Puerto Vallarta, aneb ne vždy si vozíme domů krásné vzpomínky

9. srpna 2013 v 5:11 | johhanis |  Život v Mexiku
Výlet do Puerto Vallarta byl naplánován relativně narychlo. Vlastně všechno v tomto měsíci letí neskutečně rychle, protože (a to bude pro Vás novina) už mi moc dní v Mexiku nezbývá, a tak se snažíme dohnat ještě to, co jsme tu nestihli vidět. Respektive já, protože se 3. září vracím do Čech. (o tom ale později). Koupili jsme letenky relativně za levno, a tak jsem byla velice natěšená na prodloužený víkend, který byl nejen můj narozeninový, ale i prvním víkendem, po kterém nenásledoval pracovní týden. 31. července jsem totiž skončila i v práci, čímž jsem se osvobodila od každodenního, únavného, dojíždění do DF, abych se mohla plně věnovat přípravám na odjezd a nějakým těm výletům.Opět jsme to měli krásně naplánované, samozřejmě jak jinak, než prostřednictvím Míry, který má vždy vše promyšlené. Tentokrát to bylo i s překvapením, které nechtěl prozradit, a tak jsem se neptala, jen se nechala vést. Jediné, co jsem věděla, a na co jsme se oba těšili nejvíc, byl výlet na Islas Marietas, které jsou známé svou "skrytou pláží". Vlastně jen proto jsme se tam vydali.

Ve čtvrtek ráno jsme přijeli na letiště s předstihem, abychom v klidu posnídali a nijak se nehonili. Letadlo společnosti Vivaaerobus opět přiletělo se zpožděním, ale ne tak velkým, aby nás to nějak pohoršilo, a tak jsme kolem půl jedné nastupovali do letadla. Puerto Vallarta nás vítalo svěžím vzduchem po dešti, který prolínala těžkost tropického klimatu. Bylo znát, že to není dlouho, co přestalo pršet. Úvodní radost z relativně mírného klima přešla asi po 15 minutách, kdy jsme začali pociťovat známou lepkavost po těle.

Za taxík do centra k hotelu platíme 120 pesos, čímž se jasně ukazuje vliv amerických turistů, kteří sem přijíždějí v hojném počtu. Ubytováváme se v příjemném hotel Rio kousek od relativně nového Malecónu (promenáda) a vyrážíme na procházku obhlédnout okolí. Promenáda, kterou tu postavili nově v roce 2011 je relativně poloprázdná. Není hlavní sezóna, a navíc je čtvrtek, a tak si užíváme toho, že se nemusíme prodírat davy. Na každém kroku míjíme různá sousoší, pouliční umělce malující obrazy nebo stavějící písečné hrady, za jejichž focení vybírají "propinu". Nápaditost Mexičanů se v tomto směru nezapře. Umí prodat cokoliv. Zpestřením pobřežního života jsou obrovští pelikáni, kteří se vrhají každou chvilku střemhlav do moře pro svoji kořist. Dá se je pozorovat hodiny. První z Mírou vybraných zastávek je restaurace Bubba Gump. Těm, co znají film Forest Gump asi ani nemusím vysvětlovat, co je to za restauraci. Pro ty, co netuší, jen naznačím, že jde o řetězec restaurací, kde dělají krevety na všechny způsoby (to, abyste si mohli sami příběh o vzniku vyslechnout ve filmuJ). Nemáme moc velký hlad, a tak si dáváme dohromady mix krevet na 4 způsoby - krevetové albondigas (kuličky z mletého krevetího masa), obalované krevety v kokosu, klasické obalované a marinované. Kokos jasně vede… skvělá kombinace zvlášť s mangovým čatní… Ani nemusím vyprávět o tom, jak je to všechno čerstvé. Jako narozeninový host dostávám od podniku zmrzlinový pohár za doprovodu netradičních pokřiků, , které všem oznamují slavnostní den, a uštědřených pár mazanců šlehačkou po tváři (sice ten slavný den ještě nenadešel, ale my už slavili - asi jsme tušili, že tato pozornost, která se ve většině podniků oslavencům dopřává, je v Puerto Vallarta první a i poslední)

Když se procházíte po promenádě, míjíte nespočet prodejců ústřic, které otevřou a očistí přímo před Vámi a podávají je syrové s limetou a salsou (už jednou jsem to zkoušela, když jsme byli v Zihuataneju, ale víckrát už se do toho pouštět nebuduJ). Co ale mě zaujalo víc, byly krevety a rybí filety napíchané na špejle a dělané na grilu, které roznášeli mezi lidmi po pláži jako svačinku (samozřejmě za poplatekJ). Prozatím si nechávám zajít chuť a míříme na jedno kubánské mojito do místní Bodeguity. Dnes musím říct, že škoda, že už jsme se tam ještě nevrátili, protože tento kubánský bar má neskutečnou atmosféru - zdi typicky hustě popsané černou křídou, vyvěšené fotky po všech zdech a na baru připravených asi sto sklenic na mojito. Jde vidět, že jde o starou budovu, mravenci lezou po baru, ale to na kouzlu neubírá, naopak. Večer zakončujeme pozdní večeří v italské restauraci a znaveni pomalostí obsluhy vynecháváme zábavu a jdeme spát.

