Červenec 2013

Korálový Cozumel, pohádkový Holbox a souboj se žraloky

5. července 2013 v 23:36 | johhanis |  Život v Mexiku
Ještě jsem se ze všech těch zážitků nestihla vzpamatovat, ale když už sedím v letadle na cestě zpět, říkám si, že musím začít s psaním tohoto blogu, dokud jsem plná emocí. Jak víte, na poloostrově Yucatan jsme už několikrát byli. Tentokrát byl ale náš šestidenní výlet zaměřen na místa, na která nám nikdy nezbyl čas, a na podmořský život, což je pro poseru jako jsem já bobříkem odvahy.
Ve čtvrtek jsem zabouchla dveře kanceláře a se skromně sbalenou taškou naskočila na linii metra číslo devět. Přestup mě čekal jen jeden, ale upršené dny zaviněné tropickou bouří Barry byly příčinou zpomalené dopravy nejen nad povrchem země. Po tři čtvrtě hodině, ucouraných jedenácti zastávkách, se konečně potkávám s Mírou a Víťou na letišti. Zpáteční letenka za akčních 1800 pesos na Cancun byla sama o sobě předzvěstí nějakého zpoždění, což se zdá zpočátku být větší, než malé, ale nakonec přidělují našemu letu odletovou bránu a ve tři čtvrtě na devět už nasáváme horkost a vlhkost karibského klima. Po propršených dnech v centrálním Mexiku jsem šťastná, že mi teče po zádech pot a ne proudy vody. Podle skvěle připraveného plánu, který jako tradičně poskládal, jak přesně zapadající puzzle, Míra, se ubytováváme v příjemném hostelu The Yak, dva bloky od pláže. Drink na uvítanou a mladí lidé jsou známkou toho, že izraelský podnik není nikdy špatnou volbou. Bereme si s Mírou jen jednu postel za 1,5 ceny (255 pesos/noc se snídaní) a večer si užíváme vcelku poklidně v ulicích Playa del Carmen.

Páteční ráno budím kluky před sedmou, házíme do sebe lehkou snídani a díky internetu se už nikde nezdržujeme a mažeme na trajekt, který odjíždí na ostrov Cozumel v osm. Stíháme ho akorát a jsme rádi, že nemusíme čekat zbytečné dvě hodiny na další spoj. Z čekajících prodejců na molu si vybíráme už předem "očekovanou" společnost CP rentals a půjčujeme si na celý den brouka- cabriolet za 450 pesos. Počasí jako vždy bez chyby. Noha na plynu, vítr ve vlasech. Červenou barvou oldschoolového vozítka dodáváme správný říz zeleno-azurovému pobřeží. Po pár kilometrech zastavujeme na první koupání u liduprázdné pláže. Tak tak minu nohou ježka, pár tahů tam, pár zpět, na osvěžení stačilo. Pokračujeme po pobřeží směrem na východ. Míra ví, kam přesně zajet.

Playa Palancar je nejznámějším startovacím místem pro šnorchlování na korálovém útesu Colombia - druhý nejdelší na světě (o potápění ani nemluvím:). Dohadujeme cenu, čekáme ještě na nějaké zájemce (přece jen není úplně sezóna) a v poledne nasedáme ve skupince o šesti lidech na menší loď za cenu 370 pesos/os. Po základních instrukcích a drobné rozpravě s instruktorem o žralocích, kterou se chci ujistit, že tu opravdu nebudou, skáčeme do vody a začíná vlastní perspektiva barevného světa pod mořskou hladinou. Červené, žluté, malé i obří korály, sasanky a jiné plápolající podvodní rostliny, černo-modré, lesklé, pestrobarevné a hodně divné ryby... želvaaaaa, želva, želva, všichni k ní plavou jak splašení, aby se dostatečně přiblížili před tím, než se zas ponoří do větších hloubek. Míra ji fotí na poslední chvíli, protože byl opodál zaměstnán rejnokem. Míjíme i barakudu, nějaké medúzy a ještě spoustu pro mě neznámých živočichů. Myšlenky na žraloky přichází až ve chvíli, kdy se dostáváme k hraně podmořského útesu. Je tak temný a hluboký, že mi nedostatek rozhledu svírá hrdlo. Po pár minutách v těchto končinách už si i přeji, abychom skončili. Určitě to tam musí být pro potápěče nádherné, já na to ale stavěná moc nejsem. Když lezu se všemi končetinami zdravými na loď, uvědomuji si, že jsme tam strávili hodinu a půl. Stejně tak si to uvědomují i moje záda a zadek. Další dva dny rudě září po celé pláži. Výlet zakončujeme krátkými zastávkami podél pobřeží a v šest se vracíme trajektem na Playu. Večer trávíme u "mičelády" a živé kapely spolu s Češkou Martinou, která nás přijela navštívit z Cancunu, jež se stal jejím domovem, a kolem druhé padáme do postele.
Autobus do Cancnu nám odjíždí v jedenáct. Jsme ale celkem rychlí, a tak se snídaní stíháme i ten po půl. Navazující spoj do Chiquila tak chytáme dokonce s rezervou. Kupujeme nějaké občerstvení na cestu a vydáváme se na tří hodinové kodrcání po dědinách. Na molu se nám nechce čekat na trajekt, a tak sedáme do loďky místního kšeftmana a i s občasnou sprchou jsme na břehu ostrova Holbox za pár minut. Horko se dá krájet, ale i přesto se vzdáváme možnost vzít si golf-taxi (golfové autíčko, které je tu pro lidi téměř jediným dopravním prostředkem - huráááá ostrov bez smogu), a jdeme pěšky do předem rezervovaného hostelu.

