodu Josue podle domluvy nečeká, a tak mu musím zavolat, abychom zjistili, že je jen kousek od nás na parkovišti. Myslím, že když nás vidí, musí si myslet, že jsme magoři, ale my únavě tvrdě vzdorujeme. Unikáme naší skupině s předstihem směr vrchol. Počasí nám opět vyšlo, je nádherně slunečno. Sopka Fuego opodál líně vypouští obláčky dýmu, my se couráme po volkanickém písku aktivní sopky Pacaya. Někdy tu jdou vidět celé "řeky lávy", ale ne dneska. Když ujdeme kus pod vrchol, chceme jít dál, ale místní správce nám to neumožňuje - vysoce riziková oblast. Tak jsme trošku zklamaní, fotíme si krásné okolí, sbíráme lávové kameny a vracíme se pomaličku zpět. My tu lávu snad nikdy neuvidíme! :) Na cestě na letiště nás čeká už jen benzínka, kde přisíváme Josuemu na benzín a o půl dvanácté ž okupujeme letištní halu. Máme do tří spoustu času, a tak jíme, couráme se, ochutnáváme naposled guatemalskou kávu a vracíme se ne moc rádi domů. V jedenáct už ležíme ve vlastní posteli a přemýšlíme nad tím jak nepracovat a jen cestovat... (P.S.: sponzor vítán:))
Všechny fotky z Guatemaly si můžete prohlédnout v galerii ZDE.

Za horkými prameny do Tolantonga...

3. května 2013 v 4:59 | johhanis |  Život v Mexiku
...jsme se vydali o prodlouženém víkendu v půlce března (jojo s prací čas moc rychle utíká, tak to dopisuji až teď Plačící). Mexický státní svátek oslavující narození jednoho z nejvýznamějších revolucionářů Benita Juareze nám tak zajistil o jeden den delší odpočinek v termálních vodách, které nás zahřály nejen na těle.