Ráno se probouzíme do nádherného dne, a protože výlet na Islas Marietas je rezervován na sobotu, máme celý den volný. Na ulici kupujeme čerstvý grepový a pomerančový džus a vyrážíme na druhou stranu od promenády. Chceme najít nějaké místečko, kde se budeme moct nerušeně opalovat polonazí (resp. já:-D). Čím více se vzdalujeme od centra, tím poklidnější zákoutí nacházíme. Téměř liduprázdné pláže, víkendové domečky, odlehlé hotely. Spousta rybářů stojících jen tak na kamenech chytajících rybky na pytlačku, milion krabů na skálách u pobřeží.
Dokud nás svými pohoršenými pohledy nevyženou přicházející místní obyvatelé, strávíme na pláži asi půl dne. Pak se balíme a vydáváme se směrem zpět k jedné z pláží, které jsou více benevolentní, hlavně proto, že se sem sjíždí stejně orientované páry mužů a žen. K opalování už ale nedojde. Obloha se po cestě zatáhla, a tak si na lehátku jen vychutnáváme mangové a citronové daiquiri dokud se neschyluje k dešti. Odpoledne v takovém počasí láká k focení centra a nákupu nějakých "recuerdos". Běžně nekupujeme nic, ale obchod s koženými věcmi, které jsou typicky zdobené (na Guadalajarský styl) jsem nemohla minout. Ani nebudu říkat, kolik jsme tam utratili (ochránci zvířat prominou). Po cestě zpět přikupuji náramek a náhrdelník z mušlí, zkoušíme již zmíněné krevety a filety na špejli a mažeme se do hotelu připravit na "narozeninový" večer.

V klubu Vaquita (kravička) to žije, dobře hrají, mladými lidmi se to hemží, barra libre zajišťuje neomezené drinky za 350 pesos. V pozdějších hodinách se dáme do řeči s lidmi u baru a kolem třetí odcházíme, abychom vyzkoušeli oblíbené tacos. Z podpatků mě bolí nohy, a tak si sundávám boty a Míra se přidává, abychom se prošli po teplém malecónu. To by nebyl ale on, kdyby nepotřeboval jít na záchod. Všechno všude zavřené, a tak i přesto, že už nejsem moc daleko od hotelu, odbíhá k odlehlému místu do ústranní k pláži, aby vykonal potřebu s tím, že já jdu pomaličku k hotelu. Usedám na hotelové schody a Míra pořád nejde. Jediné, co mě napadá je, že se mu něco pohnulo v mysli a vrátil se někam do baru, a tak ho jdu hledat. Není nikde. Vracím se na hotelový pokoj a čekám. Telefon u sebe neměl, a tak čekám asi hodinu, než zazvoní pokojový telefon. Už bylo asi půl páté, když mi oznámili, že Míra byl zadržen policií. COŽE??? Neposkytují žádné informace, musím přijet.