Barevná budova s nápisem Tribu byla od začátku jasnou volbou… krásné prostředí, promyšlená struktura, nádvoříčko stvořené k odpočinku v houpacích sítích, vlastní kuchyně i bar. Hned si zabydlíme soukromý pokoj s queen palandou za skvělých 1380 pesos pro tři osoby na tři noci a jdeme se porozhlédnout po pláži. Písek jemnější než jemný a bílý jako ho známe z karibských oblastí. Moře průzračně modré a teplé až příliš. Nad hlavami nám krouží pelikáni a racci a další druhy mořských ptáků, kterých je tu nespočetně. Schyluje se k večeru, obtěžujícího hmyzu přibývá. Neleníme na pláži a jdeme si projít pobřeží. Množství rybářských a výletních lodí naznačuje hlavní druh obživy místních obyvatel. Míjíme plážový bar a po chvilkovém váhání usedáme na akční mojito 2 za 1. Už při návratu do hotelu jsme značně poštípaní komáry - zdají se být vůči repelentu rezistentní.

Ten večer jsme se spřátelili s mnoha lidmi, jak jinak než mladými, kteří už nějakou dobu cestují, poznali místní štamgasty v podniku Mezcalito poblíž náměstíčka a celý další den jsme si užívali odpočinku na pláži.

Hlavní atrakce přichází den před odjezdem, a to je vlastně i důvod, proč jsme se sem vydali v tuto roční dobu. V sedm máme sraz před hostelem. Ve skupině asi 10 lidí usedáme do loďky a vydáváme se na dvouhodinovou plavbu do místa, kde se schází golfský proud s karibským mořem, místa, kde je od června do září velká koncentrace planktonu, který slouží jako potrava nejen žralokům velrybím, ale třeba i mantám obrovským. Po cestě míjíme tři želvy a dva delfíny, kteří nám poskytují jen letmou podívanou a zas mizí v hlubinách. Že přijíždíme na místo, je nám jasné podle počtu lodí. Čím blíž se přibližujeme, tím více si všímáme množství hřbetních ploutví prorážejících si cestu ne příliš klidným mořem. Je jich tu snad přes padesát.

Můj vnitřní souboj se žraloky končí ve prospěch žraloků, obouvám ploutve, povinnou vestu a šnorchl s maskou, pořád mi ještě nedochází, jak jsou velcí. V tomto případě nemám strach o to, že by mě sežrali, ale že mě smetou zadní ploutví. Ano, a pak jsou tu moje věčné obavy o to, aby jedna z těch hřbetních ploutví nebyla náhodou od toho dravého žraloka. Skáču do vody, následuji instruktora. Velká otevírající se tlama směřuje přímo proti mně, tak tak uhýbám a pouštím se podélně stejným směrem. Dotýkat se je zakázáno, ale i tak je to pro mě silný zážitek. Snad desetimetrový macek po mém boku nasávající tuny vody, já s kmitajícími nožičkami mu stíhám jen chvilku, připadám si jak Alenka v říši divů, musím si dávat pozor, aby mě nešvihl ocasem. Lezeme zpět na loď a dáváme přednost dalšímu páru (ve větších skupinách by byl pohyb u žraloka obtížnější). V tu chvíli se objevují na scéně manty obrovské. I shora z lodi jsou krásně vidět. Vlnící se "křídla" až nad hladinu vody a bílá ústa prosvítající azurovou vodou. Další kolo v moři už absolutně ztrácím ostych, manty se nám už ale přímo pod vodou vidět nepoštěstí.

