Listopad 2013

El Día de Los Muertos, aneb dušičky po mexicku

21. listopadu 2013 v 22:48 | johhanis |  Život v Mexiku
Mezitím, co u nás se trhy a obchody hemží smutečními věnci, svíčkami a lidé přemýšlí nad smrtí, v Mexiku se prodávají sladkosti, kandované ovoce a lidé se radují nad životem. My vzpomínáme na zesnulé a pláčeme nad odešlou duší, oni se radují ze života a ze života zesnulých, který pokračuje v jiném světě. V Mexiku se smrt nebere jako konec, ale jako začátek něčeho nového.
Původ těchto oslav vznikl dávno před příchodem Španělů. U mexického [mešického], mayského, purepéčského národa a národa totonaka jsou zaznamenány počátky takového rituálu již před více než třemi tisíci lety, kdy odchod blízkých do jiného světa slavili po celý srpen a zakončovali ho sklizní. V prehispánské době bylo běžnou praxí uchovávat lebky a při těchto oslavách je vyobrazovat jako symbol smrti a znovuzrození. Svět, do kterého mrtvé duše odcházely, se nazýval Mictlán a vládli v něm pán a paní smrti. Paní smrti byla Mictecacíhuatl, kterou dnes nazývají La Catrina a je patronkou těchto velkolepých oslav. Její podobiznu můžete spatřit v tomto období na každém rohu a lidé ji kupují jako typický mexický suvenýr - kostra oblečená do skvostné roby s velkolepým kloboukem plném květů (Catrina - ze slova catrín - elegantní - vlastně vznikla až v devatenáctém století, kdy ji jako karikaturu vyobrazil malíř José Guadalupe Posada). Často se do její podoby maskují nejen holky, ale i muži rádi vyobrazují kostru oblečenou do luxusního oděvu, jako jejího partnera.

Kmeny už dříve věřily, že zesnulý se ubírá do jiného světa a že cesta tam je dlouhá, proto dávali do hrobů jídlo, dostatek pití a mnohdy i nějaké zvíře, které by je ochránilo na dlouhé cestě (proto byly často nalezeni v hrobech i kostry psů). A lidé dodnes věří, že mrtví se jednou do roka vrací na zem, a proto pro ně smrt jako taková neznamená konec ani smutek.
Když přišli kněží a mniši spolu se španělskými dobyvateli, aby šířili křesťanskou víru, spojili tento svátek s "našimi" dušičkami. V Mexiku ale začínají s oslavami už prvního listopadu, kdy se prý vracejí duše dětí, druhého pak duše dospělých. A aby je velkolepě přivítali, jak je tu vždy zvykem, musí se na to pořádně připravit.
Už minimálně týden před Dnem mrtvých se zaplní trhy barevnými sladkostmi ve tvaru nádherně malovaných lebek, nebo pochutinami vyráběnými z ovoce (z kokosu, papáji, limet, pomerančů, často po domácku dělaného), doma se line vůně z "pan de muertos" - chléb mrtvých připomínající mazanec, který vyobrazuje různým způsobem kosti, a vaří jídlo jak pro hosty tak pro nebožtíky. Všechno, co měli rádi v Den mrtvých připraví na připravený oltář doma, nebo vše donesou přímo k hrobu. Samozřejmě nechybí svíčky, květiny, ovoce a pro děti hračky. Mexičané stráví u hrobů celou noc popíjením, pojídáním a zpíváním a vrací se domů rádi, že se všichni po roce sešli a mohli si se zesnulými popovídat. Často nechávají jídlo na hrobech, aby si ho mohly duše vzít zase zpět do svého světa.

Unikátnost tohoto způsobu oslav zemřelých v roce 1993 stvrdilo Unesco prohlášením mexického Dnu mrtvých za "nehmotné dědictví lidstva".

Když jsme se rozhodovali, jak strávit den mrtvých v Mexiku, jasným cílem bylo najít místo, kde uvidíme tradiční pojetí tohoto svátku, a tak jsme se vydali do státu Michoacán, k jezeru Patzcuaro, kde se na ostrově Janitzio každoročně sejdou stovky lidí, kteří chtějí zažít tradičně tuto netradiční událost.
Přijeli jsme v podvečer 2. listopadu, vybalili věci v hotelu u centra a trošku překvapeni chladným večerem se vydali na loďku, která nás měla odvézt na ostrov Janitzio. Na lístky se stála fronta, ale organizátoři byli dobře připraveni, a tak jsme nečekali dlouho a už jsme seděli na palubě s kelímkem naplněným punčem (jo skoro to chutnalo jako náš punč, jen ne tak silně:).
Zanedlouho už jsme vystupovali na kuželovitém ostrůvku, kde davy lidí proudily úzkou uličkou směrem k vrcholu který korunuje socha José María Morelos. U nádvoří se chystalo vystoupení, u jezera tradiční ritual místních rybářů a hřbitov po zářil už na dálku. Prošli jsem ostrůvek křížem krážem, proplétali jsme se mezi hroby jak na tržišti. Kříže ozdobené květy, banány, pomeranči a jiným ovocem. Lidé zabaleni do dek a teplého oblečení, aby v chladném večeru vydrželi co nejdéle. Chvílemi jsem si říkala, že už je to příliš komerční, přeplněné lidmi, možná i zneuctění památky zesnulých, ale na druhou stranu… kdo z Vás stráví noc na dušičky na hřbitově? Mně by to nahánělo hrůzu, ale tam Vám ta atmosféra přijde až kouzelná, výjimečná a to asi proto, že tam nikdo není sám.
"Mluvit o smrti není nikdy snadné. Všechny státy světa, všechny kultury mají s koncem života osobitý vztah. Někde se smrti bojí, někde ji respektují a někde o ní pro jistotu vůbec nemluví, jakoby se báli, že jen zmínkou ji přivolají. Někde naopak o smrti vtipkují, jakoby ji tak chtěli zastrašit, nebo ji vyzvat na souboj. V Mexiku však máme se smrtí vztah velmi zvláštní. Rádi symboly smrti ukazujeme při různých slavnostech a smrt tak trochu provokujeme. Možná nás k tomu vědomě nebo nevědomě vede touha o smrti přemýšlet ne jako o konci, nýbrž jako o pokračování. Chceme věřit, že to vzdálené, co si neumíme zatím představit, není nic jiného než další způsob života. Proto se nám tolik líbí nahlížet do toho druhého světa. Jako děti, které chtějí otevřít zabalený dárek, chceme nahlížet někam, co nám není umožněno a ani dovoleno, a proto si to raději vymýšlíme a fantazírujeme. V těchto představách pak chceme vidět smrt nikoli jako něco konečného, ale spíše jako odraz života, protože věříme, že smrt je něco podobného jako náš život, ale bez všech strastí a smutných momentů. Jak jinak lépe vysvětlit to, že smrt si připomínáme veselými oslavami, jídlem, pitím, barvami, společností našich přátel a rodiny, tedy věcmi, které dělají náš život krásný? Odtud plyne tradice mexického dne mrtvých. Protože si přejeme strávit další noc s těmi, kteří již odešli, připravíme pokrm, který měli za života nejraději, aby mohli přijít a znovu si pochutnat. A také abychom mohli společně alespoň na chvíli sdílet tyto dva životy, jeden, který známe my i oni a ten druhý, o kterém zatím nemáme ponětí"... 

Jorge A. Estrada (staženo z webu: http://www.usnulajsem.cz/den_mrtvych_v_mexiku)


V Michoacánu jsme strávili ještě dva dny, ale o tom příště:) A samozřejmě mluvím o zážitku z roku 2012. Mimochodem... za dva týdny letím do Mexika a určitě přinesu něco hodně zajímavého do tohoto blogu:)