Nechávám si recepcí volat taxi a jedu asi 10km na stanici. Míra byl zadržen za močení na veřejnosti a agresivitu. Nic víc mi nevysvětlili. Agresivitou bylo myšleno slovní napadení. Prosím o jeho návštěvu, a tak mě pouštějí do strohé špinavé místnosti, která je propojena s jinou jen hustě zamřížovaným oknem. Přichází rozhozený Míra. Když ho zadrželi, neviděl mě, nevěděl, že už jsem ušla takový kus k hotelu. Policie ho prý zastavila, když vycházel z místa, kde močil, nechtěli diskutovat a i přesto, že mu měli dát nejspíš jen pokutu a Míra se omlouval, zadrželi ho se slovy, že jestli si myslí, že když je cizinec, tak si může dělat, co chce, tak je na omylu. Až když byl v policejním autě, začal nadávat. V tu chvíli totiž nevěděl, jestli jsem v pořádku, jestli mě někam neodtáhli a jestli to není všechno nějak propojené. Na stanici prosil, aby mi zavolali, dal jim můj mobil, i přesto mi volali do hotelu (co kdybych tam nebyla??).
Od pěti hodin do půl desáté jsem se nehnula ze stanice, bylo mi řečeno člověkem, kterému končila v sedm směna, že jde předat papíry na migrační úřad, a že by měl co nejdříve přijet člověk, který povolí jeho propustku. Nikdo jiný to nemůže udělat. V půl deváté nám začínal výlet na Islas Marietas, v půl deváté nemám žádné další informace. Komunikuji s českým konzulátem, který mi pomáhá zjišťovat informace o tom, co můžu dělat, který mi je tak mimochodem pomáhá už od PŮL PÁTÉ ráno, kdy jsem jim volala poprvé. Úředník na stanici si hraje s telefonem. V půl desáté už jsem nasraná a ptám se znovu, co mám dělat. Říká laxně, že můžu zajet na migrační úřad a zkusit jestli tam někdo je, ale že je možné, že tam nikdo nebude, že pracují až od pondělí. Prosím o adresu, na ulici beru taxík (ani nemyslím na rizika) a jedu tam. Nikdo nikde. Jedu na hotel, beru pasy, opět komunikuji s konzulátem. Do pondělí opravdu čekat nemůžeme. Konzulát mi zprostředkovává informaci, že déle jak 24 hodin ho držet nemohou, pokud nevydá migrační úřad jiné rozhodnutí. Pokouší se sehnat někoho z migračního úřadu, kdo by mohl přijet dříve. Vracím se zpět na stanici s botami pro Míru (protože jsem je při návratu na hotel měla oboje u sebe) a vodou (žádnou mu nedali prý až do cca 10hod.) Za taxíky jsem už utratila 450 pesos. Až strážce mi říká: "proč si s nimi na stanici nepromluvíte?" Tak mu oznamuji se slzami v očích, že nikdo není ochotný se mnou komunikovat. Nicméně tam jdu znovu. Je tam jiný úředník, který se zdá být trošku vstřícný, ale očividně jim je z našeho případu směšno. Říkám, že nechápu, co je za problém, když měl u sebe platná rezidenční víza. Proč tu musí být? Nic moc mi nevysvětluje, bere pasy, píše zprávu přes whatsapp nějakému známému z migračního úřadu, kterého se mu zrovna podařilo lokalizovat a říká mi, ať jdu skočit udělat kopii obou dokladů, že zaplatím 1000 pesos pokutu a půjde ven. Utíkám do blízkého papírnictví, vracím se s kopiemi a najednou jde všechno rychle. Kolem půl dvanácté vychází zhrzený Míra ven z věznice!!! Jako sorry, fakt z věznice s holými zdmi, dírou na vykonání potřeb a jednou malou zídkou ve výšce asi 130 cm, kde si mohl maximálně sednout. Nic nechápeme, máme zničený a propadnutý výlet. Jsme znechucení chováním místních "pánů pořádku". Mírovi při zadržení nevysvětlili jeho práva, nedovolili mu zavolat si, nenechali ho promluvit si s objektivním úředníkem, který nebyl u zadržení. Při odchodu mu odmítli dát kopii zprávy, i když na ní měl právo (a na kterou mimochodem napsal, že nesouhlasí s tím co obsahuje). Dovolili mu jen napsat si jména těch, co ho zadrželi, a včera (čtyři dny po incidentu) podal stížnost na tamější úřady na postup a jednání policie (nevěřím sice, že tu s tím někdo bude něco dělat, ale bylo třeba to ventilovat).

Ten večer jsme šli na narozeninovou večeři do restaurace Vista Grill, která byla tím překvapením. Opravdu luxusní jídlo ještě s luxusnějším výhledem. Všechno ale chutnalo trpce po prožitém zážitku a nádherný západ slunce jsem si vyfotila jen telefonem, protože ani foťák jsem v tu chvíli neměla chuť brát. Chvíli jsme uvažovali o přebookování letenky a prosbu agentury o přesunutí výletu na další den, ale na dalších 3000 pesos poplatků už jsme opravdu neměli náladu. Tentokrát jsme chtěli pryč. A tak se i v neděli ráno v osm hodin stalo. Konečně jsme vypadli z Puerto Vallarta, jinak krásného místa, kam už se nechceme vracet.

Jen tak mimochodem, na malém útržku, který Míra obdržel při odchodu, a který mimochodem neobsahoval žádné doložení o tom, že jsme zaplatili 1000 pesos, nenapsali nic o močení jako důvodu zadržení, ale jako hlavní důvod byl agresivita (nijak nespecifikovaná) a později připsáno opilost. Myslíte, že se za to zavírá?

Všechny fotky, co jsem zvládla udělat najdete v glaerii ZDE. A tady vidíte to, o co jsme bohužel přišli - Islas Marietas:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Natas Natas | Web | 9. srpna 2013 v 10:45 | Reagovat

Skutečná cestovatelská nádhera a bašta. Miluju mořské potvory. Mňam.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama