Říjen 2013

Mazunte & Zipolite, místo kde ztratíte zábrany a dáte prostor pohodě

19. října 2013 v 0:23 | johhanis |  Život v Mexiku
Poslední prodloužený víkend před mým návratem do České republiky jsme se rozhodli po dlouhém uvažování strávit na pláži Mazunte ve státě Oaxaca. Já jsem si výlet trošku prodloužila a vyrazila s kamarádem Lukášem a jeho známými už ve středu do Acapulca, kde jsem si užívala pekelně žhavého slunce. Míra dorazil po práci ve čtvrtek večer po menších komplikacích s půjčením auta. Přímo ukázkový příklad mexické povahy vyšel tentokrát na povrch u manželky Mírova kolegy. Měli jsme od nich půjčený celý týden jeep, protože José odjel na služební cestu a nepotřeboval ho. Ona ale potřebovala dát své auto do servisu, a tak si jeep zase vzala, aby měla čím jezdit. Ujišťovala Míru, že mu dá do čtvrtka určitě vědět, jestli ho bude potřebovat i na víkend, nebo ne. Nevolala, neodepisovala a Míra trošku naivně vyčkával. Nakonec se tam rozhodl v den, vlastně v hodinu odjezdu jet, aby zjistil, že jeep jim stojí na zahradě a nikdo není doma. Madam se uráčila napsat až kolem třetí hodiny, že ho bude dál potřebovat, tudíž si ho nemůžeme vzít. Míra hned zavolal do půjčovny a s hodinovým zpožděním vyrazil směr Acapulco v draze pronajatém autě (jo, na poslední chvíli to není sranda sehnat levný model). Cena se ještě lehce navršila, když ho zastavila na dálnici policie, aby mu dala pokutu za rychlost, jak se snažil ztracený čas dohnat. Místní dálniční limit 110 km/h překročil o 75 km/h. Policista byl ale shovívavý. Místo necelých 4000 pesos do kasy zkorumpované vlády přijal 300 pesos do své ne méně zkorumpované kapsy. I přes tyto kopance za námi dorazil v rekordním čase a mohli jsme se ještě ten večer navečeřet spolu.

Druhý den jsme se nasnídali, ještě chvíli pováleli na sluníčku a vyrazili dále na jih směr Puerto Escondido (které znáte už z jednoho předchozího blogu). Tam ale tentokrát naše cesta nekončila. Po cca 6 a půl hodinách jsme přijeli do cíle o 60km dál, do ráje hippies a centra životní pohody - na pláž Mazunte, která se rozkládá na kousku krásného mini-zálivu pacifického oceánu, hned vedle San Augustinilla a známé nudapláže Zipolite. Původ názvu Mazunte má hned dva výklady. Jeden, který se řekl v původním jazyce nahuatl "maxotetia", znamenal: "prosím, odložte zde svá vejce", což jasně referuje na velký výskyt mořských želv, nicméně, starší obyvatelé obce uvádí slovo "mizontle," který odkazuje na druh kraba, kterého je v této oblasti hojně, a dokonce i místní mládež z něj dělá atrakci pro turisty, o čemž jsme se sami přesvědčili.

To, že jsme dojeli na hledané místo prozradila vůně (smrad?) trávy linoucí se od kluka, kterého jsme se ptali na jeden hotel, co jsme hledali. Tady ale člověk snad ani zabloudit nemůže. Mazunte je tak malinké, že "centrum" všeho dění je hned vidět. A bylo přesně tam, kde byla Posada del Arquitecto, kterou jsme hledali. Z levějších pokojů měli volný jen jeden, a to bez koupelny, ale byl tak kouzelný, že jsme si ho vzali. Stejně se tam člověk moc nezdržuje. Nejvíc nás uchvátila postel zavěšená na lanech a otevřená střecha, která v parném horku poskytovala příjemné proudění vzduchu (a komárů:-D). Už se docela stmívalo, a tak jsme jen vybalili pár věcí a šli se navečeřet a dát drink na osvěžení v dusném horku.

Ráno jsme vstali za svítání, abychom si udělali procházku po pláži (mimochodem, ten kluk z předchozího dne snídal právě jointa). Původně jsme si mysleli, že je propojená s vedlejší San Augustinillo, ale záměr spojit obě pláže chodníčkem přes skálu se ukázal jako nedomyšlený, a proto byl i uzavřený. Po tom, co Míra vylezl strmou zkratkou na vrchol, aby se rozhlédl, jsme zjistili, že na první pohled malá skalka, je dost rozlehlá, a tak jsme se vrátili, nasnídali a vydali se k sousedům po cestě bosky. Super nápad, ale jen dokud byla písčitá. San Augustinillo jsme jen decentně shlídli a uznali, že dnešní den pojedeme strávit raději na Zipolite. Všechno se zdálo být tak trošku poničené, nedodělané, zřejmě v důsledku nějaké silnější bouře (nebo, že by se ještě pořád oblast vzpamatovávala z devastujících hurikánů v roce 1997, kdy se dostala téměř do ekonomického kolapsu? Nebo od té doby neinvestují tolik do staveb ze strachu, že zase něco takového přijde?). Sezóna rozhodně nebyla, takže tu bylo celkem liduprázdno. S bolavými nohami jsme se vrátili do Mazunte, vzali auto a vydali se na Zipolite. Aniž bychom tušili kam jít, zavedlo nás to intuitivně ke krásnému skalnatému oblouku, kde sídlil jeden z nejkrásnějších hotelů - El Alquimista. Trošku jsme si pohrávali s myšlenkou tam jednu noc zůstat, ale odradily nás ceny i poloha volných bungalovů, a tak jsme se jen usadili na místních lehátkách, objednali koktejl a užívali si posledních slunných dnů. Nudistů se tu objevilo jen pár. Některým opravdu nahatým pánům jsem jen těžko konkurovala sundaným vrškem od plavek:-D. Koupat se tam ale moc nedalo. Otevřené moře a asi i hurikánová sezona, kdy vanou silnější větry, způsobují velké vlny, do kterých se pouští opravdu jen ti moře znalí. Smočit jsme se tu ale mohli, a tak jsme tu v prováleli převážnou část dne. Když nás to přestalo bavit, rozhodli jsme se jet ještě kousek dál na východ, abychom se podívali, jak to vypadá v Puerto Angel, známém rybářském přístavišti, které se rozkládá v malé zátoce této "oaxacké riviery". Taky to tam zelo prázdnotou, v podstatě ani toto místo nemělo mimo sezónu co nabídnout. Dokonce ani nechtěli slevit z šátku s motivem Fridy!, a tak jsme jeli zpět do Mazunte, abychom si dali něco dobrého k brzké večeři.

Mazunte na Vás opravdu dýchne velkou pohodou, a to i když tam není příliš mnoho lidí (nebo právě proto?). Velkým důkazem tolerance a otevřeností místních obyvatel byla například svatba mladého páru na pláži, kterého si všiml Míra z terasy restaurace. O ženichovi jsme si říkali, že to je fakt pěkný kluk, dokud jsme se nedozvěděli, že je to holka. Nevěsta Mexičanka, "ženich" Francouzka:) Jen náhodou byli svatebčané ubytovaní v našem hotelu, a tak jsme ten večer v podstatě strávili s nimi. A protože jsem měla po ruce foťák s bleskem, udělala jsem jim pár fotek na památku, protože fotografa na tuto "hostinu" zajištěného neměli (byla už jen pro mexickou rodinu, která se nemohla zúčastnit svatby v Evropě). Fotky jsem odevzdala a vymazala, takže už je nemám:-).

Toto byl poslední slunečný den, který jsme tam zažili. Jak jsem už zmínila, přijeli jsme v hurikánové sezoně, a tak nás neminula lehká ochutnávka monzunových dešťů. V neděli ráno, už za pěkně zamračeného nebe, jsme se vydali do Mexického národního želvího centra, které má sídlo právě v Mazunte. Šlo vidět, že ještě zdaleka není dokončené, protože venkovní nádrže na želvičky vypadaly hodně provizorně, stejně jako rozbahněné cesty, kde se ještě nestihly dodělat chodníky. Vnitřní prostory hlavní haly, kde bylo nespočetně nádrží s želvami různých druhů a nějakými rybičkami, už ale vypadaly jako dokončené. Viděly jsme tu želvy, které jsme snad nikdy předtím neviděli a které vypadaly, jako kdyby už neměly několik miliónů let ani žít:-D U kádiček musel Míra samozřejmě porušit zákaz dotýkání a pochovat si nějaké to želví miminko, a když přestalo poprchávat, vydali jsme se o kus dál na druhou stranu pobřeží k Laguně Ventanilla, abychom si udělali projížďku mezi krokodýly. Počasí nás ale trošku odradilo, a tak jsme se jen prošli po pobřeží, a vrátili se zpět do našeho hotýlku. Večer jsme strávili v poklidu u výborného mojita a šli včas spát, abychom vyjeli brzy ráno zpět do Tolucy.
Udělali jsme dobře, že jsme vstali už v šest. Od rána lilo a lilo po celém pobřeží a dokonce i ve vnitrozemí až k Toluce, protože z obou stran Mexica přišly tropické bouře. Tak jsme dojeli domů asi po 12 hodinách cesty, po únavných 900 kilometrech v lijáku. Jak to vypadalo můžete vidět na videu:




Tímto výletem jsem se rozloučila s Mexikem a už jsem od poloviny září opět v pracovním procesu v Českých Budějovicích. Mexický blog ale zatím ještě nekončí. Mám nějaké resty, takže budu skládat postupně zážitky, co jsem nestihla dopsat. Navíc se na mexickou půdu ještě v prosinci vracím, protože můj milovaný Míra tam musel zůstat, aby dokončil rozpracované projekty, a tak mu jedu pomoct zabalit (a samozřejmě ještě trošku pocestovat:-).
Jak vidíte, opět trpíme odděleně. Skypujeme, voláme si, whatsappujeme a stresujeme se, protože jeden nebo druhý dlouho nepíše. No prostě tak, jak to bylo před mým stěhováním za ním. Naštěstí víme, že je to naše poslední "mexická" éra a pak nás čeká ... ne ne ne.... ne klid v Čechách, ale cestování po Evropě a možná i někam na východ... a v tomto duchu se bude vyvíjet od Nového roku zřejmě změna mého blogu:)
Fotky z Mazunte můžete vidět v této galerii.