Cesta zpět utíká rychleji, a to hlavně díky zastávkám, které jsou v programu našeho výletu. Slunce pálí, až pronikavě štípe do kůže, stříška nad lodí nám poskytuje jen malý stín k úkrytu. Z předem stanovené trajektorie nás vyvede ještě před první plánovanou zastávkou skupina minimálně pěti delfínů. Protkávají bezstarostně hladinu vody, ten nejmenší občas předvede ne moc kvalitní výskoky, které člověk znající delfíny z vodních parků naivně očekává. Stejně tak jako, že se přiblíží k lodi a budou si chtít hrát. To se opravdu nekoná:-) Podívaná končí a my přijíždíme pomaličku do zátoky hrající všemi barvami, od blankytně modré po azurově zelenou, kterou obývá nespočetné množství pelikánů. Parkujeme vedle dalších výletních lodi u úzkého pásu písku a naši průvodci nám připravují čerstvé ceviche z mořského pstruha. Směs syrové ryby marinované v limetové šťávě s cibulí, rajčetem a papričkou jalapeño, podávané s nachos je neskutečná pochoutka. Sníme to všechno a jdeme se projít téměř po hladině mělké laguny. Přibližujeme se k hejnu pelikánů, když nás opomene průvodce z jedné lodi… asi zakázaná vzdálenost. Vracíme se pomaličku k lodi, nasedáme a pokračujeme dál. Další zastávkou je zelená laguna uprostřed ničeho. Čas na šnorchlování. Teče mi voda do masky, takže si prohlédnu jen pár rybiček, trošku poplavu v opravdu teplé vodě, a po tom, co mi Míra oznámí, že je pod skálou žralok, radši lezu na loď. I přesto, že tvrdí, že je bahenní, není to nic pro mě a pohled na fotky z podvodního foťáku mi bohatě stačí.

V závěru našeho výletu přibržďujeme ještě u skupiny plameňáků obývající pobřeží ostrova Holbox. Jsou tak daleko, že je ani nemá cenu fotit, a tak po chvilce pokračujeme dál a kolem čtvrté hodiny už lezeme spaření jak slepice na důvěrné známé molo. Podvečer patří odpočinku, pohodové svačině v italské pizzerii (mimochodem Italů je na tomto ostrově opravdu hodně, což nám vůbec nevadí, protože italskou kuchyni opravu milujeme) a večer už jen oddychujeme s lahví dobrého vína. Idylku kazí snad jen komáři, kteří tu nedají pokoj ani ve dne a už vůbec ne v noci. Pokoj máme bez klimatizace, jen s větráky, které tuto noc opravdu nepomáhají, a tak se nám spí vcelku nic moc.

Poslední ráno vyloženě kopu kluky z postele, abychom stihli ještě projít pobřeží k plameňákům, které jsme včera viděli. Z horka jsme víc unavení, než odpočatí, ale vstáváme ještě před osmou a vyrážíme. Je to k podivu ale ku…y nenažrané nás štípou už od rána. Občas skoro utíkáme před místními ovády, které ani pohyb neodrazuje. Po necelé hodině a půl se ale přibližujeme k cíli. Červeně zářící dlouhé krky jsou úchvatné. Chci jít blíž a vyfotit si je, ale první kroky v mělké vodě nastartují předvídavé procesy v mém mozečku a radši se vracíme. V bahnitém podloží se mi nohy bořily až po kotníky a radši jsem si nechtěla ani představit, na co bych mohla šlápnout. Zvlášť po tom, co jsme potkali u pobřeží malého rejnoka. Oželím tedy lepší fotografické úlovky a vracíme se pomaličku zpět. Horko snad ani nemusím komentovat. I v tuto ranní hodinu je to síla.

Poslední chvilky trávíme vařením snídaně, balením a ukrýváním se před horkem ve stínu hostelu. "Check outujeme" se před dvanáctou a vyrážíme směr molo. Překvapením pro nás je, že trajekt ve dvanáct ještě pořád neodjel, a tak nasedáme a s časovou rezervou přijíždíme do Chiquila. Vrhá se na nás okamžitě hejno ziskuchtivých taxikářů, kteří neznalé turisty oblbují řečmi o místních autobusech a lákají je do vozu. Míříme rovnou ke stojícímu autobusu, abychom si ověřili dobu odjezdu a trvání cesty. Máme asi tři čtvrtě hodiny čas. Zkoušíme pro zkrácení chvilky ještě přesvědčit řidiče prázdných minivanů, kteří přivezli turisty z cancunských hotelů a vracejí se zpět prázdní, ale bohužel to nejde, místní taxikáři by jim dokázali jedním telefonátem zařídit vyhazov, a tak trpělivě čekáme, nasedáme, přijíždíme a krásně stíháme bez čekaní spoj na letiště v Cancunu, odkud nám překvapivě letí letadlo společnosti Vivaaerobus "ON TIME".
Blog dopisuji o týden později, protože nás po příjezdu samozřejmě přepadla únava, která přetrvává ještě dnes:-) Fotky podvodní i suchozemské tradičně najdete v galerii ZDE.