Dechberoucí Huasteca Potosina a její přírodní bohatství

31. srpna 2013 v 5:55 | johhanis |  Život v Mexiku
Tento výlet jsme měli naplánovaný už na červenec, ale pár hodin před odjezdem poslali Míru na služební cestu do Las Vegas kvůli akutnímu problému, a tak jsme ho museli přesunout. Po posledním zážitku jsem byla před cestou trošku nervózní, zvlášť protože jsme jeli na sever a ještě jeepem, od kterého nevíte co čekat (jako třeba když jsme jeli na výlet do Michoacánu), ale když se na to dívám zpětně, bylo to všechno úplně v klidu a obavy mohly jít klidně stranou. V pátek jsme vyrazili kolem jedné hodiny a čekala nás docela dlouhá cesta. Ještě na poslední chvíli jsme se rozhodovali, jestli jet přes hory, nebo po dálnici, a přemýšleli jsme, kde vůbec přespíme první noc. Nakonec zvítězila dálnice, kterou jsme dojeli až do San Luis Potosí a na první noc jsme rozložili stan v prázdném kempu Tu Espacio ve vesničce Tamasopo. Samozřejmě jsme hned sklidili káravý proslov od majitele kempu, že jezdit po setmění v těchto končinách není zrovna bezpečné, ale cesta se bohužel protáhla více, než jsme počítali. Ani já jsem neměla ze začátku moc dobrý pocit z toho, uvelebit se v kempu, kde nikdo kromě nás není, ale nakonec jsme stan v krásně upravené zahradě vybalili a noc v dusnu, které se dalo krájet, doslova přetrpěli.

Na další den jsme měli docela nabitý program, a tak jsme vstali tak brzy, jak jen to šlo, a za doprovodu dědy z kempu sešli svižně ke kaskádám Puente del Dios. Mysleli jsme, že to proběhneme vcelku rychle, ale náš, dá se říct, nechtěný průvodce nás vedl do všech koutů, kde jsme museli nutně dělat fotky, nebo dokonce vlézt do řeky, abychom viděli "Most Boha" ze všech stran (v tomto případě šlo samozřejmě jen o Míru). Něco kolem desáté jsme vyjížděli z kempu směrem na sever za doprovodu několika desítek upozornění a rad od pána, který se mimochodem přiznal k tomu, že to už je roky, co se od svého bydliště nehnul. To jsme poznali okamžitě podle cesty, na kterou nás navedl (pochybuji, že věděl, že už je kolem Tamasopo funkční dálnice), a tak jsme se jako bonus pokochali krásnou krajinou, což nám vůbec nevadilo. Kvůli časové ztrátě z ranní procházky jsme zavrhli vodopády Minas Viejas a rozhodli se užít si pořádně Cascadas de Micos, kde na nás čekalo trošku adrenalinu.

Cascadas de Micos jsou rájem pro kajakáře a milovníky vodních sportů. Obzvláště po období dešťů tu bývá rychlejší voda, ale i teď v srpnu ji bylo tak akorát, abychom si mohli jít trošku zadovádět. Takhle říčka má na relativně krátkém úseku různě velké vodopády, mezi kterými se tvoří "bazénky", v kterých se dá pěkně relaxovat. My ale relaxovat nepřišli. Výlet na "salto de cascadas", neboli skoky z vodopádů, se dá běžně koupit přes agentury za cca 350 pesos na osobu. To je ale úplně zbytečné. Dá se sem dojet v pohodě na vlastní pěst autem, nebo i dokonce autobusem ze Ciudad Valles, který vás vyhodí na silnici kousek od vchodu. Hodně tím ušetříte, protože u řeky najdete spoustu certifikovaných průvodců, kteří tento zážitek nabízí za 150 pesos. Neváhali jsme, oblékli povinné vesty a helmy a už šlapali po schodech nahoru, abychom se dostali na začátek trasy. U počátečního vodopádu jsme udělali pár zkušebních skoků ze skály vysoké 2 a 4 metry, abychom se připravili postupně na vyšší kaskády, a pustili se na vodní výpravu. Prvním menším adrenalinem bylo podívat se za velký vodopád. Voda tak burácela a zakrývala výhled, až mi to bylo nepříjemné, ale během chvilky jsme se ocitli za bílou oponou pod skálou, přes kterou se valila voda. Pak už jsme se jen nechali unášet proudem. První 4 metrový vodopád bych zkušební, na techniku, abychom věděli jak našlápnout a skočit. Pro jistotu jsme si to s Mírou zopakovali dvakrát. Pak už to šlo hladce, hlavně díky vestám. Vozili jsme po proudu, skákali z menších i větších vodopádů, občas jsem si nabila prdel o nějakou tu skálu při proplouvání srázem, a pak to přišlo - 9,5 metrů respektu. Vždycky máte možnost si vybrat - skočit nebo to obejít po břehu. "Když už jsem tu, přece to nevzdám," říkala jsem si v duchu. Oporou mi byl Míra, který skákal naráz se mnou, hlavně proto, aby nám to mohl náš průvodce pěkně nafilmovat:-). Po zaznění signálu jsem trošku zaváhala, ale nakonec jsem nakročila a bylo to… a ani to nebolelo:-D