V sobotu ráno jsme nechtěli vyjet jen tak s prázdnými žaludky, a tak jsme zaparkovali auto ve vedlejší ulici a šli sníst něco hodnotného do naší oblíbené restaurace Café con leche. Zima z předchozích dní byla ještě znát, ale sluníčko zpoza mraky už naznačovalo, že dnešní den bude ten poslední, kdy ten nahoře nechá spadnout ještě nějaké kapky deště, které přinesla studená fronta. Ani se ale nestihli trošku ohřát a přišla první studená sprcha. Auto na místě, kde jsme zaparkovali nebylo, a tak nám bylo jasné, že náš výlet začne na odtahové stanici. Sice jsme vyjeli později, a Víťovi se ještě dlouho chvíli kouřilo z hlavy, jak ho ranní odtah rozhodil, ale my, co už to známe, jsme se nenechali vyvést z míry, koupili jsme nějaké to pivo a čtyřhodinová cesta utekla jako nic. Tam, kde končila asfaltka, začala jílová cesta, skály a hluboké údolí. Směrem dolů po serpentinách jsme byli rádi, že je relativně sucho, jinak by jsme se klouzali asi tak, jako ruce po hlíně na hrnčířském kruhu a kdo ví, jestli vůbec po cestě.
U vstupu jsme zaplatili za jeden den 120 pesos na osobu a jeli rozbalit stany k řece. Byli jsme naštěstí tak rychlí, že jsme se stihli schovat před posledním slejvákem a podrobili tak vlastně prvnímu testu i náš nový stan - žluťásek:). I přes chladný vzduch jsme oblékli plavky a ponořili se do té příjemně teplé vody, kterou písek ze dna zkalil po dešti do blankytně mléčné barvy. Uměle vytvořené kaskády na každých 20 metech vytvářeli prostor pro příjemné koupání a v hlubších místech se dalo dokonce plavat. V protiproudu, který vás nenechal ve vodě v klidu stás, se dalo i pěkně kondičně zaplavat. Nejoblíbenějším místem byl ale prostor mezi skálami pod spádem vody... úžasná termální masáž! A když jste dokázali vylovit ze dna i jemný písek, mohli jste zakončit péči o tělo přírodní pleťovou maskou:)) Obličejů zahalených do bahna tu bylo hojně a jakpak by ne. Voda, která má u svého pramene cca 40 stupňů a prochází přes velký komplex skal, je velmi bohatá na různé minerální látky; sulfáty, hliník, arsen, chrom, železo, magnesium, olovo, sodík, zinek... a mnoho dalších. Nejsem si moc jistá jestli jsou všechny vhodné pro pleť, ale pro ty co věří, že ano, to jistě nějaký přínos má:)
Večer jsme si rozdělali táborák, opekli buřty a ulehli ke spánku. Noční klid od jedenácti hodin se tu celkem pečlivě dodržoval, a pokud se našel někdo, kdo zapomněl sledovat hodinky, místní hlídači je upozornili. Stejně jako kontrolovali ne/zaplacené poplatky za osoby i stany.
Ráno jsme se probudili do teplého slunečného dne. Tak teplého, že jsme celý den nic jiného než plavky nepotřebovali. Ze stanu jsme se svalili rovnou do vody a dopřáli si ranní masáž. Relax za všechny prachy, a ještě pod čirým nebem! Ale nelenošili jsme dlouho. Asi tak dva kilometry od našeho stanoviště se nacházel další kemp v kopcích s bazénky přetíkajícími horkou vodou. Sice si v tom horku přejete něco chladnějšího, ale i tak je to bomba. Po lehce vysilujícím výstupu mezi banánovníky a tenkými potůčky vody stékajícími z horních pramenů jsme se usadili snad v tom nejteplejším bazénu. Voda byla tan čírá že lákala k podvodním fotkách. Blbli jsme jak malé děti:-D
Tímto výletem naše aktivita skončila. Zakončili jsme koupačku dobrou quesadillou a pivem a vrátili jsme se do kempu, abychom si pomazali hlavy bahnem :-D U večerního táboráku se nás tentokrát sešlo víc. Sousedky byly Němky, a tak se k nám s kamarádem Mexičanem přidaly. Není to poprvé, co jsme mezi takovými lidmi potkali někoho, kdo cestuje sám po světě. A není to poprvé, co se jednalo o holku. Velký obdiv. K večeru se k nám přidala rodina mexičanů, která hrála na bonga, a tak jsme všichni jak v tranzu bubínkovali až do nočních hodin, než přišli stážci klidu, kteří nás mimochodem nezapomněli upozornit na to, že jsme nezaplatili druhý den. Míra vyjednávač srazil cenu na akční poplatek 3 za 2:)
Poslední den jsme zakončili krátkým výletem k druhému pramenu, který se nacházel uvnitř obrovské skály přes kterou přetékal drobný vodopád ledové vody. Byl to brutální kontrast projít tou studenou sprchou a ocitnout se v horké parní sauně plné lidí. Kdyby neměli někteří baterky, tak není vidět na krok. Bohužel bylo tak přelidněno a tak horko, že jsme to nakonec vzdali, a ani nedošli k cíli. Stejně, představa, že bych se do tak horké vody, která už tak stříkala přes stěny vykutaného tunelu, měla naložit, mě v tu chvíli ani trošku nelákala. Udělali jsme ještě pár snímků okolních vodopádu, sbalili stany, koupili zmrzku a pomaličku jsme opustili toto nádherně pohodové místo státu Hidalgo.
Tolantongo bylo objeveno v roce 1975. Jeho původní název z jazyka nahuatl byl Tolantonko - místo, kde je cítit teplo, ale když vyšel článek v časopise "Mexico desconocido", uvádějící tento přírodní skvost, došlo k překlepu, a tak se stalo Tolantonko Tolantongem, a nazývá se tak dodnes. Vice informací o Tolantognu najde v angličtině ZDE. Více fotek najdete v galerii ZDE.