Pořádně vymáchaní jsme přes sebe hodili ručníky, zaplatili, nechali dýško průvodci a upalovali rychle směrem na jih, k pueblu Tanchachín, abychom stihli projížďku na lodičce k stometrovému vodopádu Tamul. Upozorňovali nás, že v tuto hodinu už nás nemusí nikdo vzít a že cena loďky je 600 pesos nehledě na počet osob (max. do počtu 5), ale my se nenechali odradit a vyjeli jsme. Hlavně se nenechte "namotat" místními průvodci hned ve vesnici, že máte zaparkovat a jet s nimi. Od vesnice je to ještě daleko! Takových osob potkáte po cestě mnoho, ale autem se dá zajet až úplně k místu, kde se můžete nalodit. Zpočátku jsme se chtěli přidat k nějaké skupině, ale většinou jich bylo celkem hodně a vypadli, že nestojí o "příživníky". Nakonec se k nám přihovořil jeden děda, který nám nabídl svoje služby. Smlouvání skončilo na 300 pesos ke spokojenosti obou stran a vyjeli jsme s vlastní loďkou na řeku. Jo řeknu Vám, byla to docela posilovna pádlovat proti proudu, ale na té krásné říčce s nádhernou přírodou kolem nám to vůbec nevadilo. V jednom úseku, kde zesiloval proud, musel Míra vyskočit a pomoct našemu průvodci tlačit loďku a odpichovat ji od břehu, zatím co já jsem se je snažila podpořit pádlováním (asi je vám jasné, že to bylo celkem k ničemu:-). Cesta byla opravdu nekonečná, a abychom toho neměli málo, začalo do toho krásně pršet. Ono by vůbec nevadilo, protože v tom teple je to snesitelné, ale musela jsem uklidit foťák do batohu pod pláštěnku a vidina fotky vodopádu se pomaličku vytrácela. Byli jsme odkázáni na Mírův vodotěsný foťák, alespoň prozatím. Když jsme konečně jsme dojeli do cíle, déšť pořád neustával, ale díky Mírovi a jeho klobouku, kterým mi dělal ochranu před deštěm, jsem si mohla tu nádheru vyfotit i já. K vodopádu Tamul, který měří sto metrů na výšku a asi 300 metrů na šířku, se bohužel nemůže s loďkou více přiblížit kvůli bezpečnosti, a tak jsme v podstatě viděli jen zlomek z tohoto gigantu. Pokud ale budete mít někdy příležitost se sem dostat, můžete si koupit slaňování při spádu a užít si tak vodopád opravdu naplno. Abyste měli lepší představu o tom, jak to tam vypadá, našla jsem jedno video:


Po cestě k přístavišti jsme udělali ještě jednu zastávku u cenote ve skále, kde jsme se trošku vykoupali (já opravdu jen trošku, protože na rozdíl od řeky byla voda opravdu studená), obdrželi kontakt na dědu kormidelníka a už jsme upalovali směr Aquismón, kde jsme se rozhodli přenocovat.
Ráno jsme vstali už v pět, protože nám místní doporučili vyjet včas, abychom si nenechali ujít výlet vlaštovek ze Sótano de las Golondrinas (jeskyně vlaštovek). Tato cca 400 metrů hluboká jeskyně ve volném spádu (jinak má víc než půl kilometru) je jednou z největších "děr" na světě a je považována za nejkrásnější. Tento krasovitý útvar byl vytvořen vodní erozí v trhlině vápence. Typickým znakem je průměr jeskyně, který se směrem hlouběji rozšiřuje. Jako obyčejný pozorovatel můžete vidět ale v podstatě jen kruhovitý otvor, který má v průměru cca 60 metrů. Když se odvážíte přijít blíž a díky dobrovolníkům, kteří vás záchranným lanem zajistí, se nakloníte přes hranu, zůstanete v úžasu, jak je to hluboké. Dříve dolů skákali nadšenci s padáky. Hlavně díky průměru, který je na dně skály téměř 300 metrů, to bylo bezpečné, ale ne pro vlaštovky, které v jeskyni pobývají, proto byla tato aktivita později zakázána a dnes můžete na dno za nemalý peníz slanit. Určitě by to stálo za to, ale cena 4000 pesos na osobu nás odradila, a tak jsme se jen kochali vylétávajícími vlaštovkami a papoušky, kteří nám oživili ráno svými výkřiky. Udělali jsme nějaká videa, ale záhadným způsobem se mi nenahrála s fotkami do počítače:-( Takže tady máte jednu profi ukázku, kterou jsem našla na youtube i se skokany:


Naše Huastécké poznávání tímto ještě neskončilo. Po cestě do Xilitly jsme se zastavili u silnice na místní dobrotu zacahuil, která se peče asi 10 hodin v banánových listech a je to směs tamale (taková masa z kukuřice, připomíná to trošku kuskus) a vepřového masa spolu s chilli a dalším kořením (jak se připravuje můžete vidět na videu ZDE). Chutnalo to skoro jak naše rizoto, zvlášť s naloženými jalapeños a mrkví ve sladkokyselém nálevu:-) Na osvěžení jsme se zastavili v nedalekém El Nacimiento (zrození - v tomto případě pramen řeky), kde jsme si udělali procházku k další jeskyni (která nebyla až tak skvělá, ale místní obyvatelé tu dělají atrakci už opravu ze všeho) a odvážný Míra se vykoupal v průzračné a hlavně ledové vodě, kterou si místní obyvatelé nabírají u pramene do velkých kanystrů k pití.

Zlatým hřebem našeho výletu, na který jsem se těšila nejvíc, byly Las Pozas v Xilitle. Jde o celek surrealistických staveb zakomponovaných do tropického lesa na rozloze 32 ha, mezi kterými protéká čistá říčka a tvoří kaskády a přírodní bazénky (las pozas). Jsou to neuvěřitelné stavby, které mnohdy nemají konec ani začátek. V této zahradě tvarů se dá procourat celý den a nevyjdete z úžasu.
Všechno to začalo, když Edward James, anglický básník, mecenáš, sběratel a designer přicestoval v roce 1945 do Cuernavacy za svými přáteli. Začal poznávat Mexiko a na své cestě po Huastece ho hluboce zaujaly orchideje, které tu divoce rostly. Zeptal se místního zahradníka, kde najde místo s více takovými orchidejemi a ten ho odkázal na Xilitlu. Deštný les, kterým protékala říčka, ho zaujal natolik, že se tam rozhodl zakotvit a vytvořit tam svůj ráj. Začal pěstovat více a více orchidejí a exotických rostlin, vytvářel terasy a ohrady pro zvířata, o které se staral. Měl mnoho exotických ptáků ,jeleny, malého ocelota, želvy, tukany, kachny, plameňáky a mnoho dalších. V zimě 1962 přišel ale neobvyklý mráz, který jedním dechem zničil asi 15 tisíc orchidejí, které s láskou pěstoval. To probudilo v Jamesovi nápad, který byl počátkem velkolepých staveb, které můžeme vidět dnes. Ideou tohoto projektu bylo vytvořit takové tvary, které budou plynule zapadat do přírodní scenérie deštného lesa, vytvořit něco stálého a stejně tak okouzlujícího jako byly jeho orchideje, aniž by to mohlo cokoliv zničit. Nedílnou součástí tohoto projektu byli jeho přátelé a umělci Plutarco Gastelum, který figuroval jako administrátor vývoje stavby, a Don José Aguilar Camacho, který vytvářel dřevěné formy na vylévání betonu, které později uznali kritikové uměleckým dílem pro jejich tradiční zpracování.
A tak,když procházíte touto úžasnou zahradou, můžete vidět do výšky se pnoucí orchideje, kalichy různých květů, tvary připomínající proplétající se plameňáky, shluky bambusů, schody do nebe a mnoho dalších útvarů, které nechají pracovat vaši fantazii. Procházku jsme zakončili tradičním jídlem - huasteckými chilaquiles a rybou pečenou v banánovém listu a deštivou noc přečkali v nedalekém hotelu.
Pokud chcete navštívit Huastecu bude asi nejlepším obdobím říjen a listopad, kdy jsou po období dešťů všechny řeky plné vody a "fungují" všechny kaskády, takže budete mít nespočetné možnosti pro vodní aktivity, a hlavně vám do toho nebude pršet. Určitě to stojí za to! Spoustu dalších fotek najdete v galerii ZDE.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beáta Beáta | Web | 9. září 2013 v 12:56 | Reagovat

Nádhera... To bych si přála taky jednou zažít :).

2 Ash Ash | E-mail | Web | 9. září 2013 v 13:54 | Reagovat

Ty vodopády jsou jako malované, vážně nádhera :)

3 Miloš Miloš | Web | 9. září 2013 v 14:13 | Reagovat

To je odvaha skočit z 9,5 m do vodopádu. Výšku si dovedu představit, protože ji znám z 10-metrové skokanské věže, ale i tam jsem raději sešel na nižší podlaží. Taky bych trnul hrůzou, že se roztříštím o nějaký kámen pod vodou nebo mě pak vodopád vcucne a už nevylezu.

4 Miloš Miloš | Web | 9. září 2013 v 14:17 | Reagovat

"cenote ve skále"  

Co to, prosím, je cenote. Hledal jsem to ve španělském překladači Googlu a bez odpovědi.
Ptám se proto, že na výletu k Chichén Itzá jsme měli zastávku u cenote, což byla krápníková jeskyně, kde se vevnitř dalo i koupat. A nebylo mně jasné, zda cenote je jeskyně, anebo název toho místa.

5 megiiiii megiiiii | Web | 9. září 2013 v 15:38 | Reagovat

Nádherný.... fakt nádherný. Perfektní fotky a 5 ze spoda vypadá jako z Modrý Laguny))

6 Sabi Sabi | Web | 9. září 2013 v 16:33 | Reagovat

Wow. Nádhera!!! :D Taky bych chtĕla zažít nĕco tak skvĕlého... :-D

7 baraun baraun | E-mail | Web | 9. září 2013 v 16:49 | Reagovat

Úžasný zážitky, sice jsem to nedočetla do konce, ale ty fotky a videa jsou luxusní!! ;-)

8 sarushef sarushef | Web | 9. září 2013 v 18:41 | Reagovat

Jela bych hned taky

9 Lawiane Lawiane | Web | 9. září 2013 v 20:05 | Reagovat

To vypadá skoro jako Ráj! :-o

10 Houp Houp | E-mail | Web | 9. září 2013 v 21:16 | Reagovat

Jak z jiného světa. Nádherná místa nezkažená lidmi a ta Jeskyně vlaštovek mě dokáže vždycky fascinovat. :D

11 johhanis johhanis | 16. září 2013 v 22:40 | Reagovat

Děkuji moc za všechny komentáře! Snad se tam taky někdy podíváte, a pokud ne, tak doufám, že jsem Vám to alespoň dostatečně přiblížila:) Jinak vysvětlení, co je to cenote, je tu: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cenote... ráda Vás tu všechny uvidím zas;-)

12 Eva Eva | 18. září 2013 v 13:14 | Reagovat

Tamasopo zném taky jsem tam spali pod stanem je to překrásné místo!!!

13 Toňa Toňa | E-mail | Web | 13. října 2013 v 22:36 | Reagovat

Krásné,hlavně poučné články a foto -dokumentace. Obdiv Vaší odvaze. Přeji hodně štěstí v životě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama